Fandom: Super Junior
Postavy: Eunhyuk, Donghae, Siwon
Žánr: škola, vtip, drama
Typ: Kapitolovka
Autor: MeeKyong
Tak a ať chcete nebo ne... je to tady! ANO POSLEDNÍ DÍL I WILL PROTECT YOU! Tahle povídka má 21 částí a osobně si myslím, že je to až dost. Na to, že původní plán byl na nějakých 15 částí... ehm. Znáte to, že? První díl vyšel 3. ledna 2014 a dneškem 28. zářím to ukončujeme. [Tímto přejeme Shindongovi vše nejlepší x3] Ovšem nezoufejte, určitě to není poslední povídka na EUNHAE, kterou vám tu zveřejníme. Později se určitě ještě máte na co těšit. Takže první kapitolovka MeeKyong je úspěšně u konce a brzy se můžete těšit na novou, jak jsme už informovaly, crossover mezi EXO a Super Junior. ENJOY! ~ Milujem Vás!
„Gratluji
k úspěšnému dokončení Tae-Sang University!“ zvolá přes
půlku chodby Siwon. Studenti právě procházející kolem se na
něho otočí a s úsměvem se ukloní. Siwon jim úsměv oplatí a
vydá se vstříc těm, kteří se s ním jdou rozloučit a zároveň
poděkovat za ty dlouhé čtyři roky, kdy měl takovou trpělivost
je učit čínštinu. Ano, čtyři roky utekly jako nic a je tu
konec. Studenti si konečně mohou najít svou vysněnou práci,
kvůli které šli na tuhle vysokou. Ne všichni ovšem celé čtyři
roky vydrželi. Někteří to vzdali již po pár měsících, někdo
skončil v polovině. Přesto se většině podařilo se poprat s
učením a vyhrát nad ním, a proto mají důvod k oslavám.
S
menšími obtížemi se prodírá davem, ale po chvíli se mu podaří
dostat se z něj a ihned zamíří k osobě, stojící opodál a s
úsměvem pozorující tu scénu, která se tu právě odehrává.
Dívky brečí a objímají jednu druhou, kluci se baví
pošťuchováním jako vždy. Jeho názor, že to jsou jen lidé,
kteří spolu stráví pár let a poté se stejně každý rozejde
jinam, takže není potřeba mezi sebou tvořit jakékoli vztahy, mu
už jaksi přijde hloupý, ale přeci jen se ho vždy držel. Ovšem
jak vidí, byl jediný.
„Vám
gratuluji obzvlášť, pane Lee,“ podá mu ruku a Hyuk ji s
pobavením přijme.
„Děkuji,
pane Choi, nebylo to s vámi snadné, abyste věděl,“ řekne
nejprve vážně, načež oba propuknou v hlasitý smích, který se
v tom ruchu okamžitě ztratí. Za ty roky si mezi sebou vybudovali
vztah, který je přeci jen něco víc, než jen učitel-student.
Vzhledem k jejich malému věkovému rozdílu se z nich stali
přátelé.
„Idiote,“
otituluje jej starší a šťouchne jej do ramene. Eunhyuk se
ušklíbne, opře se o zeď a znovu se zadívá na dav lidí.
„Bylo
to dlouhý, co?“ zamyslí se. Siwon přikývne a opře se vedle
něho.
„Dlouhý
a náročný,“ doplní jej po chvíli.
„I
tak je mi líto, že už to končí,“ usměje se smutně. Siwon se
na něho podívá a rozcuchá mu vlasy.
„Měl
bys být rád. Já tady budu trčet ještě dlouho,“ pokusí se jej
utěšit, když v tom kolem nich projde pár plačících dívek,
které se na ně otočí a zamávají jim. Oba jim zamávají zpět a
sledují, jak odcházejí.
„Máš
pravdu. To byl důvod, proč jsem se nikdy nechtěl stát učitelem.
Vrátit se do školy hned potom, co z ní vyjdeš? A pak tam ještě
zůstat další několik let? Hrozná představa,“ zakroutí hlavou
mladší a upraví si účes.
„Díky,“
ušklíbne se Siwon. Eunhyuk se na něj nevinně usměje, načež se
vyhne Siwonově ruce, která se jej pokusí praštit.
„Nepůjdeme
si sednout?“ ukáže směrem k nedaleké lavičce. Hyuk přikývne
a už následuje Siwona, který tam hned vyrazil.
„Doneslo
se mi, že Donghae dneska taky úspěšně skončil,“ sdělí mu
takřka hned jak se posadí. Eunhyuk se pousměje.
„To
je fajn. Občas jsem si říkal, jestli to dokáže,“ zamumlá s
pohledem zabodnutým v zemi.
„Proč
by neměl?“
„No
já nevím. Prostě jsem si to myslel. Ale jak slyším, tak jsem se
mýlil,“ zhluboka se nadechne a vydechne. Donghae. Lee Donghae. Ten
kluk, který se mu připletl do života, ovšem tak rychle, jak
přišel, tak rychle i zmizel. Přesto ale za tu chvíli dokázal
Eunhyukovi vytvořit takové vzpomínky, na které nezapomene ani
kdyby chtěl. On stejně nechce. Chce si všechny ty chvíle uchovat.
...FLASHBACK...
Vejde
do třídy se svěšenou hlavou a pohled mu ihned padne na zadní
prázdnou lavici. Zase tu není. Šouravým krokem se rozejde ke své
lavici, a když k ní dojde, batoh odhodí na zem a sveze se na
židli. Už je to týden, co se s Donghaem rozešel a od té doby jej
vůbec neviděl. Stihl se již tajně odstěhovat z jejich pokoje,
aniž by mu to nějak oznámil nebo o sobě dal vůbec nějak vědět.
Je to, jakoby se prostě vypařil a nikomu nic neřekl.
„Dobré
ráno,“ do třídy vstoupí učitelka. Dojde ke svému stolu a
položí na něj desky, které svírá v dlaních.
„Pár
z vás si jistě všimlo, že už několik dní chybí Lee Donghae.
Není to tím, že by byl nemocný. Rozhodl se odejít z této školy.
Ředitel mi řekl, abych vás o tom informovala. Takže svůj úkol
jsem splnila a teď se podívám, zda jste i vy splnili úkoly, které
jste měli vypracovat,“ několik lidí zaúpí, když jim dojde, že
byl úkol. Eunhyuk sedí v lavici s vytřeštěnýma očima. Ne, že
by neměl úkol. Děsí jej to druhé, co učitelka řekla. Donghae
odchází? Proč? Je to snad kvůli němu?
„Paní
učitelko!“ zvedne naléhavě ruku.
„Ano?“
„Pan
Choi mi řekl, abych za ním na začátku hodiny přišel,“ vymyslí
si něco Hyuk. Musí okamžitě za ředitelem.
„Opravdu?“
změří jej podezíravým pohledem žena.
„Věřte
mi. Klidně se ho potom zeptejte,“ když za Siwonem zajde a bude po
něm chtít, aby jej kryl, doufá, že to udělá.
„Dobře,
zeptám. Tak běž,“ kývne směrem ke dveřím. Hyuk neváhá ani
chvíli a vyrazí ze svého místa. Vyběhne ze třídy a hned zamíří
k ředitelně. Když k ní po chvíli doběhne, zlomí se v pase,
opře se dlaněmi o kolena a pokusí se nabrat dech. Opravdu by měl
něco dělat s tou svou mizernou kondičkou. Vzpřímí se a zaťuká
na dveře. Chvíli vyčkává odpověď, načež jej konečně
sekretářka vyzve dovnitř. Hyuk vezme za kliku a hbitě vpadne do
místnosti. Otočí se směrem k ředitelově stolu a všimne si
kluka, který k němu sedí zády. Okamžitě pozná, že je to
Donghae. Pootevře ústa, když v tom se mladík otočí. Když za
sebou uvidí stát Eunhyuka, vytřeští oči.
„Co
tady děláš?“ chce hned vědět Hae.
„Prý
odcházíš ze školy,“ oznámí mu Hyuk. Donghae sklopí pohled a
otočí se zpět směrem k otci, který se na ně celou dobu dívá.
„Jo,
odcházím,“ vydechne. Eunhyuk k němu přistoupí blíže.
„Proč?“
zeptá se jej polohlasem. Do očí se mu znovu začínají hrnout
slzy, ty ale ihned zamrká.
„Rád
vás vidím, Lee Hyukjae,“ vstoupí jim do rozhovoru Haeho otec.
„Odpověz
mi Donghae,“ naléhá neúprosně Hyuk. Donghae si otře slzu,
která si našla cestu ven z jeho očí, vstane a otočí se k
Hyukovi.
„Vážně
to chceš vědět?“ zeptá se jej trochu chladně. Pořád ho dost
mrzí, že se nechal tak snadno otcem zastrašit.
„Chci,“
Donghae se smutně pousměje.
„Prostě
bych nevydržel chodit s tebou na stejnou školu a předstírat, že
tě neznám. Stačí?“ zašeptá, načež si do rukávu otře další
slzy. Otočí se k otci, věnuje mu úklonu a bez jakýchkoli dalších
slov z místnosti odejde. Eunhyuk se za ním ohlédne a z jeho úst
se vydere tichý vzlyk.
„Mimochodem...“
prolomí ticho Haeho otec, „...jsem rád, že jste mě poslechl,“
Eunhyuk jej propálí nenávistným pohledem a stejně jako Donghae
mlčky opustí ředitelnu.
...Konec
Flashbacku...
Eunhyuk
sklopí hlavu a na tváři se mu usadí letmý úsměv. Co by se asi
stalo, kdyby tehdy nad Haeho otcem zvítězili? Byli by i teď spolu
nebo by je rozdělilo něco jiného? A co kdyby Donghae před více
než třemi lety ze školy neodešel? Dali by se znovu potají
dohromady? Kdo ví. Hyuk tolikrát nad takovými otázkami přemýšlel,
ale všechno je to jen pořád samé co
by, kdyby,
nic víc. Zajímá jej, jestli si už Donghae stihl někoho najít.
Zajímá jej, či se nějak změnil, nebo je to stále ten Lee
Donghae, kterého si pamatuje. Přeci jen, čtyři roky nejsou tak
dlouhá doba, ne? Ať už je to jakkoli, chce jej vidět. Třeba ho
jen zahlédnout z okénka autobusu, na tom nezáleží. Ale... jak by
se asi zachoval, kdyby na sebe narazili na ulici? Šel by dál nebo
by se zastavil? A co by udělal Eunhyuk? Co pro něho Hae vůbec
ještě po těch letech znamená? Cítí k němu něco? Miluje jej
pořád? Sám neví. Nezná odpověď na žádnou ze svých otázek.
Být tohle test, nezískal by ani jeden bod.
„Máš
po škole čas?“ protne krátkou odmlku Siwon a přeruší tak tok
Eunhyukových myšlenek.
„Jo,
mám,“
„Tak
nepůjdeme to někam zapít? To, že jsi konečně tu vysokou
zdolal,“ navrhne učitel. Hyuk se na něho udiveně podívá a
zasměje se.
„Není
to nezákonný?“
„Co?“
„Aby
učitel zval svýho studenta někam na pití,“ Siwon se zasměje
spolu s ním.
„Ale
vždyť už můj student nejsi,“ obeznámí jej. Hyuk s úsměvem
přikývne.
„To
je fakt,“ uzná. „Tak kam půjdeme?“ postaví se a otočí se
ke staršímu. Ten k němu vzhlédne se zvednutým obočím, a poté
se též zvedne z lavičky.
„Kam
chceš,“ pokrčí rameny. Eunhyuk se zamyslí, načež také pokrčí
rameny.
„Prostě
půjdeme a zajdeme do první hospody, na kterou narazíme,“ napadne
jej. Siwon se smíchem souhlasí a hlavou kývne směrem k východu.
„Nechceš
se jít ještě rozloučit s nějakými studenty?“ zeptá se jej
Hyuk. Siwon zoufale zakroutí hlavou.
„Už
jsem se s každým loučil nejmíň tak třikrát. Teď bych se rád
konečně vypařil,“ odpoví upřímně. Hyuk se ušklíbne a
rozejde se ke dveřím. On se taky nemá s kým loučit. Ve třídě
si všichni vzájemně popřáli štěstí a tím to aspoň pro něho
hasne. S nikým se nijak nesblížil. Nechtěl, protože to
nepotřeboval. Docela jej udivilo, že si ho poslední tři roky
Kangin, ani nikdo z jeho party, nevšímal. Je za to rád, ale diví
se. Potom, co Hae odešel, nikdo mu už neubližoval. Možná kvůli
němu. Třeba jim před svým odchodem něco řekl a vyhrožoval, a
právě proto s tím přestali. Nebo si tohle Hyuk jen nalhává a
oni přestali jenom proto, že je to omrzelo. Bůh ví, jak to bylo.
On se tím nijak zvlášť nezabývá, je jen vděčný. Taky je
vděčný za to, že když se Hae odstěhoval z jejich pokoje, nikoho
jiného k němu nepřiřadili, a tak měl dost času na učení a
mohl se pořádně soustředit. A přesně takhle je Hyukjae
spokojený. Bez nepotřebných přátel a možnost se v klidu učit.
Takhle to vždy chtěl. Kdo kdy řekl, že bez přátel se nedá žít?
Spletl se. Dá se žít i bez nich. Tedy, ne že by byl Hyuk úplně
bez přátel. Vždyť se teď přátelí se Siwonem a to mu stačí.
Už dávno se zbavil svých citů k němu, takže je to opravdu jen upřímné přátelství. Siwon se již oženil a prý už plánuje
i děti. Přesně tak to mělo všechno být.
Zastaví
se mezi dveřmi, otočí se a zhluboka se nadechne. Siwon si všimne,
že Hyuk nejde, proto taky zastaví a zmateně se ohlédne. Ihned
pochopí, když uvidí Hyuka ve dveřích otočeného směrem
dovnitř. Vrátí se k němu a položí mu ruku na rameno. Mladík se
pousměje a sklopí hlavu. Siwon nic neříká, je mu jasné, že
Hyuk se právě v mysli probírá všemožnými vzpomínkami a
přehrává si je, ať už to jsou šťastné nebo bolestivé
vzpomínky. Přeci jen tu pár let strávil a dost se toho událo.
Mladší se podívá na učitele a nepatrně přikývne. Siwon se
usměje, stáhne svou ruku z hnědovláskových ramen, a poté se oba
rozejdou ze schodů dolů.
„Stejně
mi to tady bude chybět,“ posteskne si.
„Můžeš
sem za mnou kdykoli přijít,“ sejdou poslední schod a dojdou až
ke školní bráně. Cestou se ještě rozloučí s nějakými -teď
již bývalými- spolužáky, načež konečně opustí školní
pozemek. Zastaví se a rozhlédnou se na obě strany, přemýšlejíc,
kam půjdou, když v tom Eunhyuk strne v pohybu a vytřeští oči.
Stojí tam. Opřený o zídku, ruce v kapsách, hlavu sklopenou a
nohou okopávajíc něco na zemi. Vzhlédne a obličej se mu rozzáří.
„Ahoj
Monkey,“ pozdraví jej s úsměvem, zatímco Hyuk se na něho dívá
s pootevřenými ústy jako na přízrak a nechce věřit vlastním
očím.
„D..Donghae..?“
vydechne. Siwon se na něho také překvapeně podívá, ovšem, na
rozdíl od Hyuka, on neváhá a okamžitě jej přívětivě pozdraví
nazpět.
„Ahoj
Donghae. Netušil jsem, že sem přijdeš,“
„To
netušil nikdo, pane učiteli. Dokonce ani já sám,“ sdělí mu,
přičemž ani na okamžik nespouští oči z mladíka před ním,
který na něho stále nevěřícně zírá.
„A
co tady teda děláš?“ zeptá se jej učitel, když vidí, že
Hyuk se k ničemu nemá.
„Víte,
je tu někdo, koho jsem chtěl vidět a říkal jsem si, že ta osoba
by mě taky ráda viděla, tak jsem tu,“ pousměje se a letmo se
podívá na Siwona, avšak hned potom se znovu zadívá do Hyukových
očí.
„Máš
se?“ zajímá jej, jenže poté si všimne slz, které se
Eunhyukovi nahromadily v očích a úsměv mu ihned z tváře zmizí.
„Máš
se?
Tři roky jsme se neviděli a ty mi teď řekneš jenom tohle?!“
vyjede po něm. Donghae se spolu se Siwonem zarazí. Myslel, že mu
udělá radost, když přijde. Asi se spletl.
„Já...promiň,
nechtěl jsem tě naštvat,“ dostane ze sebe.
„No
tak, Hyukjae...“ promluví na něho Siwon, „...myslel to dobře,“
hnědovlásek si palcem setře slzu, která se vydrala ven z jeho očí
a otočí se směrem na Siwona.
„Je
mi jedno, jak to myslel,“ Donghae jej zklamaně pozoruje, ovšem
lehce sebou trhne, když k němu Hyuk znovu stočí pohled. „Měl
ses ozvat dřív! Proč až teď...?“ vyčte mu a tiše si
povzdechne, když se z jeho úst vydere tichý vzlyk. Donghaeho bodne
u srdce. Proč Eunhyuk pláče? To mu tak moc ublížil? To nechtěl.
Nikdy jej nechtěl zranit a už vůbec nechtěl, aby slzy, které mu
ztékají po tvářích, tam byly kvůli němu.
„Myslel
jsem si, že mě nebudeš chtít vidět,“ řekne tiše a smutně se
usměje, „Asi jsem měl pravdu,“ Siwon celou scénu pozoruje se
zatajeným dechem a přemýšlí, zda by raději neměl odejít.
Eunhyuk
s úžasem vydechne. Donghae si vážně myslí tohle? Že jej
nechtěl vidět? Celé roky čekal, kdy za ním přijde, kdy se
vrátí. Mnohokrát se jej snažil najít, zjistit, na jakou školu
přešel nebo vypátrat, kam se přestěhoval. Naprosto se po něm
slehla zem až Eunhyuk začínal přemýšlel nad tím, jestli nebyl
Donghae jen nějaký přelud, který zmizel. Toto mínění mu ovšem
vyvraceli lidé, kteří se o něm i potom párkrát zmínili. Lidé
jako Kangin, Siwon, Hangeng nebo jeho otec.
Donghae
mírně znervózní, když Hyuk delší dobu nic neříká. Takže
jej opravdu nechtěl vidět? A on myslel, doufal, že to tak nebude.
„Každopádně,“
promluví znovu Hae, „Chci s tebou-“ zastaví se, „Ne, musím s
tebou mluvit,“
„Tak
to abych šel. Pak ti zavolám, Půjdeme jindy, dobře?“
Hnědovlásek přikývne. Donghae sjede Siwona pohledem od hlavy
dolů. Co tady vlastně dělá on? A kam mají jít? Zavolá mu? Kdy
sakra dostal jeho číslo?! Že by... přišel pozdě...?
„Rád
jsem tě zase viděl, Hae,“ řekne vstřícně a s úsměvem k němu
natáhne ruku, kterou Hae trochu nechtěně přijme s hraným
úsměvem. Siwon ještě poplácá mladíka vedle sebe po zádech, a
poté se vydá pryč.
„Je
možné, že vy dva...“ zeptá se s trochu přiškrceným hlasem a
se smutkem vepsaným ve tváři.
„Jsme
přátelé, nic víc,“ obeznámí jej s nezájmem Hyuk. Mladší si
nenápadně oddechne.
„O
čem se mnou chceš – teda musíš – mluvit?“
„Pojď
se mnou,“ chytne jej za zápěstí a táhne chvíli za sebou, když
v tom se mu ale Hyuk vytrhne. Mladší se zmateně ohlédne a všimne
si nových slz, které se vlily Hyukovi do očí. Mlčky jej
pozoruje, ale ve chvíli, kdy mu jedna slza zteče po tváři,
nevydrží to, přitáhne si jej k sobě a pevně jej sevře. Starší
vytřeští oči a odtrhne jej od sebe.
„Co-“
„Chyběl
jsi mi,“ vyhrkne Hae dřív, než Hyuk stihne něco říct. Starší
zalapá po dechu.
„To
myslíš vážně?“ odsekne a ublíženě se na něho podívá.
„Neměl
bych?“
„Ty...“
vzlykne Eunhyuk, „...přece jsi odešel, ne?“ řekne mu ostře,
přičemž se marně snaží zabránit slzám, aby se draly na
povrch. Donghae pootevře ústa a nechápavě zakroutí hlavou.
„A
ty mi to chceš vyčítat? No tak, Monkey... vzpomínáš? To tys to
ukončil jako první, ne já,“ udělá krok vpřed, chytne do dlaní
Hyukovu tvář a palci setře slzy. „Důležité je to, že jsem
teď tady,“ usměje se. Starší se už nedokáže dál vzpírat.
Nedokáže se vzpírat ani Haemu, ani sobě. Tolik mu jeho doteky
chyběly. Svou dlaň přiloží na tu Haeho a zavře oči. Je tohle
správné? Má vůbec právo se takhle chovat? Donghae má pravdu.
Celou dobu to byl on, kdo to ukončil. Tak jak to, že Donghae není
vůbec naštvaný? Měl by být.
Nenechá
oči zavřené dlouho, bojí se, že by Hae znovu zmizel. Donghae
odendá své ruce z jeho obličeje a svěsí je podél těla, přičemž
zachytí dlaně staršího a sevře je.
„Tak
už se usměj,“ řekne tiše. Eunhyuk se zadívá do země, zatímco
pohledem zavadí o jejich spojené ruce. Donghae si toho všimne,
pousměje se a škádlivě proplete jejich prsty. Hnědovlásek lehce
zrudne. Už dlouho se tak necítil. Vlastně zapomněl, jaké to je.
„Monkey...“
osloví jej polohlasem. Hyuk se tajně usměje. Nikdo mu tak po celé
tři roky neřekl. Donghaeho vidí ani ne pět minut, a už jej tak
stihl oslovit třikrát. Jak mu tohle chybělo. Vzhlédne a střetne
se s Haeho pohledem.
„Myslíš,
že...“ uhne pohledem a nezvózně si skousne ret, „...bych měl
ještě šanci...?“
Rozhostí
se krátké ticho a Eunhyuk pustí Donghaeho ruce. Ne vážně, co má
dělat? Cítí vlastně k němu ještě něco? Nepatrně si pro sebe
pokroutí hlavou. Ovšem, že cítí. Všimne si, jak Donghaemu
zklamaně poklesla hlava, když pustil jeho ruce. Odkašle si, aby
na sebe upozornil. Mladší k němu bojácně zvedne pohled, ale
podiví se, když uvidí Hyukovu usmívající se tvář.
„Když
se budeš hodně snažit,“ pokrčí rameny. Haemu se rozzáří
oči, rty se zkroutí do okouzlujícího úsměvu a znovu si jej
přitáhne do náruče, ovšem teď Hyuk nic nenamítá a sám mu
obmotá ruce kolem pasu.
„Děkuju...
Děkuju, Monkey,“ šeptá mu do ucha a sevře jej o něco pevněji.
Hyuk zavře oči a s úsměvem si vychutnává Haeho teplou náruč,
načež se od něj trochu odtáhne.
„Ale
Hae, co tvůj otec?“ nadzvedne obočí. Hae se pousměje a pohladí
jej po tváři.
„Dnes
jsme oba ukončili školu. Už nám nemá jak ublížit. Ať si mě
klidně vydědí, je mi to jedno,“ prsty přejede po jeho líci a
sjede až ke rtům. Bříška prstů mu příjemně brní, ta touha
políbit jej, je čím dál větší, ale všechny obavy ještě
nestihly zmizet. Co když Eunhyuk změní názor? Co když si to
rozmyslí? To nesmí. Celou tu dobu netrpělivě čekal, až konečně
nastane ten rok, kdy oba dostudují. Až nastane chvíle, kdy jej
jeho otec nebude moci omezovat ani mu nijak vyhrožovat. Čekal až
se bude končeně moci k Eunhyukovi vrátit a přitom tajně doufal,
že si Hyuk mezitím nenajde někoho jiného, nebo že jej neodmítne,
když přijde. Doufal, že to Hyuk cítí stejně.
Staršímu
neunikne Haeho chtivý pohled na jeho rty a pobaveně se ušklíbne.
„Tak
už to udělej,“ Hae sebou trochu trhne a tázavě se podívá
staršímu do očí.
„Polib
mě,“ šeptne a prsty sevře látku Donghaeho saka. Není jediný,
kdo po tom už tak dlouho touží. Ochutnat znovu ty nejsladší rty
a opět mít ten pocit, že nikdy nechce líbat jiné. Cítit znovu
jeho doteky po celém svém těle a nikdy nechtít cítit doteky
někoho jiného. Chce opět mít takové pocity.
Donghae
se usměje, naposledy přejede prsty po jeho rtech, načež jimi
něžně chytne jeho bradu a pomalu se k němu přiblíží. Eunhyuk
zavře oči a ve chvíli, kdy se Haeho rty lehce otřou o ty jeho,
vydechne a přitiskne se svými rty na jeho úplně.
„Už
nikam neodejdu, slibuju,“ zašeptá, když se odtáhne od jeho rtů
a opře se svým čelem o to Hyukovo.
„Nepustil
bych tě...“
THE END
Toto bola tá najlepšia poviedka na EunHae akú som kedy čítala, len má trocha mrzí že už je koniec :3
OdpovědětVymazatTo bylo naprosto úžasné. Opravdu skvělá povídka.
OdpovědětVymazatEunHae navždy...
Úžasný :33 ^^ Jak Já miluji EunHae .. taky mně mrzí, že je konec, ale to u každé povídky . Musím se přiznat, že mi u tohohle dílku steklo pár slziček xD ~.~ ..
OdpovědětVymazat