Dear Diary // Part. 12

Fandom: Super Junior / EXO

Postavy: Ryeowook, Luhan, Kai, Sehun, Kyuhyun 

Žánr: Škola, Šikana, Láska, Smutné

Autor: MeeKyong

Počet kapitol: 12/?

Annyeong~ Je pátek a to znamená další Dear Diary x) Asi bych měla zase něco napsat, protože už nemám předepsaný ani jeden díl, ale snad to do příštího týdne stihnu ^^ Tak doufám, že se vám to bude líbit a popřípadě zanecháte i koment ;) Bye~

„Jolie, jedla jsi dneska něco?“ podívá se se starostí v očích na černovlasou dívku sedící na židli, objímajíc si kolena a tisknouc si je k hrudi. Dívka vzhlédne ke svému bratrovi a přinutí se k úsměvu.

„Jedla. Snědla jsem celou svačinu a potom jsme s kamarádkami zašly na výborný oběd,“ zalže. Svačinu jí sebrali spolužáci. Na obědě nebyla a už vůbec ne s kamarádkami. Žádné nemá. Ovšem jak by tohle mohla Luhanovi říct? Zbytečně by si o ní dělal starost. Takhle je to lepší. Jolie sice občas má výčitky z toho, že svému bratrovi lže, jenže jsou to lži, které chce slyšet. Pravda by jej bolela. Takhle to bolí jen ji.

„A co jste měli?“ přisedne si k ní, podepře si bradu dlaní a pozorně poslouchá. Každý den se sestry ptá, zda něco jedla a co to bylo a ona mu každý den odpovídá a líčí, co vše za ten den snědla. Jenže poté se na ni Luhan podívá a něco uvnitř mu řekne, že mu jeho sestra lže. Nejde si nevšimnout, jak moc za posledních pár týdnů zhubla. Má propadlé tváře a vystouplá žebra. Ačkoli se na něho každý den usmívá, Luhan vidí, že její úsměv není upřímný. Vidí, že je zničená. Vypadá, jako by v noci vůbec nespala. Má kruhy pod očima a je celá bledá. Ten pohled jej ničí.

„Měli jsme nejdřív zelný salát, který vybrala Jin Ae. Potom Sunye prohlásila, že chce něco s masem, tak jsme si dali kuřecí paličky. No a nakonec vybrala Taesoo zmrzlinový pohár,“ vymyslí si rychle Jolie, zatímco se stále snaží udržet si na tváři svůj nucený úsměv. Nejraději by teď běžela do svého pokoje a plakala. Nenávidí to.

Luhan nadzvedne obočí. „Jin Ae, Sunye a kdo..? Taesoo? Ale Jolie, ani jedna z nich s tebou do třídy nechodí,“ zauvažuje nahlas a černovláska si skousne ret.

„T-to... Ony chodí do jiné školy,“ vyhrkne a pokusí se přitom znít co nejvíce důvěryhodně. Světlovlásek se zamračí, načež Jolie vyskočí ze židle.

„No nic, promiň bráško. Musím jít. Máme s holkama sraz v parku,“ oznámí mu něco, co samozřejmě není pravda a poté se rozejde do svého pokoje. Nemůže se s ním dál bavit. Nadevše jej miluje a právě proto cítí, že kdyby se jí ještě chvíli na něco ptal, už by mu nedokázala dlouho lhát. Jenže ona musí. Luhan se nesmí dozvědět pravdu. Tedy, alespoň ne do té doby, kdy budou stále spolu.

-

„Ryeowooku, můžu se na něco zeptat?“ otočí hlavu směrem k hnědovláskovi. Právě vyšli z kavárny, kde mu Luhan koupil horkou čokoládu, jak slíbil. Ryeowook ji sice ze začátku nechtěl, přesto ji nakonec vypil. Většinu času, co seděli u stolu, bylo ticho. Sem tam si vyměnili pár pohledů, přičemž se Luhan nepřestával usmívat, ale ani jeden si nebyl jistý, co říct.

„Hm,“ udělá tiše Wook, hledíc na zem před sebe.

„Teď, když jsi tady semnou... Jsi nervózní? Máš strach?“ zeptá se jej opatrně.

„P-proč se na to ptáš?“

„Chci to vědět. Jestli máš strach, řekni mi to. Můžu jít třeba kus před tebou a ne vedle tebe, jestli se tak budeš cítit bezpečněji,“ navrhne. Ryeowook odlepí oči od země a podívá se na něj.

„Já... mám starch,“ přizná a sleduje Luhanovu reakci. Dívá se do jeho tváře a čeká, kdy se mu na ní objeví úsměv, úšklebek, cokoli, co bude dávat jasně najevo, že je právě za tohle Luhan rád. Ovšem když uvidí to zklamání a povzdech, zarazí se.

„Připadám si jako nějaká zrůda,“ pousměje se po chvíli a odvrátí od hnědovláska pohled. „Mrzí mě, že se mě bojíš,“

„Pokud bych měl být upřímný...“ začne Wook, ale poté se zastaví, „...vlastně nic,“ zakroutí hlavou.

„Řekni to,“

„Ne, nemám na to právo. Omlouvám se, že jsem řekl, že mám strach,“ řekne Ryeowook a Luhan náhle zastaví. Hnědovlásek se po něm udiveně ohlédne a všimne si toho pohoršení v jeho očích.

„Tohle vezmi zpátky. Ihned,“ řekne mu pevným hlasem, až se Ryeowook trochu stáhne.

„C-co mám vzít zpátky?“

„Tu omluvu,“

„Ale..proč?“ vydechne, zatímco k němu Luhan udělá dva kroky, aby se k němu trochu přiblížil. Ovšem blíže jak na délku paže si to nedovolí. Zatím.

„Nikdy... Už nikdy se neomlouvej za to, když říkáš, jak se cítíš, Ryeowooku. To je jako by ses omlouval za to, že vůbec jsi,“ Ryeowook se na něho nevěřícně a s pootevřenými ústy dívá, zatímco Luhan má kamennou tvář. Vlastně, možná vypadá trochu naštvaně. „Chci, abys ke mně byl upřímný, dobře? Vždycky,“ na okamžik se rozhostí ticho, dokud se Luhan neusměje a znovu nepromluví.

„Tak mi teď řekni to, co jsi chtěl. A upřímně,“ hnědovlásek se zhluboka nadechne a nervózně si prsty začne hrát s knoflíkem u Luhanova saka, které má stále na sobě.

„Byl bych mnohem radši, kdybys mě uhodil nebo mi jakkoli ublížil,“ zašeptá, přesto jej druhý slyší a vytřeští oči. Nikdy by si nemyslel, že tohle bude Ryeowook chtít. Ale mrzí ho to.

„C-cože?“ Ryeowook sklopí pohled a oči na okamžik zavře. Chtěl jsi pravdu. Chtěl jsi, ať jsem upřímný.

„Co tím myslím je to, že od všech ostatních, kteří mi už někdy ublížili, vím, co čekat a taky vím, že jim nemůžu věřit. Ty jsi jediný, kdo mi zatím neublížil a je na mě hodný. A to mě děsí mnohem více,“ řekne polohlasem. Docela se diví, že mu tohle všechno dokázal říct. Tolik slov po hromadě už dlouho neřekl.

Luhan na něho dál zaraženě kouká. Ano, vlastně to docela chápe. Navíc si moc dobře pamatuje, když mu Ryeowook říkal, že už někomu věřil a doplatil na to. Bojí se, aby Luhan nebyl stejný.

„Ale já přeci-“ zarazí se v polovině věty a odvrátí pohled, „To je jedno,“ mávne nad tím rukou a rozejde se dál. Ryeowook jej ihned následuje. Neví, proč za ním pořád jde. Je to docela vtipné. Jde za osobou, které se bojí. Jde za ní dobrovolně. Má oblečené její sako a nechal si od ní koupit pití. Jak ironické.

„Chtěl jsi říct, že nejsi jako ostatní?“

„Asi ano,“ zasměje se tiše. Ryeowook se na něho chvíli dívá, načež si nemůže pomoc, ale jeho rty se zkroutí do nesmělého úsměvu. Zase. Co jsi zač?

Luhan jeho úsměv koutkem oka zahlédne a zahřeje jej tak neuvěřitelně příjemný pocit. Ryeowook se opět usmívá. Možná to bude znít trochu namyšleně, ale řekl by, že se usmívá díky němu. Dnes už po druhé.

Po několika minutách ticha oba dojdou až na konec ulice, kde se zastaví. Luhan si dá ruce v bok, našpulí rty a rozhlédne se.

„Tak, kam teď?“

„Nevím,“ šeptne Wook, pohled sklopený. Ani neví, kde jsou. Celou dobu se díval buď do země, nebo na Luhana. Šel prostě tam, kam šel on. Doteď neví proč.

Luhan se pousměje. Ryeowook je roztomilý. Vypadá jako malé zranitelné a ztracené štěně, o které má potřebu se starat a chránit jej. A Ryeowook si tak trochu i připadá. Jako štěně, které někdo vyhodil z domu a on se chytil prvního milého člověka, který k němu přišel. Nějakým způsobem se k němu upoutal a teď jde stále za ním. Zkrátka, děje se něco, čemu se chtěl Wook vyhnout.

„Měl bych jít domů,“ vzhlédne k němu hnědovlásek. Druhý se zamračí.

„Myslel jsem, že spolu budeme o něco déle,“

„P-promiň. Nemůžu,“

„Nemůžeš nebo nechceš?“ zeptá se přímo Luhan. Ryeowook si skousne ret. Říkal si, že chceš, abych byl upřímný, že?

„Nechci,“ hlesne. Luhan si povzdechne, ale znovu se usměje.

„Jsem rád, že mi nelžeš,“ Ryeowook vzhlédne.

„He?“

„Jdeme?“ světlovlásek ignoruje Wookovo zmatení a rozejde se. „Jsem si jistý, že nevíš kudy,“ řekne si spíše pro sebe, ačkoli ví, že jej druhý slyší. Ihned se vydá za ním a vytěsní z hlavy otázku, jaktože není Luhan naštvaný.

-

Zamračí se, když si prohlédne dům, před kterým zastavili.

„Tady bydlíš?“ zeptá se. Ryeowook si nervózně pohrává se svými prsty a kouše se do rtu. Neví, proč mu dovolil jej doprovodit domů. Teď Luhan ví, kde bydlí a může toho kdykoli využít. Nejraději by si za to nafackoval.

„Hm,“ přikývne a rozejde se směrem k domu.

„Počkej!“ zastaví jej Luhan a hnědovlásek se k němu otočí. „Nezapomeň na to, cos mi dneska slíbil, dobře?“ usměje se na něho, ovšem druhý se na něho jen zmateně podívá.

„Přece to, že mi nebudeš lhát,“ připomene mu. Ryeowook trhaně přikývne a světlovlásek si povzdechne. Nejraději by mu teď rozcuchal vlásky, ale ví, že kdyby k němu natáhl ruku, vše by tím pokazil. Nemůže to riskovat. Musí na to jít pomalu. Dnes jej donutil k úsměvu. Další krok bude to, že se jej dotkne, aniž by to v něm vyvolalo pocit strachu. Chce mu pomoct. Chce, aby se přes to dostal. Až se mu to podaří, jeho práce tu končí.

„Málem bych zapomněl,“ rozpomene se najednou Wook a rychle si z ramen stáhne Luhanovo sako, „Děkuji,“ Druhý si sako vezme a přikývne.

„Tak zítra,“ řekne s vřelým úsměvem. Ryeowook se na okamžik pousměje, poté se otočí a vydá se k domu. Luhan se dívá na jeho vzdalující se záda a čeká, než vejde do dveří. Když se tak stane, znovu si povzdechne a rozejde se pryč.

-

„Už od začátku mi přišel zvláštní! Neměli jsme ho k sobě brát! Je to parchant!“ Sehun pochoduje z místa na místo a rozhazuje rukama jako blázen. Kai mezitím sedí v křesle a nevnímajíc si prsty mne kořen nosu, plně ponořen ve svých myšlenkách a snažíc se zjistit odpovědi na své otázky, ovšem Sehunovi stále narážky na Luhana jej ruší.

„Hned ve chvíli, kdy ho poprvý odmítnul uhodit, jsme ho měli-“

„Můžeš s tím konečně přestat?!“ zakřičí na něho Kai. Sehun zmlkne a zmateně po něm střelí pohledem. „Myslíš si, že tím něco vyřešíš, když tady budeš pochodovat jako idiot a nadávat na všechny strany?!“ probodne světlovlasého chlapce pohledem, vstane a rozzuřeně kopne do onoho křesla.

„Co mi vyčítáš? Seš stejně naštvanej jako já!“ oponuje mu druhý, avšak vápětí toho zalituje, jelikož k němu Kai přiskočí a chytne jej za límec košile.

„Ale na rozdíl od tebe přemejšlim, jak mu to dát sežrat!“ přecedí skrz zaťaté zuby a hrubě jej odstrčí, div ho neshodí na zem. Je naštvaný. Přímo rozzuřený! Nečekal, že by tohle mohl Luhan udělat.

„Zrovna on! Proč sakra?!“ rozcuchá si vlasy, zatímco jej Sehun stále více zmateně pozoruje. Na jednu stranu chápe, že je Kai naštvaný, ale tolik?

„Proč vůbec přemejšlíš nad tím, jak mu to dát sežrat? Proč ho prostě nezmlátíme?“

„To nejde,“ vydechne Kai a zakroutí hlavou, „Nedokázal bych ho zmlátit,“ Sehun nadzvedne obočí.

„Proč bys to nedokázal? Ten bastard nás zradil a udělal z nás idioty,“ připomene mu a pomalu se k němu přiblíží. „A uhodil tě. To mu neprojde,“ dodá a Kai se po něm překvapeně podívá.

„Hele, seš ty vlastně naštvanej protože se zastal toho ubožáka, nebo protože mi dal pěstí?“ zeptá se jej podezíravě, zkřižujíc ruce na prsou.

„J-já... jasně že mi vadí, že ti dal pěstí,“ zamumlá Sehun, „Ale ty mi řekni, proč ho nedokážeš zmlátit?“ změní rychle téma, aby Kai nic nepoznal. Nemůže přeci poznat to, že to, že jej Luhan uhodil, jej štve mnohem více než to, že se zastal Ryeowooka. Má Kaie rád, vlastně víc než to, proto má teď na Luhana takovou zlost.

Kai zatěká pohledem po místnosti, ve které se právě nacházejí a přemýšlí, co odpovědět.

„Prostě to nedokážu, jasný?!“ zvýší znovu hlas a rozejde se ke dveřím. Sehun několikrát zmateně zamrká, načež se jej pokusí zastavit.

„Zní to, jako bys ho měl snad rád,“ zauvažuje nahlas Sehun, když v tom jej jeho vlastní slova a myšlenky bodnou u srdce.

Kai se na okamžik zastaví, zavře oči, zhluboka se nadechne a promluví.

„Běž někam, Sehune,“ řekne výhružně a poté z místnosti odejde, přičemž samozřejmě nezapomene hlasitě prásknout dveřmi.

Sehun ještě chvíli hledí na ony dveře a snaží se potlačit slzy, jež se derou do jeho očí. Neví proč, ale zrovna v tuhle chvíli mu něco říká, že má Kai Luhana vážně rád. Ano, na druhou stranu je mu jasné, že je to hloupost. Asi to bude prostě tím, že ho má až moc rád, ale bojí se mu to říct, protože jej napadají všelijaké důvody, proč by selhal. A tohle je jeden z nich. Vždy je tu možnost, že bude mít Kai rád někoho jiného. Ale to si Sehun nechce připustit.