All I Want for Christmas is You

Fandom: Super Junior

Pairing: Eunhae

Typ: One Shot

Autor: MeeKyong

Počet slov: 3758

Uff.. Konečně se mi podařilo tenhle one-shot dopsat :D BANZAI! Je to zase jenom něco splácanýho dohromady, ale aspoň na ten Štědrý den něco, že? Mno, snad se vám to bude líbit ^^ Merry Christmas~

            Hřbetem ruky si otře kapky potu z čela a povzdechne si, přičemž se vrátí zpět k dělání těsta. Od rána je na nohou a celý den peče cukroví. Už stihl několik druhů a dělá na dalších. Ovšem letos jej to nebaví tolik, jako loni. Miluje Vánoce, ale tenhle rok to vypadá, že je jediný…

            Vyhrne si rukávy, očka se mu rozzáří jako malému dítěti a s hravým úsměvem zaboří ruce do hromady ingrediencí před ním. Světlovlásek vedle něho jen zakašle, když mu obličej zapráší mouka, která se pod nátlakem Haeho dlaní, rozlétla všude kolem. Donghae se zastaví, nechá zavřené oči a zaúpí. Má ještě více bílý obličej než Hyuk.

            „Donghae,“ zavrčí Hyuk a mouku si z obličeje setře hadrem. Když se vší mouky zbaví, pohlédne na chlapce vedle sebe, jež stále stojí, jakoby zamrznul a čeká, až jej jeho přítel očistí též. Hyuk se ušklíbne a dá si ruce v bok.

            „Chtěl bys něco?“ zeptá se škádlivě a nadzvedne obočí.

            „Rád bych viděl,“ našpulí rty Hae a otočí hlavu směrem k Hyukovi, který se okamžitě začne smát. Hnědovlásek si povzdechne. Očistil by se sám, ale jelikož má ruce až po zápěstí zabořené v té kupě mouky a cukru a všeho možného, nemůže.

            Po chvíli se Hyuk k Haeho radosti uklidní, sáhne po hadru a mouku setře.

            „Hlupáčku,“ zamumlá, načež mu lípne malou pusu na rty. Hae se usměje a začne prsty těsto zpracovávat, ovšem po pár minutách, kdy těsto stále nechce držet tvar, přestane.

            „Nejde to,“ řekne jako pětileté dítě a zamračí se. Blonďák chvíli přemýšlí, načež mu něco dojde.

            „Dal jsi tam všechno?“

            „Jo,“

            „A vajíčka taky?“ ukáže na plné plato vajec a začne se smát.

            „Hups,“ udělá Hae a zazubí se, „na ty jsem asi zapomněl,“

            Otevře troubu a natáhne se pro plech, načež hlasitě zaúpí, chytí se za prsty a začne skákat po celé kuchyni. Zapomněl si vzít chňapku. Idiot.

            Přiskočí ke dřezu, zapne ledovou vodu a prsty strčí přímo pod proud. Úlevně vydechne a uklidní se. Neměl by při něčem tak nebezpečném, jako je pečení, myslet na něco jiného.

            Nasadí si červené chňapky a znovu se pro plech natáhne. Vytáhne jej a položí na linku. Troubu zavře, znovu si povzdechne, přičemž se zahledí na zavřené dveře na konci chodby. Přikývne si sám pro sebe, otočí se zpět k lince, vezme malý talířek a naskládá na něj pár kousků cukroví, a poté se rozejde směrem k pokoji. Zastaví se přede dveřmi a tiše zaťuká. Odpovědi se nedočká, přesto mu je jasné, že jej osoba uvnitř slyšela a jeho mlčení znamená, že může vejít. Vezme tedy za kliku a dveře otevře. Pomalu vejde a dveře za sebou zase zavře. Na okamžik zůstane stát na místě, hledíc na hnědovláska, jež sedí u stolu a je k němu otočený zády, načež se k němu rozejde. K jeho uším ihned dolehne rychlé ťukání do klávesnice, které ale přestane ve chvíli, kdy dojde blonďák až k němu.

            „Co je, Hyuku?“ hlesne Hae, opře se lokty o stůl a se zavřenýma očima si prsty promne kořen nosu.

            „Přinesl jsem ti nějaké cukroví,“ řekne a položí před něho talířek, „ochutnej,“ pousměje se a čeká na jeho reakci. Hnědovlásek hlasitě vydechne a na talířek se podívá.

            „Dej to jinam. Překáží mi to při práci,“ spraží Hyuka pohledem, a poté se zpět zadívá do monitoru.

            „Nemůžeš aspoň dneska přestat psát?“

            „Ne,“

            „Vždyť je štědrý den, Hae,“ pronese, aniž by z druhého spustil pohled. Donghae se natáhne pro talířek a vrazí mu ho do rukou.

            „Žádný cukroví nechci, nechápeš to?!“ zvýší hlas. Eunhyuk o krok couvne a přikývne.

            „Jasně, chápu. Promiň, nenech se rušit,“ zamumlá a vydá se ke dveřím, ve kterých se ale zastaví a ohlédne se.

            „Vím, že ti poslední dobou moc to psaní nejde a vím, jak ti to vadí. Vím to…moc dobře. Taky vím, že to mezi námi v posledních měsících není zrovna dokonalý, ale sakra Donghae! Jsou Vánoce! Měli bychom být spolu a smát se, jako loni. Neměli bychom se hádat… aspoň ne dnes,“ sklopí pohled a skousne si ret, „prosím,“

            Donghae se k němu otočí a protočí očima.

            „Ježiši Hyuku, moc si to bereš. Jsou Vánoce – no a co? Je to den jako každej jinej. A jo, máš pravdu. Psaní mi nejde a mezi náma to taky moc neklape. Ale co mám dělat? Přetvařovat se, jenom protože jsou nějaký blbý Vánoce? Ale prosím tě… vždyť víš, že je nemám rád,“ řekne nezaujatě. Hyuk k němu zvedne pohled, přičemž se mu v očích zalesknou slzy.

            „Ale ty minulý Vánoce to tak nevypadalo,“ připomene mu.

            „To mi taky šlo psát a navíc jsem se tak choval hlavně kvůli tobě, protože ty tyhle svátky miluješ,“

            „A myslíš, že letos je už nemiluju?“

            „Letos je mi to ukradený,“ řekne, jakoby to nic neznamenalo, ovšem jeho slova Hyuka zasáhnou tak, jako nikdy.

            „Takže jsem ti ukradený i já?“ Hae si povzdechne a opět protočí očima.

            „Vrať se radši k pečení, nebo se ti to připálí. Já musím pracovat,“ naštvaně se otočí ke stolu a vrátí se k psaní. Hyuk ještě pár vteřin setrvá na místě, a potom se vrátí do kuchyně, kde položí talířek na linku, o kterou se následně opře. Zamrká slzy, které se mu vlily do očí. Nechce brečet. K ničemu by to stejně nebylo.

            „Můžu tam dát tyhle?“ zeptá se Hae a ukáže Hyukovi kulatou ozdobu, kterou vytáhl z krabice. Hnědovlásek si ji prohlédne, pokrčí obočí a zakroutí hlavou.

            „Tu ne. Dej tam radši tu z tý druhý krabice,“ ukáže na krabici u jeho nohou a usměje se. Hae sklopí pohled k bílým ozdobám, na které Hyuk ukazuje, a poté se znovu zadívá na modrou, kterou má v ruce.

            „Tahle je hezčí,“ protestuje. Hyuk si s úsměvem povzdechne.

            „Tak fajn, ale ty bílý tam dáš taky,“ Donghae rychle pokývá hlavou, stoupne si na špičky a pověsí modrou kouličku na stromek. Světlovlásek stojí za ním, připraven, kdyby náhodou Hae neudržel rovnováhu, a pozoruje jej s širokým úsměvem na tváři.

Zahledí se na modré ozdoby v krabici, jež svírá v rukou, a smutně se pousměje. Letos se asi s nikým hádat nebude. Letos bude muset stromek, který sám kupoval a sám jej dotáhl do obýváku, ozdobit sám. Na okamžik znovu zavadí pohledem o zavřené dveře, než přistoupí ke stromku a začne na něj věšet všemožné ozdoby.

Ustoupí kousek dál od stromku, dá si ruce v bok a pyšně se usměje. Líbí se mu.

„Ještě tomu něco chybí,“ řekne si pro sebe, otočí se a natáhne se pro menší krabici, ze které vzápětí vytáhne stříbrnou hvězdu. Vzhlédne ke špičce stromku a skousne si ret. Je to výš než si myslel. Rozhlédne se kolem sebe, hledajíc něco, na co by si mohl stoupnout, načež si všimne dřevěné stoličky. Dojde pro ni a postaví ji před stromek. Nedůvěřivě ji přeměří pohledem, a poté se na ni opatrně postaví. Natáhne ruku s hvězdou ke špičce, avšak pořád kousek zbývá, proto se postaví na špičky a zkusí to znovu.

„Ještě kousek!“ zamumlá a váhu přenese jen na jednu svou nohu. Stolička, na které stojí, se začne nebezpečně naklánět, ovšem dřív než si toho Hyuk stihne všimnout, stolička se převrhne a blonďák dopadne s tichým výkřikem zády na tvrdou podlahu.

-

Prsty si zajede do tmavě hnědých vlasů a lehce za ně zatahá. Silně k sobě přitiskne oční víčka a něco si pro sebe zamumlá. To je vážně tak hloupý, že za celý den zvládnul zatím napsat jen čtyři ne moc dlouhé odstavce? Je on ještě vůbec spisovatel?

Z myšlenek jej vytrhne hlasitá rána, která jde z obýváku. Donghae zavrčí a rozzuřeně bouchne pěstí do stolu.

„Eunhyuku! Nemůžeš ty svoje blbý a nepotřebný vánoční přípravy dělat potichu?! Snažím se tady pracovat, jestli ti to náhodou nevadí!“ zakřičí, přičemž znovu párkrát praští do stolu. Nediví se, že nemůže psát. Nemá ani chvíli klidu!

„P-promiň, Donghae,“ ozve se přiškrceně z vedlejší místnosti. Hnědovlásek se zmateně ohlédne, pokrčí obočí, vstane a vydá se ke dveřím.

Když dojde do obýváku, pohled mu padne na světlovláska svíjejícího se na zemi. Jakmile si jej druhý ale všimne, rychle se posadí a následně se vytáhne na vratké nohy, přičemž se rukou zapře o opěradlo křesla.

„Co to tady děláš?“ udiví se Hae, podívá se na stromek a ušklíbne se, „Zdobíš stromek?“ zeptá se skoro pobaveně.

„Jo,“

„A k čemu? To budou nějaký dárky? No tak Hyuku, víš, že já pro tebe žádnej nemám,“ oznámí mu. Hyuk ještě chvíli lapá po dechu, který si tím pádem na zem vyrazil, a poté mu odpoví.

„Ne, to nevím. Ale víš co? Nevadí mi to. Stejně nic nechci,“

„Tak co řešíš? Proč pečeš cukroví a zdobíš stromek?“ nadzvedne obočí a aniž by čekal na odpověď, otočí se a rozejde se zpět do pokoje.

„Vlastně jo, něco bych chtěl,“ řekne Hyuk a Hae se zastaví. Otočí se k němu a založí si ruce na hrudi.

„Co?“

„Víš, že já Vánoce miluju. Bylo by od tebe milý, kdyby ses aspoň dneska choval jinak a nebyl pořád tak chladnej a mrzutej. Je Štědrý den, Donghae! Lidé by měli být spolu a ne být rozhádaní a každý v jiným pokoji!“ zvýší hlas tentokrát Eunhyuk.

„To platí možná pro tebe a pro ty, co tyhle blbý svátky slaví. Já ne, Hyuku. Mě jsou nějaký Vánoce úplně ukradený,“ odpoví mu a světlovlásek se jen hořce usměje.

„Asi máš pravdu. Pro tebe to neplatí. Ale pro mě jo, takže mě omluv, ale jdu někam, kde sám nebudu. Ty si tady zůstaň a pracuj. Už tě nebudu rušit,“ udělá pár kroků, avšak poté musí zastavit, jelikož jej bolestivě píchne v boku. Zhluboka se nadechne a rozejde se dál.

„Možná to tak bude nejlepší,“ souhlasí po chvíli Hae a vydá se do pokoje, ze kterého předtím vyšel. Blonďák zamrká neposlušné slzy, obuje si boty, oblékne si teplý kabát a kolem krku si obváže tlustou šálu. Vezme za kliku vchodových dveří a otevře je. Ještě jednou se ohlédne v naději, že by tam snad Donghae mohl stát a chtít jej zastavit, ovšem nikdo za ním nestojí, proto jen zklamaně sklopí hlavu a vyjde ven z domu vstříc mrazivému počasí. Dveře za sebou zavře, bradu zaboří do šály a ruce hluboko do kapes. Vydá se téměř vylidněnou ulicí, přičemž mu do tváře naráží velké množství sněhových vloček.

Neví, co vlastně myslel tím, když řekl, že půjde někam, kde nebude sám. Nemá, kam by mohl jít. Rodiče bydlí v jiném městě a své přátele nechce otravovat. Jeho kroky proto směřují do centra města, kde stojí na náměstí velký krásný strom, u kterého bude jistě hodně lidí. Aspoň nebude sám. V podstatě.

-

Stojí opřený o dveře a pohled má upřený někam do prázdna. Netušil, že by Hyuk vážně mohl odejít. Ačkoli, kdyby byl v jeho kůži, asi by odešel už dávno. Je pravda, že už několik týdnů je to s Donghaem k nevydržení, přesto s ním Eunhyuk pořád je. Tedy, aspoň do teď byl.

Odtrhne se ode dveří a otevře je. Pomalým krokem se rozejde do kuchyně. Projde obývákem, kolem téměř dozdobeného stromku, a zastaví se před linkou, na které leží talířek s cukrovím, které mu Hyuk dopoledne donesl. Zamračí se a s menší nechutí si jeden kousek vezme. Jeho výraz se skoro hned změní, když mu lahodná a sladká chuť cukroví připomene minulý rok a s ním i Donghaeho nešikovnost. Jeho koutky se samy zkroutí do menšího úsměvu. Rozhlédne se kolem sebe, prohlížejíc si vánoční ozdoby, které Hyuk vytáhl a roznesl po celém bytě, a poté znovu se vydá ke stromku. Vzhlédne ke špičce a pak i k rozbité hvězdě, jež leží na zemi. Všimne si i převrhnuté stoličky a povzdechne si.

„Ach, Eunhyuku,“ zakroutí hlavou a přinese z kuchyně židli, která je viditelně vyšší a hlavně bezpečnější, než ona stolička. Potom se ale zastaví a zamyslí se. Eunhyuk tuhle hvězdu rozbil a jinou nemají. Nebo aspoň on o žádné neví.

Přejde do místnosti, ve které mají přes rok naskládané ozdoby, a začne ji prohledávat, zda tady náhodou nemají ještě nějakou hvězdu nebo špici navíc. Zkusí to v rohu místnosti, když v tom místo hvězdy objeví… dárek? Spíše je to malá krabička, ale je zabalená v modrém balicím papíře a obvázaná bílou stuhou, takže to pravděpodobně bude dárek. Zmateně vezme onen malý předmět do dlaní a prohlédne si jej ze všech stran, načež si na jedné z nich všimne svého jména.

„Dárek pro mě?“ udiví se, „No tak Hyuku! Víš, že tohle nemám rád,“ hlesne a zatáhne za stuhu a nechá neslyšně spadnout na zem. Prsty roztrhne papír a stejně jako stuhu jej pustí na podlahu. V ruce mu zůstane malá tmavá krabička. Pomalu ji otevře a vytřeští oči.

„To nemyslí vážně…“

-

Dojde na náměstí, které je skutečně zaplněné desítkami lidí. Zastaví se a zakloní hlavu, aby mohl vidět celý vánoční strom. Jeho zářivá světla se mu odráží v očích, ve kterých se vzápětí zalesknou i slzy. Navzdory tomu hojnému počtu lidí se naopak cítí ještě osamělejší, než se cítil doma. Je to hrozný pocit. Zvláště pro někoho, kdo se celý rok nemůže těchto svátků dočkat. Nenapadlo jej, že se zrovna na Štědrý den takhle pohádají a nakonec je budou strávit odděleně. Měl jinou představu. Vlastně naprosto jinou.

„Taky nemáte nikoho, s kým byste mohl trávit Vánoce?“ promluví na něho najednou mile nějaký starší pán, kterého ani neviděl přicházet.

„He?“ udělá blonďák a stařeček se na něho vřele usměje.

„Já jsem taky sám. Už několik let chodím na Štědrý den sem a obdivuji krásu toho stromu,“ ukáže na strom před nimi. Eunhyuk k němu stočí pohled a poté zpět na stařečka.

„Několik let?“

„Ano. Rodinu nemám a přátelé bydlí daleko. Tady mám aspoň pocit, že nejsem sám,“ odpoví mu stejně mile, jako předtím. Eunhyuk mu úsměv oplatí, ovšem stařeček si všimne toho smutku, který má přímo vepsaný ve tváři.

„Copak se stalo chlapče?“ zeptá se jej starostlivě a položí mu ruku na rameno.

„Já ve skutečnosti mám někoho, s kým bych měl dnešek trávit. Ale ten dotyčný Vánoce rád nemá, takže jsem tu sám,“ vysvětlí mu. Dědeček chápavě přikývne a nabídne Eunhyukovi horký čaj.

„Napij se,“ pobídne jej. Blonďák se na něho chvíli dívá, přemýšlejíc, zda není nebezpečné brát si pití od cizího, avšak při pohledu do jeho očí mu připadá, jakoby cizí nebyl. Má v sobě něco, co lidi naprosto zbavuje strachu z neznámého člověka a nutí je to mu říct vše, jakoby to byl jejich vlastní dědeček. Jinak řečeno, vypadá jako ten hodný dědeček z pohádek, který si získá vaši důvěru hned, co se na vás jen usměje. Zvláštní.

„Děkuji,“ přijme čaj a napije se. Jeho tělem se rozlije příjemně horká tekutina, která jej okamžitě zahřeje.

„Víš, nemyslím si, že nemá rád Vánoce,“ pokračuje v tématu stařeček a vezme si od Hyuka již prázdný hrníček.

„Vážně je nemá rád, věřte mi,“ řekne mu Hyuk a znovu se zadívá na strom. Dědeček udělá to samé a zamyslí se.

„Tak dobře, nemá Vánoce rád. Ale to neznamená, že by je s vámi nechtěl trávit,“ Světlovlásek se mu podívá do očí a chce mu znovu oponovat, ale vidí, že stařeček chce ještě něco říct, proto mlčí.

„Možná nemá rád Vánoce a vše, co je s nimi spojené, přesto jsem si jistý, že by byl rád s vámi,“

„Ale-“ Hyuk chce říct, že se dnes jeho přítel tvářil jinak, ovšem dědeček jej nenechá domluvit.

„Vlastně si myslím, že nebyl zrovna dobrý nápad chodit sem, když vás doma čeká někdo, kdo vás má rád. Abych byl upřímný, řekl bych, že ten dotyčný je právě na cestě za vámi,“ usměje se. Hyuk naprázdno pootevře ústa a vydechne.

„Kéž by. Byl by to asi zázrak,“ šeptne blonďáček.

„Ale ty se přece o Vánocích dějí, že? Určitě ano. Na druhou stranu, kdybyste sem nešel, neviděl byste ten krásný strom, že?“ Eunhyuk upře pohled znovu na strom, na chvíli se na něj zadívá, načež chce dědečkovi odpovědět, ovšem když otočí hlavu, všimne si, že už vedle něho nikdo nestojí. Zmateně se kolem sebe začne ohlížet a pohledem přelétávat všechny lidi, hledajíc menšího starého pána, který mu před pár okamžiky dal napít svého čaje. Ovšem nikde jej neviděl. Sklopí pohled a usměje se. Byl to vážně podivný a zvláštní stařeček. Viděl ho jen okamžik a už by byl schopný mu vyklopit celý svůj život. Páni, neměl by být tak snadno důvěřivý, jinak by toho mohl v budoucnu litovat. 

            Další smršť sněhových vloček se začne snášet z nebe a bělit všem přítomným vlasy. Eunhyuk se opět zachumlá do své šály a ruce zastrčí do kapes ve snaze najít teplo.

Vzhlédne k již tmavému nebi a zadívá se na bílé kousky sněhu, jež z něho padají. Zavře oči a vychutnává si ten příjemně mrazivý pocit, který mu vločky padající na jeho tvář dopřávají. Ano, dnešek si vážně představoval naprosto jinak. Chtěl se s Donghaem usmířit. Dokonce jej chtěl… Na tom nesejde. Nic se nekoná. Místo toho tu stojí na náměstí s mnoha dalšími lidmi, kteří nechtějí být na Štědrý večer sami. Svým způsobem je to krásné. I lidé, kteří nemají s kým být, jsou nyní spolu. Seznamují se a začínají se přátelit. Možná se i zamilují. Je tedy více než možné, že tu polovina těchto lidí už příští rok nebude a místo toho budou někde spolu. Místo nich sem přijdou zase jiní a bude se to opakovat. Vždyť, na Vánoce nemá být nikdo sám, že? Eunhyuk jen doufá, že příští rok i on bude mezi těmi lidmi, kteří sem příští rok nebudou muset chodit. A když už, tak s někým. Nejlépe s Donghaem. Vlastně, hodně krát už sem s ním chtěl zajít, jenže Hae se k tomu nikdy neměl. Nikdy neměl moc tu vánoční náladu, kterou v sobě každý má, rád. Prý mu vše přijde moc přehnané. Říká, že když chce někomu dát dárek, přeci nebude čekat, až budou Vánoce, že? Má pravdu, ovšem ani Hyuk nevidí Vánoce jako svátek, kdy musí dávat dárky. Má je rád kvůli tomu, že se lidé sejdou a stráví nějaký ten čas spolu. 

            Z myšlenek jej vytrhnou něčí ruce, které se mu obmotají zezadu kolem pasu. Eunhyuk div leknutím nevyjekne, když jej na krku polechtá něčí dech. Dotyčný mu položí hlavu na rameno a zavře oči. Hyuk s pootevřenými ústy pootočí hlavu a uvidí hnědé vlásky, ve kterých je napadaných pár sněhových vloček.

            „D-Donghae?“ Hlesne polohlasem. Hnědovlásek si jej k sobě přitiskne o něco více a vdechne jeho vůni.

            „Věděl jsem, že tady budeš,“ šeptne mu do ucha. Starší se chvíli jen mlčky dívá před sebe, snažíc se najít vysvětlení pro náhlou změnu Donghaeho chování, ale poté si vzpomene na vše, co mu řekl a znovu zamrká slzy. Přiloží jednu ruku na tu jeho, stiskne ji a donutí jej ho pustit. Na okamžik zaváhá, načež se k němu otočí.

            „Co tady děláš? Neměl bys pracovat?“ Zeptá se jej nezaujatě. Donghae vzhlédne a setká se s jeho vyčítavým pohledem.

            „Ne, já… Promiň, došlo mi, že jsem se choval jako idiot,“ Eunhyuk se hořce usměje. 

            „Vážně?“

            „Jo… Víš, všiml jsem si v obýváku té rozbité hvězdy a tak-„ začne mladší, ale zastaví se v půli věty a vytřeští oči, „nestalo se ti něco?“ Chytne jej za ruce a prohlédne jeho dlaně, aby zjistil, zda se o ty střepy nepořezal. 

            „Ne, nic mi není,“ vykroutí své zápěstí z jeho sevření a pobídne jej, aby pokračoval. 

            „No, chtěl jsem to dozdobit, tak jsem se šel podívat, jestli nemáme ještě nějakou hvězdu, ale místo toho jsem našel…“ Eunhyuk napůl tušíc sleduje s vykulenýma očima, jak Donghae pro něco sahá do své kapsy u kabátu. Hlasitě polkne, když vytáhne tmavou krabičku.

„Tohle,“ krabičku mu ukáže a poté se mu podívá do jeho vytřeštěných očí, „Chtěl jsi-“

„Zapomeň na to,“ odsekne Hyuk a nenechá jej domluvit. Bože, je mu tak trapně!

Donghae se pousměje nad červení v blonďákově tváři.

„Eunhyuku, netušil jsem, že-“

„Říkám, zapomeň na to!“ skočí mu znovu do řeči a naštvaně se otočí k odchodu, avšak Donghae jej chytí za zápěstí a donutí jej se k němu otočit zpět.

„To nepůjde,“ usměje se hnědovlásek, pustí jeho zápěstí, kousek od něho odstoupí a pomalu si klekne na jedno koleno do sněhu. Eunhyuk vytřeští oči – dnes již po několikáté – a snaží se pochopit, co to Donghae dělá a na kolik to myslí vážně.

„Vím, asi je blbost dělat něco takovýho potom, co jsme se tak hádali, ale jelikož si ty chtěl udělat to samé, zkusím to teď já,“ začne Hae, přičemž na něho Hyuk zírá, div mu nevypadnou oči z důlků.

„Omlouvám se za to, jak jsem se choval. Ačkoli nemám Vánoce rád, vím, že ty ano a já ti nechci kazit tu radost a potěšení z nich. Potom, co jsi odešel, došlo mi, že bych tě mohl ztratit a jenom pomyšlení na to mě zabíjí. Vím, že to se mnou máš těžké a taky ještě mít budeš, ale věř, že ať se budu chovat sebehůř, vždycky tě budu milovat, ať se děje cokoli… Víš, jak šťastný jsem byl, když jsem tuhle krabičku našel a bylo na ní napsané moje jméno? Došlo mi, že jsem svých chováním asi zkazil tvoje plány a ty už se k nim ani nebudeš chtít vrátit… Proto jsem se rozhodl, že to udělám já,“ usměje se a krabičku otevře.

„I když se někdy chovám jako idiot a je to se mnou k nevydržení, stejně to zkusím… Eunhyuku… vezmeš si mě?“ Cítí, jak silně mu buší srdce. Mlha z jeho zrychleného dechu mu jde od úst a v jeho očích se odráží bílá světla vánočního stromku.

„Žádáš mě o ruku s prstýnkem, který jsem koupil já?“ poznamená Hyuk vážně, čímž v Haem probudí silný pocit nejistoty, ovšem když se vzápětí široce usměje, nejistota zmizí.

„Seš vážně idiot, to máš pravdu,“ povzdechne Hyuk a klekne se naproti hnědovláskovi, „Měl pravdu, zázraky se vážně dějí,“ zamumlá si pro sebe, když si vzpomene na dědečka, kterého tady potkal.

Donghae nadzvedne obočí.

„Sice netuším, o čem – nebo spíš - o kom to mluvíš, ale to je jedno,“ pokrčí rameny, „Takže?“ Eunhyuk se znovu usměje a neschopen dalších slov jej obejme kolem ramen. Donghae, stále v ruce svírajíc onu krabičku, mu objetí oplatí a zaboří mu hlavu do vlasů. Už je to tak dlouho, co se naposledy objali…

„Budu to brát jako ano,“ zašeptá mu do ucha a potom se od něho odtáhne, aby mu mohl vidět do očí.

„Miluju tě, Donghae,“ řekne blonďák a políbí jej na rty. Po chvíli se od něho ale odtrhne a znovu jej obejme.

„Děkuju ti za ty nekrásnější Vánoce, které jsem kdy zažil,“ poví tiše a pevněji se k němu přitiskne.

„Taky tě miluju,“ usměje se druhý, přičemž ani jeden z nich neví o osobě stojící opodál.

„Veselé Vánoce, Eunhyuku a Donghae,“ usměje se dědeček, načež se znovu rozplyne jako mlha, kterou nikdo nevidí.