Fandom: EXO
Postavy: D.O, Chanyeol, Suho, Tao, Chen, Baekhyun
Žánr: Komedie, tajemno, smutné
Autor: MeeKyong
Počet kapitol: 3/?
Další díl~ snad se vám bude líbit.
„Máme
tady nějakýho chlápka, kterej je asi duševně nemocnej,“
obeznamoval jsem kluky s tímto faktem, zatímco jsem se vedl do
pokoje, ve kterém jsem potkal toho muže, který se dost divil, že
ho vidím.
„A
podle čeho usuzuješ, že je nemocnej?“ zajímalo Baekhyuna.
„Těší
mě, že se ptáš na tohle a je ti úplně jedno, co tady vůbec
dělá někdo cizí,“ protočil jsem očima a zastavil přede
dveřmi pokoje, který byl vedle toho mého. Opřel jsem se o stěnu,
založil si ruce a hlavou ke dveřím kývnul, „tak ho odsuď
dostaňte, protože já už na to nemám nervy,“ povzdechl jsem si
a ušklíbl se.
Suho,
Tao, Baekhyun i Chen nakoukli dovnitř, ovšem místo toho, aby tam i
vešli, se pak podívali s nadzvednutým obočím zpátky na mě.
„Je
ti dobře?“ ptal se Chen.
„No
není, ale to snad nemá nic společnýho s tím, že ten chlap tady
nemá co dělat,“ podotkl jsem. Kluci se podívali jeden na druhého
a vzápětí zase na mě. Nechápal jsem, proč se dívají tak
ustaraně a zmateně zároveň.
„Hele,
já nechci nic říkat, ale...“ Tao si odkašlal a ukázal dovnitř
pokoje, „tam nikdo není,“
Zamračil
jsem se, odstrčil se od zdi a vešel dovnitř. Díval jsem se všude,
ale vážně jsem ho neviděl.
„Ale
to je nemožný, protože tady fakt byl!“ snažil jsem se je
přinutit k tomu, aby mi věřili, ačkoli jsem byl sám mimo. Vyběhl
jsem z pokoje ven a začal prohledávat všechny ostatní místnosti,
ale nikde jsem ho nenašel. Došel jsem tedy až do obýváku a
sesunul se na pohovku.
„To
je dobrý. Třeba to byl jenom sen,“ přisedl si ke mně Suho a asi
se mě snažil utěšit tím, že mi položil ruku na rameno. Jakoby
si myslel, že jsem smutný a potřebuju nějak uchlácholit.
„Ještě
na tom nejsem tak špatně, abych nerozpoznal, co je sen a co
skutečnost, Suho,“ oponoval jsem mu a přitom jsem přemýšlel
nad tím, kam mohl tak rychle zmizet. Neviděl jsem ho jen asi deset
sekund a přeci bych slyšel, kdyby někam běžel, ne?
„Ale
nikdo cizí tady vážně není,“ pokračoval dál svým soucitným
hlasem Suho, „musel to být sen. Jak jinak si to chceš
vysvětlovat?“
„Jo,
Suho má pravdu. Buď ti hrabe, nebo prostě nevíš, jestli se ti to
zdálo nebo ne. Takový chvilky mám někdy taky,“ připojil se
Baekhyun. To jsem vážně potřeboval.
„Ale
kdybys ho viděl znova, tak ho drž a zavolej nás, aby nemohl nikam
utéct,“ mrkl na mě Tao. Asi si myslí, že je vtipný nebo co.
„No
jasně,“ zamumlal jsem a všechny je přelétl pohledem. Nebudou mi
věřit. Jak by taky mohli, že? Nemám důkaz a slova nestačí. Ale
já si jsem jistý. Někdo tady byl. Někdo, kdo se smál něčemu,
čemu jsem se smál i já. Někdo, kdo četl tu knihu bez autora,
názvu a konce. Někdo, kdo řekl, že je jiný.
-
Už
se připozdnívalo, tak jsem si šel lehnout, abych aspoň na chvíli
přerušil ten proud myšlenek, který se od odpoledne nezastavil.
Ale ještě předtím jsem se šel několikrát potají podívat do
pokoje, který je vedle mého. Chtěl jsem se přesvědčit, zda tam
ten kluk už vážně není. Sice nevím, co by tam v tuhle hodinu
dělal, ale když tady byl předtím, může tam být i teď, že?
Ale
nebyl, tak jsem vlezl do své postele, zhasl lampičku na stolku a
snažil se usnout. Nešlo to snadno, jelikož kluci ještě podle
všeho nehodlali jít spát a skvěle se v obýváku bavili, nehledě
na to, že je v tomhle domě přeci jen někdo, kdo by ale moc rád
usnul. Sobci jedni.
Ovšem
lhal bych, kdybych svojí neschopnost usnout sváděl jen na ně.
Pravdou je, že za to může i ten kluk, který se dnes zničeho nic
objevil ve vedlejším pokoji a četl tu samou knihu jako já několik
minut před ním. Přemýšlel jsem nad tím, jestli to nakonec přeci
jen nebyl sen, ale všechno bylo až moc skutečné. Pořád myslím
na to, jak se na mě díval těma velkýma zmatenýma očima a pořád
dokola se mě ptal, jak je možné, že ho vidím. To, jak řekl, že
ho nikdo jiný nevidí, neslyší a ani o něm neví. Co když
nelhal? Co když říkal pravdu a je to ten důvod, proč ho kluci
neviděli? Tak ale proč jsem ho teď neviděl ani já?
Fajn,
tohle už trochu zavání nějakým hororem nebo moc velkou fantazií.
Měl bych spát a nemyslet na to. Ten kluk je pryč a o to jsem celou
dobu stál, že? Tak či tak...za všechno může to dřevo.
-
Podařilo
se mi usnout, ovšem pak mě znovu něco vzbudilo. Něco, na co jsem
čekal. Smích z vedlejšího pokoje. Hlasitý smích, hluboký hlas.
Přesně takový, který jsem slyšel předtím.
Otevřel
jsem oči, odhodil peřinu a bleskově vyskočil z postele. Rychlým
krokem jsem po tmě došel ke dveřím, přičemž se mi podařilo po
cestě o něco zakopnout a já jen tak tak udržel rovnováhu.
Vyletěl jsem na chodbu a byl vděčný, že ten pokoj je hned vedle
mého, tudíž jsem neměl moc dlouhou cestu. Aniž bych na cokoli
čekal, vzal jsem za kliku, otevřel dveře a rozsvítil. To, co jsem
uviděl, mě donutilo přemýšlet nad tím, jestli si nepůjdu ven
vyhlédnout nějaký ten strom a neoběsím se na jeho větvi.
Zůstal
jsem v tom pokoji stát jako idiot s čelistí u kotníků a očima
vytřeštěnýma jako vůl před porážkou.
Přede
mnou na zemi opět ležela ta kniha, ze které mám už i noční
můry. Ležela tam úplně stejně, jako když jsem ji poprvé našel.
Jak se tam dostala? Když jsem ji viděl naposledy, držel ji v
rukách ten hnědovlasý kluk, kterého jsem od té doby již
neviděl.
Rozhlédl
jsem se, načež jsem se hnul z místa, když jsem se rozhodl, že se
podívám, zda tam ten kluk někde přeci jen není. Díval jsem se
vedle skříně, dokonce i za ní. Koukl jsem se za všechno, za co
by se mohl schovat. Nikde ale nebyl. Připsal jsem tedy ten smích na
seznam toho, co má na svědomí dřevo, a vrátil se zpátky do
svého pokoje. Kdo ví, zda by bylo něco jinak, kdybych se v tom
pokoji býval podíval i dovnitř té skříně.
-
Bylo
to tu zas. Ležel jsem v posteli už hodnou chvíli a zíral do
stropu. Snahu usnout jsem vzdal už asi před půl hodinou. Jediné,
o co se teď pokouším, je nevnímat ty zvuky, které se sem ozývají
zpoza zdi. Je to smích, někdy šoupnutí židlí, někdy odkašlání,
či dokonce kroky. Nebojím se, to není můj styl. Spíše jsem
naštvaný, protože vím, že i kdybych vstal a šel se do toho
pokoje vedle podívat, nikoho a nic bych tam neviděl. Stejně jako
předtím.
Ale
co mám dělat? Spát nemůžu a kdybych šel do kuchyně nebo do
obýváku, pravděpodobně bych probudil někoho z kluků a pak bych
byl dotazován typickými otázkami. „Proč nespíš?“ „Zdálo
se ti něco?“ „Chceš si o tom promluvit?“ „Mám si lehnout k
tobě?“
Nemám
na tohle žaludek. Vážně ne. Mám je rád, ale za to, že mě
donutili jet na tohle místo, je právě teď z duše nenávidím.
Možná by to nebylo tak zlé, kdyby tady nebylo tolik toho dřeva a
já neměl ty zpropadené halucinace. Slyším zvuky, které ve
skutečnosti neexistují. Vidím kluka, který o sobě tvrdí, že ho
nikdo jiný nevidí a asi má i pravdu, protože ho vážně ostatní
neviděli. Všechno to svádím na dřevo, ale začínám přemýšlet
nad tím, jestli nejsem blázen já sám a tomu dřevu křivdím. Co
když je se mnou něco špatně? Co když to dřevo je nevinné a já
jsem šílenec a pomatený magor?
Zavrtěl
jsem hlavou a přetočil se na bok. Nejsem magor. Určitě ne. To to
dřevo. Stoprocentně.
Zavřel
jsem oči a přestal ty zvuky vnímat. Pak se mi to končeně
podařilo. Usnul jsem.
-
„Jsi
vzhůru?“ byla otázka, která mě probudila. Nicméně jsem měl i
nadále zavřené oči a předstíral, že spím.
Uslyšel
jsem povzdech a pak tiché zašeptání: „Takže už mě zase
neslyšíš...?“
Dotyčný
měl hluboký hlas, a tak mě nejdříve napadlo, že už je ráno a
mluví ke mně třeba Suho, který občas po ránu dost huhňá.
Chtěl jsem dál dělat, že spím a tím mu jasně naznačit, že
vstávat nehodlám, ale ten šepot a hlavně ta slova mě zaskočila.
Proč by se mě Suho ptal na něco takového?
Pořád
jsem ležel na boku, zády k tomu, kdo ke mně mluvil. Otevřel jsem
oči a přemýšlel, zda se otočit nebo ne. Je možné, že ta
osoba, co stojí za mnou, je ta samá osoba, kterou jsem odpoledne
potkal v tom sklado-pokoji?
Zvědavost
mi nedala, proto jsem se začal pomalu přetáčet, přičemž jsem
se ještě nenápadně štípl do hřbetu dlaně, abych se ze všeho
nejdřív přesvědčil o tom, že jsem skutečně vzhůru. Bolest
přišla hned, což znamenalo, že nespím.
Když
jsem se otočil úplně, vytřeštil jsem oči a vylétl do sedu. Mé tušení bylo
správné. Je tady. Sedí na židli vedle mé postele a dívá se
přímo na mě. Překvapeně jsem pootevřel ústa a on se smutně
pousmál.
„C-Co
tady děláš?“ vyhrkl jsem a posadil se. On se pořád tak nějak
usmíval a snad ještě víc hned po tom, co jsem na něho promluvil.
„Chtěl
jsem se ujistit, že mě pořád vidíš,“ oznámil mi jakoby nic.
Několikrát jsem zamrkal a nadzvedl obočí. Bylo něco málo před
svítáním, tudíž v pokoji už nebyla taková tma.
„P-počkej,“
vydechl jsem a prsty si promnul oči, „nechoď na mě zase s
těmahle řečma,“
„Proč?“
„Protože
ti je jednoduše nevěřím, fajn? Jenom mi už konečně řekni, kdo
sakra seš,“ sklopil pohled a zase se usmál. Měl hezký úsměv,
ale to není podstatné. Vlastně to není vůbec vhodné. Jsem
naštvaný. On je navíc cizí. Já neznám jeho. On nezná mě.
Tečka.
„Už
jsem ti to přece říkal,“ podíval se znovu na mě, „jsem
majitel tohohle domu,“
„Dobře,
takže si to ujasníme,“ řekl jsem pevným tónem, „tenhle dům
- jak tomu ty říkáš – je na pronájem a zrovna teď tady bydlím
já a moji kámoši. Co jsem slyšel, tak majitelem je nějaká žena,
která žije ve městě, na který si teď nevzpomenu...tak či tak,
i kdyby ti to tady patřilo, proč bys tady sakra byl? Nebo proč
bysme tady byli my?“
„Protože
já tady svým způsobem nejsem,“ pokrčil rameny a já myslel, že
odletím na Měsíc. Plácl jsem se do čela a tiše zaúpěl.
„Fajn,
fajn, fajn. Tohle už nebudeme řešit, okey? Jediný, co mě teď
zajímá...jak se jmenuješ?“
„A
jak ty?“
„Já
se ptal první,“ protočil jsem očima.
„No
právě. Už ses mě ptal, kdo jsem a co tady dělám , což znamená,
že už ses ptal na dvě otázky a další otázku tedy pokládám
já,“ našpulil rty a založil si ruce na hrudi, „žádný
předhánění, mladý muži,“
„Mladý
muži? Kolik ti je, že mě takhle nazýváš?“ pohrdavě jsem se
ušklíbl.
„Pst!“
přiložil mi prst ke rtům, „říkal jsem žádný předhánění,“
zůstal jsem na něho strnule civět a čekal jsem, kdy svojí ruku
odendá. Bůh ví, proč jsem si neodstrčil sám.
„Takže,“
odtáhl se a mě se najednou zmocnil podivný pocit zklamání.
Netuším proč.
„Hm?“
„Tvoje
jméno?“
„Do
Kyungsoo,“
„Kyungsoo,“
zopakoval moje jméno pomalu, „teď se můžeš ptát ty,“
„Jak
se jmenuješ ty?“
„Park
Chanyeol,“ řekl mi a já si jeho jméno snažil dobře
zapamatovat, jelikož mám na jména hodně špatnou paměť. Ovšem
v tu chvíli jsem ještě netušil, jak hluboko se do mé hlavy jeho
jméno nakonec zaryje.
„Teď
zas já...kolik ti je?“
„K
čemu ti to bude?“ nechápal jsem, ale on nesouhlasně zavrtěl
hlavou.
„Na
otázku se neodpovídá otázkou, to tě doma neučili?“
„22,“
hlesl jsem, „tobě?“ na okamžik se zastavil a připadalo mi, že
dost váhá, co vlastně odpovědět. Nakonec ale přeci jen
promluvil.
„Stejně
tak,“ řekl trochu přiškrceně a nejistě. Dokonce i odvrátil
pohled, což se v jeho případě za tu chvíli, co se známe, ještě
snad nestalo, „ale i tak jsem starší,“
„Vážně?“
nakrčil jsem čelo.
„Teď
se mám ptát já,“ zamručel a ušklíbl se. Povzdechl jsem si a
opřel se ramenem o zeď.
„Tak
se ptej,“
Kdy že bude další díl? A Vlci?
OdpovědětVymazatWuu...zaujímavé :D len tak dál.... A kedy budú vlci?? ^_^
OdpovědětVymazatTohle mě moc baví, těším se na další :-)
OdpovědětVymazat