Smích z vedlejšího pokoje // Part. 1

Fandom: EXO

Postavy: D.O, Chanyeol, Suho, Tao, Chen, Baekhyun

Žánr: Komedie, tajemno, smutné

Autor: MeeKyong

Počet kapitol: 1/?

Tak první díl je tady~ Těšili jste se? Moc vám děkuju za ohlasy u upoutávky^^ Mimochodem...byli jste překvapení, když se to tady objevilo? Trvalo mi dva měsíce, než jsem se rozhodla znovu něco vydat... Každopádně, nápad na tuhle povídku přišel sám při poslechu stejnojmenné písně :D Uvidíme, jestli u vás bude mít úspěch.
No... doufám, že se vám bude díl líbit^^

S povzdechem na rtech jsem sledoval rychle ubíhající krajinu za oknem našeho auta. Nebavilo mě trčet už jenom v téhle proklaté plechové krabici na kolech, a to jsem měl několik dlouhých dnů trávit zavřený v nějaké chatrči, ke které je nejbližší město několik kilometrů daleko. Vážně skvělý. Já jsem chtěl psát a ne být izolován někde uprostřed lesa, kde není široko daleko ani noha, připojení k internetu nebo obyčejný obchod. Dokonce mi moji drazí přátelé zakázali si s sebou vzít svůj notebook, kde jsem mohl alespoň pokračovat ve svém rozepsaném příběhu. Jsem zkrátka naprosto nadšený z nápadu, že si tenhle týden, nebo jak dlouho tady máme být, užijeme úplně bez moderní techniky. Už jen čekám, kdy mi vezmou i mobil.

„No tak,“ šťouchl do mě Chen, „úsměv, chlape! Tohle bude báječnej výlet!“

„Určite ten nejlepší,“ odfrknul jsem a podepřel si hlavu rukou. Chen jen s povzdechem potřepal hlavou a otočil se na Taa.

„Mě se nebude chtít vůbec domů,“ pronesl a mladší se zasmál, „to kromě Kyungsooa asi nikomu,“ podíval se mým směrem, ovšem já radši nijak nezareagoval, místo toho jsem jen zavřel oči, tiše se modlíc, aby tenhle výlet utekl co nejrychleji.

-

Silně jsem sebou trhl a vytřeštil oči, když mě ze spánku probudil Chenův pronikavý jásot, hlásající, že jsme již na místě. Pouze jsem vyslal na jeho adresu pár nemilých slov, načež jsem znovu zavřel oči a opřel si hlavu o sedadlo.

„Už nespi, Šípková Růženko! Jsme tady!“ zatřásl mnou Baekhyun, ovšem ve chvíli, kdy jsem ho spražil přímo vražedným pohledem, zmlknul a stáhl se, přičemž se jen nervózně uchechtl, „t-tak my zatím jdeme...je-jestli chceš, můžeš s námi,“ pokrčil rameny a ve vteřině se ztratil, vylekala jej totiž moje zvedající se ruka.

Protočil jsem očima a odepnul si bezpečností pás. Všichni jsou už z auta venku a z toho, co jsem slyšel, byli z tohohle místa doslova mimo.

Promnul jsem si své unavené oči. Co těm klukům přijde zajímavé na jednom obyčejným baráku uprostřed lesa? Kolik zábavy si asi myslí, že tady zažijou? Nemají tu žádné noční kluby, kina, restaurace, zábavní parky... vůbec nic, jenom vysoké nezajímavé kmeny obalené listím nebo jehličím, plus několik minut pěšky vzdálené jezero. Co je sakra na tomhle zajímavé?

Otevřel jsem dveře a vylezl ven. Protáhl jsem si své zdřevěnělé tělo, podrbal se na hlavě a s rukama založenýma na hrudi jsem se rozhlédl kolem.

„Naprosto zbytečně vyhozenej čas,“ zaúpěl jsem si pro sebe, přešel k zadní části auta a z kufru vytáhl svoji tašku. Nic moc jsem si toho s sebou nebral, pouze několik knih, blok s velkým množstvím papírů a zásobu tužek. Počítal jsem s tím, že tenhle výlet strávím zalezlý vevnitř s tužkou a papírem v ruce a budu se snažit pokračovat ve své rozepsané detektivce. Už je to dost dlouho, co jsem psal nějaký příběh na papír, ale vzhledem k tomu, že mi byl notebook nedobrovolně zabaven, nemám na výběr. Prostě to potom budu muset přepsat, co se dá dělat.

Vykročil jsem směrem k domu, ignorujíc kolem sebe poskakující idioty, kterým by mělo být podle občanky už přes dvacet, ovšem podle jejich chování by o tom většina lidí silně pochybovala. Došel jsem až ke dveřím a ve chvíli, kdy jsem chtěl vzít za kliku, ke mně zezadu najednou přiskočil Suho.

„Počkej!“ chytil mě za zápěstí, „půjdeme tam všichni najednou,“ mrkl na mě a já se zhluboka nadechl, abych zachoval klid.

„Tak dělejte,“ přecedil jsem skrz zuby se zavřenýma očima.

„Chtěl sis zabrat tu nejlepší postel, co?“ dloubl do mě a já pouze hlasitě vypustil všechen kyslík z úst.

„Ne. Jenom si už chci někam zalízt a psát,“ zamumlal jsem, ovšem to už mě Suho nijak nevnímal a místo toho se snažil si získat pozornost všech ostatních.

„Hej, kluci! Poslouchejte mě!“ zavolal na ně, avšak oni se vesele bavili dál. Zkusil proto párkrát zatleskat, ale ani to nepomohlo. Sevřel jsem dlaň v pěst, skousl si ret a nafoukl tváře. Tohle vážně nevydržím. Teprve jsme sem přijeli a už ztrácím i ty poslední zbylé nervy. To není dobrý.

„Sakra lidi!“ zařval jsem po chvíli směrem k ostatním, až Suho vylekaně nadskočil, „můžete toho na chvíli nechat a jít sem?!“ hodil jsem po nich zoufalý pohled. Úsměvy se jim v okamžiku z tváře ztratili a oni jen jeden po druhém poslušně nacupitali přímo přede dveře.

„No,“ odkašlal si Suho, stále trochu mimo pravděpodobně z mého výstupu, „teď se půjdeme podívat dovnitř a vybalíme si, dobře?“

Znovu jsem si povzdechl a bez jakékoli odpovědi jsem jednoduše dveře otevřel a vešel dovnitř, přičemž jsem za sebou nechal stát zmateného Suha s čelistí skoro až u kolen. Je zvyklý, že ho nikdo neposlouchá, ale i tak ho to vždycky překvapí.

Aniž bych se rozhlížel kolem sebe, prošel jsem chodbou, otevřel několik dveří, dokud jsem nenašel místnost, ve které byla postel. Vešel jsem dovnitř, tašku odhodil na zem a hodil sebou do čerstvě převlečených peřin. Zabořil jsem do nich celý obličej a k mým uším vzápětí opět dolehly hlasy mých kamarádů, kteří byli podle všechno hotoví z každé věci, kterou vidí. Zaslechl jsem věci jako: „Dívej na tu ledničku!“ „A co teprve ta židle!“ „A ten stůl!“

Je mi z nich na nic. A z tý podělaný chalupy taky. I z tý lednice. A ze židlí. A co teprve z toho stolu! Nezáleží na tom, že jsem ještě ani jednu z těch věcí neviděl, už teď je nenávidím. Jestli se v týhle barabizně mám spřátelit s nějakou věcí, byla by to jedině tahle zpropadená postel, která je měkčí, než se původně zdála. Možná bych mohl celý ten ''výlet'' prospat a pak prostě zase jet domů, do města mezi lidi. Jo, to je dobrý nápad.

Nevím, jestli to bylo tou šílenou nudou a znechucením, nebo jsem byl prostě jenom pořád unavený z auta, ale najednou jsem nad sebou ztratil kontrolu a usnul. Nemám tušení, jak dlouho jsem spal, ale vím, že když ke mně do pokoje pak vlítnul Kai s tím, jestli s nimi nechci ven, bylo ještě světlo. Vlastně moc světla. Kaie jsem odpálkoval a když se mi podařilo ho dokonce dostat i ven za dveře, vstal jsem, dveře zamkl, přešel k oknům a naštvaně zatáhl závěsy, až jsem si říkal, abych je neutrhl. Vím, že za nic nemůžou, ale když mám prostě špatnou náladu, tak všechno, co se mi dostane pod ruku, se může bát toho, jestli se z těch rukou dostane v původním stavu a nebo – což je pravděpodobnější – zůstanou už navždy něčím, co ani nemá název. Jsem prostě takový. Nemůžu za to.

Došel jsem znovu k posteli a padl do ní stejně jako předtím. Rukama jsem objal polštář a vydechl, přičemž jsem zavřel oči. Byl jsem oblečený, takže peřinu jsem nechal tam, kde byla. Navíc bylo léto, tudíž chladno vážně nebylo.

Teď už mi ale nešlo usnout tak snadno, jako když jsem si poprvé lehl. Musel jsem pořád tak nějak přemýšlet nad tím, jak se tady budu moct zabavit. Spánek asi přeci jen nepůjde, i když jsem si to ze začátku myslel. Už teď nemůžu usnout a nudím se snad ještě víc.

Otevřel jsem oči a posadil se, když mi došlo, že jsem tady teď vlastně sám. Oni šli přece někam do tý nudný přírody, takže tady nikdo není. Proč toho nějak nevyužít?

Odhrnul jsem peřinu a přehodil nohy přes okraj postele. Zvedl jsem se, přičemž jsem se musel i protáhnout, jinak bych se asi nehnul. Podrbal jsem se na hlavě a s povzdechem se rozešel ke dveřím. Vyšel jsem na chodbu a přemýšlel, kam dál. Tenhle barák je docela nudnej. Když se podívám na jednu stranu, je tam ta kluky tolik obdivovaná kuchyň a pak něco, co by asi měl být obývák. A na druhé straně vidím jenom další dveře, které vypadají, jakoby je někdo nakopíroval. Podlaha není nijak zvláštní, navíc (světe div se) je taky ze dřeva, jako devadesát procent týhle chatrče. Vážně netuším, co se na tom klukům líbí. Dýchá z toho stáří a nic jiného. Já mám radši ty moderní věci, jako sklo všude možně, minimum dřeva, z většiny kov, všechno sladěné barvami a hlavně...DEKORACE! Pro Kristovy rány, vždyť tady snad jediná dekorace jsem právě teď já, a to si ani nijak nefandím, co se vzhledu týče! Chtěl bych poznat toho, kdo tenhle barák zařizoval. Určitě si s tím moc práce nedal. Nebo naopak dal a tohle je podle něho to nejlepší, co mohl vymyslet. No, možná je nakonec lepší, že se s ním neznám. Vlastně ani nevím, jestli tady ten dotyčný pořád žije a teď je třeba někde na dovolené, nebo jestli bydlí jinde a tady to má jenom na pronájem pro exoty, jako jsou ti, se kterýma tady jsem, a nebo jestli už třeba nezemřel. Je hodně možností a já ani nevím, proč nad tím vůbec přemýšlím. Přece tady nechci být, že? Tak proč se o něco takovýho zajímám? Možná to bude tím, jak mi už to dřevo leze na mozek. Jo, určitě. Může za to dřevo.

Pomalu jsem procházel chodbou a rozmýšlel se, do kterého pokoje vejdu. Bylo jich tady asi sedm a všechny byly v jedné chodbě. Bylo celkem těžký se rozhodnout, když si všechny ty dveře byly podobné jako vejce vejci.

Došel jsem až nakonec, kde jsem si řekl, že prostě vlezu do všech pokojů, které tady jsou, a vezmu to postupně. Otevřel jsem tedy ty první dveře odzadu a vešel dovnitř. Rozhlédl jsem se a zamračil se.

„Postel, okno, stůl, skříň...to nemůžou bejt trochu originální?“ vydechl jsem znechuceně. I v ubytovnách se přeci každý pokoj nějak (ačkoli někdy vážně jenom trošku) liší od těch ostatních. Ale tenhle? Přijdu si, jako bych se vrátil tam, odkud jsem vyšel.

S pokroucením hlavy jsem se otočil a pokoj opustil. Přešel jsem k dalším dveřím. Otevřel je, koukl dovnitř a zklamaně jsem dveře zase zavřel. Další kopie.

Prošel jsem takhle další dva pokoje, když v tom jsem najednou zaslechl něco, co mě docela zaskočilo.

„Co to je?“ pokrčil jsem obočí a otočil se od pokoje, do kterého jsem se právě chystal vejít a pronést na jeho ''jedinečnost'' pár poznámek. Díval jsem se směrem, kterým jsem to divné ''cosi'' slyšel. Chvíli jsem čekal, ale když se to už znovu neozvalo, připsal jsem to jen na seznam mých nudou vyvolaných halucinací. Nejdřív přemýšlím o tom, kdo navrhoval tenhle dům a pak uslyším něco, co by se dalo přirovnat ke knížce, která spadla na zem. Hrabe mi, toť vše.

Pokrčil jsem rameny a konečně nakoukl do toho pokoje. Už jsem se musel pohrdavě pousmát. Vážně jsou všechny na oko stejné.

Přešel jsem k pokoji, který byl vedle toho mého. Otevřel jsem dveře, připraven na další výtisk z kopírky. Můj úšklebek na rtech ale zmizel ve chvíli, kdy jsem před sebou uviděl něco úplně jiného, než bylo za těmi ostatními dveřmi. Tady nebyla postel, okno, skříň a stůl...teda, všechno kromě postele tady bylo, ale rozhodně ne tak, jako v těch ostatních pokojích. Tady bylo mnohem víc věcí. Starých věcí. Připadalo mi to, jako bych vyšel na půdu k mojí babičce, až na to, že tohle není půda, ale pokoj vedle mého a taky že moje babička nemá půdu. A já taky už pár let nemám babičku. Zemřela. Na infarkt. Bylo to docela rychlý. Ani to necítila. Spala.

„Odpočívej v pokoji, babi,“ usmál jsem se trochu nervózně a podíval se ke stropu, jakože k nebi. Moje babča mě neměla zrovna v lásce. Byl jsem zlobivé vnouče a ona nikdy nebyla nadšená, když mě musela hlídat. I teď mě určitě proklíná a vůbec nesejde na tom, že je v nebi. No...ale tohle všechno je vedlejší. Zase na mě působí to dřevo. Jo, dřevo škodí zdraví, nekupujte ho.

Znovu jsem pohledem přelétl přes předměty, které se v tomhle pokoji nacházely. Byly tu spousty obrazů, dva šicí stroje, jeden mlýnek na kávu, starý telefon, polorozpadlé židle, police s dvěma vystavěnými hrnky, váza a dalších několik věcí, který nikdo v mém věku asi nezná. A asi ani ve věku mých rodičů. A možná i prarodičů...sakra, jak starý ty věci jsou?! I kdybych řekl z roku raz dva, pořád bych jim přidával na mládí.

Fajn, možná přeháním, ale vážně ty věci neznám. Ale kromě toho všeho, je tady kniha. Uprostřed pokoje. Na zemi. Asi dva metry přede mnou. Kniha, která na sobě asi jako jediná (ze všech těch věcí tady) nemá aspoň deseti centimetrovou vrstvu prachu. Tahle má asi jenom sedm.

Kdo ví, proč mě zrovna tahle kniha uchvátila ze všeho nejvíc. Možná kvůli té ne tak silné vrstvě prachu, nebo protože leží uprostřed podlahy a nebo prostě proto, že já sám knížky píšu a vydávám.

Přešel jsem k ní a zvedl ji ze země. Abych si mohl přečíst název, musel jsem sfouknout všechen ten prach na ní. Ve chvíli, kdy jsem to udělal, jsem toho docela zalitoval. Přišlo mi, že místo ode mě, ten prach letěl přímo na mě, do mého obličeje a já ho vdechl snad ještě ve větším množství, než v jakém tam vůbec původně bylo.

Křečovitě jsem sevřel víčka a rozkašlal se, zatímco jsem si knihu držel asi metr od sebe (a to že mám ruce dost krátký). Lapal jsem po čistém vzduchu a když jsem se konečně po nějaké chvíli uklidnil, oči jsem otevřel a knížku si k sobě znovu přitáhl. Překvapilo mě, když jsem uviděl, že na jejím obale není žádný název, ani jméno autora. Proč? Tohle je přeci napsané na všech knížkách, ne?

Když jsem tu knížku otevřel, nečekal jsem, že bude zevnitř popsaná. Jak může mít děj knížka, která nemá název? Nevím jak, ale nějakým způsobem jsem nemohl odtrhnout oči od prvního odstavce. Přečetl jsem první větu a pak už jsem nemohl zastavit. Chytlo mě to, ačkoli tahle knížka je podle všeho spíše komedie, které já obvykle nečtu. Vlastně je nečtu vůbec. Sám píšu detektivky, které s komedií nemají ani vzdáleně nic společného.

I přesto jsem se však rozhodl, že si knížku přečtu. Když nic, tak mi to aspoň zabije trochu času, který musím trávit zavřený v tý dřevěný krabici, že?