pátek 20. března 2015

Dear Diary // Part. 31


Fandom: Super Junior / EXO
Postavy: Ryeowook, Luhan, Kai, Sehun, Kyuhyun 
Žánr: Škola, Šikana, Láska, Smutné
Autor: MeeKyong
Počet kapitol: 31/?


Takže tady máte další díl a co to zase bylo s těma komentářema? Jen doufám, že jich bude zase o trošku víc nebo v úterý nic nebude ~ No stejně mám předepsaný jen 32 díl, takže se ještě uvidí. ENJOY~ 





 Milý Ryeowooku,

kde bych měl začít...? Rozhodl jsem se ti napsat dopis, protože jak už možná víš, vrátil jsem se s matkou do Číny. Není to navždy, je to jen...na nějakou dobu.

Nedokázal bych odjet, aniž bych ti něco neřekl, jenže pochybuju, že bys se mnou chtěl po tom všem mluvit nebo se na mě jenom dívat. Proto ti píšu dopis, který doufám neodhodíš hned co zjistíš, od koho je.

Víš, když jsme se s matkou a mojí sestrou přistěhovali z Číny sem – bylo to kvůli rozvodu mých rodičů – bylo docela těžký zapadnout do kolektivu. Mě sice docela přijali, ale mou sestru ne.

Šikanovali ji, vydírali, okrádali, ubližovali a posmívali se jí, protože je to číňanka. Nevěděl jsem o tom, ani moje matka. Jolie to dokázala skvěle skrýt. Nutila se k úsměvu a chovala se, jakoby se nic nedělo. Já to zjistil ve chvíli, kdy jsem viděl její pořezané zápěstí, ale nechtěl jsem tomu věřit. Potvrdilo se mi to teprve až tehdy, kdy jsem na vlastní oči uviděl, jak ji mlátí, kopou do ní, tahají za vlasy... V ten den jsem se tam vrhnul a chtěl ji ochránit, ale to se mi vymstilo a zmlácení jsme nakonec byli oba. Brečela a prosila mě, ať to neříkám matce. Říkala, že je to její vina a že to bylo poprvé a naposledy, ať to tedy neřeším.

Poslechl jsem ji a dodnes toho lituju...

Potom, co si sama vzala život, jsem trval na tom, že chci přestoupit. Nedokázal jsem chodit do stejné školy jako ti, kteří za její smrt můžou. Nemohl jsem se jim dívat do tváře a předstírat, že o ničem nevím. Nešlo to. Toho dne jsem si slíbil, že pokud budu ještě někdy něčeho takovýho svědkem, nenechám to být. Nedovolím, aby další lidé skončili jako moje sestra.

Přestoupil jsem na školu, kam chodíš ty. Byl jsem uvnitř zničený, ale napovrch jsem nedával nic najevo. Nechtěl jsem. Připadalo mi, že by to stejně bylo k ničemu. Školu a spolužáky beru tak, že je to něco, s čím musím vydržet, dokud nedospěju. Přišel jsem tedy do té třídy, uklonil se a představil, jako to dělají všichni, zatímco jsem doufal, že to, co jsem zažil na té předchozí škole, se tady už nestane.

Když jsem si šel sednout do lavice, všimnul jsem si hnědovlasýho schoulenýho kluka v zadní lavici, který vypadal, jakoby se nejraději rozplynul. Neřešil jsem to. Nikoho v té třídě jsem neznal, jak jsem teda mohl vědět, že ten kluk zažívá každý den to, co kdysi zažívala moje sestra?

Během prvních dnů to bylo v pohodě. Bavil jsem se s Kaiem a se Sehunem a zbytkem tý povedený partičky, protože mi přišli jako fajn lidi, se kterýma se dobře baví. Dostal jsem několik pozvání na rande od spousty holek ze třídy, ale ani s jednou jsem nešel. Nepřitahovaly mě. Všechny mi přišly na oko stejný.

Do teď nechápu, jak jsem si těch několik dní nemohl všimnout, co se v té třídě děje. Co se děje tobě. Ale pak, jednoho dne, jsme s klukama přišli do třídy a oni tě najednou začali mlátit a já jenom stál za nima a zaraženě to sledoval, protože jsem vážně netušil, o co tady jde. Nevím, jestli si to tehdy zdůvodnili tím, že jsi do nich omylem vrazil, nebo udělal něco, co je naprosto běžné, ale pro ně to byla akorát tak skvělá záminka, proč ti ublížit... Jenom proto, že jsi to udělal TY.
Vzpomínáš? Ten den jsem za tebou přišel do umýváren, protože jsem se bál, jestli se ti něco nestalo. Ten tvůj pohled, kdy jsi mi říkal, ať jdu pryč a nezajímám se o tebe, mám v vyrytý hluboko v paměti. Trochu mě to zasáhlo, protože jsem nechápal, proč se ke mně tak chováš, když jsem se přišel zeptat, jak ti je. Neznali jsme se a tak mi pořád vrtalo hlavou, co jsem ti tak mohl udělat, že mě nenávidíš.

Dny ubíhaly a já se ti vyhýbal, jak jsi chtěl, a jenom jsem z povzdálí sledoval, jak ti moji -teď už bývalí- kamarádi ubližjou. Viděl jsem v tobě svou sestru a věděl jsem, co jsem si slíbil, ale bylo to docela těžký, když jsi o moji pomoc nestál.

Přesto jsem se nenechal zastrašit a znovu za tebou šel. Ze začátku to bylo složitý, ale postupně jsem si přece jenom tvoji důvěru získával. Dělal jsem to, protože jsem nechtěl, abys měl stejný osud jako Jolie, ale později jsem zkrátka nechtěl, aby zemřel Kim Ryeowook. Nevím, kdy a jak se to stalo, ale zamiloval jsem se do tebe. Věděl jsem, že to je jednostranný, proto jsem mlčel. Ale tys stejně vycítil, že je něco jinak. Ptal ses a já zapíral. Byl jsi naštvaný a mě bylo hrozně, až jsem si nakonec řekl, že když už chci já po tobě, abys ke mně byl vždy a ve všem upřímný, je správný, když nebudu upřímný já k tobě? Došel jsem k závěru, že se to musíš dozvědět.

Řekl jsem to a jak jsem předem věděl, nebylo to vzájemný. Ale to mě nijak neodradilo. Naopak, byl jsem šťastný, když jsi řekl, že mě nechceš ztratit. Nakonec jsi to byl zase ty, kdo se omlouval i přesto, že víš, jak moc to nenávidím.

Ale zjistil jsem, že ti neubližují jen ve škole...bije tě i vlastní matka. Když ses dozvěděl, že to vím, zachoval ses stejně jako moje mladší sestra. Nejdříve si tvrdil, že to bylo jenom jednou a už se to opakovat nebude. Chtěl jsi, abych od toho dal ruce pryč a dál se tím nezabýval. Ale víš co? 

Neudělal jsem to, ačkoli jsem věděl, co mě to bude stát. Věděl jsem, že mě budeš nenávidět, ale já si řekl, že podruhé už tu samou chybu neudělám.

Tvoji matku jsem nahlásil na policii a tím ztratil tebe. Bylo to zvláštní...tolik dní jsem si získával tvoji důvěru a pak stačil jediný okamžik na to, abych ji znovu ztratil.. Bolelo to a pořád bolí, ale počítal jsem s tím. Uklidňuje mě jen to, že teď už snad budeš mít lepší a klidnější život, i když o tom třeba ještě pořád pochybuješ.

Už od první chvíle, co jsem tě poznal, jsem toužil zjistit, zda i lidé, kteří zažívají to, co ty a moje sestra, mají také sny a tajná přání. Vždy jsem se tě na to chtěl zeptat, ale nikdy nepřišla ta správná příležitost. Zajímá mě... když sfoukneš svíčky na dortu nebo vidíš padat hvězdu...přeješ si něco? Jestli ano, co si přeješ? A jestli ne...proč?

Moje největší snaha byla vždycky ukázat ti, že ne všichni jsou stejní. Chtěl jsem ti dokázat, že já jsem jiný a další spousta lidí také. Nevěřil jsi mi...jak bys taky mohl.

Ale víš...bolí mě, když říkáš, že se o tebe nikdo nezajímá...Protože nevím, jak to můžeš říct, když je tady někdo, kdo za tebe každý den bojuje, zastává se tě, nemůže kvůli tobě spát, přemýšlí, jak se ti daří, jestli tě náhodou někdo neobtěžuje, protože ten dotyčný...já...nemůžu stát vedle tebe pořád, ačkoli ani nevíš jak moc bych chtěl... Ale to neznamená, že jsem nikdo! Protože já se zajímám!

Lidé se tě ptají, jak se máš. Odpovíš, že fajn, přestože to tak není, jenže to oni nezjistí. Nikdy...
„Nejsi dost dobrý. Nikdo tě nemá rád. Nikdo tě nemiluje. Nemůžeš udělat tohle. Nemůžeš udělat tamto. Ve tvém životě se nemůže stát nic dobrého...“ Všechno tohle ti říkají a tys tomu začal věřit. Začal jsi věřit tomu, že nejsi dost dobrý. Začal jsi věřit tomu, že jsi jen na obtíž - a já nevím, co s tím! Když jsem přišel, vypadal jsi, že už stačilo jen aby se tu objevil někdo další, kdo ti řekne to samé, co ostatní, a ty to vzdáš úplně...

Když tě nikdo ve tvém okolí nemá rád... tak jak by mohl někdo jiný...? Chci se tě zeptat... čemu budeš věřit? Budeš věřit v sám sebe nebo budeš věřit těm hloupostem, co o tobě ostatní říkají? Budeš věřit těm lidem, kteří říkají, že překážíš? Že jsi na obtíž? Komu budeš věřit?!

Zapomeň na to, co si myslí nebo říkají ostatní, a buď sám sebou! Dělej jenom to, co sám chceš. Pokud tě to udělá šťastným a donutí tě to k úsměvu, pak není důvod se tomu vyhýbat, ne?
Jenže ty takový nejseš a to mě hrozně mrzí. Dobře, chápu tvoji situaci a to, že máš strach. Kdo by ho neměl? Ale vadí mi, že ty nemáš ani tu nejmenší snahu něco měnit!

Vybudoval sis kolem svýho zlomenýho srdce zeď, sám ses na ni podepsal a pod to jsi napsal: „Vstup přísně zakázán!“

Nikomu nedovolíš se k tobě jenom přiblížit, ale já se o to přesto snažím! Chci, abys mi jednou řekl, že všichni ti lidé neměli pravdu! Chci, abys řekl, že se mýlili, když říkali, že překážíš, že jsi hloupý, tlustý nebo moc vychrtlý, malý a nepotřebný. Musíš těm lidem říct, že nemají pravdu! Říkáš, že to nedokážeš... Ale to, že to nedokážeš teď, neznamená, že to nedokážeš nikdy, víš?
Nech mě ti pomoct! Vím, ublížil jsem ti a udělal něco, co jsem podle tebe neměl...ale já přesto doufám, že jednoho dne pochopíš pravý důvod, proč to takhle skončilo. Doufám, že až se sem jednou vrátím, už nebudeš naštvaný a nebudeš mě nenávidět.

Možná si říkáš, že když teď odjíždím a nechávám tě tady, znamená to, že se o tebe nezajímám a nikdy jsem se ani nezajímal. Dělal jsem to abych ti ublížil jako ti předtím. Vzal jsem ti rodinu a shodil tě z toho útesu, jak jsi říkal... jestli si tohle všechno vážně myslíš, mrzí mě to. Ale právě proto odjíždím, aniž bych se s tebou ještě potkal. Myslím, že by to bylo ještě horší. Možná by ses tvářil, že mě neznáš, nebo bys mi znovu řekl, že mě nenávidíš. Nechci to znovu slyšet, proto za tebou nejdu. Na jednu stranu mě ničí, když tě nevidím a nevím, jestli ti někdo neubližuje, ale kdybych tě viděl a ty bys prostě prošel kolem mě a ani se na mě nepodíval, to by mě zasáhlo ještě víc.

Záleží mi na tobě a klidně tě nechám mě nenávidět za to, co jsem udělal. Ale vadí mi, když ke mně potom přijdeš a tvrdíš, že jsem byl celou tu dobu falešný a všechno jsem to měl naplánovaný... Vadí mi, když přijdeš a tvrdíš, že víš úplně všechno! Protože je to úplně naopak...nevíš vůbec nic, Ryeowooku, protože si nenecháš říct pravdu. Věříš jenom té své, jelikož všichni kolem tebe samozřejmě pořád lžou...

Chci, aby sis pamatoval, že jsem k tobě byl vždycky upřímný a nebylo mi ukradený, co se ti děje. Pokud tomu ale nebudeš věřit ani v době, kdy se vrátím, už se nebudu dál snažit. Bylo by to zbytečný... Ale snad se něco takovýho nikdy nestane.

Možná ti to zní jako vydírání, ale věř, že to nic takovýho není. Je to jenom o tvojí důvěře a snaze.
Vím, asi bych na tebe měl přestat myslet, protože vím, že ty nemyslíš na mě. Chceš, abych na tebe zapomněl? Promiň. Neudělám to. Nedokážu to a ani nechci. I kdybychom se po tomhle už nikdy neměli vidět, nebo se přátelit, nezapomenu na tebe.

Ale i kdybych tady už nebyl nebo bychom si znovu byli cizí, pamatuj si, že někde v tom davu lidí je aspoň jeden jediný člověk, kterému záleží na tom, abys měl stejně normální život jako všichni ostatní.

Mrzí mě, jestli tenhle dopis potom zmačkáš nebo spálíš, ale je to jenom na tobě. Nezapomínej, že já ti chtěl jenom pomoct.

Život není vždycky skvělý, vím to. Ale věř, že stojí za to ho žít...

PS: …......Miluju tě.................

V slzách upustí dopis na zem a zadívá se před sebe. To bylo potřetí.

Začne se hrabat z peřin a bleskově vyběhne z místosti, přičemž se mu z těla vytrhnou kapačky, proto jen tiše zasykne bolestí, ale to jej nezastaví a zamíří si to přímo k Luhanově pokoji. Je to sice jen chvíle, co odtamtud odešel, ale on ho zkrátka musí vidět znovu. Hned.

Při čtení toho dopisu se mu nedostávalo dostatek kyslíku a jeho tlukot srdce se o dost zrychlil, až by přísahal, že ho musela slyšet celá nemocnice.

Ano, vše, co tam Luhan psal, byla pravda. Ryeowook to jen donedávna nevěděl, protože přesně jako to bylo v dopise – neposlouchal. Byl to tvrdohlavý pitomec, který byl zaslepený pouze svoji vlastní bolestí. Když nad tím přemýšlí déle, Luhan to měl těžší. Ryeowookův otec zemřel po vážné nemoci, kdežto Jolie si vzala život sama. Kdyby to tehdy neudělala, nebo ji někdo stihl zastavit, mohla klidně žít dál a Wook by se s ní třeba mohl seznámit. Musí být hrozné žít s vědomím, že jste měli šanci pomoct člověku, kterého milujete. Luhan si stále vyčítá, že jí nepomohl. Ale pokud jde o Ryeowooka...tomu život zachránil.

Dal mu šanci začít znovu. Ochraňoval ho před šikanujícími spolužáky a před ním samým. Když si všiml jeho jizev na zápěstí, poznal, že právě tohle je první krok k úplnému zničení sebe samotného. Řekl mu, že pokud se hodlá pořád řezat, ať si tedy vezme jeho ruku, podívá se mu do očí a řízne tolikrát, kolikrát by to udělal sám sobě. Ryeowook mu na to odpověděl, že by mu nedokázal takhle ublížit. A v tu chvíli to pochopil. Všechno.

Luhan by byl schopný všeho, jen aby byl Ryeowook šťastný a v pořádku. Na ničem jiném mu nezáleželo, jenže Ryeowook tomu nevěřil. Tehdy. Dnes už je to jinak. Vše mu došlo, nejen potom, co si přečetl ten dopis, ale také kvůli jeho matce a tomu noži.

Ryeowook je mu tolik vděčný, že ani neví, zda mu to bude někdy moci splatit. Je vděčný bohu, že nechal Luhana žít a je také vděčný Kyuhyunovi, že mu v tom pomohl.

Ano, Kyuhyun je další člověk, kterému je zavázaný. Přesně jako říkal Luhan – ne všichni jsou stejní. To jen zatím Ryeowook neměl šanci ty dobré a hodné lidi poznat. Kromě jeho otce.
Doufá, že se teď Luhan co nejdřívce probudí, aby mu mohl Ryeowook všechno říct a za vše se omluvit. A taky... pravdilo tří vyznání bylo naplněno... Luhanovo třetí miluji tě bylo napsané na konci toho dopisu.

Ale to je teď vedlejší. Hlavní je, aby se brzy uzdravil.

Bez zaklepání vtrhne do jeho pokoje, až kvůli tomu Kyuhyun málem vyletí z kůže. Nestihne se jej ani zeptat, co to do něho vjelo, protože si všimne jeho zarudlých očí, slz ztékajících po jeho tváři a koutků mírně zvlněných do úsměvu.

„Luhane,“ vydechne tiše a přejde k němu z druhé strany, kde není Kyu, „musíš se brzo probudit, dobře? Potřebuju ti toho tolik říct,“ pohladí jej po tváři, načež se k němu skloní a pomalu mu vtiskne polibek na čelo.

Kyuhyun si odkašle, aby na sebe upozornil. Je mu divně, když se na ně dívá.

„Promiň,“ usměje se na něho Wook, „ale musel jsem... Přečetel jsem si ten dopis,“

„A?“

„Měl ve všem pravdu,“ řekne nespoštějíc z blonďáka oči.

„Páni,“ povzdechne si ironicky Kyu, „konečně ti to došlo?“

„Nech toho,“ našpulí rty Wook, „kdybys byl v mojí situaci, zachoval by ses stejně,“

„Myslíš?“ nadzvedne jedno obočí. Ryeowook chytí Luhana za ruku a skousne si ret.

„Asi ne,“ hlesne, „neříkal doktor, kdy by se už měl probudit?“

„Prý to sami nevědí. Může to bejt dneska a nebo až za tejden. Záleží na něm,“

„Ale nemůže se stát, že by se třeba neprobudil, že ne?“ zamračí se Wook a Kyu jen zakroutí hlavou v záporém gestu.

„Určitě se probudí,“ usměje je, „těším se, až ho seřvu za ten telefonát,“

„He?“ nakloní hlavu na stranu.

„To, že volal mě a ne sanitku,“ vysvětlí mu a druhý chápavě přikývne.

„Já se těším, až ho budu moct obejmout,“ zašeptá a Kyu protočí očima.

„Ježiš ty vaše slaďárny,“ povzdechne si a se založenýma rukama a úsměvem na tváři se postaví, „jdu si koupit z automatu nějakou bagetu. Nechceš taky?“

„A můžu?“

„Musíš. Ty nemocniční blafy stojej za nic a navíc seš jen podchlazenej, takže ti to nijak neuškodí,“ mrkne na něj a vykročí ke dveřím.

Ryeowook zatím palcem stále přejíždí po hřebu blonďákovi ruky, když v tom najednou jakoby se mu zdálo, že ucítil odezvu z druhé strany. Zalapá po dechu a střelí pohledem k chlapci u dveří.

„Kyuhyune!“ zastaví jej, „m-mám pocit, že Luhan právě pohnul rukou,“ s vytřeštěnýma očima pevněji stiskne chlapcovu dlaň a druhou rukou jej pohladí po vlasech. Kyuhyun mezitím rychle dojde zpět a položí mu ruku na rameno.

„Luhane?“ osloví jej opatrně Kyu, „jsi vzhůru?“

Ryeowook si jazykem přejede přes suché rty a zadívá se na jeho ruku, kterouc stále svírá v té své, pozorně sledujíc, zda se znovu nepohne. Přísahal by, že se mu to předtím nezdálo.

„No tak,“ vydechne Wook, „probuď se,“ skousne si ret a najednou ucítí, jak mu Luhan lehce stiskne jeho prsty.


„U-udělal to znovu,“ zašeptá s úsměvem a ve stejnou chvíli se blonďákovy unavené oči pomalu otevřou a on začne plně vnímat.

9 komentářů:

  1. Wow konečně mu to došlo a Lu je vzhůru. Úžasný díl doufám ze bude brzo další a co dělají Kai a Sehun

    OdpovědětVymazat
  2. Je vzhůůrůůů!! :D :D To mu to trvalo :D A Wookovi taky. :D Těším se na další díl. :3 Ale chtělo by to nějaký SeKai. ;D

    OdpovědětVymazat
  3. Omlouvám, se že nekomentuji každý díl, ale nějak to nezvládám ><
    Jinak tenhle díl.. Awwww *3* brečela jsem u televize a rodiče se mi smáli :'D hrozne tuhle povídku prožívám... Nevím občas se cítím jako ve škole... Jen já na tom nejsem tak špatné xD ale tak všechno se to může změnit... Omg jak jsem se dostala k tomu jak je ta povídka úžasná až k tomuhle? XD těším se na další díl ^-^

    OdpovědětVymazat
  4. Yes yes yes !!! Konečneee sa prebral ^^ .. Ok revala som :D Asi to moc prežívam xD ..
    Dokonalá poviedka :3
    Teším sa na ďalší diel :'3

    OdpovědětVymazat
  5. No konečně to Wookovi docvaklo. Ale je fajn, že mu to vůbec došlo. Pořád je lepší později, než nikdy...
    Už taky bylo na čase, aby se Luhan probral. I když je po hodně náročné operaci, tak na odpočinek a nabírání síly bude mít spoustu času. S Wookovou láskou a péčí se bude zotavovat velice rychle.
    Zajímalo by mě, co dělají Kai se Sehunem.
    Moc se těšim na další díl...

    OdpovědětVymazat
  6. Ten dopis byl nadherny :-) Jsem stastna ze se Lu probral..doufam ze dalsi dil bude v utery xD

    OdpovědětVymazat
  7. 1) nemám slov.......ten list ma úplne dostal <3
    2) Som rada, že si to Wook už konečne uvedomil :)
    3)on sa prebral....Luhan sa prebraaaaal.....ani nevieš jak som šťastnááá <3<3<3 teším sa na ďalší diel......hwaiting :)
    PS,: Musí byť ďalší diel až v utorok? O.o to neprežijeeem :) <3 a potom kto bude komentovať a čítať to čo napíšeš...no...Kto?.... :)

    OdpovědětVymazat
  8. Ten dopis strasnee mooc dojemnej, az sem se malem rozbrecela:D:)
    Konecne to Wookovi docvaklo)
    A Lulu se probudill, jooo!:3
    Chci dalsi diiiil!:D:3

    OdpovědětVymazat
  9. Žijééééé~ No jo...nejsi sadista, jako já :D Zkrátka nezabíjíš xD

    OdpovědětVymazat