neděle 28. září 2014

지켜줄께/ I Will Protect You - 21. část -FINAL-


Fandom: Super Junior

Postavy: Eunhyuk, Donghae, Siwon

Žánr: škola, vtip, drama

Typ: Kapitolovka

Autor: MeeKyong


Tak a ať chcete nebo ne... je to tady! ANO POSLEDNÍ DÍL I WILL PROTECT YOU! Tahle povídka má 21 částí a osobně si myslím, že je to až dost. Na to, že původní plán byl na nějakých 15 částí... ehm. Znáte to, že? První díl vyšel 3. ledna 2014 a dneškem 28. zářím to ukončujeme. [Tímto přejeme Shindongovi vše nejlepší x3] Ovšem nezoufejte, určitě to není poslední povídka na EUNHAE, kterou vám tu zveřejníme. Později se určitě ještě máte na co těšit. Takže první kapitolovka MeeKyong je úspěšně u konce a brzy se můžete těšit na novou, jak jsme už informovaly, crossover mezi EXO a Super Junior. ENJOY! ~ Milujem Vás!






 „Gratluji k úspěšnému dokončení Tae-Sang University!“ zvolá přes půlku chodby Siwon. Studenti právě procházející kolem se na něho otočí a s úsměvem se ukloní. Siwon jim úsměv oplatí a vydá se vstříc těm, kteří se s ním jdou rozloučit a zároveň poděkovat za ty dlouhé čtyři roky, kdy měl takovou trpělivost je učit čínštinu. Ano, čtyři roky utekly jako nic a je tu konec. Studenti si konečně mohou najít svou vysněnou práci, kvůli které šli na tuhle vysokou. Ne všichni ovšem celé čtyři roky vydrželi. Někteří to vzdali již po pár měsících, někdo skončil v polovině. Přesto se většině podařilo se poprat s učením a vyhrát nad ním, a proto mají důvod k oslavám.
S menšími obtížemi se prodírá davem, ale po chvíli se mu podaří dostat se z něj a ihned zamíří k osobě, stojící opodál a s úsměvem pozorující tu scénu, která se tu právě odehrává. Dívky brečí a objímají jednu druhou, kluci se baví pošťuchováním jako vždy. Jeho názor, že to jsou jen lidé, kteří spolu stráví pár let a poté se stejně každý rozejde jinam, takže není potřeba mezi sebou tvořit jakékoli vztahy, mu už jaksi přijde hloupý, ale přeci jen se ho vždy držel. Ovšem jak vidí, byl jediný.

„Vám gratuluji obzvlášť, pane Lee,“ podá mu ruku a Hyuk ji s pobavením přijme.

„Děkuji, pane Choi, nebylo to s vámi snadné, abyste věděl,“ řekne nejprve vážně, načež oba propuknou v hlasitý smích, který se v tom ruchu okamžitě ztratí. Za ty roky si mezi sebou vybudovali vztah, který je přeci jen něco víc, než jen učitel-student. Vzhledem k jejich malému věkovému rozdílu se z nich stali přátelé.

„Idiote,“ otituluje jej starší a šťouchne jej do ramene. Eunhyuk se ušklíbne, opře se o zeď a znovu se zadívá na dav lidí.

„Bylo to dlouhý, co?“ zamyslí se. Siwon přikývne a opře se vedle něho.

„Dlouhý a náročný,“ doplní jej po chvíli.

„I tak je mi líto, že už to končí,“ usměje se smutně. Siwon se na něho podívá a rozcuchá mu vlasy.

„Měl bys být rád. Já tady budu trčet ještě dlouho,“ pokusí se jej utěšit, když v tom kolem nich projde pár plačících dívek, které se na ně otočí a zamávají jim. Oba jim zamávají zpět a sledují, jak odcházejí.

„Máš pravdu. To byl důvod, proč jsem se nikdy nechtěl stát učitelem. Vrátit se do školy hned potom, co z ní vyjdeš? A pak tam ještě zůstat další několik let? Hrozná představa,“ zakroutí hlavou mladší a upraví si účes.

„Díky,“ ušklíbne se Siwon. Eunhyuk se na něj nevinně usměje, načež se vyhne Siwonově ruce, která se jej pokusí praštit.

„Nepůjdeme si sednout?“ ukáže směrem k nedaleké lavičce. Hyuk přikývne a už následuje Siwona, který tam hned vyrazil.

„Doneslo se mi, že Donghae dneska taky úspěšně skončil,“ sdělí mu takřka hned jak se posadí. Eunhyuk se pousměje.

„To je fajn. Občas jsem si říkal, jestli to dokáže,“ zamumlá s pohledem zabodnutým v zemi.

„Proč by neměl?“

„No já nevím. Prostě jsem si to myslel. Ale jak slyším, tak jsem se mýlil,“ zhluboka se nadechne a vydechne. Donghae. Lee Donghae. Ten kluk, který se mu připletl do života, ovšem tak rychle, jak přišel, tak rychle i zmizel. Přesto ale za tu chvíli dokázal Eunhyukovi vytvořit takové vzpomínky, na které nezapomene ani kdyby chtěl. On stejně nechce. Chce si všechny ty chvíle uchovat.

...FLASHBACK...

Vejde do třídy se svěšenou hlavou a pohled mu ihned padne na zadní prázdnou lavici. Zase tu není. Šouravým krokem se rozejde ke své lavici, a když k ní dojde, batoh odhodí na zem a sveze se na židli. Už je to týden, co se s Donghaem rozešel a od té doby jej vůbec neviděl. Stihl se již tajně odstěhovat z jejich pokoje, aniž by mu to nějak oznámil nebo o sobě dal vůbec nějak vědět. Je to, jakoby se prostě vypařil a nikomu nic neřekl.
„Dobré ráno,“ do třídy vstoupí učitelka. Dojde ke svému stolu a položí na něj desky, které svírá v dlaních.
„Pár z vás si jistě všimlo, že už několik dní chybí Lee Donghae. Není to tím, že by byl nemocný. Rozhodl se odejít z této školy. Ředitel mi řekl, abych vás o tom informovala. Takže svůj úkol jsem splnila a teď se podívám, zda jste i vy splnili úkoly, které jste měli vypracovat,“ několik lidí zaúpí, když jim dojde, že byl úkol. Eunhyuk sedí v lavici s vytřeštěnýma očima. Ne, že by neměl úkol. Děsí jej to druhé, co učitelka řekla. Donghae odchází? Proč? Je to snad kvůli němu?

„Paní učitelko!“ zvedne naléhavě ruku.
„Ano?“

„Pan Choi mi řekl, abych za ním na začátku hodiny přišel,“ vymyslí si něco Hyuk. Musí okamžitě za ředitelem.
„Opravdu?“ změří jej podezíravým pohledem žena.

„Věřte mi. Klidně se ho potom zeptejte,“ když za Siwonem zajde a bude po něm chtít, aby jej kryl, doufá, že to udělá.

„Dobře, zeptám. Tak běž,“ kývne směrem ke dveřím. Hyuk neváhá ani chvíli a vyrazí ze svého místa. Vyběhne ze třídy a hned zamíří k ředitelně. Když k ní po chvíli doběhne, zlomí se v pase, opře se dlaněmi o kolena a pokusí se nabrat dech. Opravdu by měl něco dělat s tou svou mizernou kondičkou. Vzpřímí se a zaťuká na dveře. Chvíli vyčkává odpověď, načež jej konečně sekretářka vyzve dovnitř. Hyuk vezme za kliku a hbitě vpadne do místnosti. Otočí se směrem k ředitelově stolu a všimne si kluka, který k němu sedí zády. Okamžitě pozná, že je to Donghae. Pootevře ústa, když v tom se mladík otočí. Když za sebou uvidí stát Eunhyuka, vytřeští oči.

„Co tady děláš?“ chce hned vědět Hae.

„Prý odcházíš ze školy,“ oznámí mu Hyuk. Donghae sklopí pohled a otočí se zpět směrem k otci, který se na ně celou dobu dívá.

„Jo, odcházím,“ vydechne. Eunhyuk k němu přistoupí blíže.

„Proč?“ zeptá se jej polohlasem. Do očí se mu znovu začínají hrnout slzy, ty ale ihned zamrká.

„Rád vás vidím, Lee Hyukjae,“ vstoupí jim do rozhovoru Haeho otec.

„Odpověz mi Donghae,“ naléhá neúprosně Hyuk. Donghae si otře slzu, která si našla cestu ven z jeho očí, vstane a otočí se k Hyukovi.

„Vážně to chceš vědět?“ zeptá se jej trochu chladně. Pořád ho dost mrzí, že se nechal tak snadno otcem zastrašit.

„Chci,“ Donghae se smutně pousměje.

„Prostě bych nevydržel chodit s tebou na stejnou školu a předstírat, že tě neznám. Stačí?“ zašeptá, načež si do rukávu otře další slzy. Otočí se k otci, věnuje mu úklonu a bez jakýchkoli dalších slov z místnosti odejde. Eunhyuk se za ním ohlédne a z jeho úst se vydere tichý vzlyk.

„Mimochodem...“ prolomí ticho Haeho otec, „...jsem rád, že jste mě poslechl,“ Eunhyuk jej propálí nenávistným pohledem a stejně jako Donghae mlčky opustí ředitelnu.

...Konec Flashbacku...

Eunhyuk sklopí hlavu a na tváři se mu usadí letmý úsměv. Co by se asi stalo, kdyby tehdy nad Haeho otcem zvítězili? Byli by i teď spolu nebo by je rozdělilo něco jiného? A co kdyby Donghae před více než třemi lety ze školy neodešel? Dali by se znovu potají dohromady? Kdo ví. Hyuk tolikrát nad takovými otázkami přemýšlel, ale všechno je to jen pořád samé co by, kdyby, nic víc. Zajímá jej, jestli si už Donghae stihl někoho najít. Zajímá jej, či se nějak změnil, nebo je to stále ten Lee Donghae, kterého si pamatuje. Přeci jen, čtyři roky nejsou tak dlouhá doba, ne? Ať už je to jakkoli, chce jej vidět. Třeba ho jen zahlédnout z okénka autobusu, na tom nezáleží. Ale... jak by se asi zachoval, kdyby na sebe narazili na ulici? Šel by dál nebo by se zastavil? A co by udělal Eunhyuk? Co pro něho Hae vůbec ještě po těch letech znamená? Cítí k němu něco? Miluje jej pořád? Sám neví. Nezná odpověď na žádnou ze svých otázek. Být tohle test, nezískal by ani jeden bod.

„Máš po škole čas?“ protne krátkou odmlku Siwon a přeruší tak tok Eunhyukových myšlenek.

„Jo, mám,“

„Tak nepůjdeme to někam zapít? To, že jsi konečně tu vysokou zdolal,“ navrhne učitel. Hyuk se na něho udiveně podívá a zasměje se.

„Není to nezákonný?“

„Co?“

„Aby učitel zval svýho studenta někam na pití,“ Siwon se zasměje spolu s ním.

„Ale vždyť už můj student nejsi,“ obeznámí jej. Hyuk s úsměvem přikývne.

„To je fakt,“ uzná. „Tak kam půjdeme?“ postaví se a otočí se ke staršímu. Ten k němu vzhlédne se zvednutým obočím, a poté se též zvedne z lavičky.

„Kam chceš,“ pokrčí rameny. Eunhyuk se zamyslí, načež také pokrčí rameny.

„Prostě půjdeme a zajdeme do první hospody, na kterou narazíme,“ napadne jej. Siwon se smíchem souhlasí a hlavou kývne směrem k východu.

„Nechceš se jít ještě rozloučit s nějakými studenty?“ zeptá se jej Hyuk. Siwon zoufale zakroutí hlavou.

„Už jsem se s každým loučil nejmíň tak třikrát. Teď bych se rád konečně vypařil,“ odpoví upřímně. Hyuk se ušklíbne a rozejde se ke dveřím. On se taky nemá s kým loučit. Ve třídě si všichni vzájemně popřáli štěstí a tím to aspoň pro něho hasne. S nikým se nijak nesblížil. Nechtěl, protože to nepotřeboval. Docela jej udivilo, že si ho poslední tři roky Kangin, ani nikdo z jeho party, nevšímal. Je za to rád, ale diví se. Potom, co Hae odešel, nikdo mu už neubližoval. Možná kvůli němu. Třeba jim před svým odchodem něco řekl a vyhrožoval, a právě proto s tím přestali. Nebo si tohle Hyuk jen nalhává a oni přestali jenom proto, že je to omrzelo. Bůh ví, jak to bylo. On se tím nijak zvlášť nezabývá, je jen vděčný. Taky je vděčný za to, že když se Hae odstěhoval z jejich pokoje, nikoho jiného k němu nepřiřadili, a tak měl dost času na učení a mohl se pořádně soustředit. A přesně takhle je Hyukjae spokojený. Bez nepotřebných přátel a možnost se v klidu učit. Takhle to vždy chtěl. Kdo kdy řekl, že bez přátel se nedá žít? Spletl se. Dá se žít i bez nich. Tedy, ne že by byl Hyuk úplně bez přátel. Vždyť se teď přátelí se Siwonem a to mu stačí. Už dávno se zbavil svých citů k němu, takže je to opravdu jen upřímné přátelství. Siwon se již oženil a prý už plánuje i děti. Přesně tak to mělo všechno být.

Zastaví se mezi dveřmi, otočí se a zhluboka se nadechne. Siwon si všimne, že Hyuk nejde, proto taky zastaví a zmateně se ohlédne. Ihned pochopí, když uvidí Hyuka ve dveřích otočeného směrem dovnitř. Vrátí se k němu a položí mu ruku na rameno. Mladík se pousměje a sklopí hlavu. Siwon nic neříká, je mu jasné, že Hyuk se právě v mysli probírá všemožnými vzpomínkami a přehrává si je, ať už to jsou šťastné nebo bolestivé vzpomínky. Přeci jen tu pár let strávil a dost se toho událo. Mladší se podívá na učitele a nepatrně přikývne. Siwon se usměje, stáhne svou ruku z hnědovláskových ramen, a poté se oba rozejdou ze schodů dolů.

„Stejně mi to tady bude chybět,“ posteskne si.

„Můžeš sem za mnou kdykoli přijít,“ sejdou poslední schod a dojdou až ke školní bráně. Cestou se ještě rozloučí s nějakými -teď již bývalými- spolužáky, načež konečně opustí školní pozemek. Zastaví se a rozhlédnou se na obě strany, přemýšlejíc, kam půjdou, když v tom Eunhyuk strne v pohybu a vytřeští oči. Stojí tam. Opřený o zídku, ruce v kapsách, hlavu sklopenou a nohou okopávajíc něco na zemi. Vzhlédne a obličej se mu rozzáří.

„Ahoj Monkey,“ pozdraví jej s úsměvem, zatímco Hyuk se na něho dívá s pootevřenými ústy jako na přízrak a nechce věřit vlastním očím.

„D..Donghae..?“ vydechne. Siwon se na něho také překvapeně podívá, ovšem, na rozdíl od Hyuka, on neváhá a okamžitě jej přívětivě pozdraví nazpět.

„Ahoj Donghae. Netušil jsem, že sem přijdeš,“

„To netušil nikdo, pane učiteli. Dokonce ani já sám,“ sdělí mu, přičemž ani na okamžik nespouští oči z mladíka před ním, který na něho stále nevěřícně zírá.

„A co tady teda děláš?“ zeptá se jej učitel, když vidí, že Hyuk se k ničemu nemá.

„Víte, je tu někdo, koho jsem chtěl vidět a říkal jsem si, že ta osoba by mě taky ráda viděla, tak jsem tu,“ pousměje se a letmo se podívá na Siwona, avšak hned potom se znovu zadívá do Hyukových očí.

„Máš se?“ zajímá jej, jenže poté si všimne slz, které se Eunhyukovi nahromadily v očích a úsměv mu ihned z tváře zmizí.

Máš se? Tři roky jsme se neviděli a ty mi teď řekneš jenom tohle?!“ vyjede po něm. Donghae se spolu se Siwonem zarazí. Myslel, že mu udělá radost, když přijde. Asi se spletl.

„Já...promiň, nechtěl jsem tě naštvat,“ dostane ze sebe.

„No tak, Hyukjae...“ promluví na něho Siwon, „...myslel to dobře,“ hnědovlásek si palcem setře slzu, která se vydrala ven z jeho očí a otočí se směrem na Siwona.

„Je mi jedno, jak to myslel,“ Donghae jej zklamaně pozoruje, ovšem lehce sebou trhne, když k němu Hyuk znovu stočí pohled. „Měl ses ozvat dřív! Proč až teď...?“ vyčte mu a tiše si povzdechne, když se z jeho úst vydere tichý vzlyk. Donghaeho bodne u srdce. Proč Eunhyuk pláče? To mu tak moc ublížil? To nechtěl. Nikdy jej nechtěl zranit a už vůbec nechtěl, aby slzy, které mu ztékají po tvářích, tam byly kvůli němu.

„Myslel jsem si, že mě nebudeš chtít vidět,“ řekne tiše a smutně se usměje, „Asi jsem měl pravdu,“ Siwon celou scénu pozoruje se zatajeným dechem a přemýšlí, zda by raději neměl odejít.

Eunhyuk s úžasem vydechne. Donghae si vážně myslí tohle? Že jej nechtěl vidět? Celé roky čekal, kdy za ním přijde, kdy se vrátí. Mnohokrát se jej snažil najít, zjistit, na jakou školu přešel nebo vypátrat, kam se přestěhoval. Naprosto se po něm slehla zem až Eunhyuk začínal přemýšlel nad tím, jestli nebyl Donghae jen nějaký přelud, který zmizel. Toto mínění mu ovšem vyvraceli lidé, kteří se o něm i potom párkrát zmínili. Lidé jako Kangin, Siwon, Hangeng nebo jeho otec.

Donghae mírně znervózní, když Hyuk delší dobu nic neříká. Takže jej opravdu nechtěl vidět? A on myslel, doufal, že to tak nebude.

„Každopádně,“ promluví znovu Hae, „Chci s tebou-“ zastaví se, „Ne, musím s tebou mluvit,“

„Tak to abych šel. Pak ti zavolám, Půjdeme jindy, dobře?“ Hnědovlásek přikývne. Donghae sjede Siwona pohledem od hlavy dolů. Co tady vlastně dělá on? A kam mají jít? Zavolá mu? Kdy sakra dostal jeho číslo?! Že by... přišel pozdě...?

„Rád jsem tě zase viděl, Hae,“ řekne vstřícně a s úsměvem k němu natáhne ruku, kterou Hae trochu nechtěně přijme s hraným úsměvem. Siwon ještě poplácá mladíka vedle sebe po zádech, a poté se vydá pryč.

„Je možné, že vy dva...“ zeptá se s trochu přiškrceným hlasem a se smutkem vepsaným ve tváři.

„Jsme přátelé, nic víc,“ obeznámí jej s nezájmem Hyuk. Mladší si nenápadně oddechne.

„O čem se mnou chceš – teda musíš – mluvit?“

„Pojď se mnou,“ chytne jej za zápěstí a táhne chvíli za sebou, když v tom se mu ale Hyuk vytrhne. Mladší se zmateně ohlédne a všimne si nových slz, které se vlily Hyukovi do očí. Mlčky jej pozoruje, ale ve chvíli, kdy mu jedna slza zteče po tváři, nevydrží to, přitáhne si jej k sobě a pevně jej sevře. Starší vytřeští oči a odtrhne jej od sebe.

„Co-“

„Chyběl jsi mi,“ vyhrkne Hae dřív, než Hyuk stihne něco říct. Starší zalapá po dechu.

„To myslíš vážně?“ odsekne a ublíženě se na něho podívá.

„Neměl bych?“

„Ty...“ vzlykne Eunhyuk, „...přece jsi odešel, ne?“ řekne mu ostře, přičemž se marně snaží zabránit slzám, aby se draly na povrch. Donghae pootevře ústa a nechápavě zakroutí hlavou.

„A ty mi to chceš vyčítat? No tak, Monkey... vzpomínáš? To tys to ukončil jako první, ne já,“ udělá krok vpřed, chytne do dlaní Hyukovu tvář a palci setře slzy. „Důležité je to, že jsem teď tady,“ usměje se. Starší se už nedokáže dál vzpírat. Nedokáže se vzpírat ani Haemu, ani sobě. Tolik mu jeho doteky chyběly. Svou dlaň přiloží na tu Haeho a zavře oči. Je tohle správné? Má vůbec právo se takhle chovat? Donghae má pravdu. Celou dobu to byl on, kdo to ukončil. Tak jak to, že Donghae není vůbec naštvaný? Měl by být.
Nenechá oči zavřené dlouho, bojí se, že by Hae znovu zmizel. Donghae odendá své ruce z jeho obličeje a svěsí je podél těla, přičemž zachytí dlaně staršího a sevře je.

„Tak už se usměj,“ řekne tiše. Eunhyuk se zadívá do země, zatímco pohledem zavadí o jejich spojené ruce. Donghae si toho všimne, pousměje se a škádlivě proplete jejich prsty. Hnědovlásek lehce zrudne. Už dlouho se tak necítil. Vlastně zapomněl, jaké to je.

„Monkey...“ osloví jej polohlasem. Hyuk se tajně usměje. Nikdo mu tak po celé tři roky neřekl. Donghaeho vidí ani ne pět minut, a už jej tak stihl oslovit třikrát. Jak mu tohle chybělo. Vzhlédne a střetne se s Haeho pohledem.

„Myslíš, že...“ uhne pohledem a nezvózně si skousne ret, „...bych měl ještě šanci...?“

Rozhostí se krátké ticho a Eunhyuk pustí Donghaeho ruce. Ne vážně, co má dělat? Cítí vlastně k němu ještě něco? Nepatrně si pro sebe pokroutí hlavou. Ovšem, že cítí. Všimne si, jak Donghaemu zklamaně poklesla hlava, když pustil jeho ruce. Odkašle si, aby na sebe upozornil. Mladší k němu bojácně zvedne pohled, ale podiví se, když uvidí Hyukovu usmívající se tvář.

„Když se budeš hodně snažit,“ pokrčí rameny. Haemu se rozzáří oči, rty se zkroutí do okouzlujícího úsměvu a znovu si jej přitáhne do náruče, ovšem teď Hyuk nic nenamítá a sám mu obmotá ruce kolem pasu.

„Děkuju... Děkuju, Monkey,“ šeptá mu do ucha a sevře jej o něco pevněji. Hyuk zavře oči a s úsměvem si vychutnává Haeho teplou náruč, načež se od něj trochu odtáhne.

„Ale Hae, co tvůj otec?“ nadzvedne obočí. Hae se pousměje a pohladí jej po tváři.

„Dnes jsme oba ukončili školu. Už nám nemá jak ublížit. Ať si mě klidně vydědí, je mi to jedno,“ prsty přejede po jeho líci a sjede až ke rtům. Bříška prstů mu příjemně brní, ta touha políbit jej, je čím dál větší, ale všechny obavy ještě nestihly zmizet. Co když Eunhyuk změní názor? Co když si to rozmyslí? To nesmí. Celou tu dobu netrpělivě čekal, až konečně nastane ten rok, kdy oba dostudují. Až nastane chvíle, kdy jej jeho otec nebude moci omezovat ani mu nijak vyhrožovat. Čekal až se bude končeně moci k Eunhyukovi vrátit a přitom tajně doufal, že si Hyuk mezitím nenajde někoho jiného, nebo že jej neodmítne, když přijde. Doufal, že to Hyuk cítí stejně.

Staršímu neunikne Haeho chtivý pohled na jeho rty a pobaveně se ušklíbne.

„Tak už to udělej,“ Hae sebou trochu trhne a tázavě se podívá staršímu do očí.

„Polib mě,“ šeptne a prsty sevře látku Donghaeho saka. Není jediný, kdo po tom už tak dlouho touží. Ochutnat znovu ty nejsladší rty a opět mít ten pocit, že nikdy nechce líbat jiné. Cítit znovu jeho doteky po celém svém těle a nikdy nechtít cítit doteky někoho jiného. Chce opět mít takové pocity.

Donghae se usměje, naposledy přejede prsty po jeho rtech, načež jimi něžně chytne jeho bradu a pomalu se k němu přiblíží. Eunhyuk zavře oči a ve chvíli, kdy se Haeho rty lehce otřou o ty jeho, vydechne a přitiskne se svými rty na jeho úplně.

„Už nikam neodejdu, slibuju,“ zašeptá, když se odtáhne od jeho rtů a opře se svým čelem o to Hyukovo.


„Nepustil bych tě...“


THE END

3 komentáře:

  1. Toto bola tá najlepšia poviedka na EunHae akú som kedy čítala, len má trocha mrzí že už je koniec :3

    OdpovědětVymazat
  2. To bylo naprosto úžasné. Opravdu skvělá povídka.
    EunHae navždy...

    OdpovědětVymazat
  3. Úžasný :33 ^^ Jak Já miluji EunHae .. taky mně mrzí, že je konec, ale to u každé povídky . Musím se přiznat, že mi u tohohle dílku steklo pár slziček xD ~.~ ..

    OdpovědětVymazat