Fandom: Super Junior / EXO
Postavy: Ryeowook, Luhan, Kai, Sehun, Kyuhyun
Žánr: Škola, Šikana, Láska, Smutné
Autor: MeeKyong
Počet kapitol: 5/?
KYUHYUN MÁÁÁ SOOOOOLOOOOO~ Tak! :D Mám neskutečnou radost! Co vy? Jak si užíváte to hnusný počasí venku? Už aby bylo zase hezky, že? No jo.. co říct víc? Přijde to jenom mě nebo je to čím dál tím víc depresivnější? Ovšem.. Milujeme Ryeowooka i Luhana~ ENJOY!
Obyčejná
dívka. Stejná, jako každá druhá. Z tváře jste jí jen těžko
smazali její zářivý úsměv. Byla veselá a šťastná, ovšem
pouze na krátkou chvíli. Teď je starší a vše kolem ní se stává
chladnějším. Život je jiný, než si jej představovala. Přeje
si, aby jí to někdo tehdy řekl.
Řekla
mu, že je na dně, jenže on to nechal být. Nezajímal se. Od té
doby to dívka držela v sobě. Říkala si: „Jsem v pořádku, nic
to není,“ - vše to byly pouhé lži. Stačilo se jen podívat do
jejích mdlých a zapadlých očí. Každou noc se snažila zastavit
svůj pláč, přestože věděla, že není šance, aby se jí
udělalo lépe. Věděla, že je to zbytečné, přesto se snažila.
Dnes
jsme ve škole dostali úkol, napsat, čeho si v životě vážíme a
co nás činí šťastnými. Když jsem to slyšel, musel jsem se
pousmát. Kdyby to zadali před pár měsíci, bylo by to pro mě
snadnější. Přemýšlel jsem.. o čem mám psát? Slyšel jsem nějaké
dívky, jak se mezi sebou baví a radí se, co napíšou. Slyšel
jsem slova jako – rodina, přátelé, oblečení, nakupování.
Přísahal bych, že jsem zaslechl někoho říkat i peníze.
Léto
skončilo, ona stále nosila dlouhé rukávy, aby zakryla stopy
bolesti. Protože ty škrábance na rukou viditelně krvácely.
Věděla, že má deprese, ale nechtěla si to přiznat. Nemyslela
si, že by mohla zapadnout a všem to zřejmě unikalo. Byla jako
voják s ranami z boje. Krvácela z každé rány, kterou její tělo
uneslo.
Ve
škole neměla přátele, v lavici seděla sama. A pokud si přeci
jen někdo ran všiml, svedla to na svou kočku. Avšak ty škrábance
nebyly jen náhoda, jenže to nikoho nezajímalo na tolik, aby ji
zachránil z její sebenenávisti.
Vše
šlo ke dnu, nikdy vzhůru. A tady je, zaseklá v téhle hloupé a
slepé uličce, ze které neví, jak ven.
Tak
jsem přemýšlel dál. Možná bych mohl napsat něco o sněhově
bílém klavíru ze školy. O tom nejroztomilejším a nejvěrnějším
stvoření, které znám, o Hyunkim. Pak jsem se ale zastavil. Proč
jednoduše nepsat o vzpomínkách? Díky nim jsem aspoň trochu
šťastný. Jsou to jediné, co mám, čeho si cením a čeho se
nevzdám.
Moc
dobře věděla, co dál. Stačilo si jen stoupnout na židli a
obvázat si provaz kolem krku.
Napsala
dopis svýma třesoucíma se rukama.
„Koukněte
se na mě. Jste hrdí na své výjimečné dítě?“
Ale
věděla, že rodiče nejsou ti, které mohla obviňovat. Byl to
svět, který ji v hlavě udělal tohle. Takový zmatek z toho všeho
kolem ní.
Stála
na židli a vzhlížela k Měsíci. Jen na nic nemyslet, brzy bude
konec.
Židle
dopadla s ránou na zem, zatímco dívka pobrala svůj poslední
dech. Je po všem, vše je pryč. Naposledy vydechla, již se setkala
se smrtí.
Deníčku,
musím se ti s něčím svěřit. Já... udělal jsem to. Použil
jsem tu žiletku, na kterou jsem nikdy neměl v plánu sáhnout. Víš
proč? Moje matka... ta na kterou jsem se mohl vždy spolehnout.. to
kvůli ní jsem to udělal. Protože ona.. byla otci nevěrná, s tím
svým přítelem, se kterým je i teď. Byla s ním už v době, kdy
ještě měla být jen s mým otcem. I ve chvíli, kdy tak moc
onemocněl, stále se po nocích scházela s Min Wooem. Řekl mi to
Kyuhyun, jeho syn. Nešlo to vydržet. Už toho na mě bylo tolik, že
jsem to neunesl. Ale víš co? Pomohlo to.
Její
matka vešla dovnitř, okamžitě padla na kolena. Nyní už nemůže
vzít zpět to, co vidí svýma vytřeštěnýma očima.
Její
malá holčička, jež vychovala, tam jen tak visela s tělem bledým
a s výrazem krutě prázdným, bezvládně se pohupujíc.
Naříkající
matka si všimne dopisu a okamžitě jej zvedne. Rozevře papír.
„Je
tohle vůbec spravedlivé?“ vydechne. Začne číst, zatímco jí
po tvářích ztékají slzy.
Já..
nechci uvnitř zemřít a pouze dýchat. Přemýšlel jsem nad tím a
říkal jsem si, jestli je tohle ještě pořád život. Ale víš...
úleva existuje... nacházím ji pokaždé, když se říznu. Ano...
když jsem se řízl poprvé, nebylo to naposled. Udělal jsem to
znovu. Avšak spíš než to, mě bolí srdce. Cítím se, jak každým
tahem zrazuji svého otce. Trápí mě svědomí, ale nemůžu si
pomoct. Konečně jsem našel něco, co mi alespoň trochu pomáhá.
„Mrzí
mě to, mami, ale tenhle svět není místo pro mě. Dlouho jsem se
snažila to celé napravit a zapadnout, jenže vše to vedlo jen k
tomu, abych zjistila, že je svět plný zla. Nic tu pro mě není,
jen zabírám místo. Nemám důvod tu déle zůstávat. Je to chyba,
byla jsem špatně umístěna. Narozena ve špatném čase, na
špatném místě. Ale vše je v pořádku, jelikož mě znovu brzy
uvidíš. Až nadejde tvůj čas, budeš to vědět. Stačí se jen
podívat na Měsíc, který bude jasně zářit na temné noční
obloze.
Přes
noc to zvládneš, stačí jen pevněji obejmout polštář. Dej
světu vědět, že jsem zemřela v bolesti, protože právě svět
kolem mě je ten, koho je třeba obviňovat. Vím, že za rok
zapomeneš na to, že jsem odešla. Protože nejsem nic, co by stálo
za zapamatování – to je to, co mi spolužáci ve škole věčně
říkali. Takže se řídím většinou. Moje přítomnost na zemi
již není potřebná, stejně nikdy nebyla. A kdyby cokoli, doufám,
že tě to alespoň posilní. Jsi nejlepší kamarádka, kterou jsem
kdy měla. Velká škoda, že tě musím udělat takhle smutnou. Ale
pamatuj, že jsi pro mě byla vším. Jsi jediná, která vlastnila
klíč k mému srdci.
Teď
už je čas odejít, nezbývá moc místa na psaní. Ano, prohrála
jsem svůj boj, ale ty musíš bojovat dál. Budu se na tebe dívat z
mraků nad námi.
To
je vše, světe...sbohem...“
Zavře
knihu spolu se svým deníkem. Koho kdy napadlo číst něco takového
a přitom psát svůj vlastní deník? Ale proč ne. Moc se to od
sebe neliší, v tomhle případě. Seskočí z parapetu a zandá
knihy do batohu, a poté přejde ke klavíru. Posadí se k němu,
zavře oči a začne hrát. Pomalou a smutnou melodii, jak by se
mohla ostatním jevit. Jemu spíše zní jako šťastná. Vymyslel ji
on sám. Při ní se vždy vrací do svých mladých let, kdy byl
šťastný.
„Promiň,
že ruším,“ Ryeowook sebou trhne, přestane hrát a vytřeští
oči. Prudce se otočí a spatří ve dveřích stát Luhana. Zase
ty..?
„Ale
já jenom...“ podrbe se na hlavě, zavře dveře a udělá pár
kroků směrem k Wookovi, který se instinktivně začne odtahovat.
„Viděl
jsem, jak tě zase kluci mlátí, no a-“
„Nepamatuješ
si, co jsem ti říkal minule?“ skočí mu do řeči.
„He?“
„Nic
ti do toho není, tak mě nech prosím být,“ řekne tiše, hrdlo
má stažené strachem, přesto si je jist, že jej Luhan slyšel.
„Jenom
mě zajímá... Jsi v pohodě?“ - stále ta samá otázka.
„Je
mi fajn,“ - stále ta samá lež. Vstane od klavíru a začne
couvat ke svému batohu. Nechce se k němu otáčet zády, má
strach. Nohou do něho konečně narazí, sehne se pro něj, hodí
jej na záda a se zatajeným dechem dojde až k Luhanovi, kde se
zastaví.
„Mohl
bych prosím projít?“ pohledem těká všude možně. Nemá odvahu
se mu dívat do očí.
„Můžu
se tě ještě na něco zeptat?“ zkříží ruce na prsou, aniž by
se hnul z místa. Už si za těch několik dní stihl všimnout, že
se Ryeowook k nikomu nepřiblíží víc jak na délku paže. Je mu
tedy jasné, že to neudělá ani teď, proto toho hodlá využít.
Ryeowook
mlčí, pohled zabodnutý do země. Co chceš ještě vědět?
Prsty nervózně žmoulá lem své uniformy a kouše se do rtu.
„Proč
se k ostatním chováš, jako by byli všichni úplně stejní?“
nakloní se k hnědovláskovi, ten však ihned ucukne a udělá krok
dozadu. Chceš to vědět? Fajn.
„Protože
to oni jsou, Luhane,“ odváží se k němu vzhlédnout, načež se
zarazí. Řekl mu jménem. Opravdu si dovolil jej oslovit jeho
jménem. Proč to udělal?!
„Já
takový nejsem,“ zamumlá blonďák, trochu zaražen jeho odpovědí.
Jak to, že jsou všichni stejní? Nejsou. Tedy aspoň on takový
přeci není.
„Jenže
tobě já nevěřím,“ hlesne, pohled opět sklopený, očekávajíc
ránu, která ale nepřichází.
„Jak
bys taky mohl,“ vydechne, očima neustále skenujíc Ryeowookův
smutný obličej. Otočí se, vezme za kliku, otevře dveře, ale
dřív, než se stihne hnědovlásek hnout z místa, Luhan dveře
zabouchne a zvenčí je zamkne.
Když
Wook uslyší cvaknutí a rozpozná v něm otočení klíčem,
okamžitě přiskočí ke dveřím a začne na ně bušit pěstmi.
Věděl jsem to! Je stejný...
„Pusť
mě ven!“ zakřičí. Blonďák za dveřmi se podívá na klíčky
na své dlani. Obstaral si je předtím, než šel sem. Věděl, že
tady Wooka najde. Viděl ho sem jít. Sám neví, proč to dělá,
ale on prostě nechce, aby si Ryeowook myslel, že on je stejný,
jako ostatní, i když si říká, jestli tohle je ten správný
způsob, jak mu to dokázat.
„Prosím!“
zanaříká, načež přestane dlaněmi bušit do dveří a padne na
kolena. Nemá moc síly. Je vyčerpaný. Vinu na tom má hlavně to,
že moc nejí. Kdyby jedl, měl by sílu. Takhle žádnou nemá.
„Promiň
mi to, Ryeowooku,“ ozve se vážně zpoza dveří.
„Říkal
jsi, že ty takový nejsi,“ vzlykne a podívá se na dveře,
„Přitom jsi naprosto stejný!“ schová si tvář do dlaní a
rozpláče se naplno. Luhan si povzdechne, opře se zády o dveře a
sveze se po nich na zem.
„Nejsem,“
vydechne, „Chci abys věděl, že nejsem,“
„Proto
mě tady zamykáš?“
„Jinak
bys utekl,“ zavře oči a hlavou se opře o dveře.
Několik
dlouhých minut je naprosté ticho. Ryeowook se za tu dobu již taky
přemístil ke dveřím, sedí na zemi opírajíc se o ně a k hrudi
si tiskne kolena. Netuší, zda už Luhan odešel, nebo tam ještě
je, ale spíše se přiklání k tomu, že prostě odešel a on tady
bude muset čekat, jestli sem nepřijde třeba školník nebo
uklizečka, popřípadě prostě počká do druhého dne. Nic jiného
mu nezbývá.
„Jsi
tam ještě?“ zkusí to Ryeowook do ticha místnosti. Řekl by, že
je to takových dvacet minut, co nikdo nepromluvil.
„Jsem,“
lehce sebou trhne. Už odpověď ani nečekal. Podle hlasu je poznat,
že Luhan taky sedí opřený o dveře. Ryeowookovi se opět rychle
rozbuší srdce. Jediné, co je od sebe dělí, jsou ty tenké dveře.
Když si to Wook uvědomí, opět trochu znervózní. Jsou tak blízko
a přitom jsou každý úplně někde jinde.
„Když
už jsem tě tam zamkl, přece tě tady nenechám samotného,“
povzdechne si. Proč on to vůbec dělá? Proč mu tak záleží na
tom, aby Ryeowook věděl, že on je jiný? Měl by prostě odemknout
a odejít. Drží jej tam jako nějakého vězně.
„Proč?“
„Říkám,
že takový nejsem,“
„Když
ti řeknu, že ti věřím, pustíš mě?“ odtrhne se ode dveří a
otočí se čelem k nim, jako by mluvil s nimi.
„To
zase neuvěřím já tobě,“ pousměje se Luhan, v prstech třímajíc
klíče. Čeho tím chce vlastně dosáhnout? Sám neví.
Ryeowookovi
opět poklesnou ramena a on se znovu o dveře opře zády.
„Co
mám tedy udělat?“ Luhan se zadívá před sebe a zamyslí se.
„Každý
vidí, jak vypadáš. Všichni ví, že jsi chytrý, proto ti mohou
kdykoli dát úkol, abys ho napsal za ně. Vědí, že si na tobě
můžou vybít svoji nudu... Ale nikdo neví, jaký jsi. Dovol mi to
zjistit,“ Ryeowook se pokusí pobrat do plic potřebný vzduch,
který mu právě Luhan vyrazil. Zjistit, jaký jsem? Jen to
ne! Přesně tohle říkali i ti předešlí "kamarádi".
Tedy, neříkali to tak důvěryhodně a vlastně to říkali úplně
jinak, ale ve výsledku to bylo to samé. Už se nenechá napálit.
Nebude znovu tak slepě a naivně věřit. Už ne.
„Promiň,“
Okay, tak já jsem si to tedy přečetla, abych ti zde mohla zanechat nějaký ten komentář. A taky ti udělat radost (?)
OdpovědětVymazatPopravdě je mi Wook hodně líto. Úplně ho chápu, že se bojí a nikomu nevěří. Kdo by taky věřil, po tom všem.. I tak věřim, že se Luhanovi povede se k němu dostat blíž a Wookie by měl alespoň jednoho člověka, který by ho měl rád a ve třídě (vlastně všude) by ho chránil. ^^
A taky...Víš, že je to první povídka, kterou čtu a je tam EXO? ...Jo, nějak to zvládám. Musím.. :D (Poslouchám SuJu, takže se to nějak neutralizuje. xDD)
Jsem nedočkavá~ Pokračování bude brzo, že jo? ^.^
Ano...máš pravdu, je to čím dál více depresivnější a navíc neuznávam sebepoškozování. Prostě se mi to příčí, i když to třeba dané osobě pomůže...
OdpovědětVymazatJo Wookieho mam ráda, ale Luhana ne...
I mě je hodně líto Wookieho, Dost si toho prožil a většina z toho nebylo nic dobrého. Proto se nedivím, že nikomu nevěří. Snad se Luhanovi podaří získat si jeho důvěru a nezklame ho...
Jsem zvědavá, co bude dál...