Fandom: EXO
Postavy: D.O, Chanyeol, Suho, Tao, Chen, Baekhyun
Žánr: Komedie, tajemno, smutné
Autor: MeeKyong
Počet kapitol: 2/?
Měla bych se zase přinutit něco napsat, nebo to za chvíli dopadne tak, že bude mezi díly větší prodleva... No, pokusím se tomu zabránit ;) :D Užijte si to^^
Ta
knížka mě zaujala natolik, že jsem si ji nakonec vzal k sobě do
pokoje a vlezl s ní do postele. Nikdy jsem žádnou takovou knihu
nečetl. Vždycky to byly jen knihy plné krve a násilí. Takové mě
bavily nejvíce, ale vážně mě ještě nenapadlo, že by se mi
mohla líbit i nějaká, která je od těchto naprosto odlišná.
Ty
scénky a momenty v ní jsou někdy tak moc vtipné, že se tu směju
jako idiot, který nemá soudnost. V tuhle chvíli jsem vážně moc
rád, že jsem tady sám. Kdyby mě totiž někdo slyšel,
pravděpodobně by šel okamžitě hledat telefonní číslo do
blázince. Ne, že bych se smál až tak moc, ale u mě to prostě
není zvykem. Sám se tomu dost divím.
Kdo
něco takového sakra mohl napsat? Ten děj je vážně skvělý,
ačkoli není ničím nijak zvláštní. Je to o mladém chlapci,
který ihned po ukončení střední školy odjel do zahraničí, aby
mohl dál studovat. Jediný zádrhel je ten, že jeho angličtina je
snad ještě mizernější, než si původně myslel. Takže se snaží
domlouvat rukama, nohama, hlavou, boky a nebo třeba prsty. Je to
vážně něco! Říkám si, že je možná dobře, že na obalu té
knížky nebylo nic napsáno. Zaujme vás to tak ještě více, než
kdyby tam něco bylo. Takhle jste akorát tak zvědaví a prostě se
do toho začtete. Autor byl jistě velmi chytrý, když tohle
vymýšlel.
Četl
jsem už asi něco přes hodinu a když jsem otáčel další na
stránku, všiml jsem si, že do konce jich už nezbývá tolik.
Chtěl jsem zbývající stránky spočítat, ovšem jakmile jsem
otočil na další, stránka byla naprosto čistá. Žádný další
text, jen prázdný list.
Vykulil
jsem oči a začal knihou rychle listovat, abych hned na to zjistil,
že všechny další stránky jsou také prázdné.
„Co
to..?“ posadil jsem se a přečetl si poslední větu, která byla
v knize napsána.
„Když
tam na něho všichni tak zírali, došlo mu, že nejspíš zabočil
do špatné místnosti.“
Tohle
přece nemůže být konec! Nedávalo by to ani trochu smysl. Vždyť
ten kluk se akorát přestěhoval do nového bytu a ještě nemá
vůbec vyřešené to, co řešení rozhodně potřebuje!
„To
si ze mě snad děláte srandu...“ hlesl jsem zoufale, knížku
zavřel, opřel se o stěnu, zaklonil hlavu a zavřel oči, „ta
kniha není dokončená,“ vydechl jsem a prsty si zajel do vlasů.
Proč je nedokončená?! A proč jsem ji musel najít?! Proč jsem ji
začal číst?! A proč musí být krucinál tak skvělá?!
Hlasitě
jsem zaúpěl, knihu odhodil na noční stolek a zahrabal jsem se do
peřin, do kterých jsem potom jednou zakřičel, abych se zbavil
toho vzteku, zklamání a smutku zároveň. Jsem výbušný člověk,
vím to o sobě, ale zároveň mě hodně věcí dost zamrzí. Jako
třeba tahle zpropadená knížka, která ani nemá právo na to být
tak skvělá.
Čím
jsem si tohle zasloužil? Konečně tady na tomhle místě, které je
naprosto odříznuté od světa, najdu něco, co mě vážně zabaví,
a ono se to nakonec takhle zkazí! Proč?!
Vyskočil
jsem z postele, popadl knihu a rozzuřeně jsem vylétl z pokoje,
načež jsem okamžitě zahnul doprava a zapadl do vedlejšího
pokoje, kde jsem knihu našel. Přešel jsem až dozadu a tam jsem
pak knihu položil na jeden z menších dřevěných stolků, které
tam stály, nebo spíš byly podepřené ''čímsi'', aby nespadly,
protože oběma chyběla aspoň jedna noha. Jak už jsem říkal –
ty věci snad zažily i dinosaury.
„Že
já sem vůbec lezl,“ přecedil jsem skrz zuby, založil si ruce na
hrudi a vydal se zpět ke dveřím. Vyšel jsem na chodbu a dveře
zavřel. Už po několikáté jsem zakroutil hlavou a povzdechl si.
Vážně by mě zajímalo, co jsem komu provedl, že tady teď musím
takhle trčet. Je to otrava.
Vydal
jsem se do kuchyně, teda pokud se tomu tak dalo říkat. Jediné, co
v ní kuchyň vzdáleně připomínalo, byla lednice, dřevěná
linka, maličký dřez a dvě varné plotýnky. Doufám, že aspoň v
těch skříňkách budou hrnky a talíře z keramiky a ne ze dřeva.
Nerad bych si zadřel třísku.
Otevřel
jsem lednici, abych se podíval, zda máme něco, z čeho bych mohl
přežít. Musel jsem se usmát, když jsem tam našel několik
jogurtů, které kluci nakoupili do zásob. Je tady sice ještě kupa
dalších věcí, ale ten jogurt mi teď docela přijde k chuti.
Vzal
jsem si tedy jeden s příchutí lesních plodů a ledničku znovu
zavřel. Očima jsem vyhledal šuplík, ve kterém bych snad mohl
najít příbor, který by mohl být jakýkoli, jen ne dřevěný.
K
mému štěstí tam takový byl. Sáhl jsem po něm a pustil se s
chutí do toho jogurtu. Chvíli jsem tam jen tak stál a opíral se o
linku, ale pak mi došlo, že bych se mohl třeba i posadit. Odstrčil
jsem se tedy od oné linky a rozešel se k jídelnímu stolu, když v
tom jsem uslyšel něco, co mě donutilo prudce zastavit.
Co
to je? Pomyslel jsem si a podíval se směrem, kterým ten zvuk
šel. V jedné ruce jsem strnule držel lžičku a v té druhé
kelímek s jogurtem. Obočí jsem měl pokrčené a rty mírně
pootevřené. Čekal jsem, zda se to ozve znovu.
Netrvalo
dlouho a skutečně jsem to opět uslyšel. Bylo to něco
jako...smích? Ano, smích, o kterém nemám ponětí, čí je. Podle
všeho mám být v domě sám – kdyby se už kluci vrátili, věděl
bych o tom. Oni totiž nedokážou ani předstírat, že někde
nejsou. Jsou tak hluční a ukecaní, že to prostě nejde skrýt.
Ale co víc – tohle určitě není smích někoho, koho znám.
Tenhle hlas je poněkud hluboký.
Odkud
jde?
Odložil
jsem jogurt i se lžičkou na linku a v menším přikrčení jsem se
rozešel kuchyní směrem na chodbu. Srdce mi buší do hrudi a já
se snažím být co nejvíce potichu. Vůbec netuším, kdo se tady
tak nahlas směje a už vůbec co tady vlastně ten někdo dělá.
Vyšel
jsem z kuchyně a ocitl se na chodbě. Ten smích se pořád ozýval
a já poznal, že ten (podle všeho) muž je v jednom z těch pokojů.
Zastavil jsem se a poslouchal dál. Ten smích nebyl tak moc daleko,
což znamená, že není v žádném ze zadních pokojů, nýbrž z
těch předních.
Pomalu jsem kladl nohu před nohu a posouval se tak rychlostí menší,
než jakou se pohybuje želva. Ústa jsem si zakryl dlaní, abych
přes svůj zběsilý dech mohl dále naslouchat hlasu toho nezvaného
hosta.
Jak
jsem tak šel, pokaždé, když jsem se přiblížil k nějakým
dveřím, naklonil jsem se k nim, abych zjistil, zda právě za nimi
ten člověk náhodou není. Prošel jsem kolem pokoje, který jsem
si zabral já, a téměř přitiskl ucho ke dveřím toho vedlejšího.
Nějakou chvíli se zase nic neozývalo, avšak po chvilce jsem
zaslechl, jak se někdo tiše zasmál.
Teď
už jsem ale místo strachu byl spíše naštvaný. Za těmi dveřmi,
u kterých právě stojím, je člověk, který v týhle chatrči
právě teď nemá vůbec nic dělat. To já a moji přátelé máme
(bohužel) tuhle barabiznu pronajatou a já vážně nesnesu to, když
mi někdo leze do mého teritoria, což tenhle půdo-sklad vedle mého
pokoje právě je. Tedy nejen tenhle pokoj, teď je moje teritorium
celý ten dům.
Rozhodl
jsem se, že tu osobu prostě vyhodím. Co jiného mi zbývá? Na
kluky se mi vážně čekat nechce. Vzal jsem tedy za kliku a dveře
začal pomalu otevírat. Klepáním jsem se ani neobtěžoval – to
on je tady ten nezvaný, že?
Když
jsem dveře úplně otevřel, uviděl jsem na jedné ze židlí,
které tam byly nahrnuté v rohu, sedět muže, který nemohl být o
moc starší než já. V dlaních držel tu knihu, kterou jsem si
před tím četl i já. Tu knihu, která není dokončená. Na rtech
měl usazený široký úsměv a do knihy byl plně zabrán.
Jednu nohu měl přehozenou přes tu druhou a vypadal, jako by o mě
vůbec nevěděl. Teprve až když jsem udělal krok vpřed, zvedl ke
mně svůj pohled, ovšem netrvalo to déle, než dvě sekundy, a pak
se znovu začetl. Já se už-už nadechoval, že něco řeknu, ale když jsem viděl,
že nijak nezareagoval, uzemnilo mě to. Rozhodil jsem rukama a
pohoršeně vzdechl. Dělá si ze mě srandu?
„Promiňte,
pane,“ řekl jsem trochu pichlavě, „můžu se zeptat, kdo jste a
co tady děláte?“ ruce jsem si založil na hrudi a jednou nohou
tiše podupával na místě.
Hnědovlasý
muž, který seděl několik metrů ode mě, jen přetočil stránku
a pokračoval v té své ignoraci na mě mířenou.
Párkrát
mi zacukalo obočí, „mluvím s váma,“ snažil jsem se
nezvyšovat hlas, ale tomu chladnému podtextu jsem nedokázal
zabránit. Muž se na mě znovu podíval, ale nic neřekl. Pouze se
ušklíbl a rozhlédl se po pokoji. Já stále čekal, zda mi nějak
odpoví, ovšem pořád nic. Muž se jen trochu zavrtěl na oné
židli a četl dál. Začínal jsem přemýšlet, jak moc nevhodné
by bylo to, kdybych po něm hodil něco ostrého – třeba by se pak
ozval.
Udělal
jsem další dva kroky k němu a trochu se předklonil, „mlčíte
naschvál, nebo jo?!“ zavrčel jsem a on se na mě zase podíval.
Chvílemi se mi zdálo, že se dívá spíše skrze mě než na mě.
Nicméně teď se na mě díval o něco déle, což mě aspoň trochu
mohlo ujišťovat v tom, že nejsem neviditelný. Asi poslední minutu si tak totiž celkem připadám.
Muž
natáhl krk a lehce se nahnul. Upřeně se mi díval do očí, až mi trochu připadalo, že mi je doslova propaluje.
„Zeptám
se znova...kdo ksakru jste?“ napřímil jsem se a nadzvedl obočí.
Muž se znovu rozhlédl kolem, pak se podíval i za sebe a nakonec
zase na mě. Tvářil se, jako by byl docela dost překvapený a
zmatený zároveň. Jednou rukou pustil tu nedokončenou knihu a
ukázal na sebe ukazováčkem.
„Já?“
musím uznat, že vypadal trochu roztomile, když měl tak vykulené
oči a otevřené rty. Ale všechno tohle stranou – teď jsem přeci
naštvaný a pohoršený.
„Ne,
ten za váma,“ protočil jsem očima, když se ten idiot vážně
otočil. Byla za ním velká skříň a pak už jenom zeď.
Vážně...proč se pokaždé ten dotyčný, kterému tohle řeknu,
skutečně otočí? Jakoby snad nebylo jasný, že za ním nikdo
není.
Odložil
knihu vedle sebe na další židli a pomalu vstal. Já trochu couvl a
nervózně jsem polkl, když jsem uviděl, o kolik je vyšší než
já. Ovšem i nadále jsem si držel svou naprosto mrzutou a
povýšeneckou masku, ačkoli bych řekl, že to bylo poměrně
zbytečné, zvláště potom, co přede mnou začal mávat rukama a
luskat prsty. Přemýšlel jsem, komu z nás dvou tady z toho dřeva
hrabe více.
„Je
vám dobře?“
Zastavil
se a svěsil ruce podél těla, „ty mě vážně vidíš?“ vyhrkl
zmateně.
„Aha,
takže mi si už tykáme...“ řekl jsem, „ale jo, vidím tě.
Neměl bych snad?“ zavrtěl jsem otráveně hlavou. On ale pořád
vypadal, že je tak nějak mimo, „tak řekneš mi už, kdo-“
„Jak to,
že mě vidíš? Proč? A ty mě i slyšíš? Jak je to možný?“
začal chrlit otázky, přičemž na mě pořád zíral tak, jako
bych snad byl duch.
„Ježišmarja,
jasně že tě vidím! Proč bych tě jako neměl vidět?! Jseš snad
nějak narušenej a oblíkl sis na sebe plášť, kterej sis myslel,
že tě zneviditelní?!“ na tohle jsem vážně neměl. Ten chlap
si ze mě prostě dělá srandu a já na to nemám náladu.
„Jak
se jmenuješ?“ zeptal se místo toho, aby mi nějak odpověděl.
Asi mě ani neposlouchal.
„Já
se ptal první,“ podotkl jsem, „kdo kruci seš a co tady děláš?“
„Já
tady bydlím,“ rozhodil rukama, „a na to, kdo seš a co tady
děláš, bych se měl ptát spíš já tebe,“ bydlí tady? A
najednou už není narušenej, ale naopak docela vážnej? Přišel
jsem o něco?
„A-ale
ty tady nemůžeš bydlet,“ ušklíbl jsem se, „protože já a
moji kamarádi jsme si to tady pronajali na několik dní,“
„Jo,
to nejste první ani poslední,“ pokrčil rameny a mě už pomalu
začalo být nepříjemné to, jak ze mě ani na vteřinu nespustil
ten svůj vyjevený pohled.
„Mám
snad něco na obličeji, že na mě pořád tak zíráš?“
„Jak
je možný, že mě vidíš?“ zeptal se znovu. Povzdechl jsem si a
tiše zaúpěl.
„Je.
Tady. Snad. Nějakej. Důvod. Proč. Bych. Tě. Neměl. Vidět?!“
nevím, jestli jeho tohle baví, ale mě teda docela určitě ne.
„No
tak o pár důvodech bych věděl,“ přivřel oči a začal mě
pomalu dokola obcházet. Já jen zůstal stát a díval se do stropu.
Ten kluk je zkrátka magor, který utekl někomu z domácí péče.
Sice nemám ponětí, jak se sem dostal, ale pak na to určitě přijdu.
„Vážně?“
vydechl jsem nezaujatě, „a o jakých třeba?“
„Tak
například to, že mě nikdo jiný nevidí,“ chodil kolem mě tak
pomalu, že mi přišlo, že cítím na svém těle každé místo,
kam se jen podívá.
„A
dál?“
„Nikdo
mě neslyší,“
„Dál?“
zamručel jsem.
„Nikdo
se mnou nemluví,“ teď byl přímo za mnou a já úplně cítil,
jak mi očima propaluje díru mezi lopatkami, „nikdo o mně neví,“
„A
není to trochu smutný?“ řekl jsem, jakoby mě to snad vážně
zajímalo.
„Vzhledem
k tomu, že jsem to, co jsem, ani ne,“ znovu stál přede mnou a
díval se mi do očí. Ruce si strčil do kapes a pousmál se.
Nevěděl jsem proč.
„A
co jako seš?“ hluboce jsem se nadechl a zase vydechl, abych dal
najevo, jak moc otrávený, mrzutý a nezaujatý jsem.
„Tak
nějak...“ zase pokrčil rameny, „...jiný,“
Waaaaaau.....začína to byť vážne zaujímavé :D a tá kniha...ty mi to robíš schválne, že? *obviňujúci pohľad* prečo neni dokončená?...Alebo je, len to D.O nemôže vidieť? O.o aaaw....teraz zas čakať ......a Channy? On je duch, že? Ale prečo ho D.O môže vidieť? Hmm.....nevadí. Hehe, v hĺbke duše dúfam, (ani neviem prečo), že sa D.O presťahuje do tej izby :D.....teším sa na ďalšiu časť <3
OdpovědětVymazatBylo to skvělý těšim se na další díl.
OdpovědětVymazat