Where U At Boss ?

10.6.2013 zemřel Boss, Taeyangův pes. We Will Never Forget! 

Desátého června sedím u okna a pozoruji zatažené nebe. Pořád čekám na to až ke mně přiběhneš a postavíš se mi předními packami na koleno a budeš zase vymrzovat něco k jídlu můj malý kamaráde. Jako vždycky bych se s tebou nejdříve hádal a smál se tvému kroucení hlavou jako by si mi rozumněl. Pak bych tě vzal do náruče a podrbal tě za ušima, protože by si mě obměkčil svým smutným zakňučením. Určitě by jsi dostal nějaký pamlsek. Ale, kde jsi teď ? Čekám... kamaráde. Stále čekám.

Když se to rozhlédnu po pokoji a vidím místo, kde jsi vždycky odpočíval ve svém pelechu, místo, kde tehdy bývala kytka od mé matky a ty jsi ji pěkně zprovodil ze světa, když si pořád jako malé štěně v ní hrabal, místo, kde jsme spolu vyváděli šílenosti, že by na nás měli volat psychiatra, tak se cítím osaměle, smutně, mizerně... nechce se mi žít. Nikdo a nic jiného tě prostě nenahradí...

Bože.. už zase brečím. Strašně mi chybíš a při pomyšlení na tebe se mi kutálí mokré kapky slané vody z očí, které si ty vždycky dokázal rozesmát.

Šel jsem si lehnout, dát odpočinout svým očím, které hodiny hledaly v nebi tvoji tvář a nepřestávaly slzet. Vyčerpáním sem usnul jen pár minut po tom, co jsem zalehl.

„Bae? Bráško...“

„Kdo je to?“ ptám se do prádna.

„To jsem já,“ ozve se znovu.

„Kdo Já? Ukaž se mi!“ otočím se a uvidím malého černobílého pejska sedícího naproti mně. Poznám ho. „Boss! Kamaráde!“ rozběhnu se směrem k němu, ale zastaví mě dřív než stačím se přiblížit na metr: „Stůj prosím tě! Stejně by si se nedotkl i kdybys chtěl,“ … „Ty mluvíš?“ překvapeně vyhrknu na svého čtyřnohého miláčka, který vypadá líp než kdykoli předtím.

„A hádej proč mluvím, protože je tohle jen sen a já ti něco přicházím říct,“ usměje se na mě. Cítím jak se mi sevřelo hrdlo. Takže nejsi naživu.. povzdechnu si sám pro sebe v duchu a posadím se smutně naproti němu. „Co jsi mi přišel říct?“ zašeptám.

„Nechci abys byl smutný, i když si myslíš, že s tebou nejsem, tak nezapomeň, že vždycky na tebe budu dávat pozor stejně jako ty jsi dával pozor na mě, zatímco jsem byl naživu,“

„Ale jak?“ zeptám se a cítím, jak mi opět se hrnou slzy do očí. „Nevyčítej si, že je to tvoje chyba, že si se měl postarat lépe a podobně. Měl jsem se s tebou nádherně bráško, vždycky s tebou budu provázet tě na tvých cestách mimo koreu a doma s tebou budu taky vždycky!“ Jakmile to dořekl vstal a rozběhl se ke mně.

Cítil jsem teplo a štěstí z toho, že tě vidím kamaráde. Roztáhl jsem ruce, abych tě mohl obejmout, ale v tu chvíli se světlo okolo nás začalo ještě mnohem víc zesvětlovat a nakonec mě to natolik oslepilo, že jsem se probral dřív než si ke mně stačil doběhnout...

Otevřel jsem oči a podíval se opět do okna, ze kterého do pokoje svítily sluneční paprsky. Rozjasnilo se a já se už cítím také lépe. Vím, že si slíbil, že tu budeš semnou. Podívám se na fotku na mém nočním stolku. Jsme tam my dva. Musím se usmát a vezmu fotku do rukou a pořádně ji obejmu. „Děkuju ti bráško! Už nikdy nebudu brečet jen kvůli tomu, že jsi odešel, všichni odcházejí a já tak můžu být v klidu, že jednou se ještě uvidíme a budeme spolu!“