Fandom: Super Junior / EXO
Postavy: Ryeowook, Luhan, Kai, Sehun, Kyuhyun
Žánr: Škola, Šikana, Láska, Smutné
Autor: MeeKyong
Počet kapitol: 46/46
Období: 4.5.2014 - 22.5.2015
Počet slov: 128 459
Počet stránek: 285
Celkový čas úprav: 242 hodin, 26 minut, 18 sekund
Je to tady, dámy a pánové...poslední díl Dear Diary...TT_____TT Na tomhle díle jsem dělala každý den a nakonec má 8 864 slov... No, tak sedm tisíc jsem dala a dokonce jsem skoro o dva tisíce přetáhla :D Snad se vám to bude líbit...
Ale řeknu vám, že jsem dost smutná, že tahle povídka končí... psaní každýho dílu jsem si nesmírně užívala, to mi věřte.
Ale řeknu vám, že jsem dost smutná, že tahle povídka končí... psaní každýho dílu jsem si nesmírně užívala, to mi věřte.
Děkuju všem, kteří vydrželi až do konce a měli tuhle povídku rádi stejně jako já.
Lhala bych, kdybych řekla, že nechystám nějaký ten bonus...ale na ten si chvíli počkáte, protože budu celý příští týden pryč a nebudu mít možnost psát.
Ale jinak vám oznamuji, že plánuju novou povídku. Vlastně dvě. Ta první bude ale krátká (hodně), za to ta druhá bude zase na dýl :D Tak se těšte....
So....užijte si čtení tohohle dílu a budu ráda, když mi sem potom napíšete, jak se vám povídka celkově líbila. Já si jí určitě taky jednou celou přečtu^^
Tak...ENJOY!
Tak...ENJOY!
Milý
deníčku,
páni...
už je to celkem doba, co jsem ti naposledy psal, že? Počkej... jak
že je to dlouho? Rok? Dva roky? Jo, myslím, že dva roky...
Deníčku,
dneska je mi už dvacet let a trochu se stydím za to, že jsem na
tebe úplně zapomněl. Našel jsem tě až teď, když mě Luhan
přemluvil k tomu, abych si konečně roztřídil krabice se starými
věcmi, které jsme si přivezli sem do našeho nového domu. Ano,
slyšíš správně. Pořád jsem s tím Luhanem, o kterém jsem ti
dřív tolik psal.
Víš,
pročítal jsem si stránky, které jsem psal jako sedmnáctiletý a
přemýšlím nad tím, co mě vlastně vedlo k tomu, abych se choval
tak, jak jsem se tehdy choval. Pořád jsem jenom brečel a přemýšlel
nad tím, jak jsem ztracený. No a víš... když jsem to četl,
celou dobu jsem se neusmál. Tedy až do chvíle, kdy jsem tam poprvé
zahlédl Luhanovo jméno. Věřil bys tomu? Ten kluk, kterému jsem
nevěřil a vyhýbal jsem se mu, je teď můj přítel a já si
připadám jako ve snu. Asi před dvěma měsíci jsme si koupili
vlastní malý baráček, krásné auto a dokonce máme i bazén.
Neuvěřitelné, že? Přijde mi, že náš život nemůže být
lepší. Alespoň do chvíle, kdy se podívám na svoje ruce, na
kterých jsou pořád jizvy od žiletky. Pamatuji si, že ještě asi
před rokem jsem strašně litoval toho, že jsem se kdy takhle
poničil, ale pak za mnou Luhan přišel a řekl, ať se netrápím.
Řekl, že v těch jizvách je tolik vzpomínek, sice špatných, ale
i ty nakonec vedly k těm šťastným. On ví o mé minulosti všechno
a i přesto pořád trvá na tom, že spolu budeme navždy. Vlastně,
abych byl přesný – říká, že spolu budeme ještě daleko déle.
Chápeš to? Já ne. Je to idiot. Můj idiot.
Hadrem
otře celou linku a poté ho odhodí na kraj dřezu. Natáhne se por
sklenici s vodou a přitáhne si ji ke rtům, když v tom jej
překvapí dvě ruce, které se obmotají kolem jeho útlého pasu a
blonďatá hlava na jeho rameni.
„Já
tam dneska nechci jít,“ zakňučí Lu a zavrtí hlavou. Wook odloží sklenku a chytí Luhanovi spojené dlaně na jeho břichu.
„Tak
nechoď,“ pokrčí rameny s úsměvem.
„Vždyť
musím,“ povzdechne si blonďák.
„Tak
běž,“ řekne hravě a tělem se opře o to jeho.
„To
mi moc nepomáháš,“ odfrkne Lu.
„Neříkal
jsi, že chceš pomoct,“ zasměje se a pak se vymaní z jeho
objetí, aby se k němu mohl otočit. Své dlaně spojí za
chlapcovým krkem a usměje se, když po něm Lu hodí jeden nepěkný
a zároveň unavený pohled.
„Zlobíš,“
„Nemůžu
si pomoct,“ nakloní hlavu na stranu, „zkrátka si užívám dny,
kdy ty do práce musíš a já ne,“ usměje se tak široce, až se
mu ve tvářích objeví ďolíčky.
„Však
počkej,“ přivře Luhan oči, „ono tě to přejde,“
„Vážně?“
„Určitě,“
řekne rozhodně a vzápětí se natiskne na jeho rty. Pevně jej
obejme a vytáhne jej na kuchyňskou linku. Ryeowook vzdechne do jeho
rtů a prsty vjede do jeho vlasů. Se zavřenýma očima a patrným
úsměvem na rtech mu nohy obmotá kolem pasu, aby si jej k sobě
přitiskl co nejvíce to jde. Luhan krátce zasténá, když se
jejich rozkroky o sebe i přes látku jejich kalhot otřou. Wook se
ušklíbne a zkušeně pohne pánví, aby aby ten dokonalý pocit
zopakoval. Blonďák vyhrne Ryeowookovo triko a prsty začne
prozkoumávat jemu již tak známé tělo. Sem tam do něho zaryje
nehty, ovšem ne moc, přeci jen mu nechce ublížit. Hnědovlásek
mu shodí z ramen jeho sako, tudíž mu v plném rozhledu brání už
jen Luhanova bílá košile. Ani okamžik neváhá a hbitými prsty
začne rozepínat knoflík po knoflíku. Luhan se mezitím začne
dobývat do kalhot svého přítele, když v tom najednou je oba
vyruší drnčivý zvuk zvonku. Oba se od sebe okamžitě odtrhnou a
podívají se směrem k chodbě.
„No
to si snad děláš srandu!“ zaúpí Luhan.
„Já
ne,“ protestuje ještě stále omámený Wook, „to ten zmetek,
kterej na nás zvoní,“ seskočí z linky a shrne si tričko zpět
do původního stavu. Luhan si znovu zapne svou košili a vezme si od
hnědovláska sako, které mu zvedl ze země. Rázným krokem se vydá
ke vchodovým dveřím, zatímco Ryeowook jde za ním. Světlovlásek
vezme za kliku a rychle dveře otevře.
„Nazdár!“
pozdraví hlasitě zubící se Kai, „jak je?“
„Dlouho
jsme se neviděli!“ přidá se stejně nadšeně Sehun. Wook s
Luhanem jen protočí očima.
„Viděli
jsme se včera večer, což znamená, že to ještě není ani
celejch dvanáct hodin,“ podotkne Lu a Ryeowook jen souhlasně
pokýve hlavou.
„Jo,
taky jste nám chyběli!“ fňukne Kai, jakoby Luhanova slova
přeslechl, a sevře je oba ve své náruči tak silně, až jsou
nuceni lapat po dechu.
Kdybych
měl tak nějak shrnout, co se za ty dva roky stalo...deníčku,
událo se toho tolik, že bych tady strávil celý den, abych ti to
všechno vypsal. No a to nemůžu, protože asi za dvě hodiny se
Luhan vrací domů z práce a já toho zatím moc nestihl. Určitě
se bude zlobit...ale co. Uvařím mu něco dobrého, dám mu pusu,
řeknu mu, jak moc ho miluju, a všechno bude dobrý.
Deníčku,
vzpomínáš si na Kaie se Sehunem? To byli ti dva blbci, kteří mě
šikanovali a ničili mi život. No tak s těmahle dvěma teď
trávíme s Luhanem skoro každý den. Je to zvláštní, ale když
mi tehdy Luhan řekl, ať jim zkusím věřit, vážně jsem to
udělal a už po třech měsících z nás byla nerozlučná čtyřka.
Dřív jsem se sám sebe často ptal, jak jsem mohl dopustit to, že
lidi, kvůli kterým jsem si chtěl několikrát vzít život, jsou
teď nepřehlédnutelnou součástí mého života. Nevím, co bych
bez těch idiotů dělal. Víš, že se mi doteď občas omlouvají
za to, co mi na škole dělali? Vždycky se jenom zasměju a řeknu
jim, ať na to zapomenou. Mému sedmnáctiletému já by se to určitě
nelíbilo, ale tomu dnešnímu já je to už vážně jedno.
Ptáš
se, proč jsem tě před dvěma lety strčil do šuplíku a vytáhl
tě až teď? Zajímá tě, proč jsem na tebe celou tu dobu nechával
padat prach a až dnes ho z tebe sfoukl? Je to jednoduché... kdysi
jsem ti sem psal všechno. Vše, co se stalo, věděl jsi to. Kdykoli
mi někdo něco řekl nebo udělal, dozvěděl ses to. Proč? Protože
jsem neměl nikoho jiného, komu bych to řekl. Neměl jsem s kým
sdílet ty své zážitky - nezážitky. Jenže pak jsem se dal do kupy
s Luhanem a všechno se tak nějak změnilo. Teď už nemám potřebu
všechno sepisovat do tohohle deníku, protože mám konečně
někoho, s kým se o ty chvíle dělím. O všem jsem ti psal,
protože jsem se bál, že bych ty věci zapomněl, jelikož jsem byl
jediný, kdo si je mohl pamatovat. Ale teď je to jinak. Teď,
kdybych něco zapomněl, mám Luhana, který mi to ihned připomene,
protože to právě on je ten, který vše prožívá spolu se mnou.
Dnes už to nejsou jen moje vzpomínky...jsou naše.
„Co
tady děláte už takhle brzo? Počítali jsme s váma až
odpoledne,“ zavře za nimi dveře a rozejde se zpět do kuchyně,
„dáte si kafe?“
„Jo,
ještě jsme neměli,“ řekne Sehun a posadí se spolu s Kaiem a
Luhanem na pohovku.
„No,
ale já budu muset za hodinku jít do práce,“ upozorní ne moc
nadšeně Lu, „sice se mi vůbec nechce, ale bohužel,“
„No
jo, taky by se mi nechtělo trávit každej den v nemocnici,“ řekne
Kai.
„O
to nejde. Spíš mě tam štve jeden chlapík, kterej si myslí, jak
všechno umí a ostatní kolem něj jsou jeho poddaní,“ protočí
očima, „fakt mě vytáčí,“
„Chceš,
abych ti s ním nějak pomohl?“ zeptá se Wook, když přinese
tácek s hrnky naplněnými kávou.
„To
víš, že jo,“ zasměje se, „s tím chlapem nic nehne,“
„Kdybych
za ním šel já, tak by ho to třeba přešlo,“ navrhne Kai.
„Nechci
nějak ranit tvoji hradost, Kai, ale tvoje autorita a respekt tě
opustili ve chvíli, kdy jsi dokončil střední,“
„Tss,“
nafoukne tváře, „pořád jsem drsnej,“
„Pro
mě jsi ten nejdrsnější,“ pokusí se jej uchlácholit Sehun a
položí svou dlaň na jeho stehno.
„Díky,“
knikne a opře si hlavu o jeho rameno.
„No,“
spráskne Ryeowook rukama, „takže...existuje nějakej zvláštní
důvod, proč jste přišli takhle brzo ráno?“
„Chyběli
jste nám,“ řekne Sehun.
„A
ten pravej důvod?“ nadzvedne Lu jedno obočí.
„Eh,“
Kai si nervózně poposedne, „to není podstatný,“
„Ta
káva je fakt vynikající!“ snaží se změnit téma Sehun.
„Děláš,
jako bys jí tady pil poprvý,“ ušklíbne se Wook, „ne vážně
– proč jste přišli?“
Kai
se podívá na Sehuna a ten jen pokrčí rameny. Hnědovlásek tedy
trochu hlasitě polkne, nadechne se a otočí se na Luhana s
Ryeowookem, „neberte to špatně, ale...došlo nám kafe,“
S
mou matkou to vypadá asi takhle – pravděpodobně ji za necelý
rok propustí za dobré chování. Ovšem. Ale víš co? Všechny ty
věci, které mi udělala...tak nějak jsem je hodil za hlavu. Ne,
neodpustil jsem jí a pochybuji, že to i někdy udělám, ale už
jsem se přes to zkrátka přenesl. Jsem starší a když matku
zavřeli, měl jsem dost času na to, abych nad tím vším
přemýšlel. Víš k čemu jsem došel? Je to sice celkem
nepravděpodobný, ale napadlo mě, jestli v tom matka nebyla přeci
jen nevinně... Víš, co když mého otce vážně milovala, ale
když se dozvěděla o jeho nemoci, zhroutila se a Min Woo (Kyuhyunův
otec) byl ten, který jí z toho tenkrát pomohl? Třeba byla jen tak
moc nešťastná, až místo pláče mlátila do všeho a do všech
kolem. Třeba si jen chtěla vybít ten vztek a zbavit se toho
smutku... Jo, možná to zní divně a já sám tomu taky moc
nevěřím, jenom říkám, co mě napadlo. Protože i přes to
všechno jsem si pořád pamatoval svého otce, když říkal, že
mou matku nikdy nepřestal milovat. Vždy tvrdil, že ona byla ten
nejlepší a nejúžasnější člověk, kterého kdy poznal. Něco
na tom přeci jen být muselo, nemám pravdu?
Na
otcův hrob už tak často nechodím a taky si za to často nadávám.
Jde prostě o to, že teď nemám tolik času. Já vím, když něco
chci, čas si dokážu udělat vždycky, ale tohle.... Dobře, možná
je to prostě tím, že už nemám takovou potřebu za ním chodit.
Zní to hrozně, že? Taky jsem se zhrozil, když mě tohle poprvé
napadlo. Luhan to zjistil a řekl mi něco, čímž mě tak nějak
uklidnil. Řekl, že proto, abychom byli znovu aspoň na chvíli
blízko svým milovaným, kteří tady už nejsou, nemusíme kvůli
tomu chodit na hřbitov. Můžeme si na ně přeci vzpomenout i v
teple domova. No, něco na tom vážně bude. Já sám bych taky
nechtěl, aby na mě lidi vzpomínali jen u mého hrobu, kde by se i
automaticky rozplakali. Mnohem lepší bude, když si prostě otevřou
album s mými fotkami a usmějou se. Žádné slzy, jen úsměv.
„Za
chvíli tady už budou, Luhane,“ připomene mu Wook, „nemohl by
sis trochu pohnout?“
„Promiň,
ale sám víš, že prostírání stolu zrovna nepatří do mých
koníčku,“ povzdechne si Lu.
„To
ale ještě neznamená, že bys to nemohl umět,“ nadzvedne
pokličku od hrnce a uhne se oblaku horké páry, načež do hrnce
nahlédne a zamíchá obsah vařečkou. Tu pak oklepe o okraj, odloží
ji stranou a pokličku vrátí na své místo. Otočí se a smutně
se usměje, když uvidí Luhana, jak váhá nad tím, kam dát
ubrousky. Přejde k němu a zezadu jej obejme.
„Co
zase vyvádíš?“
„Na
talíř, nebo vedle talíře?“ zeptá se trochu zoufale.
„A
není to jedno?“ zasměje se Wook a bradou se opře o blonďákovo
rameno.
„No
to já právě nevím,“
„Nejde
k nám přece na večeři prezident,“ zamumlá se zavřenýma
očima, „je to jenom Kyuhyun se svojí ženou,“
„Jenže
s těhotnou ženou!“ knikne, „ty bývají náladový a určitě
jí bude vadit, když ten ubrousek nebude na správným místě,“
„Tak
to dyštak svedeš na mě,“ navrhne hnědovlásek.
„Na
to zapomeň,“ odloží ubrousky na stůl a otočí se ke svému
příteli, „ty už seš zodpovědnej za večeři,“ prsty mu
prohrábne vlasy a usměje se na něho.
„Tím
chceš jako říct, že vařím špatně?“ nadzvedne podezíravě
jedno obočí.
„Tak
v porovnání se mnou vaříš nebesky,“
„To
bych teda řekl,“ našpulí rty, na které se Lu vzápětí
přisaje. Chvíli tak setrvá, než se odtáhne a palcem přejede po
jeho spodním rtu.
„Co
kdybychom jim ještě zavolali a zrušili to?“
„No,
vzhledem k tomu, že jsem asi právě slyšel přijíždět auto, tak
už to asi nebude možný,“
„Sakra,“
hlesne Luhan.
„Ale
přes noc tady nebudou,“ řekne Ryeowook s úšklebkem.
„To
je fakt,“ zavrní a políbí jej na čelo, načež k jeho i
Wookovým uším dolehne zvuk jejich domovního zvonku. Opět.
„Běž
jim otevřít, já jdu dodělat to jídlo,“ usměje se a prstem ho
cvrnkne do nosu. Vymaní se z jeho objetí a rozejde se zpět k
plotně.
„Počkej!
A co s těma ubrouskama?“ vyhrkne za ním Luhan.
„Poraď
si, zlato,“
„Kime
Ryeowooku, dneska v noci si mě nepřej!“
„Pozdě,“
odpoví s tichým uchechtnutím, přičemž znovu odendá pokličku a
nabere si na lžíci trochu omáčky. Mlsně se olízne a usměje se.
Dokonalé. Plotnu vypne a ještě zkontroluje maso v troubě. Píchne
do něho vidličkou a když zjistí, že už je taky hotové, vypne i
onu troubu a pekáč vytáhne s nasazenou rukavicí na prkénko,
které si už předem nachystal na linku. V těchto chvílích vážně
nezávidí těm, kteří nosí brýle. Pokaždé si vzpomene na svou
babičku, které se vždy její brýle na nějakou chvíli zamlžili
tak, že nikdy neviděla, kam má jít, aby mohla plech se svými
výbornými koláčky odložit.
Luhan
si ještě naposled opráší ze svého saka neexistující prach a
poté konečně otevře dveře. Po jeho tváři se rozlije úsměv,
když v nich uvidí stát ty, které s Wookem pozvali.
„Tak
rád vás zase vidím!“ rozevře náruč, do které jako první
padne samozřejmě šťastný Kyuhyun, který má taky co dělat, aby
se tady nerozbrečel. Neviděli se asi měsíc, jelikož byl se svou
novomanželkou na líbánkách, kde se taky mimo jiné stali
nastávajícími rodiči.
Pozve
je dovnitř a vezme si od nich jejich slabé bundy, které následně
pověsí na háčky. V tu chvíli se na chodbě objeví i usměvavý
Ryeowook, který dřív než stačí něco říct, skončí též
sevřený v Kyuhyunově těsném objetí. Kdo ví, možná se ty
hormony přenesly spíše na něj, než na jeho ženu.
„Chyběli
jste mi kluci!“ řekne, když Wooka konečně pustí a umožní mu
tak se nadechnout.
„To
vypadá, jako bych tě doma bila, že seš tady tak šťastný,“
zasměje se jeho žena, „taky vás zase ráda vidím. Byla to
docela doba,“
„To
jo. Někomu se možná zdá měsíc jako něco, co ani nestojí za
řeč, ale my jsme zrovna takovej typ lidí, kteří bez přátel
nevydrží ani dva dny,“ říká Wook, zatímco se všichni
postupně přemísťují do obýváku.
„Taky
proto se pořád taháme s těma blbcema,“ podotkne Lu.
„Myslíš
Kaie se Sehunem?“ zeptá se Kyu.
„Jo,
přesně ty,“
„Taky
bysme je měli pozvat k nám domů na návštěvu. Neviděli jsme je
stejně dlouho, jako vás dva,“ řekne žena a posadí se na
pohovku.
„A
oni vědí, že spolu čekáte dítě?“ zajímá se Ryeowook.
„Nevím.
Tys jim to říkal, Kyu?“
„A
víš, že si ani nevzpomínám?“ zasměje se, „volal jsem to
tolika lidem, že vlastně nevím, jestli i jim,“
„No
co, tak jim to můžeme prostě říct až k nám přijdou,“ pokrčí
žena rameny.
„To
je fakt. Koneckonců, máte na to ještě víc jak osm měsíců,
ne?“ řekne Lu a všichni přítomní se zasmějí.
Je
až k neuvěření, co se za ty pouhé dva roky událo. Dokončili
jsme střední a odmaturovali. Já teď pracuju v obchodě s
hudebninami. Tipnul by sis to tehdy? Asi to bude kvůli tomu sněhové
bílému klavíru, ke kterému jsem vždycky utíkal se schovat. Tak
nějak jsem přišel na to, že hudba je vážně velkou součástí
mého života a já se jí hodlám věnovat co nejvíce to jen půjde.
A Lu? Ten mě svým výběrem překvapil. Míle překvapil. Nastoupil
na vysokou školu. Zdravotní školu. Věříš tomu? Budu mít doma
doktora! Vlastně už teď by se dalo říct, že mám. A vůbec
nezáleží na tom, že já považuji za doktora každého, kdo mě
zbaví kašle nebo teploty.
Luhan
je právě teď v takovém stádiu učiva, kdy nesedí jen ve škole,
ale skutečně už léčí lidi. Denně chodí do nemocnice a získává
stále víc a víc zkušeností. Úžasné, nemyslíš?
Z
Kaie je obchodník. Taky to docela zaráží, ale hned potom, co
zjistíš, že jeho celá rodina je po tomhle směru založená, ani
se už nebudeš divit. Pracuje ve firmě svého otce a říká se, že
by ji měl snad i převzít. Ale co já vím od něho, tak o to prý
nestojí. Znamenalo by to totiž, že by se práce dostala na první
místo v jeho životě a teď je tam zatím ještě Sehun a on to
měnit nehodlá. Navíc se prý ani necítí na něco tak velkého,
jako být šéfem velké a známé firmy, takže za sebe už potají
hledá nějakou schopnou náhradu, na kterou se bude moct spolehnout.
Ale tohle je zatím vzdálená budoucnost.
Co
si myslíš, že dělá Sehun? Asi bys to neuhodl. Je z něho
fotograf. Zvláštní? Možná. Každopádně ti musím říct, že
ty fotky, které on udělá, jsou vážně umělecké. Taky proto už
měl párkrát dokonce svou vlastní výstavu v galerii. Je docela
úspěšný, ale on sám nejradši fotí třeba jen svatby, rodinné
fotky, nebo děti na oslavě jejich narozenin. Je prostě takový
romantik a rodinný typ. Je z této práce nadšený.
Kyuhyun
stejně jako Lu pokračuje dál ve studiu. Šel na právnickou školu
a musím říct, že mu to zatím vážně jde. Ve třídě je
premiantem a všichni ho za to obdivují. Kdo ví, jestli je to tím,
že teď žije s tou, která o něho dřív ve třídě nezavadila
ani pohledem. Správně! Pamatuješ si na to, jak jsem ti psal, že
jsem se ho ptal na to, jestli je zamilovaný? Tehdy mi řekl, že
ano, ale že to nemá žádnou naději. Ona byla prý ta nejkrásnější
a nejchytřejší v jejich třídě. Každý jí chtěl! Ten večer
jsem se poprvé vyznal Luhanovi. Bylo to díky Kyuhyunovi, který pak
musel na oplátku za tou dívkou z jeho třídy. Kdo by tehdy řekl,
že to nebude trvat ani týden a ti dva se vážně dají do kupy? A
ještě víc, že jim to vydrží tak dlouho? Snad ani on sám
netušil, že ta dívka se stane jeho manželkou a dokonce matkou
jeho dětí. Svým způsobem to píšu na účet k dobru sám sobě.
Nechci se nějak vytahovat, ale kdybych ho tenkrát nedonutil, ať za
ní jde, třeba by byl pořád ještě sám.. Jsem prostě šikovný,
že?
„Přines,
Hyun Ki!“ zavolá Lu za chlupáčem honícím se za barevným
míčkem, který mu hodil. Udělá krok vzad a posadí se vedle
Ryeowooka, zatímco společně sledují jejich mazlíčka, jak se
místo o míček zajímá o ostatní pejsky v parku.
Chlapci
se na dálku pozdraví s majiteli těch psů. Znají se, protože sem
chodí docela často.
Luhan
přehodí svou ruku za Wookova ramena a opře si ji o hranu lavičky.
Ryeowook toho hned využije a na jeho ruku si položí hlavu.
„Miluju
tyhle chvíle, kdy můžu být s tebou a s Hyun Kim takhle venku,“
řekně tiše.
„Já
taky, ani nevíš jak moc,“
„Je
to jiný, než to bývalo na škole,“
„Ty
jsi jiný,“ usměje se Lu.
„A
změnil jsem se k lepšímu, nebo k horšímu?“ vzhlédne k němu s
otazníčky v očích.
„Jsem
vděčný za to, jaký teď jsi, ačkoli bych byl občas radši za
toho starého Ryeowooka,“ přizná Lu.
„A
kdy konkrétně?“
„Třeba
když se snažím si prosadit svou pravdu,“ nafoukne tváře, „na
střední bys mě vždy nechal vyhrát, ale teď se mnou hádáš
tak dlouho, dokud to sám nevzdám,“
„To
protože mám vždycky pravdu,“ vtiskne mu rychlý polibek na rty a
pak se usměje, „ale třeba jsem se vůbec nezměnil. Mohl jsem
takový být vždycky, jenom jsem se bál projevit,
“
„Tomu
bych možná i věřil,“ pokýve blonďák zamyšleně hlavou.
„Tak
vidíš,“ zazubí se a znovu jej políbí. Připadá mu, že nikdy
nebude mít Luhanových rtů dost.
„Jsem
na sebe pyšný, že jsem tě takhle změnil,“ svou ruku nakonec
přeci jen položí přímo na hnědovláskova ramena a prsty stiskne
jeho paži.
„Říkám,
že jsem takový byl vždycky,“ brání se Wook.
„A
já říkám, že jsem to z tebe udělal já,“
„Chceš
se hádat?“ fňukne.
„Není
proč. Uznej, že beze mě bys byl ztracenej,“
„A
teď se hodláš ještě vytahovat?“ Ryeowook se odtáhne, aby na
Luhana lépe viděl, ovšem tomu na tváři stále setrvává hravý
úsměv.
„Prostě
uznej, že teď mám pravdu já,“ podívá se na něho
vítězoslavně.
„Mladý
pane, teď bych vám doporučil utíkat jako o život, protože se
jinak nedožijete další minuty!“ přecedí skrz zuby Wook, ale to
už je Luhan na nohách a upaluje směrem k jejich psíkovi. Ryeowook
na nic nečeká a rozeběhne se za ním. Teď je to jiné, než před
dvěma lety. Teď už toho uběhne mnohem víc a ještě mu vždy
nějaká ta energie zbude.
„Hyun
Ki, uteč!“ křikne Lu s úsměvem a chlupáč se za ním skutečně
rozeběhne, ovšem pouze v zápalu hry. Luhan se za sebou ohlíží,
až nakonec neštastně zakopne o klacek, který si do parku přinesl
nějaký jiný pes.
Z
žuchnutím dopadne do trávy a Ryeowook vytřeští oči, „Luhane!“
doběhne k němu o něco později než Hyun Ki, ovšem to už má Lu
zvednutou hlavu a směje se.
„Au,“
dostane ze sebe, „tohle nebylo plánovaný,“
„Idiote,“
povzdechne si Wook, „mám tě zabít já, nechci, abys to udělal
za mě,“
„Promiň,“
zasměje se a překulí se na záda, čehož okamžitě využije Hyun
Ki a skočí na něho. Začne mu olizovat obličej a Lu se snaží
uhýbat. Ryeowook se usměje a chlupáče z něho sundá. Luhan mu
poděkuje a začne se těžce zvedat, ovšem v tom mu zabrání
tentokrát sám Wook, který si na něho obkročmo sedne a prsty mu
obmotá kolem zápěstí, které mu vzápětí přirazí zpět k
zemi.
„Nehýbej
se, mohl bys mít vnitřní krvácení,“ řekne na oko vážně
hnědovlásek.
„To
by se ti líbilo, co?“ odfrkne si s úsměvem.
„Myslíš?“
„Ušetřilo
by ti to přece práci, ne?“
„Možná...“
mroukne, „ale na druhou stranu... víš kolik by to bylo práce,
zařizovat pohřeb, shánět rakev a pak urnu? Musel bych ti napsat
parte a rozeslat ho všem známým, aby-“ jeho slova jsou umlčena
ve chvíli, kdy Luhan vymaní jednu ruku z jeho sevření, chytí ho
za zátylek a stáhne si jej k sobě pro dlouhý a procítěný
polibek. Líbí se mu, že Wook neucukne. Už to trvá déle, co se
Ryeowook nebojí veřejně projevovat city, které k sobě vzájemně
chovají. Třeba jako teď – jsou přibližně uprostřed parku, v
červnu, o víkendu, dopoledne, kdy je tady nejvíc lidí. Ryeowook
sedí na Luhanovi a líbají se. Lidé se na ně koukají, to samé i
jejich psi. A co? Komu to vadí? Jemu ne. A Ryeowookovi? Tomu už
vůbec ne.
Věnuje
mu poslední polibek, než se od něho odtáhne. Luhan jednoduše ví,
jak nelépe ho utišit.
„Už
přede mnou nikdy nemluv o mým pohřbu. Jsem ještě moc mladej na
to, abych se o tomhle už bavil, nemyslíš?“ nakloní hlavu na
stranu.
„Nemusíš
se o tom se mnou bavit, já ti jenom říkám, co všechno budu muset
zařizovat, až-“ opět si ho k sobě stáhne a políbí. Pustí
jej a vydechne.
„Posloucháš
mě vůbec?“ zasměje se.
„Promiň,“
zaculí se a prsty přejde po jeho tváři. Nejprve po čele, poté
přes líce, rty a nakonec sklouzne z brady až na krk, kde poté
svou ruku stáhne. Dívá se na něho s něžným úsměvem a
prohlíží si každý centimetr jeho obličeje, jako by ho už tak
neznal lépe než všichni ostatní. Rukou se znovu zapře o trávu
vedle blonďákovi hlavy a povzdechne si, načež odvrátí pohled,
sleze z něho a posadí se vedle něj. Pokrčí nohy, lokty si opře
o kolena, sklopí hlavu a zadívá se do země. Lu k němu otočí
hlavu a zamračí se.
„Je
něco špatně?“
„Nevím,“
hlesne. Luhan se též vytáhne do sedu. Přemístí se, aby byl
naproti němu a chytí jej za ruce.
„Co
se děje?“
„No...možná
je to špatně, ale poslední dobou dost přemýšlím,“
„O
čem?“ usměje se Lu, ačkoli na Wookovi vidí, že je docela
vážný, „o nás?“
„Jak
to víš?“ vzhlédne k němu překvapeně.
„No,
většinou to tak bývá, ne? Teda aspoň ve filmech. Vždycky jeden
řekne, že přemýšlel, nebo že si chce promluvit. Vždycky je tam
to slavný „o nás“,“ pokrčí rameny a stáhne si jednu
hnědovláskovu ruku k sobě, „jenom doufám, že jsi nepřemýšlel
nad tím, že bychom se rozešli,“ našpulí rty, „takhle to
totiž v těch filmech taky končí,“
Ryeowook
se tiše zasměje, „nechci se rozejít,“
„Tak
to se mi ulevilo,“ oddechne si, „takže...proč jsi o nás
přemýšlel? Víš, abych byl upřímnej, tyhle tvoje myšlenkový
pochody mě vždycky děsí. Ne, že by bylo špatně, že na něco
tak myslíš, ale popravdě...většinou jsou to moc špatný úvahy,“
„A
já zase někdy úplně docela nechápu, o čem zrovna mluvíš,“
řekne Wook a volnou rukou pohladí Hyun Kiho, který se uvelebil
vedle něho.
„Na
tom nesejde,“ mávne nad tím rukou Lu, „takže...o čem jsi
přemýšlel?“
„Víš...myslel
jsem na to, jak skvělý život teď vlastně mám. Máme. Aspoň
teda v porovnání s tím, co za život jsem žil ve škole. Jde
prostě o to, že si říkám, jestli to není špatně...Bojím se,
aby se mi to, že jsem teď tak šťastný, nějak nevymstilo,“
„Co
přesně tím myslíš?“
„Zkrátka
se bojím, že bych o tebe mohl nějak...jakkoli přijít. Nechci to,
ale připadá mi, že tohle štěstí prostě nemůže trvat věčně,“
„Když
přehlídnu to, že bych se teď mohl klidně urazit a tvářit se
hrozně ublíženě, že jsi vůbec něco takovýho řekl...proč
myslíš, že to nemůže trvat věčně?“
„Takhle
už to v životě přece chodí, Luhane. Nic netrvá věčně,
všichni to říkají. Je to jako takový nepsaný pravidlo,“
„Proč
se mi teď zdá, že tím chceš říct, že-“
„Ne,
tak to nemyslím. Jen říkám...kdy naposledy jsme se třeba
pohádali?“
„Nevím,
nepamatuju si to,“
„Vidíš?
Mezi náma je to až moc dokonalý a to mě děsí,“ hlesne Wook.
„Chceš
se hádat?“ nechápe Lu.
„Já
nevím, já jenom prostě... Ah...“ vzdechne, „tak se třeba
podívej na Kaie se Sehunem...Ty dva se hádají denně a přijde mi,
že je to ještě pokaždý ještě víc sblíží,“
„Počkej...takže
mi tady právě říkáš, že ti vadí, že se nehádáme?“ udiví
se Lu, „protože většinou je to tak, že si lidi stěžujou na
to, že se hádají právě že až moc,“
„Ne,
já neříkám, že mi to vadí, já jenom...“ další povzdech. Už
nic neříká, protože neví, co přesně by měl říct. Neví, jak
by měl popsat to, co cítí, proto jen zavře oči a tiše se modlí,
aby Lu protnul to mučivé ticho, které mezi nimi právě nastalo. K
jeho potěšení to Luhan po chvilce skutečně udělá.
„Když
ti to nevadí, tak proč jsi smutný?“
„Protože
se prostě bojím,“
„A
i když tě teď držím za ruku...pořád se bojíš?“ jeho ruku,
kterou doposud svíral v té své, teď chytí do obou svých dlaní
a stiskne ji ještě pevněji.
„To
se bojím ještě víc...toho, že mě pustíš,“ otevře oči a
podívá se na něho, „právě protože se vůbec nehádáme. Jsme
spolu už víc jak dva roky a za tu dobu jsme se ještě nijak zvlášť
nechytli. Děsí mě to, protože nevím, jak bych se u toho cítil.
Kai se Sehunem se jednou pohádali na tolik, až se všem zdálo, že
se rozejdou, vzpomínáš? Ale překonali to a milují se víc než
kdy předtím. Ale co až se pohádáme my? Co když nás to vážně
rozdělí?“ s velkým úsilím zadržuje slzy a zatím se mu to
daří.
Luhan
zavrtí hlavou, pustí jeho ruku, ovšem hned na to si klekne na
kolena, nakloní se k Ryeowookovi a v dlaních sevře jeho tvář,
aby si lépe udržel jeho pozornost.
„Uvěříš
mi, když ti řeknu, že už jsem nad tímhle taky párkrát
přemýšlel?“ usměje se.
„A
k jakýmu závěru jsi došel?“
„Že
mám obrovský štěstí,“ palci přejede po jeho tvářích.
„Ale
to nepsaný pravidlo...“ připomene tiše, přičemž sklopí
pohled. Lu jeho tvář pustí a znovu jej chytí za ruce.
„Zapomeň
na to. Proč bychom se měli řídit něčím, čím se řídí
ostatní? Takhle aspoň budeme originál,“ řekne pyšně, „jenom
si to představ! Ty naše dva náhrobky, vedle sebe... nebo jeden
společnej, a tam naše jména a pod tím: -Žíli šťastně až
do smrti – úplně bez hádek- nebo -Nikdy se nehádající
pár-. Nebylo by to skvělý?“ řekne nadšeně, až přinutí
Wooka k pousmátí se.
„Myslel
jsem, že se nechceš bavit o tomhle tématu,“ nadzvedne škádlivě
obočí.
„Ale
víš, jak to myslím, že?“
„Nedívat
se na to jenom z tý špatný stránky, ale zajímat se i o ty
dobrý?“ usměje se Wook.
„Přesně!“
ukáže vztyčený palec, „dobře jsem si tě vychoval,“
„Ty
mě?“ zasměje se.
„No
jinak bys tohle přece neřekl,“ ušklíbne se.
„Takže,
abych se k tomu vrátil... říkáš, abych nemyslel na to, že
nevím, jak se zachovám, pokud se někdy pohádáme, ale být za to
šťastný?“ nakloní se k němu, ale stále si udrží menší
vzdálenost.
Lu
jen mlčky přikývne a on sám překoná tu mezeru mezi nimi.
Přitiskne se k jeho rtům a zavře oči.
Je
tolik věcí, které bych chtěl vzkázat svému mladšímu já. A
víš co? Udělám to. Pokud se Luhan vrátí a já ještě nebudu
mít hotový ten úklid, nějak mu to vysvětlím. Možná si ještě
ten deník vezmu, ukážu mu ho a společně si jím budeme listovat
a vzpomínat...
Ale
teď k tomu vzkazu...nebude ti to vadit, že? I kdyby, přece
nemluvíš, tudíž protestovat nemůžeš. A předem se ti omlouvám,
pokud ti budu připadat namyšlený nebo něco takového. Není to
tak. Jen jsem nabyl sebevědomí, které do mě Luhan tak dlouho
tlačil.
Takže...
Prstem
kreslí různé tvary po Luhanově nahém hrudníku, přičemž
pozorně poslouchá jeho pravidelný tlukot srdce. Luhan
hnědovláskovi lehce přejíždí po rameni a přemýšlí, zda se
vůbec dokáže přestat usmívat.
„Co
budeme dělat zítra?“ zeptá se Wook a vzhlédne k němu.
„Chceš
někam zajet?“
„Něco
vymysli,“ nechá to na něm plně hnědovlásek.
„Tak
to zůstaneme doma,“ zavtipkuje Lu.
„Ale
to taky není špatnej nápad,“ usoudí Wook, „můžeme celou
sobotu proležet v posteli,“ povyleze si výš a hlavu zavrtá v
ohbí Luhanova krku.
„Souhlasím.
A v neděli?“ pevněji si jej k sobě přitiskne. Má pocit, že i
přesto, že už je z nich téměř jedno tělo z dvěma hlavami,
pořád má potřebu si ho k sobě tisknout víc a víc. Nemůže si
pomoct.
„Půjdeme
do kina,“ řekne Ryeowook.
„Do
kina?“
„Jo.
Kdy naposledy jsme byli v kině?“
„Před
dvěma týdny?“
„No
vidíš! To už je dlouho,“
„Aha,“
zasměje se Lu, načež sebou trhne, když jim někdo horlivě
zaklepe na dveře. Teď už si k sobě Ryeowooka přitiskne tak
silně, až mu odepře veškeré možnosti k nádechu. Chce se
zeptat, kdo to je a proč jim leze do baráku, ovšem dotyčný jej
předběhne.
„Luhane?
Ryeowooku?“ ozve se zpoza dveří jejich ložnice Kaiův hlas.
Luhan v tu chvíli hlasitě zaúpí a praští hlavou do polštáře.
Stejný hlasový projev vydá i Wook.
„To
si z nás snad už děláte srandu!“ křikne Lu, zatímco pustí
hnědovláskovo tělo, vyhrabe se z peřin a oblékne si tepláky,
které sebere ze země. Ryeowook taky vyleze z postele, ovšem na
rozdíl od Luhana si kromě kalhot vezme i triko. Ne že by se styděl
za své tělo, jen si pořád tak nějak stojí za tím, že nemá
potřebu ho ukazovat někomu jinému, než Luhanovi. Ačkoli pokud se
jedná o ty dva trotli za dveřmi, tam by se to asi moc nepočítalo.
Někdy mu připadá, že chodí i s nima. Děsný.
„Nechceme
vás rušit, ale musíme vám něco říct! Je to důležitý!“
naléhá dál Kai. Luhan se konečně došourá ke dveřím a otevře
je. Nezamykají se, přeci jen v tomhle domě žijí sami. Proto
aspoň teď od těch dvou oceňuje, že klepou.
„Někdo
umřel?“ řekne otráveně, „vždyť je půl desátý večer,
člověče,“
„My
víme, ale i tak jsme k vám prostě museli,“ řekne Sehun a kývne
na pozdrav směrem k Ryeowookovi.
„Tak
asi půjdem do obýváku, ne? Nebo to chcete řešit tady mezi
dveřma?“ usměje se Wook.
„Jo,
půjdem,“ souhlasí Kai, pak se ale zastaví, „eh...vyrušili
jsme vás při něčem?“ ukáže na Luhanovo polonahé tělo a hodí
po nich podezíravé pohledy.
„Naštěstí
jste přišli už PO tom. Kdyby to bylo PŘI tom, tak bych vás asi
zabil,“ zamumlá Lu a popostrčí je směrem k obýváku, přičemž
jde za nimi. Ryeowook se ještě rychle vrátí do ložnice, popadne
Luhanovo triko, dojde za nimi do obýváku a triko po svém příteli
hodí. Nejen, že se on sám nemusí předvádět ostatním...Luhan
by taky nemusel.
Blonďák
si triko přetáhne přes hlavu a oblékne si jej, zatímco vedle
sebe uvolní místo i pro Wooka. Sehun s Kaiem se posadí naproti nim
a chytí se za ruce. Lu s Wookem se na ně nechápavě zadívají.
„Nechte
mě hádat...zase jste se pohádali a pak dali do kupy?“ navrhne
Wook.
„Ne,“
zavrtí Sehun hlavou, „další návrh?“
„Zjistil
jsi, že jsi ve skutečnosti žena a můžete tak mít vlastní
děti?“ zkusí tentokrát Luhan.
„Blbče,“
odsekne Kai.
„Tak
co? Lidi, je večer a my jsme teď fakt vyčerpaný, tak nás nenuťte
hádat, proč jste nám sem takhle přišli oxidovat,“ protočí
očima Ryeowook.
„Fajn,
fajn,“ zasměje se Kai a podívá se na Sehuna. Ten jen přikývne,
pustí Kaiovu ruku a otočí se zpět na majitele tohoto domu.
„My
dva...“ kousne se do rtu, ovšem pořád se musí usmívat jako
idiot, „budeme se brát!“ vykřikne a ukáže jim prsten na jeho
prsteníku. Luhan s Ryeowookem ve stejnou chvíli vykulí oči,
jakoby to snad měli nacvičené, a natáhnou k jeho ruce krky.
„B-budete
se cože?“ zeptá se Ryeowook.
„Budeme
se brát! Chápete to? Budeme mít svatbu!“ vyhlašuje dál Sehun
šťastně a Kai vedle něho se jen tiše culí.
„T-to
je...“ Luhan nenachází slov. Podívá se na Kaie a ten jen
přikývne.
„Říkal
jsem si, že už je ta nejlepší chvíle se ho na to zeptat,“
položí Sehunovi ruku kolem ramen a v tu samou chvíli mu od něho
přilétne polibek na tvář.
„A-le
já pořád nějak nemůžu věřit tomu, že vy dva...“ v tuhle
chvíli se Luhanovi vážně vůbec nedaří ukončovat věty, proto
většinu času jen zírá s otevřenou pusou a vytřeštěnýma
očima.
„No
jo, je to tak,“ pokrčí rameny Sehun, „ale nemusíte bejt smutný
z toho, že jsme se zasnoubili dřív než vy dva,“ Luhanovi v tu
chvíli jakoby někdo dal ránu do zad, proto se rozkašle, až je
Ryeowookem donucený se napít vody ze sklenice, která stojí na
stole.
„Ne,
to se nedá porovnávat. Já se se Sehunem znám v podstatě už od
školky, kdežto vy dva teprve od střední. Dá se říct, že jste
pořád napřed vy,“ řekne Kai s účelem je uklidnit.
„To
je to snad nějaká soutěž?“ dostane ze sebe Luhan, když už se
mu uleví.
„A
kdy do toho praštíte vy dva, co?“ zeptá se natěšeně Sehun,
jakoby Luhanovu otázku ani nevnímal. Ryeowook s Luhanem se na sebe
letmo podívají.
„N-no
my dva...“ začne Wook, ovšem také neschopen větu dokončit.
„My
o tom ještě nijak moc nemluvili,“ přizná Luhan.
„Ale
no tak! Vždyť už spolu chodíte celkem dlouho a dokonce spolu i
bydlíte! Další krok už je jenom manželství a pak-“
„Děti,“
dokončí za něho Ryeowook a všichni k němu překvapeně stočí
pohled. On jen nevinně pokrčí rameny a usměje se, „neříkejte,
že nechcete děti,“
„Wooku,
ty...“ promluví k němu Luhan, avšak do toho mu skočí znovu
Sehun, který jim začne do detailů popisovat to, jak jej Kai
požádal o ruku, přičemž i sám Kai k tomu občas něco dodá a
tak dále, ovšem ani Luhan, ani Ryeowook je v tuto chvíli
nevnímají, pouze se dívají jeden na druhého a ostatní smysly
jakoby jim na okamžik úplně vyply. Nevadí, že ty dva
neposlouchají, stejně jim to budou ještě tak pětkrát tenhle
měsíc vypravovat, jak je tak znají. Ale v tenhle okamžik pro ně
neexistuje nic jiného, ani nikdo jiný, než oni dva. Letmo se
usmívají, jakoby dokázali číst jeden druhému myšlenky, zatímco
jejich dva kamarádi pořád mluví a mluví. Nějak si nevšimli
toho, že je vlastně nikdo neposlouchá. Oba v tom jsou až po uši,
takže jsou vlastně úplně mimo.
Luhan
pomalu dlaní přejde po pohovce, až narazí na Wookovu ruku. Sevře
ji a jeho úsměv se ještě víc rozšíří. Svatba...nad tím
vážně nikdy moc nepřemýšlel. Možná by s tím měl začít.
Vlastně...s Ryeowookem už nějakou chvíli bydlí, chodí spolu
přes dva roky a nevydrží bez sebe ani dva dny. Vědí jeden o
druhém všechno, možná ještě i něco navíc. Všechno už
stihli, tak proč ten jejich vztah ještě více neupevnit a
nezpečetit ho rovnou manželstvím? Luhan si tohle vážně bude
muset nechat projít hlavou, ačkoli pravdou je, že kdyby bylo na
něm, vzal by si ho klidně teď a tady. Ale co se Wooka týče, ten
bude spíše radši za tu klasickou svatbu. No, času dost.
Moje
dřívější já,
nenáviděl
jsem tě. Kdykoli někdo řekl tvoje jméno, pokud jsi mohl, utekl
jsi, protože ses bál bolesti, která pokaždé následovala. Bál
ses selhání, tak ses radši ani nesnažil. Bál ses vlastního
jména, protože kdykoli ho někdo vyslovil, nebylo to v dobrém.
Začínal jsi svoje jméno považovat za nadávku, kterou na tebe
každý volal. Kdo si myslíš, že jsi? Nutil jsi mě bát se toho,
kým jsem vlastně byl.
Odraz
v mém zrcadle, stín za mými zády.
Udělal
jsem krok vpřed a ty ses pořád držel za mnou.
Pot
na mém čele, slzy v mých očích.
Nevzdával
jsem to. Říkal jsi, že nelžeš. Tvrdil jsi, že lžou všichni
okolo tebe. Udělal jsi ze všech namyšlené bastardy. Z chudých
jsi dělal bohaté, z hloupých chytré. Je vůbec něco, co jsi
udělal správně..?
Chtěl
bych, abys teď stál přede mnou a podíval se mi do očí. Díky
tobě jsem dnes tím, kým jsem měl vždycky být. To kvůli tobě
je teď můj život takový, jaký je. Vzdát se? Tahle slova už
nejsou v mém slovníku. Vytěsnil jsem je a nechci je vracet zpátky.
Co
lidé, kteří na mě zírají svýma povrchníma očima a říkají
věci, které mi dvakrát nelichotí? Nezajímám se. Pokud oni
skončí, já budu pokračovat. Když spí, já se snažím ještě
více. Jestli říkají, že nemůžu a vynechají mě, ukážu jim,
že se mýlí. Když jim řeknu o svých snech a oni se začnou smát,
ujistím se, že já se budu smát jako poslední. Honím se za sny.
Za svými sny. Ničí jiné. Pouze já můžu zničit toho současného
Kima Ryeowooka, nikdo jiný. Jsem to já, který stojí proti všemu,
co jsi kdysi ty způsobil.
Prohra
neexistuje. Já neprohraju.
Došel
jsem takhle daleko a nehodlám s tím přestat....
Milý
sedmnáctiletý Kime Ryeowooku,
můj
otec měl pravdu. Ten život přeci jen stál za to. Kdybys totiž
tehdy vážně ztratil všechnu odvahu a udělal ten nejhorší krok,
který by byl zároveň tvým posledním, dneska bych tady už nebyl.
Ale protože jsi to vydržel, mám teď krásný život. A kvůli
tomu ti chci říct, že i přes tvůj vzhled, přes všechny ty
rány, jizvy a modřiny, jsi byl stejně vždycky krásný. Mám tě
rád. Jak bych taky nemohl? Teď už se za sebe ani za svůj život
nestydím. A za to všechno vděčím především tobě.
Děkuji
ti....
...za
to, že jsi to vydržel.
...za
to, že jsi přeci jen dal Luhanovi šanci – teď už víš, že to
bylo to nejlepší rozhodnutí, které jsi kdy udělal.
...za
to, že jsi všemu tomu zlu odolával.
...za
to, že jsi mi dal tu možnost být tím, kým jsem dnes.
...za
to, že ses nebál a nechal Luhana, ať tě tenkrát u toho klavíru
skutečně políbí.
...za
to, že jsi šel za Kyuhyunem a zeptal se ho na lásku.
...za
to, že tě tenkrát u Luhana doma napadla ta věc s dopisy.
...za
to, že jsi pobral dostatek odvahy na to, aby ses mu vyznal.
...za
to, že ses s ním ještě ten večer pomiloval a přespal u něho až
do druhého dne.
...za
to, že jsi Luhana nenáviděl za to, co provedl tvé matce. Zjistil
jsi tak, že bez něho nemůžeš být.
...za
to, že jsi pravidelně navštěvoval otcův hrob.
...za
to, že jsi nakonec řekl policistům pravdu o své matce.
...za
to, že jsi dal šanci i Kaiovi se Sehunem. S kým bys dneska po
večerech popíjel, kdybys neměl je dva?
...za
to, že jsi vytrval.
...za
to, že jsi přežil.
...a
nakonec za to, že jsi ještě pořád naživu...
Děkuji...
„Všechno
nejlepší, lásko!“ rozrazí Luhan dveře jejich ložnice.
Ryeowook sebou v posteli vylekaně škubne a s pootevřeným jedním
okem se na blonďáka podívá.
„Víš,
kolik je hodin?“ zahuhlá a hlavou spadne zpět do polštářů.
„Vím.
A víš ty, co je za den?“ s tácem, na kterém nese hrnek horké
čokolády se šlehačkou a talířek s kouskem Ryeowookova
oblíbeného dortíku s lesními plody, se pomalu rozejde k jejich
posteli.
„Nevím,“
zakňourá, „nech mě spát,“ na tvář si přitiskne další
polštář a silně k sobě přitiskne oční víčka. Luhan odloží
tác na noční stolek a posadí se vedle Wooka.
„Přece
neprospíš svoje narozky,“ našpulí rty a v tu chvíli zalituje
toho, co řekl. Jakmile Ryeowook totiž uslyšel slovo narozky
a svoje v jedné větě, došlo mu, proč tady Luhan už
takhle ráno straší a nutí jej vstát. Sakra, vždyť on má
narozeniny!
„Všechno
nejlepší, Ryeowooku!“ vykřikne sám sobě hnědovlásek a vyletí
do sedu, až málem do blonďáka vrazí. Po tváři se mu rozlije
úsměv od ucha k uchu, „já mám narozeniny!“
„Nepovídej,“
povzdechne si pobaveně Lu, „udělal jsem ti sní-“
„Kam
půjdeme?“ vyhrabe se z postele a začne běhat po pokoji ve snaze
najít něco slušivého na sebe, „musíme si pospíšit, ať toho
stihneme co nejvíc! Narozeniny má člověk jenom jednou do roka,
takže je nemůže promarnit!“ podívá se na Luhana, „co tam
pořád tak sedíš? Musíme jít ven!“ přiskočí k němu, chytí
jej za ruce a pokusí se jej vytáhnout na nohy, ovšem Luhan rukama
škubne k sobě, tudíž mu Wook spadne přímo do náruče.
„Takže
se trochu uklidníme, dobře?“ posadí si ho na klín a pohladí
jej po tváři, „dnešek mám už celej naplánovanej, dokonce jsem
ti už v obýváku připravil i to, co si vezmeš na sebe. Všechno
je připravený, takže ty nic nedělej a jenom se nech vést, fajn?“
usměje se na něho a Ryeowook několirát zamrká, načež přikývne,
„hodnej kluk,“ řekne blonďák a lehce jej poplácá po stehně.
„Seš
úžasnej,“ vydechne pak Wook, „to, co pro mě děláš...nevím,
jak ti to oplatit,“
„Tohle
si nech,“ zavrtí Luhan hlavou, „nic takovýho nechci slyšet,“
„Ale
já si stejně myslím, že ti to musím říct,“
„Fajn,
tak jsi mi to řekl, a teď už to nechci znova slyšet,“ roztomile
nakloní hlavu na stranu a pevněji jej sevře kolem pasu.
„Miluju
tě,“ hlesne, „neskutečně moc,“
„No
to doufám,“ našpulí rty, „protože v tom nechci bejt sám,“
Ryeowook se usměje a nechá se svým přítelem stáhnout níž pro
polibek.
-
„Ještě
jsi mi pořád nedal dárek,“ upozorní jej Ryeowook, když oba
těžce dopadnou na jejich pohovku.
„Děláš
si srandu? Snídaně do postele, kino, projížďka lodí, oběd v
luxusní restauraci, zábavnej park, večeře v další luxusní
restauraci a ta písnička, co jsem ti tam zazpíval...to ti
nestačí?“ řekne trochu vyčítavě Luhan.
„A
můžu si snad kino oblíknout na sebe? Nebo si tu písničku vyvěsit
do kuchyně na zeď?“ knikne a nastaví ruce, „vím, že pro mě
určitě ještě něco máš,“ Luhan se usměje a podepře si bradu
dlaní.
„Vážně?“
ušklíbne se, „jak si můžeš bejt takhle jistej?“
„Znám
tě,“ nafoukne tváře, „předloni jsi mi dal toho velkýho
plyšovýho medvěda, kterej s náma spal v posteli,“
„Jo
a pěkně mě tam štval,“ zavzpomíná Lu nevrle.
„Tvůj
nápad mi ho dát jako dárek,“ pokrčí rameny.
„Ale
to jsem netušil, že ho vezmeš do postele,“
„No...loni
jsi mi dal kolo,“
„Moc
jsi na něm zatím nejezdil,“ odfrkne druhý.
„To
protože ty sám kolo nemáš a mě nebaví jezdit sám,“
„Můžu
za tebou běžet,“ navrhne.
„No
to těžko...každopádně...tohle jsi mi dal od doby, co jsme spolu.
Nevěřím tomu, že bys mi letos dal jenom jednu písničku,“
„A
co všechno to ostatní?“ zeptá se už skoro zoufale Luhan.
„Bylo
to krásný a nezapomenutelný a já ti jsem za to nepopsatelně moc
vděčnej, ale...“ sklopí pohled a kousne se do rtu. Nechce být
chamtivý nebo tak, ale čekal od Luhana ještě něco.
Popravdě...jednu menší a konkrétní věc.
„Ale
chtěl jsi něco jinýho, co?“ nadzvedne obočí Luhan. Zná ho a
ví moc dobře, na co čeká.
„Ne,
to ne-“
„Nehraj
to na mě,“ zasměje se a šťouchne jej do ramene, „chceš něco
jinýho,“
„Možná,“
zamumlá.
„Určitě!“
vyhrkne a spráskne rukama, „tak mi dej chvíli, dobře?“ vstane
a vykročí směrem k chodbě.
„Kam
jdeš?“ zajímá Wooka.
„Na
chvilku si někam skočím, ale ty zůstaň tady, jasný? Ať tě ani
nenapadne se hnout z tý blbý pohovky!“ ukáže na něho výhružně
prstem a rozejde se dál, ovšem pak si na něco vzpomene, a tak se
prudce zastaví, otočí se na podpatku, vrátí se zpět, avšak
místo k pohovce jde tentokrát o kus dál, k oknům, přes které
jde skvěle vidět na zahradu. To on zrovna teď nepotřebuje.
Zatáhne všechny žaluzie, takže Ryeowookovi odepře veškeré
možnosti k tomu, aby ho venku viděl. Vydá se znovu na chodbu,
přičemž ještě jednou trochu zpomalí a hodí po hnědovláskovi
vážný pohled, „zůstaň sedět,“ a pokračuje dál.
Dveřmi
vyjde ven z domu a ihned zatočí doleva na jejich zahradu, kde už
stojí Kai se Sehunem, které si Luhan pozval na pomoc.
„Tak
co, máte to?“ tázavě se na ně podívá.
„Stejně
tomu nemůžu uvěřit,“ vydechne Sehun zasněně, to už mu ale
Kai prohledává kapsy, než najde to, pro co si Luhan přišel.
Podá mu to a ten se na něj vděčně usměje.
„Díky,
že jste mi to donesli,“
„Přece
jsme nemohli dovolit, aby ti to nevyšlo a Ryeowook to doma našel,“
řekne Kai a poplácá jej po zádech, „tak hodně štěstí,
chlape,“
„Ráno
nám dej vědět,“ přidá se Sehun.
„Tak
já jdu na to,“ kývne si spíše pro sebe a oba chlapci mu na
projev podpory ukážou vztyčené palce. Luhan se ještě jednou
usměje a pak už se vydá zpět k domu. Otevře dveře, naposledy se
ohlédne po svých kamarádech, načež vejde dovnitř. Krabičku od
kluků rychle schová za záda a pevně ji stiskne. Zhluboka se
nadechne a následně se rozejde zpět do obýváku. Usměje se, když
tam najde Ryeowooka skutečně na tom samém místě, kde byl i
předtím.
Hnědovlásek
jej pohledem sjede od hlavy k patám a zamračí se, když uvidí, že
nic nenese s sebou, „kam jsi šel?“
„Ven,“
odpoví, zatímco se k němu šouravým krokem přibližuje.
„A
co jsi tam dělal?“
„Plánoval
naší budoucnost,“ zůstane stát před ním s rukama stále za
zády.
„Aha,“
„Na
víc se nezeptáš?“
„Měl
bych?“ usměje se, „myslím, že bys mi stejně odpověděl
jinak, než bych chtěl,“
„Zkus
to,“ pobídne jej.
„Tak
fajn,“ vzdechne, „co myslíš tím plánováním naší
budoucnosti?“
„Že
se posuneme o něco dál,“ řekne, přičemž z Wooka nespouští
oči.
„Vidíš?
Zase jsi odpověděl jinak,“ ušklíbne se, „a proč tady takhle
stojíš? Znervózňuješ mě,“ podezíravě se na něho podívá a
chce vstát, ovšem Luhan jej zatlačí zpět.
„Seď,“
přikáže mu, „chtěl jsi dárek, ne?“ Wook překvapeně
pootevře ústa, pak je ale znovu zavře.
„A
kvůli tomu jsi šel ven? Utrhnout mi jablko nebo tak?“ zavtipkuje,
ale Luhan jen mlčky zakroutí hlavou.
„Říkáš,
že tě znervózňuju, ale upřímně...to já jsem tady teď ten
nejvíc nervózní, víš?“
„A
to proč?“
„Protože
se chystám udělat něco, co jsem ještě nikdy nezkusil, ale taky
pevně doufám, že už ani zkoušet nebudu,“ vydechne.
„Luhane...?“
neví, co říct. Je zmatený. A ve chvíli, kdy si před něho Lu
klekne na jedno koleno, mu připadá, že je mimo úplně, „co to
děláš?“
„Teď
se budu snažit být vážný a romantický zároveň, tak chvilku
nic neříkej,“ poprosí jej. Ryeowook souhlasně kývne a sevře
rty k sobě. Luhan se nadechne a spustí...
„Dalo
by se říct, že to všechno začalo mým „jsi v pořádku?“
odbil jsi mě tím, ať tě nechám být. Kdo by tehdy řekl, že se
z těchto slov stane prosté „miluju tě,“...? Když jsme
se tak nějak spřátelili, prošli jsme si vším možným. Smáli
jsme se spolu, hádali se, vyhýbali jsme se jeden druhému a pak
jsme se naopak hledali a dožadovali se pozornosti toho druhého. Od
toho dne, kdy jsme se seznámili, jsi byl při všem, co se v mém
životě stalo. Při všech šťastných i těch špatných věcech.
Dokonce jsi byl i u toho, když jsem skoro umřel. Byl jsi můj
kamarád a já si postupně začal tak nějak uvědomovat, že jsi i
někdo, po kom vážně toužím, ačkoli jsem se bál...bál jsem
se, že zničím to, co jsme mezi sebou měli. Teď jsem šťastný,
že jsem ti to tehdy řekl, i když jsi mě odmítl. Kdybych to
tenkrát neudělal, nebyl bych dneska tak šťastný a vděčný za
to, že se vedle tebe každé ráno probouzím...Víš, já věřím
v osud, a taky proto si myslím, že to on způsobil to, že jsme se
pak každým dnem tak nějak sbližovali. V tu dobu jsem tomu už ani
moc nevěřil, spíš jsem si to přál. Ale pak, ten den, kdy jsme
spolu seděli u toho klavíru ve škole, zeptal jsem se, jestli mě
budeš nenávidět za to, když tě políbím. Řekl jsi, že
nebudeš, a tak jsem tě políbil. Byl to polibek, na který nikdy v
životě nezapomenu. Od té chvíle se stalo tolik věcí, které ne
vždy byly dobré, ale přesto nás všechny dovedly k tomu, co máme
dnes. Dnes, na tvé narozeniny. Klečím tady před tebou a ty
nejspíš přemýšlíš nad tím, jak dlouho ještě budu mluvit a
co mám vlastně v úmyslu. Možná už to tušíš. Tak či
tak...mým hlavním cílem je popřát ti všechno nejlepší tím
nejúžasnějším způsobem. Chci ti poděkovat, i když to podle mě
nestačí. Chci ti říct, jak moc tě miluju a co všechno pro mě
znamenáš. Pro mě jsi všechno, co na světě mám. Udělám
všechno pro to, abych z tebe udělal toho nejšťastnějšího muže
pod sluncem. Vždycky budu i tvým nejlepším přítelem a později
snad otcem našich dětí... ano, přesně sem mířím. Víš, co za
postavení je mezi přítelem a otcem? Manžel. Ovšem k manželství
jsou potřeba dva, a proto se tě teď ptám, Ryeowooku...jsi ochotný
mi věnovat i zbytek svých let? Jsi ochotný mi přede všemi slíbit
lásku? Chtěl bys strávit zbytek života s někým, jako jsem já?
Řekni...chtěl by ses stát mým mužem?“ ke konci už Luhan
ukázal krabičku, kterou schovával za zády, otevřel ji a natáhl
k Ryeowookovi. Ten už to někdy od poloviny Luhanova proslovu
nezvládl a rozbrečel se. Teď už jenom sedí na pohovce, dívá se
mu upřeně do očí a rukou si zakrývá ústa, aby zabránil
vzlykům, což se mu zatím daří.
Právě
o tomhle snil – Luhan před ním klečí a drží v rukách prsten,
kterým žádá Ryeowooka o příslib jeho lásky. Snil o tom tak
dlouho, často si představoval, jaké to bude, až se to opravdu
stane. A teď je to skutečně tady a on neví, co říct, proto mlčí
a jen tiše pláče. Chce si tuhle chvíli pamatovat až do svého
posledního dne.
Stáhne
svou ruku a usměje se, „Luhane...znáš ten citát:
Světu
můžeš být jedinou osobou, ale jediné osobě můžeš být celým
světem?“
„Mám
to brát jako ano?“ Ryeowook s vydechnutím přikývne.
„Jiná
odpověď mě ani nenapadá,“ řekne, načež jej pomalu, ale
sebejistě políbí.
KONEC
Fuuu.....prečo som sa pri tom Luhanovom žiadaní o ruku rozplakala? To bolo také sweet a romantické. A celá táto časť. Bola som mierne prekvapená, keď som sa hneď na začiatku dočítala, že je to písané po 2 rokoch. Krásne 2 roky, ktoré spolu prežili Luhan s Wookom, ale aj Sehun sa Kaiom. Náramne ma potešilo, že si to teda chlapci medzi sebou vyriešili a stali sa z nich priatelia. :) a to, že sa budú Sekai brať. Waah...po ničom inom som ani netúžila. A to že má táto poviedka viac ako rok. <3 toľko práce okolo nej. Ako si si užívala písanie každej časti, tak ako ja som si užívala čítanie každej časti. (^~^) bude mi strašne chýbať, ale idem si ju prečítať znova. Mala by sa vydať knižne <3 prostee.....všetko čo týmto chcem povedať je to, že je to dokonalá poviedka. (A ty si veľmi nadaný človek, čo sa týka písania. Obdivujem ťa <3) Našla som ju, keď už bolo 15 častí (tie som prečítala za jeden večer) a odvtedy každý utorok a piatok som sa nemohla dočkať ďalšej. Každý jeden nudný a dlhý deň som prežívala, len kvôli myšlienke, že v utorok a piatok bude ďalšia časť. Vždy som to zhltla na jeden nádych.......teším sa hociakú ďalšiu poviedku od teba ^_^ bude mi Dear Diary chýbať, ale tak...nič mi nebráni prečítať si to znova :3 saranghae a hwaiting
OdpovědětVymazatTys mě zničila xD já brečela během čtení xD a četla jsem to mrte dlouho ^^
OdpovědětVymazatCelá tahle povídka byla a pořád je úplně úžasná ;333 nemůžu moc mluvit /psát
Blbě vidím jak mám slzy v očích.
Upřímně... Ten Sehun a Kai takový kazišuci :"DDDDD
Těším se na tvoje další povídky ^^ doufám, že se jich chytim tak jako téhle a budou třeba na bts :D
Bože jdu si celou povídku číst úplně od znova. Hah miluju tě! Miluji tuhle povídku! Miluju tenhle blog!
PS : taky vlcci by mohli být :33
To byl naprosto úžasný závěr celé téhle povídky. Opravdu se vyplatilo na něj počkat.
OdpovědětVymazatStále se usmívam jako debil.
Všichni jsou šťastný a zamilovaný a to hlavně šlo.
Ale taky musim přiznat, že kvůli Wookovi jsem se hodně nabrečela. Ale jsem ráda, že se změnil v sebejistého mladého muže. A že na své dřívější já nezanevřel.
A taky se určitě znova k téhle povídce vrátim, abych si jí mohla zase přečíst. A moc se těšim na tvojí další tvorbu....
Neplač... Neplač.. .Neplač... JA NA TO KAŠLEM! Ten kto pri tomto neplakal alebo aspoň neobjímal veci okolo (vôbec to nie je môj prípad) nežije... Vôbec sa mi nechce veriť, že toto sú tie osoby, ktoré sa na začiatku nenávideli.. Táto fanfic.. Je môj život... Toto ak by niekto preložil a šupol na AFF, bol by to hit ktorý sa bude vydávať knižne....
OdpovědětVymazatSaranghae.... <3
Omlouvám se že sem tuto povídku (i když už jí čtu delší dobu) nekomentovala, ale stále jsem se snažila pochopit jak se tady komentuje (nojo když je člověk blbej :D ). Ale na poslední díl sem se dokopala na to přijít (šikulka :) ) Tenhle cyklus byl opravdu dojemný, krásný, krásně napsaný a s úžasným příběhem a s dokonalými postavami. Děkuji za spojení mých 2 nejoblíbenějších skupin :) . Sem ráda že to nakonec dobře dopadlo. Popravdě sem na začátku myslela že Wookie nebude Luhanovi nikdy věřit. Sem ráda, že jsem se spletla. Děkuji za tuhle povídku. Opravnu mě bavilo ji číst, smát se u ní a většinu času plakat. Děkuji.
OdpovědětVymazatWow.. Prostě wow..
OdpovědětVymazatZbožňuju tuhle povídku a tenhle blog navštěvuju čím dál tím častěji.. Zbožňuju všechny povídky tady a nehorázně se těším, až se tady objeví nové. :) Nechtěla by jsi napsat zase něco na EXO?? :3 Pjosííím!! :) smutně koukáám!! :3 :)