„Tak pojď, zabalíme ti věci na cestu a ty mi zatím řekneš, co se stalo, ano?“ když mi to řekne, třeba se mu trochu uleví. Navíc je dobrý, se někomu vyzpovídat.
„Dobře,“ Pomohl jsem mu se zvednout z podlahy, vzal jsem ho za ruku a sedli jsme si na gauč.
„Než ti zabalíme věci, tak mi nejdřív řekni, proč mi vlastně odletíš,“ Když jsem to dořekl, tak se začal různě vrtět a uhýbal mi pohledem. Nijak se k mluvení neměl. „Taeminnie! Musíš mi to povědět!“ Podíval se na mě, a viděl, že začínám být rozčílený. Nebyl jsem rozčílený na něj, on přece za nic nemohl. Ale musí mi přece říct, co se stalo a co ho tak trápí.
„Tak dobře. Volal mi tátův zaměstnavatel…,“ znovu se rozvzlykal.
„Máma s tátou byli na cestě autem na nějaký pracovní večírek. Jenže když jeli zpátky z večírku domů tak.. Táta se na večírku trochu napil a potom si sedl za volant.. Oni…,“ Naplno se rozvzlykal, a já ho obejmul na důkaz toho, že nemusí pokračovat ve vyprávění. Všechno jsem pochopil. Měl jsem úplně mokré tričko od jeho slz, ale vůbec mě to nezajímalo. Jen jsme tam spolu seděli tak dlouho, dokud se neuklidnil a nepřestal plakat.
„Jsi v pořádku?“ Zeptal jsem se, když jsem mu utíral slzy z obličeje.
„Ano, naprosto,“ falešně se usmál. Já věděl, že je mu úplně na nic.
„Myslíš, že je v pořádku, když tě nechám odletět už dneska? Nebylo by to lepší zítra? Bude ti líp,“ vůbec se mi nelíbilo ho nechávat v tomhle stavu odletět.
„To je v pořádku, když mě doprovodíš na letiště, tak odtamtud poletím a na letišti v Japonsku si mě vyzvedne strýček, u kterého budu zatím bydlet. Za pár dní se má konat pohřeb," ... „Tak dobře. Opravdu nemám letět s tebou?“ podíval se na mě s mírným zamračením
„To ne, zvládnu to sám, a navíc ti nechci přidělávat starosti. Chci letět sám,“ Chápal jsem jeho rozhodnutí, tak jsem tedy souhlasil, i když se mi to moc nelíbilo.
„Dobře. Tak pojď, sbalíme ti věci,“ Jen přikývl a šel do ložnice, kde měl skříň s oblečením.
„Vezmi si s sebou jen to nejpotřebnější,“ Řekl jsem, a přinesl jsem mu kufr, do kterého jsem mu začal skládat věci. Jen si sedl na postel a nepřítomně hleděl před sebe. Do kufru jsem mu zabalil nejpotřebnější oblečení a taky nějakou tu hygienu.
„Tak a je to,“ řekl jsem. Taemin se na mě podíval, vstal z postele a políbil mě na rty. „Děkuju, že toho pro mě tolik děláš,“ řekl. Usmál jsem se na něj. Co bych pro svou lásku neudělal, že?
„Minnie? Obleču se a můžeme vyrazit na letiště,“ Přikývl a začal se taky převlíkat. Když jsme byli připravení, vyrazili jsme. Vzal jsem mu kufr a chytil jsem ho za ruku. Při cestě k autu, koukal do země a smutek na něm byl opravdu znát.. Cestou na letiště bylo v autě ticho. Jelikož byla cesta na letiště dlouhá, to ticho mě začalo štvát, ale nic jsem neříkal. Taemin by stejně neměl chuť si povídat. Nevím, co bych na jeho místě dělal já. Bylo mi ho strašně líto a opravdu jsem nevěděl jak mu pomoct. Celou cestu jsme tedy mlčeli. Z dálky jsem viděl letiště, a trochu jsem se zděsil. Opravdu jsem ho nechtěl nechat odletět samotného. Jenže co nadělám? On si nepřeje ať jedu s ním. Za chvilku jsme dorazili do cíle. Šli jsme koupit letenku. Letadlo do Japonska by mělo odletět každou chvíli.
„To máme tak málo času na rozloučení?“ řekl jsem dost naštvaně. Taemin mě chytil pevně za ruku a políbil mě.
„To bude v pořádku. Brzy ti přiletím zpátky. Ty tady na mě pěkně počkej. Budeme si volat každý den. Opravdu si moc vážím, že toho pro mě děláš tolik. Moc mi pomáháš. Nikde nenajdu lepšího člověka s takovým srdcem, jako jsi ty,“ dořekl, a jeho slova mě dohnaly k pláči. Pevně jsem ho obejmul a opravdu jsem ho nechtěl pustit.
„Miluji tě, opatruj se mi, a vrať se v pořádku. Budu na tebe čekat tak dlouho, jak jen to bude možné. Potom mě prozvoň, ať vím, že jsi přistál v pořádku,“ Naposledy jsme se tedy políbili, a Taemin šel k letadlu, do kterého následně nastoupil. Zůstal jsem tam stát tak dlouho, dokud letadlo neodletělo. Měl jsem z toho špatný pocit. Opravdu jsem měl letět s ním, i přes jeho protesty. Nemělo cenu tam jen tak stát a zírat na teď už prázdné místo. Jel jsem autem domů. Musel jsem na něj pořád myslet. Co když se mu něco stane? Co když se nervově zhroutí? Nebudu moct být s ním. Kdo ho utěší? Kdo mu dá polibek do vlasů a následně na rty? Nikdo. Musel jsem začít myslet na něco jiného,jinak bych se asi zhroutil.
Dorazil jsem teda domů. Cítil jsem se zvláštně, tak jsem se rozhodl se jít trochu prospat. Nemohl jsem usnout. Pořád jsem myslel na něj. Ještě včera v noci jsme byli spolu, a teď? Taková velká rána ze dne na den.. Nevím, jak dlouho jsem tam takhle přemýšlel, ale nakonec se mi podařilo usnout. Nezdál se mi žádný sen, ale byl jsem úplně zpocený. Zvláštní.. Nevím, jak dlouho jsem spal, ale venku začalo poprchávat. Podíval jsem se na hodiny.
„To jsem spal tak dlouho?!“ Musel jsem se podívat na mobil, jestli tam nemám zmeškaný hovor od Taeminnieho. Už by měl být v tuhle dobu v Japonsku. Žádný zmeškaný hovor, nic. Dostal jsem obavy. Doufal jsem, že mě jen zapomněl prozvonit. Abych měl jiné myšlenky, pustil jsem si televizi a šel jsem si dát něco k jídlu. Když jsem najednou uslyšel..
„A máme tu jednu tragickou zprávu. Letadlo, které letělo ze Soulu do Japonského Tokia, dnes havarovalo do moře mezi Koreou a Japonskem. Nikdo z cestujících nepřežil. Příčina pádu letadla zatím není známa. Více se dozvíme zítra v …,“ Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem právě teď slyšel. To přece nemohlo být možný. Vždyť přece.. To nemůže být pravda! Opravdu jsem nevěděl, co mám dělat. Jak je tohle možný? Praštil jsem vzteky pěstí do zdi. Propukl jsem v pláč. Jak je to možný? Opakoval jsem si stále dokola. Byli jsme spolu tak krátkou dobu, potom ta věc s jeho rodičema a potom tohle?! Jak se to mohlo stát?! Snažil jsem se uklidnit, jenže to vůbec nešlo. Co teď? Mám tu jen tak zůstat sedět, nebo co? Co mám sakra dělat?! Měl jsem chuť někoho zabít.. Jedno mi bylo ale jasný.. Není možný, abych dál existoval.. Ne bez něj.. Vzal jsem do rukou kuchyňský nůž. Nepřemýšlel jsem nad tím, jestli je normální tohle udělat. Udělat tohle kvůli lásce. Ale ano, pro mě JE, normální udělat tohle kvůli PRAVÉ lásce, kterou jsem ztratil navždy. Našli jsme se po tolika letech, a teď jsme od sebe zase oddělení.. Slzy mi nepřetržitě kapaly po tvářích, bradě.. Zabodl jsem si nůž přímo do srdce. Pomalu jsem padal k zemi. Myslím, že to bylo správné rozhodnutí. Takhle spolu budeme moct být navždy. Vidím světlo. Vidím JEHO.
„Taeminnie!“ Opravdu to byl on. Znamenalo to, že jsem v nebi? Zase jsem spatřil ten jeho krásný, upřímný úsměv.
„Teď budeme spolu. Navždy!“ řekl jsem, a políbili jsme se tak, jako by to byl náš poslední polibek vůbec.
Možná jsme se znali už od školy, ale až teď jsme se poznali pořádně. Našel jsem pravou lásku, kterou jsem nechtěl tak lehce ztratit. Stačil jeden den, a já věděl, že jsme nerozlučná dvojice.
Žádné komentáře:
Okomentovat