pátek 22. května 2015

Dear Diary // Part. 46 -FINAL-


Fandom: Super Junior / EXO
Postavy: Ryeowook, Luhan, Kai, Sehun, Kyuhyun 
Žánr: Škola, Šikana, Láska, Smutné
Autor: MeeKyong
Počet kapitol: 46/46


Období: 4.5.2014 - 22.5.2015
Počet slov: 128 459
Počet stránek: 285
Celkový čas úprav: 242 hodin, 26 minut, 18 sekund


Je to tady, dámy a pánové...poslední díl Dear Diary...TT_____TT Na tomhle díle jsem dělala každý den a nakonec má 8 864 slov... No, tak sedm tisíc jsem dala a dokonce jsem skoro o dva tisíce přetáhla :D Snad se vám to bude líbit...
Ale řeknu vám, že jsem dost smutná, že tahle povídka končí... psaní každýho dílu jsem si nesmírně užívala, to mi věřte. 
Děkuju všem, kteří vydrželi až do konce a měli tuhle povídku rádi stejně jako já. 
Lhala bych, kdybych řekla, že nechystám nějaký ten bonus...ale na ten si chvíli počkáte, protože budu celý příští týden pryč a nebudu mít možnost psát.
Ale jinak vám oznamuji, že plánuju novou povídku. Vlastně dvě. Ta první bude ale krátká (hodně), za to ta druhá bude zase na dýl :D Tak se těšte....
So....užijte si čtení tohohle dílu a budu ráda, když mi sem potom napíšete, jak se vám povídka celkově líbila. Já si jí určitě taky jednou celou přečtu^^
Tak...ENJOY!




Milý deníčku,

páni... už je to celkem doba, co jsem ti naposledy psal, že? Počkej... jak že je to dlouho? Rok? Dva roky? Jo, myslím, že dva roky...

Deníčku, dneska je mi už dvacet let a trochu se stydím za to, že jsem na tebe úplně zapomněl. Našel jsem tě až teď, když mě Luhan přemluvil k tomu, abych si konečně roztřídil krabice se starými věcmi, které jsme si přivezli sem do našeho nového domu. Ano, slyšíš správně. Pořád jsem s tím Luhanem, o kterém jsem ti dřív tolik psal.

Víš, pročítal jsem si stránky, které jsem psal jako sedmnáctiletý a přemýšlím nad tím, co mě vlastně vedlo k tomu, abych se choval tak, jak jsem se tehdy choval. Pořád jsem jenom brečel a přemýšlel nad tím, jak jsem ztracený. No a víš... když jsem to četl, celou dobu jsem se neusmál. Tedy až do chvíle, kdy jsem tam poprvé zahlédl Luhanovo jméno. Věřil bys tomu? Ten kluk, kterému jsem nevěřil a vyhýbal jsem se mu, je teď můj přítel a já si připadám jako ve snu. Asi před dvěma měsíci jsme si koupili vlastní malý baráček, krásné auto a dokonce máme i bazén. Neuvěřitelné, že? Přijde mi, že náš život nemůže být lepší. Alespoň do chvíle, kdy se podívám na svoje ruce, na kterých jsou pořád jizvy od žiletky. Pamatuji si, že ještě asi před rokem jsem strašně litoval toho, že jsem se kdy takhle poničil, ale pak za mnou Luhan přišel a řekl, ať se netrápím. Řekl, že v těch jizvách je tolik vzpomínek, sice špatných, ale i ty nakonec vedly k těm šťastným. On ví o mé minulosti všechno a i přesto pořád trvá na tom, že spolu budeme navždy. Vlastně, abych byl přesný – říká, že spolu budeme ještě daleko déle. Chápeš to? Já ne. Je to idiot. Můj idiot.


Hadrem otře celou linku a poté ho odhodí na kraj dřezu. Natáhne se por sklenici s vodou a přitáhne si ji ke rtům, když v tom jej překvapí dvě ruce, které se obmotají kolem jeho útlého pasu a blonďatá hlava na jeho rameni.

„Já tam dneska nechci jít,“ zakňučí Lu a zavrtí hlavou. Wook odloží sklenku a chytí Luhanovi spojené dlaně na jeho břichu.

„Tak nechoď,“ pokrčí rameny s úsměvem.

„Vždyť musím,“ povzdechne si blonďák.

„Tak běž,“ řekne hravě a tělem se opře o to jeho.

„To mi moc nepomáháš,“ odfrkne Lu.

„Neříkal jsi, že chceš pomoct,“ zasměje se a pak se vymaní z jeho objetí, aby se k němu mohl otočit. Své dlaně spojí za chlapcovým krkem a usměje se, když po něm Lu hodí jeden nepěkný a zároveň unavený pohled.

„Zlobíš,“

„Nemůžu si pomoct,“ nakloní hlavu na stranu, „zkrátka si užívám dny, kdy ty do práce musíš a já ne,“ usměje se tak široce, až se mu ve tvářích objeví ďolíčky.

„Však počkej,“ přivře Luhan oči, „ono tě to přejde,“

„Vážně?“

„Určitě,“ řekne rozhodně a vzápětí se natiskne na jeho rty. Pevně jej obejme a vytáhne jej na kuchyňskou linku. Ryeowook vzdechne do jeho rtů a prsty vjede do jeho vlasů. Se zavřenýma očima a patrným úsměvem na rtech mu nohy obmotá kolem pasu, aby si jej k sobě přitiskl co nejvíce to jde. Luhan krátce zasténá, když se jejich rozkroky o sebe i přes látku jejich kalhot otřou. Wook se ušklíbne a zkušeně pohne pánví, aby aby ten dokonalý pocit zopakoval. Blonďák vyhrne Ryeowookovo triko a prsty začne prozkoumávat jemu již tak známé tělo. Sem tam do něho zaryje nehty, ovšem ne moc, přeci jen mu nechce ublížit. Hnědovlásek mu shodí z ramen jeho sako, tudíž mu v plném rozhledu brání už jen Luhanova bílá košile. Ani okamžik neváhá a hbitými prsty začne rozepínat knoflík po knoflíku. Luhan se mezitím začne dobývat do kalhot svého přítele, když v tom najednou je oba vyruší drnčivý zvuk zvonku. Oba se od sebe okamžitě odtrhnou a podívají se směrem k chodbě.

„No to si snad děláš srandu!“ zaúpí Luhan.

„Já ne,“ protestuje ještě stále omámený Wook, „to ten zmetek, kterej na nás zvoní,“ seskočí z linky a shrne si tričko zpět do původního stavu. Luhan si znovu zapne svou košili a vezme si od hnědovláska sako, které mu zvedl ze země. Rázným krokem se vydá ke vchodovým dveřím, zatímco Ryeowook jde za ním. Světlovlásek vezme za kliku a rychle dveře otevře.

„Nazdár!“ pozdraví hlasitě zubící se Kai, „jak je?“

„Dlouho jsme se neviděli!“ přidá se stejně nadšeně Sehun. Wook s Luhanem jen protočí očima.

„Viděli jsme se včera večer, což znamená, že to ještě není ani celejch dvanáct hodin,“ podotkne Lu a Ryeowook jen souhlasně pokýve hlavou.

„Jo, taky jste nám chyběli!“ fňukne Kai, jakoby Luhanova slova přeslechl, a sevře je oba ve své náruči tak silně, až jsou nuceni lapat po dechu.


Kdybych měl tak nějak shrnout, co se za ty dva roky stalo...deníčku, událo se toho tolik, že bych tady strávil celý den, abych ti to všechno vypsal. No a to nemůžu, protože asi za dvě hodiny se Luhan vrací domů z práce a já toho zatím moc nestihl. Určitě se bude zlobit...ale co. Uvařím mu něco dobrého, dám mu pusu, řeknu mu, jak moc ho miluju, a všechno bude dobrý.

Deníčku, vzpomínáš si na Kaie se Sehunem? To byli ti dva blbci, kteří mě šikanovali a ničili mi život. No tak s těmahle dvěma teď trávíme s Luhanem skoro každý den. Je to zvláštní, ale když mi tehdy Luhan řekl, ať jim zkusím věřit, vážně jsem to udělal a už po třech měsících z nás byla nerozlučná čtyřka. Dřív jsem se sám sebe často ptal, jak jsem mohl dopustit to, že lidi, kvůli kterým jsem si chtěl několikrát vzít život, jsou teď nepřehlédnutelnou součástí mého života. Nevím, co bych bez těch idiotů dělal. Víš, že se mi doteď občas omlouvají za to, co mi na škole dělali? Vždycky se jenom zasměju a řeknu jim, ať na to zapomenou. Mému sedmnáctiletému já by se to určitě nelíbilo, ale tomu dnešnímu já je to už vážně jedno.
Ptáš se, proč jsem tě před dvěma lety strčil do šuplíku a vytáhl tě až teď? Zajímá tě, proč jsem na tebe celou tu dobu nechával padat prach a až dnes ho z tebe sfoukl? Je to jednoduché... kdysi jsem ti sem psal všechno. Vše, co se stalo, věděl jsi to. Kdykoli mi někdo něco řekl nebo udělal, dozvěděl ses to. Proč? Protože jsem neměl nikoho jiného, komu bych to řekl. Neměl jsem s kým sdílet ty své zážitky - nezážitky. Jenže pak jsem se dal do kupy s Luhanem a všechno se tak nějak změnilo. Teď už nemám potřebu všechno sepisovat do tohohle deníku, protože mám konečně někoho, s kým se o ty chvíle dělím. O všem jsem ti psal, protože jsem se bál, že bych ty věci zapomněl, jelikož jsem byl jediný, kdo si je mohl pamatovat. Ale teď je to jinak. Teď, kdybych něco zapomněl, mám Luhana, který mi to ihned připomene, protože to právě on je ten, který vše prožívá spolu se mnou. Dnes už to nejsou jen moje vzpomínky...jsou naše.


„Co tady děláte už takhle brzo? Počítali jsme s váma až odpoledne,“ zavře za nimi dveře a rozejde se zpět do kuchyně, „dáte si kafe?“

„Jo, ještě jsme neměli,“ řekne Sehun a posadí se spolu s Kaiem a Luhanem na pohovku.

„No, ale já budu muset za hodinku jít do práce,“ upozorní ne moc nadšeně Lu, „sice se mi vůbec nechce, ale bohužel,“

„No jo, taky by se mi nechtělo trávit každej den v nemocnici,“ řekne Kai.

„O to nejde. Spíš mě tam štve jeden chlapík, kterej si myslí, jak všechno umí a ostatní kolem něj jsou jeho poddaní,“ protočí očima, „fakt mě vytáčí,“

„Chceš, abych ti s ním nějak pomohl?“ zeptá se Wook, když přinese tácek s hrnky naplněnými kávou.

„To víš, že jo,“ zasměje se, „s tím chlapem nic nehne,“

„Kdybych za ním šel já, tak by ho to třeba přešlo,“ navrhne Kai.

„Nechci nějak ranit tvoji hradost, Kai, ale tvoje autorita a respekt tě opustili ve chvíli, kdy jsi dokončil střední,“

„Tss,“ nafoukne tváře, „pořád jsem drsnej,“

„Pro mě jsi ten nejdrsnější,“ pokusí se jej uchlácholit Sehun a položí svou dlaň na jeho stehno.

„Díky,“ knikne a opře si hlavu o jeho rameno.

„No,“ spráskne Ryeowook rukama, „takže...existuje nějakej zvláštní důvod, proč jste přišli takhle brzo ráno?“

„Chyběli jste nám,“ řekne Sehun.

„A ten pravej důvod?“ nadzvedne Lu jedno obočí.

„Eh,“ Kai si nervózně poposedne, „to není podstatný,“

„Ta káva je fakt vynikající!“ snaží se změnit téma Sehun.

„Děláš, jako bys jí tady pil poprvý,“ ušklíbne se Wook, „ne vážně – proč jste přišli?“

Kai se podívá na Sehuna a ten jen pokrčí rameny. Hnědovlásek tedy trochu hlasitě polkne, nadechne se a otočí se na Luhana s Ryeowookem, „neberte to špatně, ale...došlo nám kafe,“



S mou matkou to vypadá asi takhle – pravděpodobně ji za necelý rok propustí za dobré chování. Ovšem. Ale víš co? Všechny ty věci, které mi udělala...tak nějak jsem je hodil za hlavu. Ne, neodpustil jsem jí a pochybuji, že to i někdy udělám, ale už jsem se přes to zkrátka přenesl. Jsem starší a když matku zavřeli, měl jsem dost času na to, abych nad tím vším přemýšlel. Víš k čemu jsem došel? Je to sice celkem nepravděpodobný, ale napadlo mě, jestli v tom matka nebyla přeci jen nevinně... Víš, co když mého otce vážně milovala, ale když se dozvěděla o jeho nemoci, zhroutila se a Min Woo (Kyuhyunův otec) byl ten, který jí z toho tenkrát pomohl? Třeba byla jen tak moc nešťastná, až místo pláče mlátila do všeho a do všech kolem. Třeba si jen chtěla vybít ten vztek a zbavit se toho smutku... Jo, možná to zní divně a já sám tomu taky moc nevěřím, jenom říkám, co mě napadlo. Protože i přes to všechno jsem si pořád pamatoval svého otce, když říkal, že mou matku nikdy nepřestal milovat. Vždy tvrdil, že ona byla ten nejlepší a nejúžasnější člověk, kterého kdy poznal. Něco na tom přeci jen být muselo, nemám pravdu?

Na otcův hrob už tak často nechodím a taky si za to často nadávám. Jde prostě o to, že teď nemám tolik času. Já vím, když něco chci, čas si dokážu udělat vždycky, ale tohle.... Dobře, možná je to prostě tím, že už nemám takovou potřebu za ním chodit. Zní to hrozně, že? Taky jsem se zhrozil, když mě tohle poprvé napadlo. Luhan to zjistil a řekl mi něco, čímž mě tak nějak uklidnil. Řekl, že proto, abychom byli znovu aspoň na chvíli blízko svým milovaným, kteří tady už nejsou, nemusíme kvůli tomu chodit na hřbitov. Můžeme si na ně přeci vzpomenout i v teple domova. No, něco na tom vážně bude. Já sám bych taky nechtěl, aby na mě lidi vzpomínali jen u mého hrobu, kde by se i automaticky rozplakali. Mnohem lepší bude, když si prostě otevřou album s mými fotkami a usmějou se. Žádné slzy, jen úsměv.


„Za chvíli tady už budou, Luhane,“ připomene mu Wook, „nemohl by sis trochu pohnout?“

„Promiň, ale sám víš, že prostírání stolu zrovna nepatří do mých koníčku,“ povzdechne si Lu.

„To ale ještě neznamená, že bys to nemohl umět,“ nadzvedne pokličku od hrnce a uhne se oblaku horké páry, načež do hrnce nahlédne a zamíchá obsah vařečkou. Tu pak oklepe o okraj, odloží ji stranou a pokličku vrátí na své místo. Otočí se a smutně se usměje, když uvidí Luhana, jak váhá nad tím, kam dát ubrousky. Přejde k němu a zezadu jej obejme.

„Co zase vyvádíš?“

„Na talíř, nebo vedle talíře?“ zeptá se trochu zoufale.

„A není to jedno?“ zasměje se Wook a bradou se opře o blonďákovo rameno.

„No to já právě nevím,“

„Nejde k nám přece na večeři prezident,“ zamumlá se zavřenýma očima, „je to jenom Kyuhyun se svojí ženou,“

„Jenže s těhotnou ženou!“ knikne, „ty bývají náladový a určitě jí bude vadit, když ten ubrousek nebude na správným místě,“

„Tak to dyštak svedeš na mě,“ navrhne hnědovlásek.

„Na to zapomeň,“ odloží ubrousky na stůl a otočí se ke svému příteli, „ty už seš zodpovědnej za večeři,“ prsty mu prohrábne vlasy a usměje se na něho.

„Tím chceš jako říct, že vařím špatně?“ nadzvedne podezíravě jedno obočí.

„Tak v porovnání se mnou vaříš nebesky,“

„To bych teda řekl,“ našpulí rty, na které se Lu vzápětí přisaje. Chvíli tak setrvá, než se odtáhne a palcem přejede po jeho spodním rtu.

„Co kdybychom jim ještě zavolali a zrušili to?“

„No, vzhledem k tomu, že jsem asi právě slyšel přijíždět auto, tak už to asi nebude možný,“

„Sakra,“ hlesne Luhan.

„Ale přes noc tady nebudou,“ řekne Ryeowook s úšklebkem.

„To je fakt,“ zavrní a políbí jej na čelo, načež k jeho i Wookovým uším dolehne zvuk jejich domovního zvonku. Opět.

„Běž jim otevřít, já jdu dodělat to jídlo,“ usměje se a prstem ho cvrnkne do nosu. Vymaní se z jeho objetí a rozejde se zpět k plotně.

„Počkej! A co s těma ubrouskama?“ vyhrkne za ním Luhan.

„Poraď si, zlato,“

„Kime Ryeowooku, dneska v noci si mě nepřej!“

„Pozdě,“ odpoví s tichým uchechtnutím, přičemž znovu odendá pokličku a nabere si na lžíci trochu omáčky. Mlsně se olízne a usměje se. Dokonalé. Plotnu vypne a ještě zkontroluje maso v troubě. Píchne do něho vidličkou a když zjistí, že už je taky hotové, vypne i onu troubu a pekáč vytáhne s nasazenou rukavicí na prkénko, které si už předem nachystal na linku. V těchto chvílích vážně nezávidí těm, kteří nosí brýle. Pokaždé si vzpomene na svou babičku, které se vždy její brýle na nějakou chvíli zamlžili tak, že nikdy neviděla, kam má jít, aby mohla plech se svými výbornými koláčky odložit.

Luhan si ještě naposled opráší ze svého saka neexistující prach a poté konečně otevře dveře. Po jeho tváři se rozlije úsměv, když v nich uvidí stát ty, které s Wookem pozvali.

„Tak rád vás zase vidím!“ rozevře náruč, do které jako první padne samozřejmě šťastný Kyuhyun, který má taky co dělat, aby se tady nerozbrečel. Neviděli se asi měsíc, jelikož byl se svou novomanželkou na líbánkách, kde se taky mimo jiné stali nastávajícími rodiči.
Pozve je dovnitř a vezme si od nich jejich slabé bundy, které následně pověsí na háčky. V tu chvíli se na chodbě objeví i usměvavý Ryeowook, který dřív než stačí něco říct, skončí též sevřený v Kyuhyunově těsném objetí. Kdo ví, možná se ty hormony přenesly spíše na něj, než na jeho ženu.

„Chyběli jste mi kluci!“ řekne, když Wooka konečně pustí a umožní mu tak se nadechnout.

„To vypadá, jako bych tě doma bila, že seš tady tak šťastný,“ zasměje se jeho žena, „taky vás zase ráda vidím. Byla to docela doba,“

„To jo. Někomu se možná zdá měsíc jako něco, co ani nestojí za řeč, ale my jsme zrovna takovej typ lidí, kteří bez přátel nevydrží ani dva dny,“ říká Wook, zatímco se všichni postupně přemísťují do obýváku.

„Taky proto se pořád taháme s těma blbcema,“ podotkne Lu.

„Myslíš Kaie se Sehunem?“ zeptá se Kyu.

„Jo, přesně ty,“

„Taky bysme je měli pozvat k nám domů na návštěvu. Neviděli jsme je stejně dlouho, jako vás dva,“ řekne žena a posadí se na pohovku.

„A oni vědí, že spolu čekáte dítě?“ zajímá se Ryeowook.

„Nevím. Tys jim to říkal, Kyu?“

„A víš, že si ani nevzpomínám?“ zasměje se, „volal jsem to tolika lidem, že vlastně nevím, jestli i jim,“

„No co, tak jim to můžeme prostě říct až k nám přijdou,“ pokrčí žena rameny.

„To je fakt. Koneckonců, máte na to ještě víc jak osm měsíců, ne?“ řekne Lu a všichni přítomní se zasmějí.


Je až k neuvěření, co se za ty pouhé dva roky událo. Dokončili jsme střední a odmaturovali. Já teď pracuju v obchodě s hudebninami. Tipnul by sis to tehdy? Asi to bude kvůli tomu sněhové bílému klavíru, ke kterému jsem vždycky utíkal se schovat. Tak nějak jsem přišel na to, že hudba je vážně velkou součástí mého života a já se jí hodlám věnovat co nejvíce to jen půjde. A Lu? Ten mě svým výběrem překvapil. Míle překvapil. Nastoupil na vysokou školu. Zdravotní školu. Věříš tomu? Budu mít doma doktora! Vlastně už teď by se dalo říct, že mám. A vůbec nezáleží na tom, že já považuji za doktora každého, kdo mě zbaví kašle nebo teploty.

Luhan je právě teď v takovém stádiu učiva, kdy nesedí jen ve škole, ale skutečně už léčí lidi. Denně chodí do nemocnice a získává stále víc a víc zkušeností. Úžasné, nemyslíš?

Z Kaie je obchodník. Taky to docela zaráží, ale hned potom, co zjistíš, že jeho celá rodina je po tomhle směru založená, ani se už nebudeš divit. Pracuje ve firmě svého otce a říká se, že by ji měl snad i převzít. Ale co já vím od něho, tak o to prý nestojí. Znamenalo by to totiž, že by se práce dostala na první místo v jeho životě a teď je tam zatím ještě Sehun a on to měnit nehodlá. Navíc se prý ani necítí na něco tak velkého, jako být šéfem velké a známé firmy, takže za sebe už potají hledá nějakou schopnou náhradu, na kterou se bude moct spolehnout. Ale tohle je zatím vzdálená budoucnost.

Co si myslíš, že dělá Sehun? Asi bys to neuhodl. Je z něho fotograf. Zvláštní? Možná. Každopádně ti musím říct, že ty fotky, které on udělá, jsou vážně umělecké. Taky proto už měl párkrát dokonce svou vlastní výstavu v galerii. Je docela úspěšný, ale on sám nejradši fotí třeba jen svatby, rodinné fotky, nebo děti na oslavě jejich narozenin. Je prostě takový romantik a rodinný typ. Je z této práce nadšený.

Kyuhyun stejně jako Lu pokračuje dál ve studiu. Šel na právnickou školu a musím říct, že mu to zatím vážně jde. Ve třídě je premiantem a všichni ho za to obdivují. Kdo ví, jestli je to tím, že teď žije s tou, která o něho dřív ve třídě nezavadila ani pohledem. Správně! Pamatuješ si na to, jak jsem ti psal, že jsem se ho ptal na to, jestli je zamilovaný? Tehdy mi řekl, že ano, ale že to nemá žádnou naději. Ona byla prý ta nejkrásnější a nejchytřejší v jejich třídě. Každý jí chtěl! Ten večer jsem se poprvé vyznal Luhanovi. Bylo to díky Kyuhyunovi, který pak musel na oplátku za tou dívkou z jeho třídy. Kdo by tehdy řekl, že to nebude trvat ani týden a ti dva se vážně dají do kupy? A ještě víc, že jim to vydrží tak dlouho? Snad ani on sám netušil, že ta dívka se stane jeho manželkou a dokonce matkou jeho dětí. Svým způsobem to píšu na účet k dobru sám sobě. Nechci se nějak vytahovat, ale kdybych ho tenkrát nedonutil, ať za ní jde, třeba by byl pořád ještě sám.. Jsem prostě šikovný, že?


„Přines, Hyun Ki!“ zavolá Lu za chlupáčem honícím se za barevným míčkem, který mu hodil. Udělá krok vzad a posadí se vedle Ryeowooka, zatímco společně sledují jejich mazlíčka, jak se místo o míček zajímá o ostatní pejsky v parku.

Chlapci se na dálku pozdraví s majiteli těch psů. Znají se, protože sem chodí docela často.
Luhan přehodí svou ruku za Wookova ramena a opře si ji o hranu lavičky. Ryeowook toho hned využije a na jeho ruku si položí hlavu.

„Miluju tyhle chvíle, kdy můžu být s tebou a s Hyun Kim takhle venku,“ řekně tiše.

„Já taky, ani nevíš jak moc,“

„Je to jiný, než to bývalo na škole,“

„Ty jsi jiný,“ usměje se Lu.

„A změnil jsem se k lepšímu, nebo k horšímu?“ vzhlédne k němu s otazníčky v očích.

„Jsem vděčný za to, jaký teď jsi, ačkoli bych byl občas radši za toho starého Ryeowooka,“ přizná Lu.

„A kdy konkrétně?“

„Třeba když se snažím si prosadit svou pravdu,“ nafoukne tváře, „na střední bys mě vždy nechal vyhrát, ale teď se mnou hádáš tak dlouho, dokud to sám nevzdám,“

„To protože mám vždycky pravdu,“ vtiskne mu rychlý polibek na rty a pak se usměje, „ale třeba jsem se vůbec nezměnil. Mohl jsem takový být vždycky, jenom jsem se bál projevit,
„Tomu bych možná i věřil,“ pokýve blonďák zamyšleně hlavou.

„Tak vidíš,“ zazubí se a znovu jej políbí. Připadá mu, že nikdy nebude mít Luhanových rtů dost.

„Jsem na sebe pyšný, že jsem tě takhle změnil,“ svou ruku nakonec přeci jen položí přímo na hnědovláskova ramena a prsty stiskne jeho paži.

„Říkám, že jsem takový byl vždycky,“ brání se Wook.

„A já říkám, že jsem to z tebe udělal já,“

„Chceš se hádat?“ fňukne.

„Není proč. Uznej, že beze mě bys byl ztracenej,“

„A teď se hodláš ještě vytahovat?“ Ryeowook se odtáhne, aby na Luhana lépe viděl, ovšem tomu na tváři stále setrvává hravý úsměv.

„Prostě uznej, že teď mám pravdu já,“ podívá se na něho vítězoslavně.

„Mladý pane, teď bych vám doporučil utíkat jako o život, protože se jinak nedožijete další minuty!“ přecedí skrz zuby Wook, ale to už je Luhan na nohách a upaluje směrem k jejich psíkovi. Ryeowook na nic nečeká a rozeběhne se za ním. Teď je to jiné, než před dvěma lety. Teď už toho uběhne mnohem víc a ještě mu vždy nějaká ta energie zbude.

„Hyun Ki, uteč!“ křikne Lu s úsměvem a chlupáč se za ním skutečně rozeběhne, ovšem pouze v zápalu hry. Luhan se za sebou ohlíží, až nakonec neštastně zakopne o klacek, který si do parku přinesl nějaký jiný pes.

Z žuchnutím dopadne do trávy a Ryeowook vytřeští oči, „Luhane!“ doběhne k němu o něco později než Hyun Ki, ovšem to už má Lu zvednutou hlavu a směje se.

„Au,“ dostane ze sebe, „tohle nebylo plánovaný,“

„Idiote,“ povzdechne si Wook, „mám tě zabít já, nechci, abys to udělal za mě,“

„Promiň,“ zasměje se a překulí se na záda, čehož okamžitě využije Hyun Ki a skočí na něho. Začne mu olizovat obličej a Lu se snaží uhýbat. Ryeowook se usměje a chlupáče z něho sundá. Luhan mu poděkuje a začne se těžce zvedat, ovšem v tom mu zabrání tentokrát sám Wook, který si na něho obkročmo sedne a prsty mu obmotá kolem zápěstí, které mu vzápětí přirazí zpět k zemi.

„Nehýbej se, mohl bys mít vnitřní krvácení,“ řekne na oko vážně hnědovlásek.

„To by se ti líbilo, co?“ odfrkne si s úsměvem.

„Myslíš?“

„Ušetřilo by ti to přece práci, ne?“

„Možná...“ mroukne, „ale na druhou stranu... víš kolik by to bylo práce, zařizovat pohřeb, shánět rakev a pak urnu? Musel bych ti napsat parte a rozeslat ho všem známým, aby-“ jeho slova jsou umlčena ve chvíli, kdy Luhan vymaní jednu ruku z jeho sevření, chytí ho za zátylek a stáhne si jej k sobě pro dlouhý a procítěný polibek. Líbí se mu, že Wook neucukne. Už to trvá déle, co se Ryeowook nebojí veřejně projevovat city, které k sobě vzájemně chovají. Třeba jako teď – jsou přibližně uprostřed parku, v červnu, o víkendu, dopoledne, kdy je tady nejvíc lidí. Ryeowook sedí na Luhanovi a líbají se. Lidé se na ně koukají, to samé i jejich psi. A co? Komu to vadí? Jemu ne. A Ryeowookovi? Tomu už vůbec ne.

Věnuje mu poslední polibek, než se od něho odtáhne. Luhan jednoduše ví, jak nelépe ho utišit.

„Už přede mnou nikdy nemluv o mým pohřbu. Jsem ještě moc mladej na to, abych se o tomhle už bavil, nemyslíš?“ nakloní hlavu na stranu.

„Nemusíš se o tom se mnou bavit, já ti jenom říkám, co všechno budu muset zařizovat, až-“ opět si ho k sobě stáhne a políbí. Pustí jej a vydechne.

„Posloucháš mě vůbec?“ zasměje se.

„Promiň,“ zaculí se a prsty přejde po jeho tváři. Nejprve po čele, poté přes líce, rty a nakonec sklouzne z brady až na krk, kde poté svou ruku stáhne. Dívá se na něho s něžným úsměvem a prohlíží si každý centimetr jeho obličeje, jako by ho už tak neznal lépe než všichni ostatní. Rukou se znovu zapře o trávu vedle blonďákovi hlavy a povzdechne si, načež odvrátí pohled, sleze z něho a posadí se vedle něj. Pokrčí nohy, lokty si opře o kolena, sklopí hlavu a zadívá se do země. Lu k němu otočí hlavu a zamračí se.

„Je něco špatně?“

„Nevím,“ hlesne. Luhan se též vytáhne do sedu. Přemístí se, aby byl naproti němu a chytí jej za ruce.

„Co se děje?“

„No...možná je to špatně, ale poslední dobou dost přemýšlím,“

„O čem?“ usměje se Lu, ačkoli na Wookovi vidí, že je docela vážný, „o nás?“

„Jak to víš?“ vzhlédne k němu překvapeně.

„No, většinou to tak bývá, ne? Teda aspoň ve filmech. Vždycky jeden řekne, že přemýšlel, nebo že si chce promluvit. Vždycky je tam to slavný „o nás“,“ pokrčí rameny a stáhne si jednu hnědovláskovu ruku k sobě, „jenom doufám, že jsi nepřemýšlel nad tím, že bychom se rozešli,“ našpulí rty, „takhle to totiž v těch filmech taky končí,“

Ryeowook se tiše zasměje, „nechci se rozejít,“

„Tak to se mi ulevilo,“ oddechne si, „takže...proč jsi o nás přemýšlel? Víš, abych byl upřímnej, tyhle tvoje myšlenkový pochody mě vždycky děsí. Ne, že by bylo špatně, že na něco tak myslíš, ale popravdě...většinou jsou to moc špatný úvahy,“

„A já zase někdy úplně docela nechápu, o čem zrovna mluvíš,“ řekne Wook a volnou rukou pohladí Hyun Kiho, který se uvelebil vedle něho.

„Na tom nesejde,“ mávne nad tím rukou Lu, „takže...o čem jsi přemýšlel?“

„Víš...myslel jsem na to, jak skvělý život teď vlastně mám. Máme. Aspoň teda v porovnání s tím, co za život jsem žil ve škole. Jde prostě o to, že si říkám, jestli to není špatně...Bojím se, aby se mi to, že jsem teď tak šťastný, nějak nevymstilo,“

„Co přesně tím myslíš?“

„Zkrátka se bojím, že bych o tebe mohl nějak...jakkoli přijít. Nechci to, ale připadá mi, že tohle štěstí prostě nemůže trvat věčně,“

„Když přehlídnu to, že bych se teď mohl klidně urazit a tvářit se hrozně ublíženě, že jsi vůbec něco takovýho řekl...proč myslíš, že to nemůže trvat věčně?“

„Takhle už to v životě přece chodí, Luhane. Nic netrvá věčně, všichni to říkají. Je to jako takový nepsaný pravidlo,“

„Proč se mi teď zdá, že tím chceš říct, že-“

„Ne, tak to nemyslím. Jen říkám...kdy naposledy jsme se třeba pohádali?“

„Nevím, nepamatuju si to,“

„Vidíš? Mezi náma je to až moc dokonalý a to mě děsí,“ hlesne Wook.

„Chceš se hádat?“ nechápe Lu.

„Já nevím, já jenom prostě... Ah...“ vzdechne, „tak se třeba podívej na Kaie se Sehunem...Ty dva se hádají denně a přijde mi, že je to ještě pokaždý ještě víc sblíží,“

„Počkej...takže mi tady právě říkáš, že ti vadí, že se nehádáme?“ udiví se Lu, „protože většinou je to tak, že si lidi stěžujou na to, že se hádají právě že až moc,“

„Ne, já neříkám, že mi to vadí, já jenom...“ další povzdech. Už nic neříká, protože neví, co přesně by měl říct. Neví, jak by měl popsat to, co cítí, proto jen zavře oči a tiše se modlí, aby Lu protnul to mučivé ticho, které mezi nimi právě nastalo. K jeho potěšení to Luhan po chvilce skutečně udělá.

„Když ti to nevadí, tak proč jsi smutný?“

„Protože se prostě bojím,“

„A i když tě teď držím za ruku...pořád se bojíš?“ jeho ruku, kterou doposud svíral v té své, teď chytí do obou svých dlaní a stiskne ji ještě pevněji.

„To se bojím ještě víc...toho, že mě pustíš,“ otevře oči a podívá se na něho, „právě protože se vůbec nehádáme. Jsme spolu už víc jak dva roky a za tu dobu jsme se ještě nijak zvlášť nechytli. Děsí mě to, protože nevím, jak bych se u toho cítil. Kai se Sehunem se jednou pohádali na tolik, až se všem zdálo, že se rozejdou, vzpomínáš? Ale překonali to a milují se víc než kdy předtím. Ale co až se pohádáme my? Co když nás to vážně rozdělí?“ s velkým úsilím zadržuje slzy a zatím se mu to daří.

Luhan zavrtí hlavou, pustí jeho ruku, ovšem hned na to si klekne na kolena, nakloní se k Ryeowookovi a v dlaních sevře jeho tvář, aby si lépe udržel jeho pozornost.

„Uvěříš mi, když ti řeknu, že už jsem nad tímhle taky párkrát přemýšlel?“ usměje se.

„A k jakýmu závěru jsi došel?“

„Že mám obrovský štěstí,“ palci přejede po jeho tvářích.

„Ale to nepsaný pravidlo...“ připomene tiše, přičemž sklopí pohled. Lu jeho tvář pustí a znovu jej chytí za ruce.

„Zapomeň na to. Proč bychom se měli řídit něčím, čím se řídí ostatní? Takhle aspoň budeme originál,“ řekne pyšně, „jenom si to představ! Ty naše dva náhrobky, vedle sebe... nebo jeden společnej, a tam naše jména a pod tím: -Žíli šťastně až do smrti – úplně bez hádek- nebo -Nikdy se nehádající pár-. Nebylo by to skvělý?“ řekne nadšeně, až přinutí Wooka k pousmátí se.

„Myslel jsem, že se nechceš bavit o tomhle tématu,“ nadzvedne škádlivě obočí.

„Ale víš, jak to myslím, že?“

„Nedívat se na to jenom z tý špatný stránky, ale zajímat se i o ty dobrý?“ usměje se Wook.

„Přesně!“ ukáže vztyčený palec, „dobře jsem si tě vychoval,“

„Ty mě?“ zasměje se.

„No jinak bys tohle přece neřekl,“ ušklíbne se.

„Takže, abych se k tomu vrátil... říkáš, abych nemyslel na to, že nevím, jak se zachovám, pokud se někdy pohádáme, ale být za to šťastný?“ nakloní se k němu, ale stále si udrží menší vzdálenost.

Lu jen mlčky přikývne a on sám překoná tu mezeru mezi nimi. Přitiskne se k jeho rtům a zavře oči.


Je tolik věcí, které bych chtěl vzkázat svému mladšímu já. A víš co? Udělám to. Pokud se Luhan vrátí a já ještě nebudu mít hotový ten úklid, nějak mu to vysvětlím. Možná si ještě ten deník vezmu, ukážu mu ho a společně si jím budeme listovat a vzpomínat...
Ale teď k tomu vzkazu...nebude ti to vadit, že? I kdyby, přece nemluvíš, tudíž protestovat nemůžeš. A předem se ti omlouvám, pokud ti budu připadat namyšlený nebo něco takového. Není to tak. Jen jsem nabyl sebevědomí, které do mě Luhan tak dlouho tlačil.

Takže...


Prstem kreslí různé tvary po Luhanově nahém hrudníku, přičemž pozorně poslouchá jeho pravidelný tlukot srdce. Luhan hnědovláskovi lehce přejíždí po rameni a přemýšlí, zda se vůbec dokáže přestat usmívat.

„Co budeme dělat zítra?“ zeptá se Wook a vzhlédne k němu.

„Chceš někam zajet?“

„Něco vymysli,“ nechá to na něm plně hnědovlásek.

„Tak to zůstaneme doma,“ zavtipkuje Lu.

„Ale to taky není špatnej nápad,“ usoudí Wook, „můžeme celou sobotu proležet v posteli,“ povyleze si výš a hlavu zavrtá v ohbí Luhanova krku.

„Souhlasím. A v neděli?“ pevněji si jej k sobě přitiskne. Má pocit, že i přesto, že už je z nich téměř jedno tělo z dvěma hlavami, pořád má potřebu si ho k sobě tisknout víc a víc. Nemůže si pomoct.

„Půjdeme do kina,“ řekne Ryeowook.

„Do kina?“

„Jo. Kdy naposledy jsme byli v kině?“

„Před dvěma týdny?“

„No vidíš! To už je dlouho,“

„Aha,“ zasměje se Lu, načež sebou trhne, když jim někdo horlivě zaklepe na dveře. Teď už si k sobě Ryeowooka přitiskne tak silně, až mu odepře veškeré možnosti k nádechu. Chce se zeptat, kdo to je a proč jim leze do baráku, ovšem dotyčný jej předběhne.

„Luhane? Ryeowooku?“ ozve se zpoza dveří jejich ložnice Kaiův hlas. Luhan v tu chvíli hlasitě zaúpí a praští hlavou do polštáře. Stejný hlasový projev vydá i Wook.

„To si z nás snad už děláte srandu!“ křikne Lu, zatímco pustí hnědovláskovo tělo, vyhrabe se z peřin a oblékne si tepláky, které sebere ze země. Ryeowook taky vyleze z postele, ovšem na rozdíl od Luhana si kromě kalhot vezme i triko. Ne že by se styděl za své tělo, jen si pořád tak nějak stojí za tím, že nemá potřebu ho ukazovat někomu jinému, než Luhanovi. Ačkoli pokud se jedná o ty dva trotli za dveřmi, tam by se to asi moc nepočítalo. Někdy mu připadá, že chodí i s nima. Děsný.

„Nechceme vás rušit, ale musíme vám něco říct! Je to důležitý!“ naléhá dál Kai. Luhan se konečně došourá ke dveřím a otevře je. Nezamykají se, přeci jen v tomhle domě žijí sami. Proto aspoň teď od těch dvou oceňuje, že klepou.

„Někdo umřel?“ řekne otráveně, „vždyť je půl desátý večer, člověče,“

„My víme, ale i tak jsme k vám prostě museli,“ řekne Sehun a kývne na pozdrav směrem k Ryeowookovi.

„Tak asi půjdem do obýváku, ne? Nebo to chcete řešit tady mezi dveřma?“ usměje se Wook.
„Jo, půjdem,“ souhlasí Kai, pak se ale zastaví, „eh...vyrušili jsme vás při něčem?“ ukáže na Luhanovo polonahé tělo a hodí po nich podezíravé pohledy.

„Naštěstí jste přišli už PO tom. Kdyby to bylo PŘI tom, tak bych vás asi zabil,“ zamumlá Lu a popostrčí je směrem k obýváku, přičemž jde za nimi. Ryeowook se ještě rychle vrátí do ložnice, popadne Luhanovo triko, dojde za nimi do obýváku a triko po svém příteli hodí. Nejen, že se on sám nemusí předvádět ostatním...Luhan by taky nemusel.

Blonďák si triko přetáhne přes hlavu a oblékne si jej, zatímco vedle sebe uvolní místo i pro Wooka. Sehun s Kaiem se posadí naproti nim a chytí se za ruce. Lu s Wookem se na ně nechápavě zadívají.

„Nechte mě hádat...zase jste se pohádali a pak dali do kupy?“ navrhne Wook.

„Ne,“ zavrtí Sehun hlavou, „další návrh?“

„Zjistil jsi, že jsi ve skutečnosti žena a můžete tak mít vlastní děti?“ zkusí tentokrát Luhan.

„Blbče,“ odsekne Kai.

„Tak co? Lidi, je večer a my jsme teď fakt vyčerpaný, tak nás nenuťte hádat, proč jste nám sem takhle přišli oxidovat,“ protočí očima Ryeowook.

„Fajn, fajn,“ zasměje se Kai a podívá se na Sehuna. Ten jen přikývne, pustí Kaiovu ruku a otočí se zpět na majitele tohoto domu.

„My dva...“ kousne se do rtu, ovšem pořád se musí usmívat jako idiot, „budeme se brát!“ vykřikne a ukáže jim prsten na jeho prsteníku. Luhan s Ryeowookem ve stejnou chvíli vykulí oči, jakoby to snad měli nacvičené, a natáhnou k jeho ruce krky.

„B-budete se cože?“ zeptá se Ryeowook.

„Budeme se brát! Chápete to? Budeme mít svatbu!“ vyhlašuje dál Sehun šťastně a Kai vedle něho se jen tiše culí.

„T-to je...“ Luhan nenachází slov. Podívá se na Kaie a ten jen přikývne.

„Říkal jsem si, že už je ta nejlepší chvíle se ho na to zeptat,“ položí Sehunovi ruku kolem ramen a v tu samou chvíli mu od něho přilétne polibek na tvář.

„A-le já pořád nějak nemůžu věřit tomu, že vy dva...“ v tuhle chvíli se Luhanovi vážně vůbec nedaří ukončovat věty, proto většinu času jen zírá s otevřenou pusou a vytřeštěnýma očima.

„No jo, je to tak,“ pokrčí rameny Sehun, „ale nemusíte bejt smutný z toho, že jsme se zasnoubili dřív než vy dva,“ Luhanovi v tu chvíli jakoby někdo dal ránu do zad, proto se rozkašle, až je Ryeowookem donucený se napít vody ze sklenice, která stojí na stole.

„Ne, to se nedá porovnávat. Já se se Sehunem znám v podstatě už od školky, kdežto vy dva teprve od střední. Dá se říct, že jste pořád napřed vy,“ řekne Kai s účelem je uklidnit.

„To je to snad nějaká soutěž?“ dostane ze sebe Luhan, když už se mu uleví.

„A kdy do toho praštíte vy dva, co?“ zeptá se natěšeně Sehun, jakoby Luhanovu otázku ani nevnímal. Ryeowook s Luhanem se na sebe letmo podívají.

„N-no my dva...“ začne Wook, ovšem také neschopen větu dokončit.

„My o tom ještě nijak moc nemluvili,“ přizná Luhan.

„Ale no tak! Vždyť už spolu chodíte celkem dlouho a dokonce spolu i bydlíte! Další krok už je jenom manželství a pak-“

„Děti,“ dokončí za něho Ryeowook a všichni k němu překvapeně stočí pohled. On jen nevinně pokrčí rameny a usměje se, „neříkejte, že nechcete děti,“

„Wooku, ty...“ promluví k němu Luhan, avšak do toho mu skočí znovu Sehun, který jim začne do detailů popisovat to, jak jej Kai požádal o ruku, přičemž i sám Kai k tomu občas něco dodá a tak dále, ovšem ani Luhan, ani Ryeowook je v tuto chvíli nevnímají, pouze se dívají jeden na druhého a ostatní smysly jakoby jim na okamžik úplně vyply. Nevadí, že ty dva neposlouchají, stejně jim to budou ještě tak pětkrát tenhle měsíc vypravovat, jak je tak znají. Ale v tenhle okamžik pro ně neexistuje nic jiného, ani nikdo jiný, než oni dva. Letmo se usmívají, jakoby dokázali číst jeden druhému myšlenky, zatímco jejich dva kamarádi pořád mluví a mluví. Nějak si nevšimli toho, že je vlastně nikdo neposlouchá. Oba v tom jsou až po uši, takže jsou vlastně úplně mimo.

Luhan pomalu dlaní přejde po pohovce, až narazí na Wookovu ruku. Sevře ji a jeho úsměv se ještě víc rozšíří. Svatba...nad tím vážně nikdy moc nepřemýšlel. Možná by s tím měl začít. Vlastně...s Ryeowookem už nějakou chvíli bydlí, chodí spolu přes dva roky a nevydrží bez sebe ani dva dny. Vědí jeden o druhém všechno, možná ještě i něco navíc. Všechno už stihli, tak proč ten jejich vztah ještě více neupevnit a nezpečetit ho rovnou manželstvím? Luhan si tohle vážně bude muset nechat projít hlavou, ačkoli pravdou je, že kdyby bylo na něm, vzal by si ho klidně teď a tady. Ale co se Wooka týče, ten bude spíše radši za tu klasickou svatbu. No, času dost.



Moje dřívější já,

nenáviděl jsem tě. Kdykoli někdo řekl tvoje jméno, pokud jsi mohl, utekl jsi, protože ses bál bolesti, která pokaždé následovala. Bál ses selhání, tak ses radši ani nesnažil. Bál ses vlastního jména, protože kdykoli ho někdo vyslovil, nebylo to v dobrém. Začínal jsi svoje jméno považovat za nadávku, kterou na tebe každý volal. Kdo si myslíš, že jsi? Nutil jsi mě bát se toho, kým jsem vlastně byl.

Odraz v mém zrcadle, stín za mými zády.

Udělal jsem krok vpřed a ty ses pořád držel za mnou.

Pot na mém čele, slzy v mých očích.

Nevzdával jsem to. Říkal jsi, že nelžeš. Tvrdil jsi, že lžou všichni okolo tebe. Udělal jsi ze všech namyšlené bastardy. Z chudých jsi dělal bohaté, z hloupých chytré. Je vůbec něco, co jsi udělal správně..?

Chtěl bych, abys teď stál přede mnou a podíval se mi do očí. Díky tobě jsem dnes tím, kým jsem měl vždycky být. To kvůli tobě je teď můj život takový, jaký je. Vzdát se? Tahle slova už nejsou v mém slovníku. Vytěsnil jsem je a nechci je vracet zpátky.

Co lidé, kteří na mě zírají svýma povrchníma očima a říkají věci, které mi dvakrát nelichotí? Nezajímám se. Pokud oni skončí, já budu pokračovat. Když spí, já se snažím ještě více. Jestli říkají, že nemůžu a vynechají mě, ukážu jim, že se mýlí. Když jim řeknu o svých snech a oni se začnou smát, ujistím se, že já se budu smát jako poslední. Honím se za sny. Za svými sny. Ničí jiné. Pouze já můžu zničit toho současného Kima Ryeowooka, nikdo jiný. Jsem to já, který stojí proti všemu, co jsi kdysi ty způsobil.

Prohra neexistuje. Já neprohraju.

Došel jsem takhle daleko a nehodlám s tím přestat....

Milý sedmnáctiletý Kime Ryeowooku,

můj otec měl pravdu. Ten život přeci jen stál za to. Kdybys totiž tehdy vážně ztratil všechnu odvahu a udělal ten nejhorší krok, který by byl zároveň tvým posledním, dneska bych tady už nebyl. Ale protože jsi to vydržel, mám teď krásný život. A kvůli tomu ti chci říct, že i přes tvůj vzhled, přes všechny ty rány, jizvy a modřiny, jsi byl stejně vždycky krásný. Mám tě rád. Jak bych taky nemohl? Teď už se za sebe ani za svůj život nestydím. A za to všechno vděčím především tobě.

Děkuji ti....

...za to, že jsi to vydržel.

...za to, že jsi přeci jen dal Luhanovi šanci – teď už víš, že to bylo to nejlepší rozhodnutí, které jsi kdy udělal.

...za to, že jsi všemu tomu zlu odolával.

...za to, že jsi mi dal tu možnost být tím, kým jsem dnes.

...za to, že ses nebál a nechal Luhana, ať tě tenkrát u toho klavíru skutečně políbí.

...za to, že jsi šel za Kyuhyunem a zeptal se ho na lásku.

...za to, že tě tenkrát u Luhana doma napadla ta věc s dopisy.

...za to, že jsi pobral dostatek odvahy na to, aby ses mu vyznal.

...za to, že ses s ním ještě ten večer pomiloval a přespal u něho až do druhého dne.

...za to, že jsi Luhana nenáviděl za to, co provedl tvé matce. Zjistil jsi tak, že bez něho nemůžeš být.

...za to, že jsi pravidelně navštěvoval otcův hrob.

...za to, že jsi nakonec řekl policistům pravdu o své matce.

...za to, že jsi dal šanci i Kaiovi se Sehunem. S kým bys dneska po večerech popíjel, kdybys neměl je dva?

...za to, že jsi vytrval.

...za to, že jsi přežil.

...a nakonec za to, že jsi ještě pořád naživu...
                                                                                                                Děkuji...


„Všechno nejlepší, lásko!“ rozrazí Luhan dveře jejich ložnice. Ryeowook sebou v posteli vylekaně škubne a s pootevřeným jedním okem se na blonďáka podívá.

„Víš, kolik je hodin?“ zahuhlá a hlavou spadne zpět do polštářů.

„Vím. A víš ty, co je za den?“ s tácem, na kterém nese hrnek horké čokolády se šlehačkou a talířek s kouskem Ryeowookova oblíbeného dortíku s lesními plody, se pomalu rozejde k jejich posteli.

„Nevím,“ zakňourá, „nech mě spát,“ na tvář si přitiskne další polštář a silně k sobě přitiskne oční víčka. Luhan odloží tác na noční stolek a posadí se vedle Wooka.

„Přece neprospíš svoje narozky,“ našpulí rty a v tu chvíli zalituje toho, co řekl. Jakmile Ryeowook totiž uslyšel slovo narozky a svoje v jedné větě, došlo mu, proč tady Luhan už takhle ráno straší a nutí jej vstát. Sakra, vždyť on má narozeniny!

„Všechno nejlepší, Ryeowooku!“ vykřikne sám sobě hnědovlásek a vyletí do sedu, až málem do blonďáka vrazí. Po tváři se mu rozlije úsměv od ucha k uchu, „já mám narozeniny!“

„Nepovídej,“ povzdechne si pobaveně Lu, „udělal jsem ti sní-“

„Kam půjdeme?“ vyhrabe se z postele a začne běhat po pokoji ve snaze najít něco slušivého na sebe, „musíme si pospíšit, ať toho stihneme co nejvíc! Narozeniny má člověk jenom jednou do roka, takže je nemůže promarnit!“ podívá se na Luhana, „co tam pořád tak sedíš? Musíme jít ven!“ přiskočí k němu, chytí jej za ruce a pokusí se jej vytáhnout na nohy, ovšem Luhan rukama škubne k sobě, tudíž mu Wook spadne přímo do náruče.

„Takže se trochu uklidníme, dobře?“ posadí si ho na klín a pohladí jej po tváři, „dnešek mám už celej naplánovanej, dokonce jsem ti už v obýváku připravil i to, co si vezmeš na sebe. Všechno je připravený, takže ty nic nedělej a jenom se nech vést, fajn?“ usměje se na něho a Ryeowook několirát zamrká, načež přikývne, „hodnej kluk,“ řekne blonďák a lehce jej poplácá po stehně.

„Seš úžasnej,“ vydechne pak Wook, „to, co pro mě děláš...nevím, jak ti to oplatit,“

„Tohle si nech,“ zavrtí Luhan hlavou, „nic takovýho nechci slyšet,“

„Ale já si stejně myslím, že ti to musím říct,“

„Fajn, tak jsi mi to řekl, a teď už to nechci znova slyšet,“ roztomile nakloní hlavu na stranu a pevněji jej sevře kolem pasu.

„Miluju tě,“ hlesne, „neskutečně moc,“

„No to doufám,“ našpulí rty, „protože v tom nechci bejt sám,“ Ryeowook se usměje a nechá se svým přítelem stáhnout níž pro polibek.



-



„Ještě jsi mi pořád nedal dárek,“ upozorní jej Ryeowook, když oba těžce dopadnou na jejich pohovku.

„Děláš si srandu? Snídaně do postele, kino, projížďka lodí, oběd v luxusní restauraci, zábavnej park, večeře v další luxusní restauraci a ta písnička, co jsem ti tam zazpíval...to ti nestačí?“ řekne trochu vyčítavě Luhan.

„A můžu si snad kino oblíknout na sebe? Nebo si tu písničku vyvěsit do kuchyně na zeď?“ knikne a nastaví ruce, „vím, že pro mě určitě ještě něco máš,“ Luhan se usměje a podepře si bradu dlaní.

„Vážně?“ ušklíbne se, „jak si můžeš bejt takhle jistej?“

„Znám tě,“ nafoukne tváře, „předloni jsi mi dal toho velkýho plyšovýho medvěda, kterej s náma spal v posteli,“

„Jo a pěkně mě tam štval,“ zavzpomíná Lu nevrle.

„Tvůj nápad mi ho dát jako dárek,“ pokrčí rameny.

„Ale to jsem netušil, že ho vezmeš do postele,“

„No...loni jsi mi dal kolo,“

„Moc jsi na něm zatím nejezdil,“ odfrkne druhý.

„To protože ty sám kolo nemáš a mě nebaví jezdit sám,“

„Můžu za tebou běžet,“ navrhne.

„No to těžko...každopádně...tohle jsi mi dal od doby, co jsme spolu. Nevěřím tomu, že bys mi letos dal jenom jednu písničku,“

„A co všechno to ostatní?“ zeptá se už skoro zoufale Luhan.

„Bylo to krásný a nezapomenutelný a já ti jsem za to nepopsatelně moc vděčnej, ale...“ sklopí pohled a kousne se do rtu. Nechce být chamtivý nebo tak, ale čekal od Luhana ještě něco. Popravdě...jednu menší a konkrétní věc.

„Ale chtěl jsi něco jinýho, co?“ nadzvedne obočí Luhan. Zná ho a ví moc dobře, na co čeká.

„Ne, to ne-“

„Nehraj to na mě,“ zasměje se a šťouchne jej do ramene, „chceš něco jinýho,“

„Možná,“ zamumlá.

„Určitě!“ vyhrkne a spráskne rukama, „tak mi dej chvíli, dobře?“ vstane a vykročí směrem k chodbě.

„Kam jdeš?“ zajímá Wooka.

„Na chvilku si někam skočím, ale ty zůstaň tady, jasný? Ať tě ani nenapadne se hnout z tý blbý pohovky!“ ukáže na něho výhružně prstem a rozejde se dál, ovšem pak si na něco vzpomene, a tak se prudce zastaví, otočí se na podpatku, vrátí se zpět, avšak místo k pohovce jde tentokrát o kus dál, k oknům, přes které jde skvěle vidět na zahradu. To on zrovna teď nepotřebuje. Zatáhne všechny žaluzie, takže Ryeowookovi odepře veškeré možnosti k tomu, aby ho venku viděl. Vydá se znovu na chodbu, přičemž ještě jednou trochu zpomalí a hodí po hnědovláskovi vážný pohled, „zůstaň sedět,“ a pokračuje dál.

Dveřmi vyjde ven z domu a ihned zatočí doleva na jejich zahradu, kde už stojí Kai se Sehunem, které si Luhan pozval na pomoc.

„Tak co, máte to?“ tázavě se na ně podívá.

„Stejně tomu nemůžu uvěřit,“ vydechne Sehun zasněně, to už mu ale Kai prohledává kapsy, než najde to, pro co si Luhan přišel. Podá mu to a ten se na něj vděčně usměje.

„Díky, že jste mi to donesli,“

„Přece jsme nemohli dovolit, aby ti to nevyšlo a Ryeowook to doma našel,“ řekne Kai a poplácá jej po zádech, „tak hodně štěstí, chlape,“

„Ráno nám dej vědět,“ přidá se Sehun.

„Tak já jdu na to,“ kývne si spíše pro sebe a oba chlapci mu na projev podpory ukážou vztyčené palce. Luhan se ještě jednou usměje a pak už se vydá zpět k domu. Otevře dveře, naposledy se ohlédne po svých kamarádech, načež vejde dovnitř. Krabičku od kluků rychle schová za záda a pevně ji stiskne. Zhluboka se nadechne a následně se rozejde zpět do obýváku. Usměje se, když tam najde Ryeowooka skutečně na tom samém místě, kde byl i předtím.

Hnědovlásek jej pohledem sjede od hlavy k patám a zamračí se, když uvidí, že nic nenese s sebou, „kam jsi šel?“

„Ven,“ odpoví, zatímco se k němu šouravým krokem přibližuje.

„A co jsi tam dělal?“

„Plánoval naší budoucnost,“ zůstane stát před ním s rukama stále za zády.

„Aha,“

„Na víc se nezeptáš?“

„Měl bych?“ usměje se, „myslím, že bys mi stejně odpověděl jinak, než bych chtěl,“

„Zkus to,“ pobídne jej.

„Tak fajn,“ vzdechne, „co myslíš tím plánováním naší budoucnosti?“

„Že se posuneme o něco dál,“ řekne, přičemž z Wooka nespouští oči.

„Vidíš? Zase jsi odpověděl jinak,“ ušklíbne se, „a proč tady takhle stojíš? Znervózňuješ mě,“ podezíravě se na něho podívá a chce vstát, ovšem Luhan jej zatlačí zpět.

„Seď,“ přikáže mu, „chtěl jsi dárek, ne?“ Wook překvapeně pootevře ústa, pak je ale znovu zavře.

„A kvůli tomu jsi šel ven? Utrhnout mi jablko nebo tak?“ zavtipkuje, ale Luhan jen mlčky zakroutí hlavou.

„Říkáš, že tě znervózňuju, ale upřímně...to já jsem tady teď ten nejvíc nervózní, víš?“

„A to proč?“

„Protože se chystám udělat něco, co jsem ještě nikdy nezkusil, ale taky pevně doufám, že už ani zkoušet nebudu,“ vydechne.

„Luhane...?“ neví, co říct. Je zmatený. A ve chvíli, kdy si před něho Lu klekne na jedno koleno, mu připadá, že je mimo úplně, „co to děláš?“

„Teď se budu snažit být vážný a romantický zároveň, tak chvilku nic neříkej,“ poprosí jej. Ryeowook souhlasně kývne a sevře rty k sobě. Luhan se nadechne a spustí...

„Dalo by se říct, že to všechno začalo mým „jsi v pořádku?“ odbil jsi mě tím, ať tě nechám být. Kdo by tehdy řekl, že se z těchto slov stane prosté „miluju tě,“...? Když jsme se tak nějak spřátelili, prošli jsme si vším možným. Smáli jsme se spolu, hádali se, vyhýbali jsme se jeden druhému a pak jsme se naopak hledali a dožadovali se pozornosti toho druhého. Od toho dne, kdy jsme se seznámili, jsi byl při všem, co se v mém životě stalo. Při všech šťastných i těch špatných věcech. Dokonce jsi byl i u toho, když jsem skoro umřel. Byl jsi můj kamarád a já si postupně začal tak nějak uvědomovat, že jsi i někdo, po kom vážně toužím, ačkoli jsem se bál...bál jsem se, že zničím to, co jsme mezi sebou měli. Teď jsem šťastný, že jsem ti to tehdy řekl, i když jsi mě odmítl. Kdybych to tenkrát neudělal, nebyl bych dneska tak šťastný a vděčný za to, že se vedle tebe každé ráno probouzím...Víš, já věřím v osud, a taky proto si myslím, že to on způsobil to, že jsme se pak každým dnem tak nějak sbližovali. V tu dobu jsem tomu už ani moc nevěřil, spíš jsem si to přál. Ale pak, ten den, kdy jsme spolu seděli u toho klavíru ve škole, zeptal jsem se, jestli mě budeš nenávidět za to, když tě políbím. Řekl jsi, že nebudeš, a tak jsem tě políbil. Byl to polibek, na který nikdy v životě nezapomenu. Od té chvíle se stalo tolik věcí, které ne vždy byly dobré, ale přesto nás všechny dovedly k tomu, co máme dnes. Dnes, na tvé narozeniny. Klečím tady před tebou a ty nejspíš přemýšlíš nad tím, jak dlouho ještě budu mluvit a co mám vlastně v úmyslu. Možná už to tušíš. Tak či tak...mým hlavním cílem je popřát ti všechno nejlepší tím nejúžasnějším způsobem. Chci ti poděkovat, i když to podle mě nestačí. Chci ti říct, jak moc tě miluju a co všechno pro mě znamenáš. Pro mě jsi všechno, co na světě mám. Udělám všechno pro to, abych z tebe udělal toho nejšťastnějšího muže pod sluncem. Vždycky budu i tvým nejlepším přítelem a později snad otcem našich dětí... ano, přesně sem mířím. Víš, co za postavení je mezi přítelem a otcem? Manžel. Ovšem k manželství jsou potřeba dva, a proto se tě teď ptám, Ryeowooku...jsi ochotný mi věnovat i zbytek svých let? Jsi ochotný mi přede všemi slíbit lásku? Chtěl bys strávit zbytek života s někým, jako jsem já? Řekni...chtěl by ses stát mým mužem?“ ke konci už Luhan ukázal krabičku, kterou schovával za zády, otevřel ji a natáhl k Ryeowookovi. Ten už to někdy od poloviny Luhanova proslovu nezvládl a rozbrečel se. Teď už jenom sedí na pohovce, dívá se mu upřeně do očí a rukou si zakrývá ústa, aby zabránil vzlykům, což se mu zatím daří.

Právě o tomhle snil – Luhan před ním klečí a drží v rukách prsten, kterým žádá Ryeowooka o příslib jeho lásky. Snil o tom tak dlouho, často si představoval, jaké to bude, až se to opravdu stane. A teď je to skutečně tady a on neví, co říct, proto mlčí a jen tiše pláče. Chce si tuhle chvíli pamatovat až do svého posledního dne.

Stáhne svou ruku a usměje se, „Luhane...znáš ten citát: Světu můžeš být jedinou osobou, ale jediné osobě můžeš být celým světem?“

„Mám to brát jako ano?“ Ryeowook s vydechnutím přikývne.

„Jiná odpověď mě ani nenapadá,“ řekne, načež jej pomalu, ale sebejistě políbí.



KONEC

6 komentářů:

  1. Fuuu.....prečo som sa pri tom Luhanovom žiadaní o ruku rozplakala? To bolo také sweet a romantické. A celá táto časť. Bola som mierne prekvapená, keď som sa hneď na začiatku dočítala, že je to písané po 2 rokoch. Krásne 2 roky, ktoré spolu prežili Luhan s Wookom, ale aj Sehun sa Kaiom. Náramne ma potešilo, že si to teda chlapci medzi sebou vyriešili a stali sa z nich priatelia. :) a to, že sa budú Sekai brať. Waah...po ničom inom som ani netúžila. A to že má táto poviedka viac ako rok. <3 toľko práce okolo nej. Ako si si užívala písanie každej časti, tak ako ja som si užívala čítanie každej časti. (^~^) bude mi strašne chýbať, ale idem si ju prečítať znova. Mala by sa vydať knižne <3 prostee.....všetko čo týmto chcem povedať je to, že je to dokonalá poviedka. (A ty si veľmi nadaný človek, čo sa týka písania. Obdivujem ťa <3) Našla som ju, keď už bolo 15 častí (tie som prečítala za jeden večer) a odvtedy každý utorok a piatok som sa nemohla dočkať ďalšej. Každý jeden nudný a dlhý deň som prežívala, len kvôli myšlienke, že v utorok a piatok bude ďalšia časť. Vždy som to zhltla na jeden nádych.......teším sa hociakú ďalšiu poviedku od teba ^_^ bude mi Dear Diary chýbať, ale tak...nič mi nebráni prečítať si to znova :3 saranghae a hwaiting

    OdpovědětVymazat
  2. Tys mě zničila xD já brečela během čtení xD a četla jsem to mrte dlouho ^^
    Celá tahle povídka byla a pořád je úplně úžasná ;333 nemůžu moc mluvit /psát
    Blbě vidím jak mám slzy v očích.
    Upřímně... Ten Sehun a Kai takový kazišuci :"DDDDD
    Těším se na tvoje další povídky ^^ doufám, že se jich chytim tak jako téhle a budou třeba na bts :D
    Bože jdu si celou povídku číst úplně od znova. Hah miluju tě! Miluji tuhle povídku! Miluju tenhle blog!
    PS : taky vlcci by mohli být :33

    OdpovědětVymazat
  3. To byl naprosto úžasný závěr celé téhle povídky. Opravdu se vyplatilo na něj počkat.
    Stále se usmívam jako debil.
    Všichni jsou šťastný a zamilovaný a to hlavně šlo.
    Ale taky musim přiznat, že kvůli Wookovi jsem se hodně nabrečela. Ale jsem ráda, že se změnil v sebejistého mladého muže. A že na své dřívější já nezanevřel.
    A taky se určitě znova k téhle povídce vrátim, abych si jí mohla zase přečíst. A moc se těšim na tvojí další tvorbu....

    OdpovědětVymazat
  4. Neplač... Neplač.. .Neplač... JA NA TO KAŠLEM! Ten kto pri tomto neplakal alebo aspoň neobjímal veci okolo (vôbec to nie je môj prípad) nežije... Vôbec sa mi nechce veriť, že toto sú tie osoby, ktoré sa na začiatku nenávideli.. Táto fanfic.. Je môj život... Toto ak by niekto preložil a šupol na AFF, bol by to hit ktorý sa bude vydávať knižne....
    Saranghae.... <3

    OdpovědětVymazat
  5. Omlouvám se že sem tuto povídku (i když už jí čtu delší dobu) nekomentovala, ale stále jsem se snažila pochopit jak se tady komentuje (nojo když je člověk blbej :D ). Ale na poslední díl sem se dokopala na to přijít (šikulka :) ) Tenhle cyklus byl opravdu dojemný, krásný, krásně napsaný a s úžasným příběhem a s dokonalými postavami. Děkuji za spojení mých 2 nejoblíbenějších skupin :) . Sem ráda že to nakonec dobře dopadlo. Popravdě sem na začátku myslela že Wookie nebude Luhanovi nikdy věřit. Sem ráda, že jsem se spletla. Děkuji za tuhle povídku. Opravnu mě bavilo ji číst, smát se u ní a většinu času plakat. Děkuji.

    OdpovědětVymazat
  6. Wow.. Prostě wow..
    Zbožňuju tuhle povídku a tenhle blog navštěvuju čím dál tím častěji.. Zbožňuju všechny povídky tady a nehorázně se těším, až se tady objeví nové. :) Nechtěla by jsi napsat zase něco na EXO?? :3 Pjosííím!! :) smutně koukáám!! :3 :)

    OdpovědětVymazat