Fandom: Super Junior / EXO
Postavy: Ryeowook, Luhan, Kai, Sehun, Kyuhyun
Žánr: Škola, Šikana, Láska, Smutné
Autor: MeeKyong
Počet kapitol: 2/?
Chtěli jste ho? Máte ho mít! Nestěžujte si. Místo Heart Attack máte Dear Diary a tak si ještě počkáte. No.. každopádně nebojte.. nepřijdete ani o HA ani o Softness of wolf claws. Jenže škola je svině a nějak mě nechce nechat psát... Co říct. SUNGMIN SE BUDE ŽENIT!!!! Nevéte jakou obrovskou mám radost! Konečně!! Je zajímavé jak jsem se dostala do fáze, kdy bych utrhala ruce EXO za to kdyby s někým začali chodit a SuJu bych nejradši dokopala všechny ke svatbě, kromě EunHae. Hehehe... užijte si to x3
Občas
si říkám: „Jak velký má tohle všechno smysl? Proč to pořád
tak snáším?“ Vážně bych si přál znát odpovědi. Na tomhle
světě není nikdo a nic, co by mě tu více drželo. Naopak. Jsem
tu nechtěný a nevítaný. Řekni. Jak těžké by bylo sebrat se
odsud a potají uprchnout do jiného města, či rovnou země? Bylo
by to složité? Matka by to neřešila, ani by to nikde nehlásila.
Byla by ráda, že se zbavila takové přítěže, kterou pro ni
jsem. A spolužáci? Ti by si možná po pár dnech všimli, že
lavice uplakánka je prázdná, ale hlavně, že jim ve třídě
chybí jejich oblíbený pytel na vybití nervů, či zbavení pouhé
nudy. Ale rozhodně bych jim nechyběl. Nikomu. Můj pejsek Hyun Ki
by to jistě pochopil, nebo bych ho vzal sebou. Konec konců, o něho,
kromě mě, tu také nikdo nestojí. Ale jemu to nevadí. Dokud má
mě, je šťastný. I on je pro mě to jediné, co mi dodává pocit
toho, že na celém širém světě je přeci jen někdo, kdo mě má
rád. Dává mi do života tu jedinou špetku štěstí, kterou tak
zoufale potřebuji. Jsem opravdu moc rád, že mu není ubližováno
tak, jako mě. To bych neunesl. Nedovolil bych, aby bylo někomu
ubližováno jen kvůli mně. Navíc někomu, kdo je můj jediný
opravdový přítel. Jediný, koho mám. Kdo mi zbyl. Dokud mám
jeho, nic víc nepotřebuji. O nic dalšího nestojím. Nechci, aby
se ke mně lidé chovali mile a byli na mě hodní. Stejně bych jim
to neuvěřil. Jak už jsem psal minule, bylo tu pár takových lidí.
Uvěřil jsem jim a spálil se. Nechci to zažít znovu a nedopustím,
aby se to někdy opakovalo. Znovu už ne…
Hnědovlásek
rychle zapluje do otevřených dveří, které za sebou ihned zavře.
Přejde k umyvadlu a pustí vodu. Rukama se zapře o kraj
umyvadla a naposledy mírně zavzlyká. Znovu to udělali. Znovu jej
bez jediného důvodu zbili. Prý se na ně špatně podíval. Ovšem.
Člověk, který se celou dobu snaží stát se neviditelným a
nejraději se rozplynout jako mlha, se na ně špatně podíval.
Jejich výmluvy začínají být hodně absurdní a chabé. Proč mu
prostě na rovinu neřeknou, že se nudí? Nepochopí to. Proč
zrovna on? Proč sakra ze všech lidí na škole zrovna on?! Co jim
udělal? Nikdy jim neřekl něco, co by je ponížilo. Nikdy je
nebil. A špatný pohled? Ryeowook se na ně bojí pouze pohlédnout.
Nechce se na ně dívat. Ví, že by je to akorát vydráždilo.
Očima
zarudlýma od slz se zadívá na svůj odraz v zrcadle. Vypadá
strašně. Má roztržené obočí a ret. Vytáhne si z batohu
papírový kapesník, strčí jej pod proud vody a setře krev, která
už zaschla i tu, která stále vytéká. Nenávidí to tady!
Nenávidí je! Nenávidí sebe! Kde přesně se to stočilo k
takovému scénáři? Hlavní hrdina je na počátku svého života
šťastný, nic mu nechybí, ale poté se objeví první lidé, kteří
si začnou utahovat z jeho váhy, později k nadávkám přidají i
pěsti. Poté mu zemře jeho milovaný otec, jeho matka začne pít a
najde si přítele, který je pořád v práci, což zapříčiní,
že hrdina je bitý svou matkou... jaký asi bude konec našeho
hrdiny? Happy end? Mnozí by se tomu zasmáli. Řekli byste, že to
dál hrdina nesnese a spáchá sebevraždu? Spěje to k tomu, že?
Možná. Jenže, co když dal svému otci slib, že nic takového
neudělá? Měl by to jednoduše porušit? Vždyť, jeho otec už tu
také není, aby mu v tom zabránil. Aspoň by byli znovu spolu.
Co
mám dělat, tati?
Tiše sykne bolestí, když kapesníkem přejede po zakrvácené
trhlině na obočí. Diví se, že ještě tu bolest cítí. Vypne
kohoutek, odstoupí od umyvadla a opře se o zeď. Hlavně, aby se už
nedíval do toho proklatého zrcadla. Hřbetem ruky si setře slzy,
nehledě na to, že je ihned nahradí nové. Už ani nevzlyká, slzy
ztékají volně, nedokáže jim bránit, ani nechce. Slzy jej
zbavují bolesti a smutku, vše to odnášejí z jeho těla a poté
zmizí. Jako pokaždé.
Po
chvíli se od zdi odtrhne, popadne batoh a přejde ke dveřím.
Nejprve na ně opatrně přiloží ucho, aby zjistil, jestli tam
někdo není. Když nic neuslyší, hubenými prsty lehce vezme za
kliku a bojácně vykoukne ven. Rozhlédne se na obě strany. Nikdo
tu už není. Všichni již odešli domů. Vyjde ven a rychlými
kroky projde chodbou až na její konec, kde zapluje do posledních
dveří. Zavře je za sebou a batoh odloží na zem. Otočí se a
povzdechne si, když mu pohled padne na sněhově bílý klavír.
Předtím, než se k němu rozejde, ještě otočí klíčem v zámku,
aby si byl jist, že je v bezpečí. Tahle místnost je už skoro
zapomenutá. Nikdo sem nechodí, a právě proto je tohle místnost,
kterou má Ryeowook tak rád. Navíc je tu klavír, jehož klidné
tóny jej dokážou uklidnit. Posadí se k němu a zlehka prsty
přejede po klávesách. Zavře oči a začne hrát pomalou píseň.
Rty se mu zkroutí v nepatrném úsměvu a myslí plně vnímá
klidnou melodii. Na nic jiného nemyslí. Když hraje, z mysli se mu
vypaří všechny bolestivé vzpomínky, které jej všude
pronásledují. Je vážně vděčný, že tu ten klavír nechali.
Kdyby jej dali pryč a z téhle místnosti udělali něco jiného,
Ryeowook by už nevěděl, kam se schovat. Chodívá sem i o
přestávkách, když jej zrovna nebijí, nebo někomu nepíše úkol.
Ten klavír je pro něho něco, co jej dokáže zbavit bolesti. Jeho
něžné tóny jej unáší do jiného světa, kde je úplně někým
jiným. Miluje to.
Zahraje
poslední tóny a v místnosti se rozhostí ticho. Ryeowook pomalu
otevře oči a zhluboka se nadechne. Zvedne se, přejde ke dveřím,
vezme batoh a z místnosti odejde. Obvykle se tu zdrží o něco
déle, ale dnes ještě musí někam zajít. Musí navštívit toho,
kdo jej vždy podporoval. Toho, kdo mu ukázal, že život může být
i krásný. Kdo mu řekl, ať to nevzdává. Toho, kdo jej opustil a
nechal samotného.
*
„Ahoj,
tati,“ řekne tiše a uslzenýma očima se snaží zaostřit na
jméno na náhrobku. Dnes jsou to přesně dva měsíce, co zemřel.
Dva měsíce, kdy se Ryeowook snaží marně najít další důvod,
proč žít. Předtím to byl on. Jenže odešel a už se nevrátí.
K smrti mi chybíš... Víš to?
Hnědovlásek
se rozvzlyká a padne na kolena do měkké trávy. Sklopí hlavu,
vlasy mu spadnou do tváře. Prsty zaryje do hlíny. Vzhlédne a
rozmazaným pohledem se zahledí na otcovu fotografii.
„Vypadám
hrozně, že?“ dostane ze sebe. Pokaždé, když přišel domů
takhle pomlácený, jeho otec mu rány ošetřil a utěšil jej. A
teď? Vrátí se domů a nic. Jeho matka se na něho nechce ani
podívat. Ani jej už nezdraví. Ryeowook se docela diví, že už mu
dávno nesbalila kufry a nepostavila mu je na ulici.
„Tati...“
řekne trhaně, „...pamatuješ si to naše společné navždy?“
zeptá se a setře si slzy. Asi před rokem si slíbili, že spolu
navždy zůstanou. Jenže, jakou cenu vlastně to slovo má? Žádné
navždy neexistuje. Kdyby ano, nenechal by jej tady.
„Vzpomínáš?“
Jo...? Já totiž jaksi zapomněl... Rozvzlyká
se. I on jej zradil. Slíbil mu, že jej neopustí. Lhal. Stejně
jako další jeho falešní přátelé, kteří se tvářili, že jim
na něm záleží.
„Odešel
jsi a už se nevrátíš,“ zůstalo jen prázdno, které se už asi
nikdy nezaplní a vzpomínky, které mu nikdy nikdo nevezme.
„Ale
přesto, tati, děkuji ti, že jsi to se mnou tehdy nevzdal,“ smutně
se pousměje, natáhne ruku a pohladí onu fotografii. Zakloní hlavu
a zadívá se na čistě modré nebe.
„Jsi
tam někde, viď? Díváš se na mě a dáváš na mě pozor,“
zašeptá a usměje se. Ještě jednou se podívá na fotografii,
jeho jméno, čísla značící narození a smrt, a vzápětí se již
znovu vytáhne na nohy.
„Doufám,
že se máš dobře. Tedy aspoň lépe, než já,“ usměje se a
další slzy vytečou z jeho očí, „Měj se, tati,“ zamává, a
poté se otočí a vydá se domů. Chtěl by tu s ním být déle,
ale bojí se. Má strach, že by se tu mohl objevit někdo ze školy
a znovu mu ublížit. Dnes už nechce. Sklopí hlavu a zrychlí, v
hlavě si přehrávajíc některé ze svých šťastných vzpomínek.
*
Vejde
do dveří, zuje se a stále se sklopenou hlavou rychle prosviští
chodbou a obývákem, po schodech až se konečně dostane do svého
pokoje. Zavře oči, odloží batoh a přejde k posteli, na které
klidně oddychuje jeho malý chlupatý kamarád. Klekne si na zem
před postel a lehce Hyunkiho pohladí. Ten se okamžitě vzbudí a
trhne sebou, ale jakmile si všimne, kdo jej to vzbudil, vyskočí na
všechny čtyři a začne Wooka vítat. Hnědovlásek se postaví,
vleze si na postel, lehne si, hlavu si položí na měkký polštář
a přitáhne si psíka do hřejivé náruče. Ten se mu okamžitě
schoulí v záhybu mezi krkem a ramenem a znovu zavře očka.
Ryeowook jej s úsměvem ještě nějakou dobu hladí, než taky
neupadne do snů.
*
Chlapec
a dívka byli neustále spolu. Milovali jeden druhého tak moc, až
to nebylo k uvěření. Ale poté dívka náhle zemřela. Chlapec byl
zlomený a nemohl zastavit svůj pláč. Plakal ve dne i v noci.
Mnoho lidí se jej snažilo utěšit, avšak marně. Nikdo jej
nedokázal zbavit těch bolestivých slz.
Jednou
v noci se mu zdál sen. Uviděl svou dívku v nebi a vedle ní stálo
ještě několik dalších dívek, které byli stejně staré jako
ona. Pocítil uvnitř klid a štěstí. Všechny dívky na sobě měli
dlouhé bílé šaty a v dlaních držely zapálenou svíčku.
Zastavil se, když si všiml, že svíčka jeho dívky není
zapálená.
Zeptal
se jí: „Proč tvá svíčka nehoří?“
Řekla:
„Pokaždé, když svou svíčku zapálím, uhasí jí tvé slzy.
Prosím, už neplač...“
Ryeowook
sedíc na parapetu zavře
knihu a setře slzy. Nechce to dočítat. Ani neví, proč s tím
začal. Možná proto, aby viděl, že není jediný, kdo trpí. Ano,
ví, že tahle kniha je pouze smyšlená, ale přesto. Nedokázal by
číst nějaké šťastné knihy. Záviděl by. Nechce číst vtipné
knížky. Nezasmál by se. Proto nejraději čte smutné knihy, aby
viděl, že není sám.
Otočí
hlavu a očima vyhledá hodiny. Je čas jít do školy. Seskočí z
parapetu, knihu vrátí zpět do police. Dopne si poslední knoflíky
uniformy, přejde k posteli, na které se znovu líně protahuje
Hyunki, pohladí jej, hodí si batoh na ramena a vyjde z pokoje.
Sejde schody, tiše pozdraví svou matku, která si v kuchyni chystá
kávu, ona mu ale samozřejmě neodpoví, pouze s nezájmem zamručí,
a Ryeowook už je znovu se zklamaným výrazem v obličeji na chodbě,
kde vleze do bot a opustí dům. Zastaví se a vdechne příjemný
ranní vzduch. Další den, další bolest. Každý den je pro něho
stejný. Nic nového jej nečeká. No co, alespoň už ví, na co se
má připravit. Rozejde se a vydá se napříč ulicí plné lidí.
*
Vejde
do třídy, jako vždy téměř přilepený ke zdi, pohled zabodnutý
v zemi až nakonec hbitě dojde až ke své lavici. Má dojem, že po
něm někdo něčím hodil, ale nějak není schopný rozeznat, co to
bylo. Jen ví, že to bylo lehké a moc to nebolelo. Posadí se na
židli, vytáhne z batohu učebnice a opět začne vyčkávat
zvonění. Doufá, že ho nechají aspoň dnes po ránu být. Bůh
jakoby jej vyslyšel, když se vzápětí ozve drnčivý zvuk zvonku.
Ryeowook si oddechne, když do třídy vejde učitelka. Ovšem podiví
se, když ji následuje nějaký světlovlasý kluk, kterého nezná.
Že by někdo nový? Ryeowook si povzdechne. Vypadá, že to bude ten
samý typ, jako jsou ostatní kluci v téhle třídě. Další, kdo
mu bude jen způsobovat bolest. Ušklíbne se, když si všimne, jak
dívky v lavicích před ním začnou tiše pištět a šeptat si o
tom, jak je nádherný a už se předhánějí, čí bude. Nepochopí
je. Ty holky se vážně dívají jen na vzhled. Ani neví, kdo je to
zač, neví, jak se jmenuje, odkud je a ani neznají jeho povahu. Jen
vidí, že je pěkný. To je vše.
„Dobré
ráno,“ pozdraví je učitelka, načež se všichni studenti
postaví. Učitelka pokyne rukou na znamení, že se můžou posadit
a otočí se směrem na neznámého a kývne, aby přistoupil.
„Vedu
vám vašeho nového spolužáka. Pochází z Číny, ale většinu
života strávil v Koreji, takže se nebojte, že byste se s ním
nedomluvili,“ usměje se. „Tak se jim představ,“ promluví na
chlapce a ten jen přikývne.
„Zdravím,
jmenuji se Luhan,“ ukloní se, „Doufám, že spolu budeme
vycházet,“ řekne s úsměvem. Luhan? Ne, nebudeme spolu
vycházet. Promiň.
Pohledem
rychle přelétne všechny ve třídě, aby si aspoň ze začátku
trochu prohlédl ty, které teď bude každý den vídat. Všechny
děvčata se div nezblázní, když pohledem dojde k nim.
Ryeowook z něho nespouští oči. Vypadá mile. Jenže to na začátku všichni. Nakonec se projeví a on zjistí, že se zase mýlil, jako vždy.
Ryeowook z něho nespouští oči. Vypadá mile. Jenže to na začátku všichni. Nakonec se projeví a on zjistí, že se zase mýlil, jako vždy.
Luhan
si tiše povzdechne, když si všimne, jak se na něho dívky culí a
usmívají. Opět. Proč je to takhle pokaždé? Poté se ale očima
zastaví u kluka skrčeného v zadní lavici. Trochu natáhne krk. Co
se mu to stalo? Proč je tolik pomlácený? Ryeowook vytřeští oči,
když se jejich pohledy střetnou a zalapá po dechu, když na něho
Luhan stále kouká. Je to tady. Už si taky vybral svůj cíl, na
kterém si bude moci pokaždé vybít nervy. Wook sklopí pohled a
trochu se na židli sveze dolů.
Světlovlásek
nechápavě pokrčí obočí, a poté se rozejde směrem dozadu k
volné lavici, kam mu učitelka ukázala ať jde. Celou cestu hledí
na Ryeowooka a snaží se přijít na to, proč se ten kluk najednou
tak třese. Nevšímá si různých pochval na jeho vzhled od děvčat
a dojde až k lavici, ke které se ihned posadí a konečně odtrhne
od Wooka pohled a zadívá se na učitelku.
Cítí
na sobě jeho pohled. Nelíbí se mu to. Má strach. Začne se lehce
třást, ale ve chvíli, kdy učitelka začne vykládat látku, jej
to přejde. Nenápadně stočí pohled na onoho kluka. Ano, určitě
je to ten typ. Je si docela jistý, že bude využívat svůj vzhled
k tomu, aby si získal holky, užil si s nimi a poté je zase odkopl.
Nebude to trvat dlouho a jistě se přidá k Sehunově a Kaiově
partě. Možná se z nich ještě stanou nejlepší přátelé. Ale
co už. Na tom přece nesejde. Tak je tu více o jednoho kluka, co
jej bude šikanovat. No a co. Už je mu to stejně jedno. Všechno.
Bolet jej to bude i tak. Tak proč si s tím ještě dělat starosti,
že...?
Je mi tak moc líto Wooka. Doufam, že se to s Luhanovým příchodem změní. Že už přestanou Wooka šikanovat, vždyť se tohle nedá vydržet dlouho...
OdpovědětVymazatTěšim se a netrpělivě čekam na další díl.
Wow, to je tak smutné, a přitom nádherné... Je mi chudáčka Wookieho strašně líto... Doufám, že mu Luhan pomůže a Sehun s Kaiem mu přestanou ubližovat... a jako Hatachi, netrpělivě čekám na další díl :)
OdpovědětVymazat