Fandom: EXO
Postavy: D.O, Chanyeol, Suho, Tao, Chen, Baekhyun
Žánr: Komedie, tajemno, smutné
Autor: MeeKyong
Počet kapitol: 4/?
Enjoy.
„Tohle
je dost blbej nápad,“ zašeptal jsem směrem k Chanyeolovi, který
šel jistým krokem k posteli, ve které spal Tao. Já byl skoro
přilepený na dveřích a snažil jsem se být co nejvíce potichu,
protože ať už v noci vzbudíme kohokoli, je docela určitě jasné,
že z toho nemůžeme vyváznout bez zranění. Ovšem tenhle ten
Chanyeol řekl, že mi chce něco ukázat. Nevěděl jsem co, dokud
jsme nevešli do tohohle pokoje a on se nepostavil vedle spícího
Taa.
Podíval
se na mě a znovu se usmál. Nevím, proč to pořád dělá, ale
upřímně...vůbec mi to nevadí.
Zavrtěl
jsem hlavou a rukama se mu snažil naznačit, že bude nejlepší,
když odsud ihned vypadneme. Jenže on mě samozřejmě nijak
nevnímal a jednoduše se k Taovi sklonil. Já už začal sahat po
klice a pomalu otevírat dveře, když v tom najednou Chanyeol něco
křikl a já myslel, že omdlím na místě.
„VSTÁVEJ!
NO TAK! VZBUĎ SE!“ křičel na něho dál a já už byl na chodbě
a dovnitř jsem koukal jen zpoza dveří. Srdce mi bušilo šílenou
rychlostí a snad jsem v tu chvíli ani nedýchal. Čekal jsem, kdy
Tao vyletí a začne se kolem sebe ohánět. Až mě najde a dá mi
takovou nakládačku, že na to nezapomenu ani v dalším životě.
Čekal jsem řev, nadávky, pěsti, výhružky, všechno! Jen ne to,
že to s Taem ani nehne.
S
vykulenýma očima jsem se podíval na Chanyeola, který už dávno
hleděl mým směrem, na tváři měl ten svůj sladký úsměv a
nadzvednuté obočí.
„Takže...teď
už mi budeš věřit, když ti řeknu, že mě ostatní neslyší?“
zeptal se mě a já nebyl schopný odpovědět. Pořád jsem nemohl
pochopit, jaktože Tao pořád spí, i když tady ten chlap řval
tak, že by to probudilo i mrtvýho.
Jestli
ho vážně neslyšel... proč ho teda slyším já? Proč ho vidím?
Proč s ním můžu mluvit? V hlavě jsem měl stovky otázek bez
jediné odpovědi. Ještě chvíli jsem na toho kluka před sebou
nevěřícně zíral, a pak jsem se prostě otočil a vydal se zpět
do svého pokoje. Tlukot mého srdce se pořád neuklidnil. Co se to
tady sakra děje? Kdo je zač?
Ve
svém pokoji jsem dopadl na postel, ruce s propletenými prsty jsem
měl položené v klíně, pohled zabodnutý v podlaze, ústa
pootevřená a tep pořád zběsile rychlý. Tohle všechno... děsí
mě to.
„Kyungsoo?“
promluvil na mě opět ten, o kterým jsem se za posledních několik
minut dozvěděl tolik věcí a přitom ho vůbec neznám.
Neotočil
jsem se na něho a pořád jsem se díval do země. To on nakonec
znovu dosedl na židli, která byla vedle mé postele.
„Stalo
se něco?“ zeptal se a já v jeho hlase slyšel starost a
nejistotu. Pomalu jsem k němu zvedl svůj pohled.
„Já...jenom
se to snažím pochopit, tak mi dej chvilku, dobře?“ hlesl jsem a
povzdechl si.
„Takže
mi věříš?“
„Řekněme,
že říkáš pravdu,“ chtěl jsem si to dát všechno do kupy, ale
je to těžší, než jsem myslel, „ale proč to tak je? Proč tě
vidím jenom já? Proč oni ne?“
„Už
jsem ti to říkal – já tady svým způsobem ani nejsem,“
pokrčil rameny.
„Jak
svým způsobem? Vždyť tady seš! Nemel žádný blbosti a prostě
mi řekni, proč o tobě nikdo neví!“ už jsem se trochu rozčílil,
ale spíš to je tím, že jsem tak nějak vystrašený a úplně
mimo.
„Nikdo
kromě tebe,“ opravil mě a já se musel zhluboka nadechnou a
vydechnout, abych tady nevybouchl jako ohňostroj.
„Nikdo
kromě mě,“ zopakoval jsem skrz pevně zaťaté zuby, „takže?“
„Půjdeš
se mnou ráno někam?“ zeptal se místo odpovědi. Zaúpěl jsem a
prsty si vjel do vlasů.
„Sakra
posloucháš mě vůbec?!“
„Právě že jo,“ přikývl, „jsi po dlouhý době první člověk, kterýho
neposlouchám jenom já, ale i on mě,“
„Tak
proč se mě ptáš, jestli s tebou někam půjdu?! To není
odpověď!“
„Ale
je, to jenom ty o tom zatím nevíš,“ zase se usmál, „pojď
ráno se mnou a všechno se dozvíš,“
„A
nemůžeš mi to říct prostě teď a tady?“ zakňučel jsem
zoufale.
„Neuvěřil
bys mi,“ naklonil hlavu na stranu a pousmál se. Byl takhle docela
roztomilý.
Zavrtěl
jsem hlavou, abych tyhle myšlenky vyhnal.
„Fajn,
půjdu. V kolik?“
„Teď
jdi ještě spát. Přijdu tě pak vzbudit,“ postavil se a rukou mi
naznačil, abych si lehl.
„A
kam mezitím půjdeš ty?“ ptal jsem se, zatímco on mě přikrýval
peřinou, jako kdybych byl malý kluk.
„Já
si půjdu číst,“
-
Probudil
jsem se a otevřel oči, do kterých mě ihned praštilo prudké
ranní světlo. Možná byl nakonec špatný nápad vybrat si tenhle
pokoj, protože očividně na jeho straně vychází slunce
nejdříve.
Rozhlédl jsem se kolem sebe a hledal. Koho? Co? A proč? Chanyeola? Možná. Ale důvod neznám. Třeba je to kvůli tomu, že mi slíbil, že mě vzbudí on sám. Dobře, neslíbil to, ale i tak to řekl.
Vstal jsem a šel jsem rovnou ke dveřím. Když nepřišel on za mnou, půjdu já za ním. Nevěřím tomu, že by tady zase nebyl. To v noci nebyl sen. Jsem si jistý.
Vešel jsem na chodbu a následně přitiskl ucho ke dveřím vedlejšího pokoje. Zadržel jsem dech, abych lépe slyšel, avšak přesto se nic neozývalo. Zamračil jsem se a vzal za kliku. Je tam. Určitě. Musí tam být. Přeci nejsem blázen.
Pomalu jsem dveře otevřel, zatímco jsem v duchu doufal, že ho tam skutečně najdu. Bylo to protože jsem odmítal tvrzení, že Chanyeol je jen mou vytvořená halucinace, nebo protože jsem ho chtěl prostě znovu vidět? To první. Chci si jasně dokázat, že nejsem šílenec trpící nereálnými představami. A ta druhá možnost... ani nevím, jak mě něco takového mohlo napadnout.
Když jsem dveře otevřel, musel jsem se usmát. Byl tam. Seděl na okenní římse a díval se ven. Oddechl jsem si.
„Měl jsi mě přijít vzbudit,“ namítl jsem a asi jsem ho tím vylekal, jelikož sebou prudce trhl a ruku si přitiskl na hrudník.
„Chceš mě zabít?" vyhrkl, načež zatřepal hlavou, „to vlastně ani nejde," dodal ještě potichu, já se o to ale nijak nezajímal. Stejně bych to zase nechápal a vedlo by to k dalším zdlouhavým rozhovorům, ve kterých by měl jasno jenom jeden z nás. No, já bych to nebyl.
„Už je ráno,“ ukázal jsem směrem k oknu, za nímž již jasně zářilo ranní slunce, „v tuhle dobu se lidi budí, víš?“ pokrčil jsem rameny a ušklíbl se.
„Chtěl jsem si tvoje buzení užít,“ našpulil rty a sklopil pohled. Myslel jsem, že se rozteču.
„Můžeš mě vzbudit zítra,“ navrhl jsem, aniž bych věděl proč vlastně.
„Řekl sis o to sám,“ šibalsky se usmál a já v tu chvíli zalitoval své nabídky.
Povzdechl jsem si, „tak jdeme?“
Zamračil se, „kam?“
„Říkal jsi, že mi chceš něco ukázat,“ připomněl jsem mu a přitom jsem protočil očima. To tak rychle zapomíná?
„No jo, máš pravdu!“ zajásal. Ne, tak nezapomíná.
Došel ke mně a z ničeho nic mě chytil za zápěstí, „jdeme,“
Táhl mě přes celou chodbu a já mu jen tak tak stačil. V předsíni ale zastavil, pustil mě a udělal něco, co jsem nikdy nepochopil.
Našel moje boty, dřepl si a začal mi je nazouvat. Já ze začátku protestoval, ale on mě umlčel tím, když mi řekl, že zbytek domu ještě spí a že jestli je chci vzbudit, tak ať klidně pokračuju.
Zůstal jsem stát a čekal, až mi dováže tkaničky i na druhé botě. Připadal jsem si trapně a tak nějak neschopně, ale nemohl jsem za to. To on mi nedovolil nic udělat.
Když mi tkaničky dovázal, vzpřímil se, usmál se na mě a znovu mě vzal za zápěstí. Nebylo to tak nepříjemné, protože mě nedržel příliš silně.
Otevřel vchodové dveře a společně jsme vyšli ven, přičemž za námi ty dveře i zavřel. Do těla se mi ihned opřel hřejivý letní vítr. Sevření kolem mého zápěstí setrvávalo, zatímco mě Chanyeol vedl kamsi do lesa. Dával jsem si pozor, abych do něčeho nešlápl, nebo se o něco neotřel. Vážně tohle prostředí nemám rád. Všude jen tráva, stromy, dřevo. Nic zajímavého, ať se podívám na kteroukoli stranu, všude je to stejné. Pořád jenom stromy. Vždyť je to nuda, tak jak se tady může tolika lidem líbit? Ve městě je přeci takové zábavy a všude je něco jiného. Tuhle věc prostě asi nikdy nepochopím.
Chanyeol
zastavil na místě, které jsem nečekal. Před námi stál menší
hřbitov, který byl ohraničený nízkou zídkou porostlou různými
rostlinami. Na jednu stranu to vypadalo strašidelně, ale na tu
druhou to bylo krásné.
Pustil
mě a já se na něho tázavě podíval. Chtěl jsem se zeptat, proč
mě zavedl zrovna sem, ale dřív, než jsem to stihl, se rozešel
dál. Mlčky jsem jej tedy následoval dovnitř toho hřbitova.
On
šel jistě, žádné zaváhání či zpomalení. Já se za ním jen
šoural, přičemž jsem se díval na obě strany a rychle četl
různá jména na náhrobcích. Netušil jsem, o co mu jde.
Zastavil
se a čekal, až ho dojdu. Já si cestou ještě prohlédl další
hroby, načež jsem se ocitl vedle něho. Nepodíval jsem se na hrob,
před kterým jsme stáli. Koukal jsem na něj.
„Proč
jsme zrovna tady?“ zeptal jsem se končeně. Nemám rád hřbitovy
obecně. Mám vždycky takový pocit sklíčenosti a zoufalství. Ale
Chanyeol se usmívá. Sice ne tak, jako vždy, ale usmívá. Je to
smutný úsměv.
Neodpověděl
mi, místo toho pozvedl svou ruku a ukázal na ten hrob před námi.
Začínal jsem cítit i nejistotu, ale přesto jsem se na hrob
podíval. Vytřeštil jsem oči a zalapal po dechu. To jméno...a ta
fotografie... Zděšeně jsem se podíval na Chanyeola.
„T-to
je...“
„Můj
hrob,“
omo....*-*
OdpovědětVymazatzajímalo by mě jak bude Kyungsoo dál na to reagovat...zase jako vždycky to bylo dokonalý, těšim se na další díl :3
Omoo...chudiatko Channy :"( čo sa mu stalo? Teším sa na pokračovanie.....a PS: tak skoro normálny ľudia nevstávajú xD :P aspoň ja nie...ale v podstate ja nie som normálny človek :D lel
OdpovědětVymazat