Fandom: Super Junior
Postavy: Eunhyuk, Donghae, Siwon
Žánr: škola, vtip, drama
Typ: Kapitolovka
Autor: MeeKyong
Úspěšně
dopsán snad předposlední díl IWPY :3 Co nejdřív začnu makat i
na posledním, aby jsme to už měli za sebou, že? :D No nic, jdu
spát.. :D ENJOY ^.^
...Eunhyukova
část...
„Budeš
mi chybět,“ poškádlí jej Hae. Eunhyuk se usměje a chápavě
přikývne. Pustí jej a rukou pokyne směrem k východu.
„Tak
už běž, nebo tě nepustím,“ zamumlá. Hnědovlásek se pousměje
a vydá se ke dveřím, přičemž se ještě někdy uprostřed cesty
otočí, aby Hyukovi, který stále stojí na místě a dívá se na
něj, zamával, načež pokračuje v cestě.
Zamává
Haemu zpět, načež se s lehkým usměvem na rtech otočí a rychle
spěchá za doprovodu školního zvonku do třídy. Naštěstí tam
stihne vběhnout dřív, než tam dojde učitelka, ihned zamíří
dozadu ke své lavici, na kterou pohodí svou tašku, hbitě z ní
vytáhne učebnice, schodí tašku na zem a vyřízeně se sveze na
židli, přičemž nezapomene pohledem zavadit o vedlejší prázdnou
lavici.
„Lee
Donghae!“ zavrčí potichu. „Málem jsem to kvůli tobě
nestihl!“ propálí onu lavici nemilým pohledem, jakoby za to snad
mohla ona.
Ve
chvíli, kdy se Hyukova poslední slova ztratí v šumu třídy,
vejde do dveří učitelka, ďábelsky se usmívajíc a v rukou držíc
jakési papírym což nejspíše budou – podle jejího výrazu
soudě – testy. Eunhyuk tiše zaúpí a znovu v mysli Haemu
zanadává. Měl v plánu se na tenhle test učit včera večer,
ovšem kvůli někomu zase
nemohl. Pousměje se, když si opět vzpomene, co místo učení
vlastně dělal. No co, aspoň že to stálo za to. Ten test snad
nějak zvládne a poté, až se s Donghaem uvidí, tak jej řádně
potrestá!
xxx
Ozve
se zvonek, učitelka s úsměvem spráskne ruce, vstane a jeden po
druhém si testy vybere, přičemž si je už dopředu rychle
prolétne pohledem a pokaždé, když zachytí nějakou chybu, v
jejích očích zaplanou malé plamínky. Občas je až podezřelé,
jak se v tom ti učitelé vyžívají. Jakoby snad měli radost, že
mají žáci takové známky. Učitelka konečně dojde i k zadním
lavicím a Eunhyuk ji vyčerpaně a s lehce oroseným čelem papír
podá. Jestli nebude mít za jedna, tak Haeho skutečně zaškrtí.
Zmetek. Určitě šel ze skoly dřiv jenom proto, aby se tomu vyhl.
Co jiného by si chtěl zařizovat? Při testu by asi udělal
učitelce ze všech největší radost. Eunhyuk si aspoň něco
pamatuje z hodin, takže je tu určitá možnost, že nedopadne nějak
špatně, ovšem Donghae by docela jistě pohořel.
Zapře se do židle, zakloní hlavu a zhluboka vydechne. Prsty si promne spánky, načež vstane, učení nahází do batohu, ten si hodí na ramena a spolu s ostatními opustí třídu, směřujíc chodbou do další. Ovšem zatímco ostatní pokračují v cestě, jeho zastaví něčí ruka na jeho rameni. Vylekaně sebou trhne a poté se s nevyřčenou otázkou na onu osobu otočí.
„Pojď prosím se mnou," řekne polohlasem muž, na kterém je už na první pohled vidět, že rozhodně není student. Vysoký a mohutný, vlasy má černé a nakrátko střižené a na sobě oblek. Oči má usazené hluboko pod vysokým čelem a pod nosem mírné rašeliniště.
„Já?" Vykulí oči hnědovlásek. „Proč já?"
„Jsi Lee Hyuk Jae, ne?" Hyuk němě přikývne a pak jej muž chytí pevně za loket.
„Ředitel s vámi chce mluvit," řekne a začne jej tahat směrem k ředitelně. Eunhyukovi se zadře dech a rozbuší srdce.
„Ředitel?" Vyhrkne a nechá se vláčet po chodbě. Je mu naprosto jasné, že i kdyby chtěl a zkusil by to, ze spárů téhle skály se nedostane. Muž mu neodpoví a jen zesílí stisk, kterým Hyuka drží. Studenti po nich nechápavě pokukují a něco si šeptají. Hnědovlásek si skousne ret a podívá se směrem ke vchodovým dveřím školy.
„Donghae..." zformuluje rty, ale nevydá ani hlásku. Co teď bude dělat? Má z jeho otce strach a on narozdíl od Haeho na něho nedokáže zvýšit hlas, či mu vůbec nějak oponovat. Tedy, aspoň doposud jej to ani nenapadlo, ale pokud by to bylo třeba, zkusil by to.
Muž otevře dveře ředitelny a zatlačí Hyuka dovnitř. Nervózně klade nohu před nohu a šoupavými kroky pomalu dojde až k ředitelově stolu. Sklopí pohled a svěsí hlavu. Srdce mu buší do hrudi, dlaně se mu potí. Haeho otec si sundá brýle a položí je na stůl. Pohoršeně se na Eunhyuka podívá a ušklíbne se.
„Jsem vám oběma snad pro smích?" Zavrčí a propálí jej pohledem. Eunhyuk se trochu otřese a spěšně zavrtí hlavou.
„Nepamatuješ si, co jsem říkal minule?!" Zvýší hlas, což donutí hnědovláska o krok couvnout.
„Tak nepamatuješ?!"
„Pa- pamatuji," dostane ze sebe trhavě, pohled stále zabodnutý v podlaze. Nemá odvahu se mu podívat do očí.
„Co to potom předvádíte ve škole, co?!" Zařve znovu na něho a bouchne pěstí do stolu. Eunhyuk sebou vystrašeně trhne a pootevře ústa.
„Myslíš si, že když budete ignorovat to, co jsem vám řekl, tak na to zapomenu?!"
„Ne, pane.." skousne si ret a zavře oči. Bože Donghae! Kde jsi...?
„Chceš, abych tě nevyloučil ze školy?!" Eunhyuk vytřeští oči a jejich pohledy se konečně střetnou. Vyloučení ze školy? Takže to přeci jen myslel vážně. Ale on nechce být vyloučený! Nesmí být...
„To nechci, ale-"
„Tak to s ním ukonči!" Nenechá jej domluvit ředitel. „Když se s tebou nebyl schopný rozejít on, udělej to ty!" Řekne neúprosně, vstane ze židle a přejde k oknu. Eunhyukovi se začnou pomalu do očí hrnout slzy. Nechce se s Donghaem rozejít, ale ani nechce být vyloučený ze školy.
„Na to nemáte právo," odhodlá se mu oponovat Hyuk. Ředitel se překvapeně otočí od okna a nadzvedne obočí.
„Nemám?" Zasměje se. „Mám na to plné právo,"
„Nemáte právo někomu nařizovat co má dělat," pohlédne na něj. Ředitelovi Eunhyukova kuráž doslova vyráží dech.
„Mám právo tě vyhodit z týhle školy," připomene mu. Eunhyuk znovu sklopí pohled a hřbetem ruky si otře první slzu, která si našla cestu ven.
„To snad chceš?" Zeptá se jej. Eunhyuk chvíli jen mlčky stojí se svěšenou hlavou a poté zakroutí hlavou.
„Myslel jsem si to. Takže... dávám ti čas do zítřka, aby ses s Donghaem rozešel," Eunhyukovi se z úst vydere tichý vzlyk a další slzy vytečou z jeho očí.
„Je ti to jasné?" Přistoupí k němu a zadívá se na něho.
„Proč chcete takhle svému synovi ublížit?" Zdvihne hlavu.
„Je to pro jeho i tvoje dobro, věř mi,"
„Jste si tím jistý?" Zeptá se jej ostře Hyuk.
„Nehodlám se o tom s tebou nijak dohadovat. Buď se s ním ještě dnes rozejdeš, nebo si zítra sbal kufry a odejdi," stanoví mu jasně a chladně ředitel. Eunhyuk nepatrně přikývne a poté se beze slov otočí a místnost opustí. Chodby jsou již prázdné, všichni jsou ve třídách, jelikož se už začala další a dnes poslední hodina. Pomalými kroky dojde až k lavičce, na kterou se vzápětí sveze. Tahle chvíle je mu povědomá. Na chodbě ani noha, už je po zvonění a on se znovu vrátil z ředitelny s naprosto vyprázdněnou myslí a jen tak tu bezvládně sedí na lavičce. Ovšem dnes je něco jinak. Dnes tu sedí sám. Nikdo jej nedrží za ruku. Nikdo mu tady nenabízí své rameno, o které by se mohl opřít a nikdo mu neříká, ať si s tím neláme hlavu. Dnes ne. Dnes tu s ním Donghae není a on netuší, co by měl dělat. Rozejít se s ním? Nerozejít, ale nechat se vyloučit? Nebo by mu to měl prostě všechno říct, ať vymyslí, co dělat? Nic z toho nechce. Donghae je pro něho skutečně důležitý a podle všeho jej i miluje, proto si není jistý, jak by rozchod s ním zvládl. Ale vyloučení? Vždyť o téhle vysoké snil už několik let, a když se na ní dostal, nechce z ní být hned po pár měsících vyhozen. Tak by mu to měl říct a doufat, že to nějak vyřeší společně? Ne, to ne. Je jasné, že se to Donghae dozví za každou cenu, ale kdyby mu to řekl takhle dopředu, určitě by potom šel za svým otcem a kdo ví, jak by to všechno skončilo. Třeba by je nakonec vyloučil oba, což nechce už vůbec. Buď půjde jen on, nebo nikdo. Ale pokud by se nerozešli, Eunhyuk by byl vyloučený, a to by znamenal automatický rozchod. Pokud se s ním tedy rozejde rovnou, vyhne se vyloučení.
Dlaní si zakryje uslzené oči a znovu se rozvzlyká. Nechce se s ním rozejít. Vážně ne. Jenže mu to přijde jako to nejlepší řešení.
Vyskočí z lavičky, otočí se směrem ke zdi a silně do ní praští pěstí, až mu z kloubů začne vytékat krev. Skloní hlavu. Tohle nechce. Nechce se s ním rozcházet. Ale co mu zbývá...? Opře se o zeď zády a poté se podél ní sveze na zem. Přitáhne si kolena k hrudi a opře si o ně čelo. Nejradši by se vrátil v čase a nic si s Donghaem nezačínal. Proč ze všech lidí na škole, si musel začít zrovna se synem ředitele? Kdyby to bývalo vyšlo se Siwonem, nemusel by se s ničím takovým potýkat. Kdyby měl aspoň někoho, kdo by mu dokázal poradit. Donghae je jediný, koho má a to je další důvod, proč se s ním nechce rozcházet. Ne, že by nedokázal být sám... dokázal.
Prudce zakloní hlavu, až narazí na zeď. Proč zrovna on se musí s něčím takovým potýkat? Ale je to jeho chyba. On už od začátku věděl, že je Donghae syn ředitele.
„Donghae..." zašeptá do ticha a znovu si položí hlavu na kolena. Nevnímá štiplavou bolest krvácejících kloubů ani bolest třeštící hlavy. To, co jej bolí nejvíce, je srdce. A pocit, že si čím dál více přiznává to, že ať už chce nebo ne, s Donghaem to jednou skončí a pokud to nebude dnes, tak zítra.
Zavře oči a nechá slzy volně stékat po tvářích a následně se vsáknout do jeho kalhot.
Zapře se do židle, zakloní hlavu a zhluboka vydechne. Prsty si promne spánky, načež vstane, učení nahází do batohu, ten si hodí na ramena a spolu s ostatními opustí třídu, směřujíc chodbou do další. Ovšem zatímco ostatní pokračují v cestě, jeho zastaví něčí ruka na jeho rameni. Vylekaně sebou trhne a poté se s nevyřčenou otázkou na onu osobu otočí.
„Pojď prosím se mnou," řekne polohlasem muž, na kterém je už na první pohled vidět, že rozhodně není student. Vysoký a mohutný, vlasy má černé a nakrátko střižené a na sobě oblek. Oči má usazené hluboko pod vysokým čelem a pod nosem mírné rašeliniště.
„Já?" Vykulí oči hnědovlásek. „Proč já?"
„Jsi Lee Hyuk Jae, ne?" Hyuk němě přikývne a pak jej muž chytí pevně za loket.
„Ředitel s vámi chce mluvit," řekne a začne jej tahat směrem k ředitelně. Eunhyukovi se zadře dech a rozbuší srdce.
„Ředitel?" Vyhrkne a nechá se vláčet po chodbě. Je mu naprosto jasné, že i kdyby chtěl a zkusil by to, ze spárů téhle skály se nedostane. Muž mu neodpoví a jen zesílí stisk, kterým Hyuka drží. Studenti po nich nechápavě pokukují a něco si šeptají. Hnědovlásek si skousne ret a podívá se směrem ke vchodovým dveřím školy.
„Donghae..." zformuluje rty, ale nevydá ani hlásku. Co teď bude dělat? Má z jeho otce strach a on narozdíl od Haeho na něho nedokáže zvýšit hlas, či mu vůbec nějak oponovat. Tedy, aspoň doposud jej to ani nenapadlo, ale pokud by to bylo třeba, zkusil by to.
Muž otevře dveře ředitelny a zatlačí Hyuka dovnitř. Nervózně klade nohu před nohu a šoupavými kroky pomalu dojde až k ředitelově stolu. Sklopí pohled a svěsí hlavu. Srdce mu buší do hrudi, dlaně se mu potí. Haeho otec si sundá brýle a položí je na stůl. Pohoršeně se na Eunhyuka podívá a ušklíbne se.
„Jsem vám oběma snad pro smích?" Zavrčí a propálí jej pohledem. Eunhyuk se trochu otřese a spěšně zavrtí hlavou.
„Nepamatuješ si, co jsem říkal minule?!" Zvýší hlas, což donutí hnědovláska o krok couvnout.
„Tak nepamatuješ?!"
„Pa- pamatuji," dostane ze sebe trhavě, pohled stále zabodnutý v podlaze. Nemá odvahu se mu podívat do očí.
„Co to potom předvádíte ve škole, co?!" Zařve znovu na něho a bouchne pěstí do stolu. Eunhyuk sebou vystrašeně trhne a pootevře ústa.
„Myslíš si, že když budete ignorovat to, co jsem vám řekl, tak na to zapomenu?!"
„Ne, pane.." skousne si ret a zavře oči. Bože Donghae! Kde jsi...?
„Chceš, abych tě nevyloučil ze školy?!" Eunhyuk vytřeští oči a jejich pohledy se konečně střetnou. Vyloučení ze školy? Takže to přeci jen myslel vážně. Ale on nechce být vyloučený! Nesmí být...
„To nechci, ale-"
„Tak to s ním ukonči!" Nenechá jej domluvit ředitel. „Když se s tebou nebyl schopný rozejít on, udělej to ty!" Řekne neúprosně, vstane ze židle a přejde k oknu. Eunhyukovi se začnou pomalu do očí hrnout slzy. Nechce se s Donghaem rozejít, ale ani nechce být vyloučený ze školy.
„Na to nemáte právo," odhodlá se mu oponovat Hyuk. Ředitel se překvapeně otočí od okna a nadzvedne obočí.
„Nemám?" Zasměje se. „Mám na to plné právo,"
„Nemáte právo někomu nařizovat co má dělat," pohlédne na něj. Ředitelovi Eunhyukova kuráž doslova vyráží dech.
„Mám právo tě vyhodit z týhle školy," připomene mu. Eunhyuk znovu sklopí pohled a hřbetem ruky si otře první slzu, která si našla cestu ven.
„To snad chceš?" Zeptá se jej. Eunhyuk chvíli jen mlčky stojí se svěšenou hlavou a poté zakroutí hlavou.
„Myslel jsem si to. Takže... dávám ti čas do zítřka, aby ses s Donghaem rozešel," Eunhyukovi se z úst vydere tichý vzlyk a další slzy vytečou z jeho očí.
„Je ti to jasné?" Přistoupí k němu a zadívá se na něho.
„Proč chcete takhle svému synovi ublížit?" Zdvihne hlavu.
„Je to pro jeho i tvoje dobro, věř mi,"
„Jste si tím jistý?" Zeptá se jej ostře Hyuk.
„Nehodlám se o tom s tebou nijak dohadovat. Buď se s ním ještě dnes rozejdeš, nebo si zítra sbal kufry a odejdi," stanoví mu jasně a chladně ředitel. Eunhyuk nepatrně přikývne a poté se beze slov otočí a místnost opustí. Chodby jsou již prázdné, všichni jsou ve třídách, jelikož se už začala další a dnes poslední hodina. Pomalými kroky dojde až k lavičce, na kterou se vzápětí sveze. Tahle chvíle je mu povědomá. Na chodbě ani noha, už je po zvonění a on se znovu vrátil z ředitelny s naprosto vyprázdněnou myslí a jen tak tu bezvládně sedí na lavičce. Ovšem dnes je něco jinak. Dnes tu sedí sám. Nikdo jej nedrží za ruku. Nikdo mu tady nenabízí své rameno, o které by se mohl opřít a nikdo mu neříká, ať si s tím neláme hlavu. Dnes ne. Dnes tu s ním Donghae není a on netuší, co by měl dělat. Rozejít se s ním? Nerozejít, ale nechat se vyloučit? Nebo by mu to měl prostě všechno říct, ať vymyslí, co dělat? Nic z toho nechce. Donghae je pro něho skutečně důležitý a podle všeho jej i miluje, proto si není jistý, jak by rozchod s ním zvládl. Ale vyloučení? Vždyť o téhle vysoké snil už několik let, a když se na ní dostal, nechce z ní být hned po pár měsících vyhozen. Tak by mu to měl říct a doufat, že to nějak vyřeší společně? Ne, to ne. Je jasné, že se to Donghae dozví za každou cenu, ale kdyby mu to řekl takhle dopředu, určitě by potom šel za svým otcem a kdo ví, jak by to všechno skončilo. Třeba by je nakonec vyloučil oba, což nechce už vůbec. Buď půjde jen on, nebo nikdo. Ale pokud by se nerozešli, Eunhyuk by byl vyloučený, a to by znamenal automatický rozchod. Pokud se s ním tedy rozejde rovnou, vyhne se vyloučení.
Dlaní si zakryje uslzené oči a znovu se rozvzlyká. Nechce se s ním rozejít. Vážně ne. Jenže mu to přijde jako to nejlepší řešení.
Vyskočí z lavičky, otočí se směrem ke zdi a silně do ní praští pěstí, až mu z kloubů začne vytékat krev. Skloní hlavu. Tohle nechce. Nechce se s ním rozcházet. Ale co mu zbývá...? Opře se o zeď zády a poté se podél ní sveze na zem. Přitáhne si kolena k hrudi a opře si o ně čelo. Nejradši by se vrátil v čase a nic si s Donghaem nezačínal. Proč ze všech lidí na škole, si musel začít zrovna se synem ředitele? Kdyby to bývalo vyšlo se Siwonem, nemusel by se s ničím takovým potýkat. Kdyby měl aspoň někoho, kdo by mu dokázal poradit. Donghae je jediný, koho má a to je další důvod, proč se s ním nechce rozcházet. Ne, že by nedokázal být sám... dokázal.
Prudce zakloní hlavu, až narazí na zeď. Proč zrovna on se musí s něčím takovým potýkat? Ale je to jeho chyba. On už od začátku věděl, že je Donghae syn ředitele.
„Donghae..." zašeptá do ticha a znovu si položí hlavu na kolena. Nevnímá štiplavou bolest krvácejících kloubů ani bolest třeštící hlavy. To, co jej bolí nejvíce, je srdce. A pocit, že si čím dál více přiznává to, že ať už chce nebo ne, s Donghaem to jednou skončí a pokud to nebude dnes, tak zítra.
Zavře oči a nechá slzy volně stékat po tvářích a následně se vsáknout do jeho kalhot.
Po
nějaké době hlavu zvedne. Opře se o zeď a vytáhne z kapsy
mobil, aby zjistil, kolik je. Oči má lehce opuchlé od pláče a
stále trochu rozmazaný pohled. Párkrát zamrká a zaostří na
displej. Za dvacet minut končí hodina. Seděl tu déle, než si
myslel. Vytáhne se na nohy. Do třídy se už vracet nebude. Kdykoli
jindy by si řekl, že i když je to jen dvacet minut, je to dobrých
dvacet minut. Teď už se ale vracet nebude. Prostě půjde ven ze
školy a počká tam na Haeho. Aspoň si bude moct promyslet, jak mu
to všechno řekne. Rozejde se chodbou s hlavou sklopenou a rukama
zastrčenýma hluboko v kapsách. Dveře školy nejsou od ředitelny
moc daleko, proto k nim po chvilce dojde. Vyjde ven a překvapí jej,
když uvidí Donghaeho sedět na schodech.
„Donghae!" Zavolá na něho s úsměvem. Hae sebou mírně trhne, pak se ale otočí a když uvidí nahoře stát Eunhyuka, tvář se mu rozjasní.
„Monkey!" Vstane, vyběhne těch pár schodů a sevře Hyuka v náruči. Ten vyjekne, ale poté mu též obmotá ruce kolem pasu. Bolí jej to. Neměl by tohle dělat, když se s ním hodlá rozejít. Neměl by se tak falešně usmívat, objímat ho a tvářit se, že se nic neděje.
„Co tady děláš? Vždyť ještě vyučování neskončilo," odtáhne se od něj a lípne mu pusu na nos.
„Psali jsme test a já ho měl brzo hotovej, tak mě učitelka pustila dřív," zalže a políbí jej na rty. Neví, proč to dělá. Někdo by jej měl přetáhnout krumpáčem. Možná si jej chce prostě ještě užít. Pohne se rty proti jeho načež je mírně pootevře a jazýčkem se začne hlásit o povolení vstoupit. Donghaeho to sice trochu překvapí, ale neváhá ani chvíli a vstup mu umožní. Hyuk hned jazykem vklouzne do jeho úst, přejede po patře, prozkoumá každý kout a poté se setká s Haeho jazykem, který mu vyjde vstříc. Oba tiše vzdechnou, když se jejich jazyky začnou o sebe třít a všemožně proplétat. Donghae přejíždí dlaněmi po Hyukových zádech, vjede prsty do jeho vlasů, trochu mu zakloní hlavu, čímž jejich polibek ještě prohloubí. Eunhyuk si uvědomí, co vlastně dělá. Má to s ním ukončit, ale zatím dělá přesný opak.
„Donghae!" Zavolá na něho s úsměvem. Hae sebou mírně trhne, pak se ale otočí a když uvidí nahoře stát Eunhyuka, tvář se mu rozjasní.
„Monkey!" Vstane, vyběhne těch pár schodů a sevře Hyuka v náruči. Ten vyjekne, ale poté mu též obmotá ruce kolem pasu. Bolí jej to. Neměl by tohle dělat, když se s ním hodlá rozejít. Neměl by se tak falešně usmívat, objímat ho a tvářit se, že se nic neděje.
„Co tady děláš? Vždyť ještě vyučování neskončilo," odtáhne se od něj a lípne mu pusu na nos.
„Psali jsme test a já ho měl brzo hotovej, tak mě učitelka pustila dřív," zalže a políbí jej na rty. Neví, proč to dělá. Někdo by jej měl přetáhnout krumpáčem. Možná si jej chce prostě ještě užít. Pohne se rty proti jeho načež je mírně pootevře a jazýčkem se začne hlásit o povolení vstoupit. Donghaeho to sice trochu překvapí, ale neváhá ani chvíli a vstup mu umožní. Hyuk hned jazykem vklouzne do jeho úst, přejede po patře, prozkoumá každý kout a poté se setká s Haeho jazykem, který mu vyjde vstříc. Oba tiše vzdechnou, když se jejich jazyky začnou o sebe třít a všemožně proplétat. Donghae přejíždí dlaněmi po Hyukových zádech, vjede prsty do jeho vlasů, trochu mu zakloní hlavu, čímž jejich polibek ještě prohloubí. Eunhyuk si uvědomí, co vlastně dělá. Má to s ním ukončit, ale zatím dělá přesný opak.
Odtáhne
se, vymaní se z Haeho objetí, chytí jej za ruku a proplete jejich
prsty. Aspoň naposledy...
„Půjdeme do parku," usměje se. Donghae jen pokrčí rameny. Doufá, že tam Kangin, Hangeng a ten třetí, nebudou.
„Půjdeme do parku," usměje se. Donghae jen pokrčí rameny. Doufá, že tam Kangin, Hangeng a ten třetí, nebudou.
xxx
Dojdou
do parku, Euhyuk pustí Haeho ruku a posadí se na lavičku. Donghae
jej ihned následuje a poté přehodí ruku přes rameno
staršího. Hyuk se lehce zachvěje. Nezvládne to, ačkoli ví, že
musí.
„Vlastně...,“
nadechne se, „potřebuju s tebou o něčem mluvit,“ mladší se
usměje a -jakoby jej vůbec nevnímal- přiblíží se k němu,
zavře oči a políbí jej na tvář.
„Hm?“
„Donghae
vážně s tebou potřebuju mluvit,“ rukou se zapře do jeho hrudi
a odtáhne jej od sebe. Hae se na něho trochu pomateně podívá,
načež se znovu přívětivě usměje a přikývne.
„Tak
mluv,“ pobídne jej. Hyuk si -dnes už poněkolikáté- skousne ret
a sklopí pohled.
„No...“
„No?“
„Donghae...my...“
srdce mu zběsile buší, dech se mu zadírá v krku. Sakra, neví,
jak by mu to měl říct. Nestihl si to promyslet. Donghae pochopí,
že Hyuka něco trápí, jeho úsměv nahradí starostlivý výraz.
„Co
se děje, Monkey?“
„Víš...my
dva...“ mladší se zamračí. Nelíbí se mu, jak Eunhyuk mluví.
Nelíbí se mu, jak se chová. Nelíbí se mu jeho výraz. Nelíbí
se mu celá tahle situace.
„Monkey...?“
„Přestaňme
s tím,“ dostane ze sebe konečně Eunhyuk. Na chvíli se rozhostí
ticho, přičemž Hyuk hledí do trávy, netrpělivě očekávajíc
odpověď. Hae se mezitím dívá na chlapce sedícího vedle a snaží
se z jeho tváře vyčíst, co tím myslí. Docela jej jeho slova
děsí.
„Přestat
s čím?“ prolomí konečně ticho mladší. „S čím přesně
chceš přestat?“ Ruku, kterou měl doposud položenou kolem
Hyukových ramen, stáhne zpět.
„Prostě
se vším,“ vydechne. Cítí, jak se do jeho očí začínají
tlačit slzy a první vzlyk se dere napovrch. Ještě ne. Teď nesmí
plakat. Zavře oči, zhluboka se nadechne, otevře oči a odváží
se na Hyuka podívat.
„Měli
bychom se rozejít, Hae,“ Donghaemu jeho slova vyrazila dech.
Rozejít se...?
„A..Ale
proč?“ zeptá se jej, „Udělal jsem něco špatně?“
„Ne,
nic jsi neudělal,“ Donghae se na něho stále dívá, načež mu
nejspíše důvod dojde. Vytřeští oči a pootevře ústa.
„Je
to kvůli otci?“
„Donghae,
já...“
„Říkal
jsem ti přeci, ať se o to nestaráš. Zapomeň na to,“ mávne
rukou doufajíc, že jej Hyuk poslechne. Vstane, ale v okamžiku, kdy
udělá krok, Eunhyuk jej chytí za ruku, zastaví jej a postaví se
naproti němu.
„Pochop
to prosím, nemám na výběr,“ začne zoufat Hyuk.
„Promiň,
ale nechápu to,“ řekne trochu chladně Hae.
„Víš
jak dlouho jsem snil o týhle vysoký?“ Mladší nijak nereaguje,
jen jej mlčky pozoruje.
„Už
od dětství. Více jak sedm let jsem si přál se sem dostat a teď,
když tu končeně jsem, nechci to tady tak rychle zabalit,“ sklopí
hlavu. Bolí to. Moc. Ale co má dělat? Pár měsíců s Donghaem se
nevyrovná několika rokům snění o téhle škole. Ví, že mu bude
Donghae chybět. Nejspíše nebude moct několik nocí usnout bez
jeho teplé náruče a bude těžké zvyknout si znovu na dny, ve
kterých jej nikdo nepolíbí, neobejme a neřekne mu, že jej má
rád. Přesto ví, že to všechno jednou pomine. Musí.
„Takže
co? Chceš se rozejít?“ podívá se mu do očí. Začínají ho
pálit stejně, jako Hyuka.
„Ale
já tě miluju...“ zašeptá a rychle zamrká slzy, které se mu
vkradly do očí. Eunhyuk suše polkne.
„Promiň,
Hae...“ mladší se neudrží a rychle si Hyuka přitáhne do
náruče a pevně jej sevře. Hyuk překvapeně vytřeští oči.
„Nepustím
tě,“ zašeptá, když se Eunhyuk snaží z jeho objetí dostat.
„Přestaň,“
naléhá starší a nakonec se mu podaří od sebe Haeho odstrčit,
načež jej propálí nemilým pohledem. Donghae se zaraženě dívá
do jeho tváře. Nechce se s ním rozejít. Přísahá, že až
narazí na svého otce, pořádně si to s ním urovná.
„Myslel
jsem, že to pochopíš,“ řekne zklamaně. Donghae se jen smutně
pousměje, přikývne, ještě jednou se na Hyuka podívá, a poté
se otočí a vydá se po cestě, kterou lemuje řada vzrostlých
stromů, s pohledem zaraženým v zemi, rukama strčenýma hluboko v
kapsách a se slzami ztékajícími po jeho tvářích.
Eunhyuk,
stále postávajíc na místě, jej s bolestí v očích pozoruje, jak se
čím dál víc vzdaluje. Hřbetem ruky si otře slzy a posadí se
zpět na lavičku. Zadívá se před sebe a přemýšlí, zda vážně
udělal dobře. Možná přeci jen byla i jiná možnost, ale to už
je asi zbytečné. Zavře oči. Doufá, že teď bude Haeho otec
spokojený. Ublížil jim oběma, ovšem hlavně aby on byl šťastný.
Vždyť...o nic jiného ani nešlo, že?
Ne...to ne...
OdpovědětVymazatOni se nesmí rozejít. Musí existovat nějaké řešení téhle situace. Určitě existuje a klucí na něj přijdou. Atím zavřou Haeho otci hubu...
Moc se těšim na další díl.