Fandom: Super Junior / EXO
Postavy: Ryeowook, Luhan, Kai, Sehun, Kyuhyun
Žánr: Škola, Šikana, Láska, Smutné
Autor: MeeKyong
Počet kapitol: 3/?
Je tu další Dear Diary! Jak to bude dál? Co bude říkat Luhan na to, co se děje Ryeowookovi? ENJOY ~
Milý
deníčku,
asi
před týdnem k nám přišel nový kluk, Luhan. Je z Číny, ale
odmala žije tady. Když jsem ho poprvé viděl, ihned mě napadlo,
že bude stejný, jako Sehun nebo Kai. A víš co? Měl jsem pravdu.
Tedy ne, on mě zatím nebije, ale jsem si docela jistý, že to
nebude trvat dlouho a udělá to. Každopádně, když si Sehun
všiml, jak je Luhan dobrý ve sportech a navíc zjistil, že se
dříve učil nějaké bojové umění (což mě samozřejmě dost
uklidňuje) okamžitě se ho -jakožto nováčka- ujal. Dívky
neustále básní o tom, jak je nádherný a můžou se roztéct
pokaždé, když se usměje. Nerozumím jim. Nechápu je. Ale tolik
bych chtěl. Vlastně jim docela závidím. Také bych chtěl zažít
ten pocit, že se mi někdo líbí, avšak doteď jsem na to nějak
neměl pomyšlení. Jediné, na co myslím je, odkud se bolest
vynoří tentokrát. Bolest spolu se smutkem jsou moji úhlavní
nepřátelé, kteří mě pronásledují na každém kroku. Snažím
se jim utéct, schovat se před nimi...marně.
Už
jsem ti psal, že mě včera znovu Kai zmlátil? Ne? A víš kvůli
čemu to bylo tentokrát? Měl jsem z testu lepší známku než on.
Občas se opravdu divím, co všechno si dokážou najít, aby mi
mohli ublížit. Ale jak mohl nevědět, že se to stane? Všechny
dobré známky z toho předmětu má jen díky mě, jelikož mu píšu
úplně všechny úkoly. Opravdu to bolí. Nikdy neprojeví ani
trochu vděčnosti.
Nikdo
se o mě nezajímá, nikdo se mnou nechce mít nic společného.
Jediné, k čemu jsem jim dobrý, je to, že jim píšu úkoly, můžou
si do mě kopnout, křičet na mě a ničit mi mé věci, jen protože
se jim zachtělo, nebo si chtějí vybít zlost. Tvářím se, že je
mi to všechno jedno, ale oni nikdy nezjistí, jak mě to ve
skutečnosti uvnitř zabíjí...
...Nechci
perfektní život...
...Já
jen chci žít šťastně...
Sedí
zkroucený na parapetu okna, k hrudi tisknouc si svá kolena. Hlavu
má opřenou o studené sklo a dívá se skrz něj ven na šťastné
studenty, kteří si užívají čerstvě podzimního počasí.
Běhají po trávě a hází po sobě napadaným listím. Ryeowook
pevněji obejme svá kolena, když mu najednou zakručí v žaludku.
Dnes ještě nic nesnědl. Vlastně už si do školy vůbec nic
nenosí, stejně by neměl šanci se najíst. Jeho první jídlo je
až odpoledne, když se vrátí domů. Občas stihne něco zakousnout
i ráno, ale to jen zřídka.
Je
mu docela dobře. Je ve své oblíbené místnosti s klavírem, na
který si už samozřejmě stihl zahrát, a teď jen odpočívá.
Dokonce už stihl napsat úkoly, které nejsou jeho a ošetřil si
čerstvé rány. Dnes už mu snad nic nehrozí.
Koutky
se mu zkroutí v malém úsměvu, když uvidí jednoho ze spolužáků,
jak se po spadaném listí smekne a skončí na zemi. Taky bych se
chtěl takhle bavit. Povzedchne si a jeho teplý dech trochu
zamlží sklo. Zvedne ruku a prstem lehce na sklo nakreslí usmívajícího se panáčka. Odtáhne se a též se na panáčka
usměje. Ovšem za chvilku panáček znovu zmizí a spolu s ním i
Ryeowookův úsměv.
Najednou
zaslechne tiché kroky z chodby. Ztuhne a trhne hlavou směrem ke
dveřím, když se kroky pořád přibližují. Prsty zaryje do tenké
látky kalhot na kolenou, dech se mu zrychlí. Někdo vezme za kliku
a ve chvíli, kdy se dveře otevřou, se mu zastaví srdce a dech se
zadře v krku.
„Ah...
Promiň...“ podiví se světlovlásek, když mu pohled padne na
drobného chlapce s vystrašenýma očima, jak sedí vzadu u okna a
tiskne se k němu, co nejvíce to jde.
„Co
je tohle za místnost?“ zeptá se udiveně, zavře za sebou dveře
a začne se kolem sebe ohlížet. Ryeowook není schopen slova, jen
vyděšeně hledí na chlapce, přemýšlejíc, co mu asi udělá.
„Nevěděl
jsem, že je tady nějaká třída s klavírem,“ zamumlá a prsty
přejede po hladkém povrchu klavíru. Poté ale vzhlédne k
Ryeowookovi a šouravým krokem se k němu přiblíží.
„Chodíš
do stejný třídy jako já, ale si jediný, s kým jsem se ještě
neseznámil,“ usměje se. Ryeowook vytřeští oči. Jsi moc
blízko...
„Jsem
Luhan, ale to už asi víš,“ natáhne k němu ruku. Hnědovlásek
sebou trhne a instinktivně se skrčí a pevně semkne oční víčka.
Nedotýkej se mě, prosím..
Luhan
nechápavě nakloní hlavu na stranu. „Stalo se něco?“ Ryeowook
pomalu oči znovu otevře a natlačí se více na zeď, o kterou se
zády opírá. Tak ať už jej uhodí. Proč to tak natahuje?
„Jak
se jmenuješ?“
„Jdi
pryč...prosím,“ hlesne Wook a do očí se mu znovu začnou tlačit
slzy. Má strach. Tak neuvěřitelný strach.
Luhan
si slzy v jeho očích všimne a lekne se. Provedl mu něco? Proč
pláče?
„Co
se-“
„Odejdi...“
zašeptá. Prsty stále zarývá do kalhot, srdce mu silně bije do
hrudi a snaží se do plic nabrat dostatek vzduchu. Pohled má
zabodnutý v podlaze a jeho tělo se začíná lehce třást. Tak
proč už nejdeš...?!
„Ale
proč?“ nadzvedne obočí, když v tom sebou Ryeowook trhne,
seskočí z parapetu, protáhne se kolem Luhana a bleskově vyběhne
z místnosti. Blonďák se za ním nechápavě dívá a snaží se
pobrat, co se mu asi stalo.
Vpadne
do chodby, zabouchne za sebou dveře. Nevnímá nic kolem sebe,
nepozdraví učitele, na které narazí. Musí odsud okamžitě pryč!
Doběhne
do šaten, hbitě ze své popsané skřínky popadne své věci,
nevšímaje si nových odpadků od spolužáků a rychlými
kroky ze školy odejde. Projde kolem ostatních se sklopenou hlavou,
snažíc se na sebe neupozornit. Poté ale na chvíli odlepí pohled
od země a vzhlédne, přičemž očima vyhledá okno té místnosti
s klavírem, načež vytřeští oči a zalapá po dechu. Stojí tam
a dívá se dolů na něho. Ryeowookovi se znovu rozbuší srdce
strachem, ihned pohled odvrátí a poté již zmizí ze školního
pozemku.
Dnes
jsem se s ním poprvé setkal. S tím novým, s Luhanem. Představ si
to, přišel do té místnosti s klavírem, kam nikdo jiný, kromě
mě, nechodí. Přišel tam a stál přede mnou. Byl ale hrozně
blízko. Tak blízko, že jsem se začal třást. Nevěděl jsem, co
mi udělá, jen jsem očekával tu ukrutnou bolest, až mě konečně
uhodí. Ale víš co? Neudělal to. Neuhodil mě, a to mě děsí
mnohem více. Prostě tam jen tak stál a vyptával se mě na jméno.
Říkal jsem si: „To ti ještě nikdo neřekl, jak se jmenuje ten
chudák, do kterýho si můžeš kopat, jak jen se ti zachce?“
Divil jsem se. Ale své jméno jsem mu neřekl. Vlastně jsem mu
nedokázal říct nic jiného, než to, aby odešel. Hlasivky jsem
měl svázané, hrdlo stažené a srdce bušilo tak silně, až jsem
si říkal, jestli ho neslyší. Jenže místo toho, aby splnil, co
jsem žádal, se mě ještě zeptal na důvod. Chápeš to? Nevydržel
jsem to a prostě jsem utekl pryč já. Nechal jsem ho tam a on tam
zůstal i po tom, co jsem už vycházel ze školy. Díval se na mě
přes skleněné okno a já přesto, že jsem se mu do očí díval
jen zlomek vteřiny, než jsem pohledem uhnul, jsem v těch očích
mohl vidět zmatení. Myslel jsem si: „Ty jsi zmatený? To já bych
měl být,“ nevím, co od něho čekat. Mám se mu vyhýbat stejně,
jako ostatním? Samozřejmě, že budu. Neznám ho. Ani ho nechci
poznat. Jen bych si přál, aby mě nechal na pokoji. Vlastně ne...
Ať mě bije! Ať na mě křičí, nadává mi! Bude to rozhodně
lepší, než kdyby mi nedělal nic. Ve třídě není jediný
člověk, který by mi někdy něco neudělal.
Ale
on nebude vyjímka. Už jsem to říkal – všichni jsou stejní.
Vím to, a taky se podle toho řídím. Mám několik svých
pravidel, a vím, že pokud se jimi budu řídit, nebude to horší,
než je to teď.
-Nikomu
nevěřit.
-Nebránit
se, jinak to bude bolet ještě více.
-Neodmlouvat.
-Dělat,
jako bych neexistoval, neupozorňovat na sebe...nebýt.
Je
to snadné, lehčí než se zdá...
Zabočí
do třídy. Ještě tam nejsou úplně všichni. Na okamžik zvedne
hlavu, když uslyší nějakou dívku, jak na něho křičí. Všimne
si knihy v její ruce a ve chvíli, kdy ji hodí, Ryeowook se uhne na
stranu a knížka narazí do zdi za ním. Ovšem když Ryeowook
udělal krok stranou, zrovna do třídy vcházel Kai se Sehunem a
Luhanem v závěsu a Wook mu nešťastnou náhodou vkročil přímo
do jeho cesty, čímž zapříčinil, že do něho Kai vrazil.
Wook strne, zůstane stát na místě s vytřeštěnýma očima, se
strachem se otočit. Kai trochu odstoupí a probodne jej zezadu
pohledem.
„Ty
zmetku jeden!“ zavrčí a několikrát mu cukne obočí. Ryeowook
po hlase pozná, o koho jde a skousne si ret. Ty blbče! Proč si
se uhnul?! Měl ses nechat trefit tou blbou knihou!
Prudce
se otočí a padne před Kaiem na kolena. Sehun se tiše uchechtne,
zatímco Luhan, stojící za Kaiem, nechápavě pootevře ústa a
pokrčí obočí. Ryeowook klečí na chladně zemi, hlavu sklopenou
a prosí o Kaiovo odpuštění, ve které tak naivně doufá.
„Teď
to bude sranda, koukej,“ sdělí Sehun Luhanovi s pobavením.
„He?“
udělá Luhan a na moment odtrhne pohled od zoufalého Ryeowooka a
podívá se na Sehuna, aby zjistil, na kolik to ten kluk myslí
vážně.
„Tohle
je náš milý Ryeowook, říkáme mu "Třídní pytel".
Zatím jsi vždycky o tu podívanou přišel, páč si furt někde
něco zařizoval s učiteli. Ale teď ses konečně dočkal, dívej,“
kývne směrem k hnědovláskovi.
„Třídní
pytel?“ nechápe, když v tom se ozve rána, jak do Wooka Kai kopne
a on tak zády padne na podlahu. Luhan k němu střelí pohledem, a
poté se překvapeně podívá na Kaie. Tomu na tváři pohrává
spokojený úsměv, načež mladíka ještě jednou kopne, tentokrát
do boku. Skloní se k němu a ušklíbne se.
„Tak
co? Pořád mi hodláš chodit do cesty, ty parchante?“ zasyčí a
chytne svíjejícího se chlapce za límec a poté jej pěstí silně
praští do obličeje, až mu opět začne ze rtu téct krev. To by
si Kai přece nemohl odpustit, aby jej neviděl krvácet.
Luhan
celou scénu sleduje se zatajeným dechem. Nechápe to. Vždyť mu
jen omylem vkročil do cesty. To se může stát každému. Ale proč
šel ihned na kolena a tak zoufale jej prosil o odpuštění? To
porušil nějaký zákon nebo co?
Sehun
si všimne Luhanova výrazu a šťouchne jej do ramene.
„Neboj,
tohle je tady normální. Nevadí mu to,“ Luhan po něm střelí
pohledem.
„Nevadí?“
„Nestěžuje
si,“ pokrčí Sehun rameny.
„Asi
se bojí, ne?“ řekne ostře. Sehun se na něho podívá, překvapen
jeho tónem.
„Buď
v klidu, už je zvyklej,“ sdělí mu a zasměje se.
„Jdeme?“
otočí se k nim Kai. Sehun jen přikývne a rukou mávne na Luhana.
Všichni tři Ryeowooka překročí a jdou směrem ke své lavici,
ovšem jediný Luhan z něho ani na okamžik nespustí oči.
Těžce dýchá, Kaiův kopanec do boku mu zase vyrazil dech. Nevšímá
si lidí, co zrovna vejdou do třídy, a stejně tak si nevšímají
ani oni jeho, překročí jej a jdou dál, nijak zaujatě, jako by
tam ani nebyl.
Po
chvilce konečně nabere dostatek kyslíku, zvedne se do sedu, poté
se postaví na roztřesené nohy a podívá se na hodiny visící nad
tabulí. Má ještě čtvrt hodiny do začátku vyučování. Neváhá
a vypálí z místa na chodbu, zatočí doleva až dojde k toaletám.
Vpadne dovnitř, odhodí batoh a přejde k umyvadlu. Tupče. Je to
tvoje vina. Otočí kohoutkem, skloní se a ledovou vodou si
opláchne obličej. Vzhlédne a jazykem si olízne malou ranku na
rtech. Štípne to, ale on to nijak nevnímá. Rukávem si otře
kapky z tváře a silně sebou trhne, když se dveře místnosti
rozevřou. Ryeowook k nim okamžitě otočí hlavu, načež rukou hmátne po kohoutku, zastaví vodu a couvne, až narazí na zeď, na
kterou se vzápětí co nejvíce natlačí. Co tady chce?!
„Jsi
v pořádku?“ zeptá se jej starostlivě Luhan a trochu se k němu
přiblíží. Wooka jeho otázka poněkud zarazí, ale ne natolik,
aby zapomněl na svůj strach.
„Co
ode mně chceš? Přišel sis taky vybít zlost?“ propálí jej
pohledem a zrychleně dýchá. Co to proboha dělá? To jej chce
ještě vyprovokovat? Nemá tušení, kde se to v něm bere.
„Já...ne.
Jen jsem chtěl vědět, jestli ti něco není,“ řekne polohlasem
a udiveně Luhan.
„Do
toho ti nic není,“ odsekne. Přestaň Ryeowooku!
„No
jo, to máš asi pravdu,“ vydechne a přikývne. Pohledem přelétne
celou místnost, až se zastaví u umyvadla. Všimne si malé skvrnky
krve, která zůstala na jeho okraji.
„Utři
to, předtím, než půjdeš,“ ukáže na umyvadlo.
„Tak
už prosím běž!“ zaúpí a Luhanovo rychlé pousmání jej
usvědčí o tom, co si myslel již od začátku. Je stejný.
„Byla
chyba sem chodit. Promiň,“ zamumlá, poté se otočí a vyjde ze
dveří. Ryeowook si úlevně oddechne a zády se sveze po chladné
zdi na zem. Zavře oči. Bál se, že mu něco udělá. Bál se, že
potom, co jej uhodil Kai, udělá to hned i on. Počítá s tím, že
to jednou opravdu udělá. Jen doufá, že v ten den bude první a
snad i jediný, kdo mu ublíží.
Otevře
oči, vytáhne se na nohy, popadne batoh a vyjde ze dveří. Dojde
zpět do třídy, nevšímaje si posměšných pohledů a řečí,
jež jsou mířeny na něho. Klesne do své lavice a vyčkává na
zvonění. Být to na něm, šel by domů, zavřel se ve svém pokoji
a již nikdy odtamtud nevyšel. Ale to on nemůže. Musí to vydržet,
kvůli otci, kterému to slíbil.
„Hele,
taky si do něj můžeš kdykoli kopnout,“ pronese Kai.
„Dík,
nechci,“ zní Luhanova jednoduchá odpověď.
„Ale
no tak, je to sranda, věř mi,“ zasměje se znovu Sehun a Kai se k
němu okamžitě přidá.
„Sehun
má pravdu. Nemusíš si ani pořizovat boxovací pytel, když máš
jeho,“ Luhan nijak nereaguje, jen nevnímajíc pokyvuje hlavou.
Přemýšlí, proč byl Ryeowook na těch záchodech takový. Jen se
bál, jestli se mu nestalo něco vážného a on se choval tak, jako
by jej zmlátil on. Byl tak chladný. Chtěl mu jen pomoct, ale jak
vidí, on o jeho pomoc nestojí. Jeho věc. Nebude mu pomáhat, když
je k němu takový, přestože mu nikdy nic neudělal. Ať je tedy po
jeho.
Je to čím dál smutnější, ale moc se mi to líbí.
OdpovědětVymazatLuhan by se neměl vzdávat po jednom odmítnutí. Ale bude to mít těžké, než dokáže Wookiemu, aby mu věřil, že mu neublíží.
Moc se těšim na další díl.