지켜줄께/ I Will Protect You - 16. část

Fandom: Super Junior

Postavy: Eunhyuk, Donghae, Siwon

Žánr: škola, vtip, drama

Typ: Kapitolovka

Autor: MeeKyong

Annyeong~ Tu je Mee-Kyong ^.^ Hyunii není doma a já zrovna dopsala 16. díl a říkala jsem si (podle komentů), že už na něj asi celkem čekáte :D Mianhae, že to tak trvalo… Ale tak doufám, že tenhle díl za to čekání stál ;) So… ENJOY IT! ^^

Zakloní hlavu, zavře oči a užívá si ten úžasný pocit, jak na jeho tělo dopadají kapky horké vody. Prsty si vjede do vlasů, načež jimi sáhne po kohoutku a vodu vypne. Ručník, který si předtím nachystal, si přitáhne k tělu a uváže si jej kolem pasu. Vyleze ze sprchy na rohožku, kde si narychlo otře chodidla. Přejde k umyvadlu, dlaněmi se opře o okraj a zadívá se na svůj odraz v zamlženém zrcadle.

„Lee Hyuk Jae! Ty idiote… co tě to včera napadlo? Proč zrovna bar? Proč zrovna alkohol?“ svěsí hlavu a popadne jiný ručník, kterým si začne sušit hlavu. Blbec… Kdyby se včera tak neopil, nebolela by ho dneska takhle hlava. Nic si nepamatuje. Neví, co dělal, neví, s kým byl, ani jak se vlastně dostal zpátky na kolej. Neví absolutně nic, snad jen to, že má docela štěstí, že se mu nic jiného nestalo.

Oblékne se a vyjde z koupelny. Na to, jak včera dopadl, se dnes ráno probudil poměrně brzo. Hodina a půl před budíkem. Šouravým krokem se přemístí ke svému stolu, kde popadne sklenku vody. Zády se o stůl opře a napije se. Zadívá se na Donghaeho spící tvář a sklenku odloží. Dlaněmi se zapře o hranu desky a pokrčí obočí. Bože, jen doufá, že do té jeho včerejší „situace“ nebyl nijak Donghae zapletený. Snad, když se včera vrátil, už spal a nijak ho neprobudil. I když, neví, jak moc člověk v podnapilém stavu dokáže být potichu. Otočí se, aby se podíval na mobil, kolik je hodin, ovšem ve chvíli, kdy se chce natáhnout rukou, nevšimne si skleničky na kraji stolu a drkne do ní tak, že se sklenička převrhne na desku a vzápětí se z ní skutálí dolů na dřevěnou podlahu, kde se s hlasitým třísknutím rozbije na několik kousků.

Eunhyuk vylekaně odskočí a pohledem rychle zkontroluje Haeho, kterého ta rána musela jistě vzbudit. Ovšem nejspíš se mýlil. Hnědovlásek se v posteli jen zamrví, pokrčí obočí, našpulí rty a přetočí se na druhý bok čelem ke zdi. Hyuk si s úlevou oddychne a sehne se ke střepům. Opatrně je posbírá a přejde ke koši, střepy do něj hodí, jenže jeden střípek mu po dlaních sklouzne tak, že jej řízne do prstu.

„Sakra!“ zanadává potichu, ostatní prsty si ovine kolem ukazováčku, vzpřímí se a dojde do koupelny, tam pustí ledovou vodu a krvácející prst strčí přímo pod proud.

„Jsi v pohodě?“ zívající Donghae vejde do koupelny a s rukama v kapse se opře o zeď vedle umyvadla. Eunhyuk sebou leknutím trhne a nemile se na Haeho podívá. Jakmile si Hae všimne Hyukovy ruky pod proudem ledové vody, odstrčí se od zdi a jedním velkým skokem je hned u něho.

„Pořezal ses?“ podívá se na něj vyděšeně a pohledem se snaží zjistit, jestli se nepořezal nějak více.

„Jo pořezal… Ale, proč nespíš?“ povzdechne si a otočí kohoutkem, aby vypl vodu. Vezme ručník a ruku si osuší. Otočí se a málem vrazí do Haeho, který tam už stojí připravený s náplastí v ruce.

„Spal jsem, ale nějaký nemehlo mě probudilo, když rozbilo tu pitomou skleničku,“ ušklíbne se a zalepí mu poraněný prst.

„Tak promiň no, asi to bylo naschvál, ne?“ zamumlá. Donghae zvedne pohled od onoho prstu a věnuje Hyukovi jeden posměšný úsměv.

„Co je?“ zamračí se na něho, svěsí ruku a projde kolem Haeho směrem do pokoje. Hnědovlásek jej směle následuje stále s tím svým úsměvem. Hyuk dojde ke své posteli a posadí se na ni. Posune se dozadu, opře se o zeď, popadne mobil a něco na něm začne dělat. Hae si sedne na svou postel, taky se opře o zeď a hodí si nohu přes nohu, přičemž se pobaveně na Hyuka dívá. Ten po nějaké chvíli ticha zvedne pohled z displeje a podívá se na osobu naproti, které pořád ještě z tváře nezmizel ten proklatý úsměv.

„Proč se pořád tak usmíváš? Máš křeč v obličeji, nebo co?“ podezřele jej sjede pohledem. Začíná se trochu bát, jestli to nemá něco společného se včerejškem.

„Ještě ses z toho stavu nedostal, co?“

„Proč? Myslíš tím tu skleničku?“ kývne hlavou ke stolu. Takže jedno je jisté. Hae ho včera v tom stavu viděl.

„Možná…“ povzdechne si pobaveně Hae. „Ale můžeš mi aspoň poděkovat, ne?“

Hyuk se podívá na svůj prst. „Za tohle?“ zvedne zalepený prst. Donghae se bez jakékoli odpovědi jen znovu pousměje a dál se na něj dívá.

„Děkuji vám, pane, že jste mi na to dal náplast,“ řekne mu otráveně a věnuje mu menší poklonu v sedě. „Stačí?“

Mladík naproti němu zakroutí hlavou. Hyuk s povzdechem mrskne rukou s mobilem do peřiny.

„Tak za co?“

„Vzpomeň si na včerejšek,“ Hyuk vytřeští oči a odkašle si. Toho se bál. Tématu „včerejšek“ se chtěl velkým obloukem vyhnout. Bojí se toho, co dělal nebo jak se choval. Ještě nikdy opilý nebyl, proto neví, co v takovém stavu dělá. Když kouká na filmy nebo dorama, opilost tam většinou udělá svoje a je to docela důležitý bod, který se v ději stane. Lidi se tam většinou vyznají druhému, nebo jim řeknou o své nepěkné minulosti. Toho by se ale přece on bát nemusel, že? Nemá se Donghaemu s čím vyznat a jeho minulost… Maximálně mu mohl říct o tom, jak ho ostatní na základní škole bili. Každopádně největší strach má z toho, jak se choval. Někdo brečí, někdo křičí. On se jen modlí za to, aby nebyl jako jeho milá tetička, která po pár skleničkách začne zpívat na všechny strany. To by ještě nebylo tak strašné, kdyby aspoň zpívat uměla a neznělo to, jako když taháte kočku za ocas. Ale to je zase něco jiného. Teď tady nejde o jeho na alkoholu závislou tetičku, teď tu jde jen o něj. O Lee Hyuk Jaeho.

„Něco mi dlužíš za to, že jsem ti včera pomohl, nepamatuješ?“ nakloní se od zdi a nadzvedne jedno obočí.

„He? Jak jsi mi pomohl?“

„Ta opice si vážně nic nepamatuje,“ zamumlá si pro sebe Hae a znovu se o zeď opře.

            „Přivedl jsem tě domů,“ oznámí mu. Hyuk se na něj udiveně podívá. Možná, že si tohle pamatuje.

            „Vždyť víš, že se tě o to nikdo neprosil, Hae,“ řekne mu takovým tónem, jakoby mu to vyčítal.

            „Měl bys být vděčnej. Bůh ví, co by se ti stalo, nebo kde bys skončil, kdybych tam pro tebe nepřišel a neodvedl tě,“ Hyuk se ušklíbne a prsty si promne kořen nosu.

            „Fajn, tak co za to chceš, když na tom tak trváš. Řekni mi to a já ti to rovnou zajdu koupit, ať to mám z krku,“ Donghae se na chvíli zamyslí, jak by toho tedy mohl využít. Původně si myslel, že Eunhyuk neustoupí a bude se s ním hádat. Vždyť to taky neudělal proto, aby mu za to další den něco dal nebo kupoval, dělal to kvůli němu. Protože ho má rád a měl o něj strach.

            „Nechci, abys mi něco kupoval,“

            „Tak chceš, abych ti koupil kafe nebo tě pozval na oběd?“ zkusí to znovu.

            „Ne,“

            „Chceš jít do kina?“

            „To nezní tak špatně, nezapomeň to! Ale teď ne,“

            „Tak co kruci chceš?!“ Hyuk už je docela zoufalý, nenávidí tuhle hru ‚Hádej‘. Nikdy v ní nebyl dobrý.

            Donghae se pousměje a podívá se z okna. Má nebo nemá? Přeci za pokus nic nedá, ne? Vstane, přejde k Eunhyukovi a sedne si vedle něho.

            „Polib mě,“ řekne téměř neslyšně a zadívá se do Hyukových vykulených očí.

            „Cože?“ Zbláznil se. Docela úplně mu hráblo.

            „Slyšel jsi. Polib mě,“

            „Ses praštil do hlavy, či co?“ Donghae věděl, že to takhle fungovat nebude.

            „Tak jinak…“ nakloní se k němu o něco blíž. „Můžu tě políbit?“

            „He?“ odsedne si od něho o kus. Naprosto zešílel.

Donghae se ale nedá a k Eunhyukovi si přisedne a znovu se k němu nakloní, ale tentokrát je už nebezpečně blízko.

            „Neblbni, Hae,“ odtáhne se od něho. Dlaň mu přitiskne na hruď, aby mu zabránil se přiblížit ještě více, natočí obličej na stranu, jen aby se mu nemusel dívat do očí. Neví, jak tohle vydrží. Fakt je, že při představě cítit znovu jeho rty… neprotiví se mu to tak, jako když jej políbil poprvé. A to ho docela děsí. Nechce mu podlehnout.

            „Neřekl jsi ne,“ sdělí mu Hae, přitiskne mu dlaň na tvář a donutí ho se na něj podívat. Jsou tak blízko. Stačil by jeden malý pohyb a…

Eunhyuk cítí, jak se mu do tváří pomalu začíná hrnout krev. Z toho se už asi nedostane.

Donghae využívá té blízkosti a očima si prohlíží i ty nejmenší rysy Hyukovi tváře. Bože, je tak krásný! Mladíka pod ním jeho oči trochu děsí, ale zároveň se mu to líbí. Sám si takhle může Donghaeho pořádně prohlédnout. Nikdy se na něho nedíval déle, než možná tak minutu. Nevšiml si toho kouzla, které má v očích. Kouzla, které jej naprosto svazuje a bere mu veškerou moc.

            „Už nemáš v plánu se bránit?“ poškádlí jej Hae s úsměvem. Eunhyuk se s opovržením ušklíbne. Ne, už nemá. Ale pokud Donghae něco rychle neudělá, nejspíš ho od sebe odstrčí a půjde do školy, jako by se nic nestalo. Začíná být docela nervózní.

            „Chytrý kluk,“ zašeptá a konečně se skloní tak, až se svými rty otře o ty Hyukovi. Eunhyuk přivře oči a více se k němu přitiskne. Fajn, podlehl mu. Ale ono to jinak nešlo. Volnou ruku mu přitiskne na šíji a přitáhne ho tak ještě blíže, aby jejich polibek prohloubil. Pootevře ústa a jazykem přejede po Haeho rtech, vyžadujíc si povolení o vstup. Donghaeho to celkem překvapí, tohle od něho nečekal, ale neváhá ani chvíli a vstup mu umožní, přičemž mu ihned vyjde vstříc svým jazykem. Chvíli bojují o nadvládu, načež to Eunhyuk vzdá a nechá Haeho, aby prozkoumal jeho ústa. Donghae na chvíli přestane věnovat pozornost Hyukovýmu jazyku a místo toho přejede po řadě zoubků. Trochu se odtáhne a mírně jej kousne do rtu, aby ho mohl hned znovu polaskat jazykem. Eunhyuk vzdechne do polibku, načež si uvědomí vážnost situace, když ucítí menší mravenčení v podbřišku. Tak jo, to by stačilo. Pro dnešek.

            Dlaní, kterou má pořád na jeho hrudi, zatlačí a donutí ho tak se odtáhnout. Donghae se na něho trochu zklamaně zadívá, ale pak pochopí, že Eunhyuk nic víc nechce. Alespoň ne teď. Stáhne se zpět a vstane. Pohled na Hyuka mu znovu vykouzlí úsměv na rtech. Stále nehybně v polo-sedu polo-lehu, kousajíc se do rtu a prázdný pohled. Donghae k němu přejde a luskne mu prsty přímo před obličejem, aby jej probral.

            „Monkey! Musí se do školy,“ zasměje se, otočí se na patě a přejde do koupelny, aby si vyčistil zuby. Eunhyuk párkrát zamrká a zatěká pohledem po pokoji. Vtipné. Ještě včera se opije a mále zhroutí z odmítnutí muže, u kterého si myslel, že se do něho zamiloval a dnes se tu líbá s klukem, u kterého ani neví, kdy přesně jej přestal nenávidět a kdy mu přestal lézt na nervy jen tím, že je.

Vstane, popadne uniformu, do které se hned převlékne, vezme batoh a spěšně opustí pokoj.

*

„Monkey! Jak si to představuješ, jít do školy beze mě?“ vyčte mu ublíženě Hae potom, co vešel do třídy a zamířil si to rovnou Hyukovi, který již seděl ve své lavici a pročítal si sešit s učebnicí najednou.

            „He? Úplně normálně?“ zvedne k němu pohled a nadzvedne obočí.

            „Úplně normálně? Potom, co se stalo?“ zamumlá potichu a se svěšenou hlavou padne na svou židli. Vytáhne si učení a chvíli jen hledí uraženě před sebe, načež to už nevydrží, vyskočí se židle, rychlým krokem přejde k lavici, která je před tou Hyukovou a obkročmo si sedne na židli, ruce si položí na opěradlo a bradou se o ně opře, pohled pořád upřený na Hyuka, který s pobavením dělá, že si ho nevšímá a otočí na další stránku v sešitě.

            „Teď jsi můj – rozumíš?“ ukáže na Hyuka prstem. Ten ale stále pohotově předstírá, jako by před ním nikdo neseděl.

            „Nedělej, že o mně nevíš, Monkey,“ našpulí rty a podívá se ven z okna, přičemž za chvíli nenápadně znovu očima zašmejdí k Hyukovi, aby zjistil, zda se na něj už konečně nepodíval. Když zjistí, že ne, se zklamaným povzdechem se něj znovu otočí.

            „No tak, Monkey!“ naléhá znovu. „Mluv se mnou!“

            „Tak za prvé, Hae,“ Hyuk zavře učebnici a trochu se k Haemu nahne, aby se ujistil, že jej dobře slyší. „Jeden polibek neznamená, že jsem tvůj. Jsem jiný, než ostatní, víš?“

            „Ale…“

            „Žádné ale a neskákej mi do řeči. Prostě si moc nefandi kvůli jednomu hravýmu polibku. Možná, že jsem chtěl jenom vědět, jaký to je, ale to neznamená, že mě máš. Já jednoduše nejsem tak jednoduchý cíl, chápeš?“ objasní mu s ironickým úsměvem. Hae se na něho podívá ublíženě, jako malé štěně. Takže teď chce být takový?

            „Za druhé, i kdybychom spolu chodili, neříkej, že jsem tvůj. Nejsem věc, nemůžeš mě vlastnit,“ znovu se opře o opěradlo své židle a pobaveně se na Haeho podívá. Tohle jej baví. Má pod kontrolou samotného Lee Donghaeho. Hehe.

            „A za třetí…“ ukáže na něho prstem, „…tohle není tvoje místo, pokud vím,“

Donghae po něm střelí nenávistným pohledem a potom vstane a jde si sednout zpět na své místo.

            „Stejně seš můj,“ zašeptá si pro sebe, ale přesto jej Hyuk uslyší a jen se potají usměje.

*

            Dnes škola uběhla docela rychle, pomyslí si Hyuk, když vyjde z budovy. Jde sám, protože Hae musel za ředitelem. Tedy, za svým otcem.

            „Hyuk Jae!“ zavolá na něj někdo. Ohlédne se a uvidí za sebou člověka, kterému se chtěl vyhnout.

            „Ano, pane učiteli?“ zastaví a počká, až jej Siwon dojde. Vyhne se jeho pohledu. Je mu trapně. Už si naplno uvědomil, jaká blbost byla mu napsat dopis. Ještě navíc, když mu došlo, že co tam psal, nebyla úplná pravda. Nebo aspoň už není. Spletl se. Jeho mysl si z něj udělala dobrý den a namluvila mu, že se zamiloval do svého učitele čínštiny. Jak jen tomu mohl věřit?

            „No…mluvil jsi s Donghaem?“ zeptá se jej po krátké odmlce. Ani neví, proč se ho vlastně ptá. Takhle je to ještě více ponižující, jelikož tím jen dokazuje svou slabost, že s ním nedokázal mluvit sám. A to si říká dospělý chlap. Možná by tento titul měl ještě trochu přehodnotit.

            „Mluvil,“ přikývne a letmo se pousměje, když se mu najednou vybaví polibek z dnešního rána. Neví, proč si na to vzpomněl, ale aspoň teď není tak nervózní, když myslí na Haeho.

            „Víš… Já vím, že to asi nebylo zrovna nejchytřejší, ale myslel jsem, že jako kamarád ti to dokáže říct nějak… mile,“ mladší se znovu usměje. Kamarád. A ano, řekl mu to opravdu mile.

            „To je v pohodě. Vlastně jsem se vám chtěl omluvit. Byla to blbost,“

            „To chápu. Jsi ještě mladý,“ vrátí mu úsměv a podívá se na hodinky. Tohle snad už není možné. On už zase mešká!

            „Promiň, budu muset jít. Tak zatím,“ otočí se a rychlým krokem se vrátí zpět do velké budovy. Eunhyuk pokračuje ve své cestě. Nejspíš se půjde projít do parku. Slunce září, na nebi ani mráček a menší větřík sem tam pročechrá vlasy. Dnes by byl škoda zůstat na koleji. Navíc by tam byl sám a to by jej nebavilo.

            Lahodné tóny melodie se linou ze sluchátek v uších a přenáší tak Eunhyuka do jiného světa. Líně klade jednu nohu před druhou a šouravým tempem postupuje dále po své cestě s neurčitým cílem. Vytáhne mobil, aby si mohl přepnout na další píseň. Strčí jej zpět do kapsy a zvedne pohled. Jeho kroky ho dovedly až do parku. Všude kolem něho jsou již zelenající se stromy. Kamenité cesty jsou sem tam olemovány dřevěnou lavičkou. Některé jsou volné, na některých někdo sedí. Přivře oči a nasaje vůni čerstvého vzduchu, což mu vyčaruje úsměv na tváři. Už dlouho mu takhle dobře nebylo. Možná by se měl takhle procházet častěji a ne jen pořád sedět u stolu v obležení všemožných učebnic.

            Z dálky si vyhlédne jednu volnou lavičku, která je ve stínu pod velkým stromem. Vydá se tedy k ní, ovšem už o něco rychlejším krokem, nechce riskovat, že by k ní někdo přišel dříve než on.

            Posadí se, ruku si položí na opěradlo a rozhlédne se po okolí. Je tu několik lidí. Někteří – stejně jako on- sedí na lavičce a užívají se letního vánku, někteří tu venčí své psy a hází jim míčky, létající talíře, či větve a někteří mají na zemi rozloženou deku a vyhřívají se na slunci. Je jasné, že všichni tito lidé tu jsou proto, aby si odpočali po namáhavém dni a nabrali síly na další.

            Usměje se, když uvidí pejska, který se nechal napálit svým páníčkem, který napřáhl ruku s míčkem, aby naznačil, že jej chce vyhodit do dálky, ovšem místo toho míček schová za záda a zasměje se nad pejskovým udivením po tom, co vyběhne a po chvíli se zastaví, když žádný míček neuvidí. Taky by chtěl někdy něco takového zkusit. Jako malý moc toužil mít psa, jenže jeho rodiče byli proti. Záviděl svým kamarádům v ulici, když je pokaždé viděl se svým pejskem na procházce, ovšem nikdo z nich nebyl takový kamarád, proto vždy, když se chtěl Hyuk přidat, byl hrubě odmítnut.

            Povzdechne si. Když se na to teď kouká zpět, měl docela smutné dětství. Jeho rodiče se neustále hádali, proto často lezl ve svém pokoji pod peřinu, aby tu hádku neslyšel. Ve škole neměl moc kamarádů a to je možná i důvod, proč se tak upnul na učení.

            Páníček tentokrát pejska nenapálí a míček mu hodí. Chlupáč se za ním téměř hned rozeběhne. Eunhyuk jej po celou dobu sleduje, proto otočí hlavu na stranu, aby pejska viděl, ovšem ve chvíli, kdy pohledem zavadí o partičku kluků stojící u nedalekého stromu, úsměv mu z tváře zmizí. Celou dobu se na něho dívali a teď, když se jim střetly pohledy, všichni se ušklíbli, podívali se jeden na druhého a vzápětí se už blíží směrem k němu. Eunhyuk hned pozná, že jde o Kangina s Hangengem po boku a ještě s pár kluky v závěsu. Vytrhne si sluchátka z uší a hbitě vstane. Co má teď dělat? Má utéct? To tak. To by bylo pod jeho úroveň. Radši se jim vzepře a -vzhledem k jeho bojovým schopnostem- nechá se zmlátit, ale rozhodně nebude utíkat jako nějaký zbabělec.

            „Pojď za náma,“ řekne chladným hlasem Kangin, když se zastaví pár metrů od něho.

            „Proč?“ nadzvedne Hyuk obočí a ušklíbne se. „Proč bych zrovna s váma měl někam chodit?“ Kangin se pobaveně ušklíbne, ohlédne se po Hangengovi a ostatních a kývne na ně. Ti se jako na povel hned hnou z místa a pár velkými kroky jsou u Hyukjaeho, kterého okamžitě pevně chytí každý z jedné strany za loket a donutí jej jít s nimi. Hyuk se na ně pohoršeně podívá, ovšem nemá žádnou moc se jim vzepřít. Ze začátku se snaží se sevření vykroutit, ale bohužel marně.

            Dojdou s ním až na nějaké opuštěné místo mezi budovami, ve kterých nejspíše nikdo nebydlí. Pustí ho a Eunhyuk se vzápětí chytí za bolavé lokty. Necitové. Ani se jim nevykrucoval a oni jej přesto tak silně drželi.

            „Tak co ode mě chcete?“ přejede všechny pohledem a z jejich výrazů se snaží vyčíst, co se chystají udělat.

            „Říkal jsem, že si to schytáš,“ sdělí mu výhružně Kangin. Eunhyukovi se zadrhne dech. Bude to bolet. A moc. Určitě ho nebudou šetřit.

            „Schytám si co?“ nedá se hnědovlásek. Kangin se spolu s Hangengem zasměje, načež opět zvážní.

            „Nehraj blbýho. Dneska tady nemáš toho svého ochránce, co?“ Hyuk nervózně polkne. Donghae! Ten mu asi dneska nepomůže. Na jednu stranu chce, aby se tady z ničeho nic jen tak objevil, všechny je zmlátil a odvedl ho bezpečně na kolej, ale na druhou stranu to nechce. Už tak mu přijde, že Haemu zbytečně přidělává problémy, když se kvůli němu pořád pere. Ale stejně mu něco v hloubi mysli říká, že jakmile Hyuk přijde do pokoje zmlácený a bude mu téct krev, Donghae začne zuřit a stejně si je najde a vyřídí si to s nima. Možná, že je jenom naivní nebo si moc věří, přesto si to myslí.

            „Kde seš, Hae?“ pomyslí si Hyuk, když se k němu skupinka přiblíží o pár kroků.

            „Řekni, ubožáku, proč tě ten zmetek pořád ochraňuje? Je to tím, že tě lituje, protože by ses neubránil sám, nebo je v tom něco víc, hm?“ Eunhyuk sklopí pohled. To jej nenapadlo. Co když ho Hae jen lituje? Dělá to jen proto, aby se nemusel v pokoji dívat na tu tvář od krve? Proč to vlastně dělá? To ho má vážně tak rád?

            „Pověz,“ přiblíží se k němu na pár centimetrů, „Co k němu cítíš ty?“ zvedne namyšleně a pobaveně zároveň jeden koutek. Eunhyuk nemá v plánu mu odpovědět, ale je pravda, že v mysli nad odpovědí přemýšlí. Na ty samé otázky, které mu Kangin položil, se ptá i on sám sebe.

Kangin se k němu nakloní, „Miluješ ho?“ zašeptá mu do ucha, načež se odtáhne zpátky a sleduje Eunhyukovu reakci. Hnědovláskovi se rozbuší srdce, dech se mu zadře někde v plicích. Rozevře do široka oči a podívá se na Kangina. Proč se vůbec na něco takového ptá? Proč ho prostě nezmlátí?

Starší pokyne rukou k ostatním a ti se vzápětí přiblíží vedle něho.

„Tenhle chudáček se s náma očividně odmítá bavit,“ usoudí Kangin, načež se bleskově napřáhne a vrazí Eunhyukovi pěstí do obličeje. Ten se ihned odmrští na zem, kam k němu hbitě přiskočí Hangeng, chytne jej za límec a věnuje mu další ránu.

„Tak kde je teď to princátko, co nedá dopustit na svojí princezničku, co?“ vysměje se mu z dálky Kangin a nechá ostatní, ať si do Hyuka mlátí, jak je jim libo.

„Miluješ ho, viď?“ založí ruce a natáhne se, aby se podíval, jak moc už je Hyukjae zmlácený. Hnědovlásek leží zkroucený na zemi a plně vnímá každou ránu, každý kopanec, který mu ti mizerové uvalí, ovšem i přesto věnuje pozornost každému slovu, které Kangin vypustí z úst. Všechno, na co předtím myslel, ty dvě strany, jako ať Donghae chodí nebo nechodí, bere to zpátky. Teď si z celé duše a srdce přeje, aby přišel a nenechal je dát mu ještě další ránu. I když teď by tady uvítal asi každého, kdo by je od něj odtrhl. Jenže i tak, člověk, kterého by teď chtěl mít při sobě nejvíc, je –ať se mu to líbí, nebo ne- Donghae.

„Možná…“