Smích z vedlejšího pokoje // Part. 3

Fandom: EXO

Postavy: D.O, Chanyeol, Suho, Tao, Chen, Baekhyun

Žánr: Komedie, tajemno, smutné

Autor: MeeKyong

Počet kapitol: 3/?

Další díl~ snad se vám bude líbit.

„Máme tady nějakýho chlápka, kterej je asi duševně nemocnej,“ obeznamoval jsem kluky s tímto faktem, zatímco jsem se vedl do pokoje, ve kterém jsem potkal toho muže, který se dost divil, že ho vidím.

„A podle čeho usuzuješ, že je nemocnej?“ zajímalo Baekhyuna.

„Těší mě, že se ptáš na tohle a je ti úplně jedno, co tady vůbec dělá někdo cizí,“ protočil jsem očima a zastavil přede dveřmi pokoje, který byl vedle toho mého. Opřel jsem se o stěnu, založil si ruce a hlavou ke dveřím kývnul, „tak ho odsuď dostaňte, protože já už na to nemám nervy,“ povzdechl jsem si a ušklíbl se.

Suho, Tao, Baekhyun i Chen nakoukli dovnitř, ovšem místo toho, aby tam i vešli, se pak podívali s nadzvednutým obočím zpátky na mě.

„Je ti dobře?“ ptal se Chen.

„No není, ale to snad nemá nic společnýho s tím, že ten chlap tady nemá co dělat,“ podotkl jsem. Kluci se podívali jeden na druhého a vzápětí zase na mě. Nechápal jsem, proč se dívají tak ustaraně a zmateně zároveň.

„Hele, já nechci nic říkat, ale...“ Tao si odkašlal a ukázal dovnitř pokoje, „tam nikdo není,“

Zamračil jsem se, odstrčil se od zdi a vešel dovnitř. Díval jsem se všude, ale vážně jsem ho neviděl.

„Ale to je nemožný, protože tady fakt byl!“ snažil jsem se je přinutit k tomu, aby mi věřili, ačkoli jsem byl sám mimo. Vyběhl jsem z pokoje ven a začal prohledávat všechny ostatní místnosti, ale nikde jsem ho nenašel. Došel jsem tedy až do obýváku a sesunul se na pohovku.

„To je dobrý. Třeba to byl jenom sen,“ přisedl si ke mně Suho a asi se mě snažil utěšit tím, že mi položil ruku na rameno. Jakoby si myslel, že jsem smutný a potřebuju nějak uchlácholit.

„Ještě na tom nejsem tak špatně, abych nerozpoznal, co je sen a co skutečnost, Suho,“ oponoval jsem mu a přitom jsem přemýšlel nad tím, kam mohl tak rychle zmizet. Neviděl jsem ho jen asi deset sekund a přeci bych slyšel, kdyby někam běžel, ne?

„Ale nikdo cizí tady vážně není,“ pokračoval dál svým soucitným hlasem Suho, „musel to být sen. Jak jinak si to chceš vysvětlovat?“

„Jo, Suho má pravdu. Buď ti hrabe, nebo prostě nevíš, jestli se ti to zdálo nebo ne. Takový chvilky mám někdy taky,“ připojil se Baekhyun. To jsem vážně potřeboval.

„Ale kdybys ho viděl znova, tak ho drž a zavolej nás, aby nemohl nikam utéct,“ mrkl na mě Tao. Asi si myslí, že je vtipný nebo co.

„No jasně,“ zamumlal jsem a všechny je přelétl pohledem. Nebudou mi věřit. Jak by taky mohli, že? Nemám důkaz a slova nestačí. Ale já si jsem jistý. Někdo tady byl. Někdo, kdo se smál něčemu, čemu jsem se smál i já. Někdo, kdo četl tu knihu bez autora, názvu a konce. Někdo, kdo řekl, že je jiný.

-

Už se připozdnívalo, tak jsem si šel lehnout, abych aspoň na chvíli přerušil ten proud myšlenek, který se od odpoledne nezastavil. Ale ještě předtím jsem se šel několikrát potají podívat do pokoje, který je vedle mého. Chtěl jsem se přesvědčit, zda tam ten kluk už vážně není. Sice nevím, co by tam v tuhle hodinu dělal, ale když tady byl předtím, může tam být i teď, že?

Ale nebyl, tak jsem vlezl do své postele, zhasl lampičku na stolku a snažil se usnout. Nešlo to snadno, jelikož kluci ještě podle všeho nehodlali jít spát a skvěle se v obýváku bavili, nehledě na to, že je v tomhle domě přeci jen někdo, kdo by ale moc rád usnul. Sobci jedni.

Ovšem lhal bych, kdybych svojí neschopnost usnout sváděl jen na ně. Pravdou je, že za to může i ten kluk, který se dnes zničeho nic objevil ve vedlejším pokoji a četl tu samou knihu jako já několik minut před ním. Přemýšlel jsem nad tím, jestli to nakonec přeci jen nebyl sen, ale všechno bylo až moc skutečné. Pořád myslím na to, jak se na mě díval těma velkýma zmatenýma očima a pořád dokola se mě ptal, jak je možné, že ho vidím. To, jak řekl, že ho nikdo jiný nevidí, neslyší a ani o něm neví. Co když nelhal? Co když říkal pravdu a je to ten důvod, proč ho kluci neviděli? Tak ale proč jsem ho teď neviděl ani já?

Fajn, tohle už trochu zavání nějakým hororem nebo moc velkou fantazií. Měl bych spát a nemyslet na to. Ten kluk je pryč a o to jsem celou dobu stál, že? Tak či tak...za všechno může to dřevo.

-

Podařilo se mi usnout, ovšem pak mě znovu něco vzbudilo. Něco, na co jsem čekal. Smích z vedlejšího pokoje. Hlasitý smích, hluboký hlas. Přesně takový, který jsem slyšel předtím.

Otevřel jsem oči, odhodil peřinu a bleskově vyskočil z postele. Rychlým krokem jsem po tmě došel ke dveřím, přičemž se mi podařilo po cestě o něco zakopnout a já jen tak tak udržel rovnováhu. Vyletěl jsem na chodbu a byl vděčný, že ten pokoj je hned vedle mého, tudíž jsem neměl moc dlouhou cestu. Aniž bych na cokoli čekal, vzal jsem za kliku, otevřel dveře a rozsvítil. To, co jsem uviděl, mě donutilo přemýšlet nad tím, jestli si nepůjdu ven vyhlédnout nějaký ten strom a neoběsím se na jeho větvi.

Zůstal jsem v tom pokoji stát jako idiot s čelistí u kotníků a očima vytřeštěnýma jako vůl před porážkou.

Přede mnou na zemi opět ležela ta kniha, ze které mám už i noční můry. Ležela tam úplně stejně, jako když jsem ji poprvé našel. Jak se tam dostala? Když jsem ji viděl naposledy, držel ji v rukách ten hnědovlasý kluk, kterého jsem od té doby již neviděl.

Rozhlédl jsem se, načež jsem se hnul z místa, když jsem se rozhodl, že se podívám, zda tam ten kluk někde přeci jen není. Díval jsem se vedle skříně, dokonce i za ní. Koukl jsem se za všechno, za co by se mohl schovat. Nikde ale nebyl. Připsal jsem tedy ten smích na seznam toho, co má na svědomí dřevo, a vrátil se zpátky do svého pokoje. Kdo ví, zda by bylo něco jinak, kdybych se v tom pokoji býval podíval i dovnitř té skříně.

-

Bylo to tu zas. Ležel jsem v posteli už hodnou chvíli a zíral do stropu. Snahu usnout jsem vzdal už asi před půl hodinou. Jediné, o co se teď pokouším, je nevnímat ty zvuky, které se sem ozývají zpoza zdi. Je to smích, někdy šoupnutí židlí, někdy odkašlání, či dokonce kroky. Nebojím se, to není můj styl. Spíše jsem naštvaný, protože vím, že i kdybych vstal a šel se do toho pokoje vedle podívat, nikoho a nic bych tam neviděl. Stejně jako předtím.

Ale co mám dělat? Spát nemůžu a kdybych šel do kuchyně nebo do obýváku, pravděpodobně bych probudil někoho z kluků a pak bych byl dotazován typickými otázkami. „Proč nespíš?“ „Zdálo se ti něco?“ „Chceš si o tom promluvit?“ „Mám si lehnout k tobě?“

Nemám na tohle žaludek. Vážně ne. Mám je rád, ale za to, že mě donutili jet na tohle místo, je právě teď z duše nenávidím. Možná by to nebylo tak zlé, kdyby tady nebylo tolik toho dřeva a já neměl ty zpropadené halucinace. Slyším zvuky, které ve skutečnosti neexistují. Vidím kluka, který o sobě tvrdí, že ho nikdo jiný nevidí a asi má i pravdu, protože ho vážně ostatní neviděli. Všechno to svádím na dřevo, ale začínám přemýšlet nad tím, jestli nejsem blázen já sám a tomu dřevu křivdím. Co když je se mnou něco špatně? Co když to dřevo je nevinné a já jsem šílenec a pomatený magor?

Zavrtěl jsem hlavou a přetočil se na bok. Nejsem magor. Určitě ne. To to dřevo. Stoprocentně.

Zavřel jsem oči a přestal ty zvuky vnímat. Pak se mi to končeně podařilo. Usnul jsem.

-

„Jsi vzhůru?“ byla otázka, která mě probudila. Nicméně jsem měl i nadále zavřené oči a předstíral, že spím.

Uslyšel jsem povzdech a pak tiché zašeptání: „Takže už mě zase neslyšíš...?“

Dotyčný měl hluboký hlas, a tak mě nejdříve napadlo, že už je ráno a mluví ke mně třeba Suho, který občas po ránu dost huhňá. Chtěl jsem dál dělat, že spím a tím mu jasně naznačit, že vstávat nehodlám, ale ten šepot a hlavně ta slova mě zaskočila. Proč by se mě Suho ptal na něco takového?

Pořád jsem ležel na boku, zády k tomu, kdo ke mně mluvil. Otevřel jsem oči a přemýšlel, zda se otočit nebo ne. Je možné, že ta osoba, co stojí za mnou, je ta samá osoba, kterou jsem odpoledne potkal v tom sklado-pokoji?

Zvědavost mi nedala, proto jsem se začal pomalu přetáčet, přičemž jsem se ještě nenápadně štípl do hřbetu dlaně, abych se ze všeho nejdřív přesvědčil o tom, že jsem skutečně vzhůru. Bolest přišla hned, což znamenalo, že nespím.

Když jsem se otočil úplně, vytřeštil jsem oči a vylétl do sedu. Mé tušení bylo správné. Je tady. Sedí na židli vedle mé postele a dívá se přímo na mě. Překvapeně jsem pootevřel ústa a on se smutně pousmál.

„C-Co tady děláš?“ vyhrkl jsem a posadil se. On se pořád tak nějak usmíval a snad ještě víc hned po tom, co jsem na něho promluvil.

„Chtěl jsem se ujistit, že mě pořád vidíš,“ oznámil mi jakoby nic. Několikrát jsem zamrkal a nadzvedl obočí. Bylo něco málo před svítáním, tudíž v pokoji už nebyla taková tma.

„P-počkej,“ vydechl jsem a prsty si promnul oči, „nechoď na mě zase s těmahle řečma,“

„Proč?“

„Protože ti je jednoduše nevěřím, fajn? Jenom mi už konečně řekni, kdo sakra seš,“ sklopil pohled a zase se usmál. Měl hezký úsměv, ale to není podstatné. Vlastně to není vůbec vhodné. Jsem naštvaný. On je navíc cizí. Já neznám jeho. On nezná mě. Tečka.

„Už jsem ti to přece říkal,“ podíval se znovu na mě, „jsem majitel tohohle domu,“

„Dobře, takže si to ujasníme,“ řekl jsem pevným tónem, „tenhle dům - jak tomu ty říkáš – je na pronájem a zrovna teď tady bydlím já a moji kámoši. Co jsem slyšel, tak majitelem je nějaká žena, která žije ve městě, na který si teď nevzpomenu...tak či tak, i kdyby ti to tady patřilo, proč bys tady sakra byl? Nebo proč bysme tady byli my?“

„Protože já tady svým způsobem nejsem,“ pokrčil rameny a já myslel, že odletím na Měsíc. Plácl jsem se do čela a tiše zaúpěl.

„Fajn, fajn, fajn. Tohle už nebudeme řešit, okey? Jediný, co mě teď zajímá...jak se jmenuješ?“

„A jak ty?“

„Já se ptal první,“ protočil jsem očima.

„No právě. Už ses mě ptal, kdo jsem a co tady dělám , což znamená, že už ses ptal na dvě otázky a další otázku tedy pokládám já,“ našpulil rty a založil si ruce na hrudi, „žádný předhánění, mladý muži,“

„Mladý muži? Kolik ti je, že mě takhle nazýváš?“ pohrdavě jsem se ušklíbl.

„Pst!“ přiložil mi prst ke rtům, „říkal jsem žádný předhánění,“ zůstal jsem na něho strnule civět a čekal jsem, kdy svojí ruku odendá. Bůh ví, proč jsem si neodstrčil sám.

„Takže,“ odtáhl se a mě se najednou zmocnil podivný pocit zklamání. Netuším proč.

„Hm?“

„Tvoje jméno?“

„Do Kyungsoo,“

„Kyungsoo,“ zopakoval moje jméno pomalu, „teď se můžeš ptát ty,“

„Jak se jmenuješ ty?“

„Park Chanyeol,“ řekl mi a já si jeho jméno snažil dobře zapamatovat, jelikož mám na jména hodně špatnou paměť. Ovšem v tu chvíli jsem ještě netušil, jak hluboko se do mé hlavy jeho jméno nakonec zaryje.

„Teď zas já...kolik ti je?“

„K čemu ti to bude?“ nechápal jsem, ale on nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Na otázku se neodpovídá otázkou, to tě doma neučili?“

„22,“ hlesl jsem, „tobě?“ na okamžik se zastavil a připadalo mi, že dost váhá, co vlastně odpovědět. Nakonec ale přeci jen promluvil.

„Stejně tak,“ řekl trochu přiškrceně a nejistě. Dokonce i odvrátil pohled, což se v jeho případě za tu chvíli, co se známe, ještě snad nestalo, „ale i tak jsem starší,“

„Vážně?“ nakrčil jsem čelo.

„Teď se mám ptát já,“ zamručel a ušklíbl se. Povzdechl jsem si a opřel se ramenem o zeď.

„Tak se ptej,“