Smích z vedlejšího pokoje // Part. 5

Fandom: EXO

Postavy: D.O, Chanyeol, Suho, Tao, Chen, Baekhyun

Žánr: Komedie, tajemno, smutné

Autor: MeeKyong

Počet kapitol: 5/?

Tak co? Baví vás to? :D Odezvy zatím sice nejsou moc bohaté, ale stejně se nějaké najdou~ Děkuju za ně^^ Aspoň tak vím, že jsou tady tací, kteří tuto povídku rádi čtou :) 

„Stůj! No tak, zastav!“ pokřikoval po mě Chanyeol, když jsem se bleskovým krokem vracel zpět k chatě. V hlavě jsem měl naprostý chaos. Nevěděl jsem, co je skutečné a co ne. Nechápal jsem, proč na tom náhrobku bylo Chanyeolovo jméno dokonce i s jeho fotografií. Děsily mě ty dvě data. Květiny a vyhaslé svíčky, které byly u hrobu položeny. Nerozuměl jsem tomu. Nevěděl jsem, co dělat, jak reagovat, co říct! Nedokázal jsem se na něho déle dívat. Děsí mě. Jsem zmatený a vystrašený. Nic nechápu! Ale co mě právě štve nejvíce, je to, že nemám absolutní tušení, kudy jsme sem přišli!

„Kyungsoo!“ křičel dál, ale já se neohlížel. Marně jsem se snažil nalézt odpovědi na vlastní otázky, no nešlo mi to. Byl jsem úplně vygumovaný.

Chanyeol mě doběhl, chytil mě za loket a přinutil zastavit. Vytrhl jsem se mu, ale zůstal jsem stát, přičemž jsem se díval do země.

„Kyungsoo...“

„Jsi duch?“ první otázka, která mě při čtení jeho jména na hrobě napadla. Otázka, která je před všemi ostatními. Otázka, ze které mám největší strach.

„Kyung-“

„Řekni mi to na rovinu!“ nenechal jsem ho domluvit, „jsi mrtvý?!“

Mlčel. Nic neříkal, pouze se mi díval do očí. Neusmíval se.

Pořád jsem přemýšlel, jestli je tohle všechno skutečnost, nebo ještě pořád spím. Nevěřil jsem tomu, že by byl Chanyeol vážně mrtvý. Ani jsem tomu nechtěl věřit.

„Tak už něco řekni,“ naléhal jsem. Srdce mi bušilo neuvěřitelnou rychlostí. Jestli je skutečně mrtvý, znamená to, že tady právě stojím a mluvím na ducha?

Zatřepal jsem hlavou. Nevěřím tomu. Nevěřím! Prostě ne!

„Kyungsoo,“ promluvil konečně, „co chceš slyšet?“

„Pravdu,“ vydechl jsem a do očí se mi začaly hrnout slzy, „jsi mrtvý?“

Z jeho úst se ozval povzdech. Sklopil pohled a udělal krok směrem ke mně.

„Budeš mi věřit?“

„Tak už mi odpověz!“ pomalu jsem ztrácel nervy, „ten hrob... jméno a člověk na tý fotce... jsi to ty?! Je to důvod, proč jsi mě sem vzal?! Abys mi řekl, že jsi mrtvý?“ zvýšil jsem hlas. Byl jsem tak zoufalý a vystrašený, že jsem si nemohl pomoct, „to proto tě nikdo nevidí ani nesly-“

„Jo, právě proto,“ skočil mi do řeči, „a ty jsi od mé smrti první, kdo o mě ví,“

Nevěděl jsem, co říct, a tak jsem prostě mlčel, zatímco jsem se mu nevěřícně díval do očí a snažil se v nich najít přetvářku, nebo cokoli jiného, co by mi dalo jasně najevo to, že neříká pravdu. Ale proč tam nic takového nevidím?!

Vždyť je to nesmysl! Kdyby byl duch...kdyby vůbec duchové existovali a on byl jedním z nich...proč ho tedy vidím? Proč ho slyším jen já a nikdo jiný? Proč zrovna já?!

Už jsem to nevydržel. Nedokázal jsem se dál dívat do očí člověku - nebo kdo to vlastně je -, který o sobě tvrdí, že je už po smrti. Musel jsem jít pryč.

Hnul jsem se z místa, prošel jsem kolem něho a rychlým krokem jsem šel dál. Nevím, jestli šel za mnou, protože jsem se neohlížel a to jediné, co jsem slyšel, byl můj vlastní zběsilý dech a tlukot srdce. Dlaně jsem měl zpocené a nohy se mi pletly. Nevěděl jsem, kudy jít a bylo mi to jedno. Jediné, co jsem chtěl, bylo dostat se co nejdál od toho hřbitova a hlavně od něj. Od Chanyeola.

-

Asi jsem se vážně ztratil. Chodil jsem po tom lese pořád sem a tam a připadalo mi, že jsem se zatím nikam dál neposunul. Všechny stromy jsou úplně stejné a není tu nic, co by mi dalo nějaký signál k tomu, že jsem na nějakém jiném místě.

Nohy mě bolely. Nevím, jak dlouho tady už bloudím, ale jsem si jistý, že už více než hodinu. Chtěl jsem zavolat někomu z kluků, jenže tady samozřejmě není vůbec žádný signál. Skvělý. Zajímá mě, jestli mě šel někdo hledat, nebo ještě všichni spí. Nějak mi na tom nezáleží. Vlastně jsem docela rád, že můžu být chvíli sám.

Sedl jsem si k nějakému stromu a opřel se o něj. V hlavě jsem měl pořád neuvěřitelný zmatek. Ani na chvíli jsem nemohl přestat myslet na to, že je Chanyeol duch. Stále jsem tomu nedokázal uvěřit. Nikdy jsem na duchy, upíry, vlkodlaky, mořské panny či na mluvící zvířata nevěřil. Nikdy. Ale jinak si to vysvětlit neumím. Neustále myslím na to, jak v noci hlasitě mluvil na Taa, který se ale ani nepohnul. Myslím na ten jeho zmatený výraz a pohled v jeho očích, když jsem na něho poprvé promluvil. Taky na to, jak ke mně v noci přišel a ptal se, jestli ho pořád vidím. Všechno to bylo tak upřímné, ale přesto... nemohla to být pravda. Duchové zkrátka neexistují!

Fajn, říkal jsem, že mi příroda nesvědčí. Už začínám bláznit. Mám halucinace a k tomu si myslím, že vidím duchy, kteří ale neexistují. Jo, hrabe mi.

Zvedl jsem se a rozhlédl se kolem sebe. Někudy se přeci ven dostat musím. Ten les přece musí mít někde konec, ne? Půjdu prostě pořád rovně a uvidím, kam se dostanu.

Rozešel jsem se tedy, jak se říká, přímo za nosem. Třeba přeci jen dojdu někam, kde při nejmenším alespoň chytím signál.

Šel jsem kapradím, překračoval spadlé kmeny stromů, přeskakoval malé pařezy - ty velké jsem raději obcházel -, sem tam jsem si utrhl nějakou tu borůvku, malinu nebo lesní jahodu, a bez zastavení jsem šel pořád rovně.

Chodil jsem tam, řekl bych, docela dost dlouho. Už jsem začínal být unavený, čelo jsem měl zpocené a nohy začínaly vypovídat službu. Potřeboval jsem si znovu odpočinout. Žaludek se hlásil o jídlo, ale já mu bohužel neměl co nabídnout. Měl jsem žízeň a naprosto vyschlo v puse.

Tohle se mi přestávalo líbit. V uších mi pořád hlasitěji a hlasitěji hučelo a vlivem tepla, žízně a únavy jsem postupně začínal ztrácet přehled o tom, co se kolem mě děje. Hlava se mi motala a stejně tak i nohy. Chodil jsem, jako bych byl opilý. Vše se mi začínalo slévat dohromady a mě nezbylo nic jiného, než zastavit a posadit se na zem. Kdybych to neudělal, asi bych sebou sekl. Zády jsem se opřel o nějaký pařez, přitáhl jsem si nohy k tělu a svěsil hlavu. Bylo mi hrozně zle. Ve spáncích mi tepalo a já cítil, jak se celé mé tělo potí, přičemž mě i sem tam zachvátil chlad, což bylo docela iritující vzhledem k tomu, kolik bylo stupňů.

Zhluboka jsem dýchal, zaklonil jsem hlavu a zavřel oči. Připadalo mi, jakoby se mi měla hlava každou chvíli rozkočit ve dví. Bylo mi vážně hrozně, až mi z očí začaly téct slzy. Chtěl jsem odtud pryč, ale už bych neušel asi ani metr. Jenže co mám teď dělat? Volat o pomoc? Na to nemám sílu a navíc si myslím, že by mi to ani nepomohlo.

Trochu jsem se od toho pařezu odsunul, abych si mohl lehnout. Kdo ví, třeba mě tady zanedlouho najdou. Kluci si už určitě všimli, že jsem pryč, protože tady v tom lese trčím už slušných pár hodin.

Ještě nějakou dobu jsem tam jen tak ležel a vnímal zvuky kolem sebe. Oči jsem měl sice zavřené, ale přesto jsem si jistý, že těsně předtím, než jsem ztratil vědomí úplně, jsem slyšel něčí kroky, které směřovaly přímo ke mně.

-

Probudil jsem se v posteli, v pokoji, který jsem si vybral. Na čele jsem měl chladivý obklad, za nějž jsem byl vskutku vděčný. Hlava mě pořád bolela, ale už ne tak jako když jsem ležel v tom lese.

Vytřeštil jsem oči, když jsem si znovu na vše vzpomněl - na les, stromy, hřbitov a...na Chanyeola.

Prudce jsem se posadil a shodil si tak obklad z čela, načež mě bleskově něčí ruka chytla za zápěstí. Byl to Suho, který seděl vedle mě a díval se na mě vyděšeným pohledem.

„Kyungsoo?“ oslovil mě, „jak ti je?“

Neodpověděl jsem mu, místo toho jsem se rozhlédl po pokoji, jelikož jsem cítil, že je tady něco jinak.

„Děje se něco?“ ptal se mě dál. Pořád jsem mlčel a zíral před sebe. Koutkem oka jsem zahlédl, jak se i Suho tím směrem podíval. Jenže on tam nic neviděl. Já ano.

„Tak už mi odpověz,“ naléhal na mě pořád, ale já jsem v tu chvíli nedokázal přerušit oční kontakt s osobou, jež seděla naproti mě.

Byl tam. Chanyeol. Seděl na zemi opřený o zeď a díval se přímo na mě.

Nevěděl jsem, co dělat. Jediné, co mě v tu chvíli napadlo, bylo ověřit si jeho slova.

„Suho?“

„No konečně,“ oddychl si, „tak co se děje?“

Prstem jsem ukázal na Chanyeola. Nebo spíše na místo, na kterém se nacházel.

„Vidíš tam něco?“ podíval jsem se na něj, ale on se jen zmateně mračil. Pak zavrtěl hlavou.

„Co bych tam měl vidět?“

„Vidíš mě jenom ty, Kyungsoo,“ promluvil najednou Chanyeol. Vstal a pomalu šel ke mně. Děsilo mě to.

„Kyungsoo?“ mluvil na mě pořád Suho, já se ale pomalu začal hrabat ven z postele. 

„No tak, Suho,“ naléhal jsem, „vážně nic ani nikoho nevidíš?“ Chanyeol byl pořád blíž a blíž a i přestože mi připadalo, že se tváří smutně, chtěl jsem od něho být co nejdál.

„Nevidí mě, Soo,“

„Nic nevidím,“ řekl Suho.

„Neříkej mi Soo!“ vyhrkl jsem směrem k Chanyeolovi, nehledě na to, že o jeho přítomnosti vím vážně asi jen já.

Chanyeol se zastavil. Díval se neustále mým směrem, ale už se nehýbal, ani nic neříkal. Nechápal jsem tu náhlou změnu, ale byl jsem rád.

„Kyungsoo?“ oslovil mě znovu opatrně Suho. Chvíli mi trvalo, než jsem se přinutil odvrátit pozornost od Chanyeola a podívat se na něj. Za těch pár sekund, kdy jsme tam všichni tři jen tak mlčky stáli, jsem to pochopil. Je zbytečné se snažit. Suho o Chanyeolovi na rozdíl ode mně nemá ani tušení. Ostatní v tomhle domě jsou na tom asi stejně. Ale proč? Proč jsem já jediný, kdo o něm ví?

„Promiň,“ vydechl jsem, „jen se mi něco zdálo. Měl jsem pocit, že tam něco je,“ snažil jsem se znít již o něco klidněji a mám pocit, že se mi to i podařilo.

„Aha,“ zasmál se pak, „vyděsil jsi mě,“ poplácal mě po zádech a já se donutil mu úsměv oplatit.

„Nechtěl jsem,“

„No a cos tam viděl?“ pořád se smál. Mě do smíchu vážně nebylo, ale nechtěl jsem to dávat najevo. 

„Jenom...“ očima jsem se opět zabodl do těch Chanyeolových, „...něco, co by tam rozhodně být nemělo,“