Fandom: Super Junior
Postavy: Eunhyuk, Donghae, Siwon
Žánr: škola, vtip, drama
Typ: Kapitolovka
Autor: MeeKyong
/sedí zažraná do tohohle dílu/ ..... LIDI! Tohle je perfection! Sorry.... nějak mě přepadl strašnej feeling shipování EunHae a ségra mě tímto oddělala. Ale nedala tam to, co jsem nejvíc chtěla. Grrrr.... nevadí... I tak úspěch! Myslím, že lepší už to bejt nemůže. Hehehe. ENJOY!
Nervózně přechází z jednoho konce pokoje na druhý a
zase zpátky, v ruce třímajíc mobil. Už jsou to skoro čtyři hodiny, co je
Eunhyuk pryč a Donghae si začíná dělat starosti. Venku se už pomalu stmívá a on
mu ani nebere mobil.
„Kde sakra je?!“ mrskne sebou na postel a ještě jednou
vytočí Hyukovo číslo. Otráveně zaúpí, když mu zase ta ženská oznámí, že je
nedostupný. Ten hlas už mu leze krkem. Zadívá se na strop a začne hledat další
možnosti, kde by Eunhyuk mohl právě teď být a co dělá. Nejspíš se šel jenom
projít, aby si pročistil hlavu.
„A prochází se už čtyři hodiny, co, ty idiote?“
zamumlá a promne si kořen nosu. Tak třeba po cestě potkal staré známé a dali se
do řeči, tak, že ztratili pojem o čase.
„A asi je slepej, že nevidí, že se stmívá, co?“
protestuje znovu nahlas. Je možné, že třeba jel za rodiči. Ale, co když nejel a
něco se mu stalo? Mohl třeba potkat někoho jiného, než své známé, a dostat se
do problémů. Jak ho zná, není nijak milý a s takovou náladou to bude ještě o dost
horší. Nic si nedá líbit a všem vytkne i to, co není pravda.
„Kangin!“ vyhrkne a rychle se posadí. Co když ho
potkal tenhle zmetek a něco mu udělal? Ještě horší by bylo, kdyby měl sebou tu
jeho slavnou partu. Určitě by Eunhyuka jen tak nenechali. A on by byl chudák
sám proti všem. On. Eunhyuk. Ten, který se sice tváří drsně, ale nedokáže se
vyhnout ani letícímu míči.
Přehodí nohy přes okraj postele, vstane, hbitě popadne
bundu, kterou má přehozenou přes židli, obleče si jí a vyrazí ven ze dveří.
Rychle je zamkne, klíče hodí do kapsy a vydá se dlouhou chodbou. Schody bere po
dvou, aby se dostal co nejdříve ven. Nedovolí Kanginovi, aby na Eunhyuka vztáhl
ruku. Nikomu nedovolí, mu jakkoli ublížit. Teď jenom sakra vědět, kde by mohl
být. Venku už je skoro úplná tma. Lampy po celém městě jsou už rozsvícené.
Otevře
vchodové dveře a málem srazí k zemi studenta, který se očividně právě vrátil na
kolej.
„O-omlouvám
se,“ ukloní se mladík a se strachem, který mu Donghae vhání, se mu uhne na
stranu, aby mohl projít.
„To je dobrý,“ uklidní jej a poplácá ho po rameni,
načež se znovu rychle vydá na cestu, jejíž cíl nezná.
První by mohl zkusit tu kavárnu, kam občas chodí, ale
není si jistý, zda už nemají zavřeno. No což, stejně bude chvíli trvat, než jej
napadne další místo, tak aspoň může při cestě tam přemýšlet. Vůbec nemá tušení,
kam by mohl jít. Pokud ví, Eunhyuk to
tady moc nezná. Vlastně, Donghae na tom není o moc líp. Zná jen místa, kam
občas chodí, ale těch je málo, a jiná nezná. Nějak neměl potřebu se o ně zajímat,
a to jej teď docela mrzí. Kdyby v tomhle městě znal každou ulici a každý roh,
Eunhyuk by neměl šanci se mu schovat.
Během
cesty do kavárny se Donghae rozhlíží na všechny světové strany, jestli tu opici
někde nezahlédne. Teď ho i napadla možnost, že už se třeba vrátil na pokoj a
právě se chystá do postele. To by jej asi dorazilo. Už teď mají po vycházkách a
zjistit, že mladého pána hledá zbytečně, odrovnalo by jej to. Ale kdyby tomu
tak bylo, Eunhyukovi by nejspíš došlo, že jej šel Hae hledat a zavolal by mu.
Dojde
ke kavárně. Přejde k proskleným dveřím, na kterých je přilepený papír s
otevírací dobou. Jak čekal. Vevnitř není ani noha. Už před dvěma hodinami tady
zavřeli. Fajn. Takže tady není. Jediné místo, které ho zatím jako další
napadlo, byl park. Na jednu stranu doufá, že tento nápad bude správný, ale na
tu druhou, nechce, aby byl Hyuk v tuhle chvíli v parku. V tuhle dobu se tam
slézají bezdomovci spolu s další bandou nepěkně chovajících se chlapíků, kteří
by se nejspíš sami nabídli, dělat mu společnost. Donghae vytřeští oči a zrychlí
krok, až se za chvíli rozběhne úplně. Nikomu nedovolí na něj sahat! Ne proti
jeho vlastní vůli!
Doběhne
k semaforu a jen tak tak stihne zabrzdit před projíždějícím autem, které na něj
hned potom zatroubí. Nějak si nevšiml, že má červenou on a ne auta. Nervózně
přešlapuje na místě a pohledem hypnotizuje pořád svítící červenou. Proč
pokaždé, když někam spěchá, mu přijde, že se proti němu spikly všechny barvy
světa, jejichž královnou je červená a ta se odmítá hnout z místa déle než
obvykle. Nebýt těch aut, která tu za sebou nepřetržitě projíždí, prostě by přes
přechod přeběhl, červená nečervená. Jenže dnes se proti němu asi nespikly jenom
barvy, ale i řidiči, kteří si v tuhle dobu usmyslili, že se půjdou projet. Jen
tak ze srandy. Pojďme naštvat
Donghaeho!
Červenou
barvu konečně vystřídá zelená a Donghae vystřelí jako z děla. Přeběhne přes
přechod a ve chvíli, kdy vběhne do parku, mobil, který celou dobu třímá v ruce,
se najednou rozezvoní. Hnědovlásek hned zastaví a podívá se, kdo jej to ruší
zrovna teď, když je tak skvěle rozeběhnutý. Očima zamžourá na displej, na
kterém bliká jasně jméno osoby, kvůli které tohle všechno dělá.
„Monkey!
Ani nevíš, jak sem rád, že voláš! Kde seš?! Jenom se mi opovaž říct, že seš na
pokoji, jinak tě vlastnoručně zaškrtím!“ řekne v rychlosti Hae. Srdce mu buší
do hrudi a plíce jej trochu pálí, ale on ani jedno z toho nevnímá.
„Donghaeee,“
ozve se protáhle z telefonu, načež Donghae uslyší jen malý smích a hned mu
dojde, co asi celou tu dobu, co mohl zešílet, Hyuk dělal.
„Seš
opilej?“ nadzvedne obočí a netrpělivě čeká na odpověď.
„Kdo?...
Já? Nejseem,“ protáhne znovu.
„Monkey,
kde seš?“ začne naléhat.
„Jééé,
zase ta Monkey! Je to moc roztomilý, víš to?“ zachichotá se do telefonu a
Donghae rozpozná i zvuk skleničky, kterou nejspíš právě Eunhyuk vzal do ruky a
jejíž obsah do sebe celý obrátil.
„Dělej!
Řekni mi, kde seš!“ zvýší už trochu hlas, ovšem to jen kvůli obavám, které už
skoro dosáhly maxima.
„No
já nevim. Pane, nevíte náhodou, kde to jsem?“ Donghae v duchu doufá, že se
Eunhyuk právě zeptal číšníka, či barmana a ne nějakého kolem procházejícího
muže, nebo hůř, že by na tom byl tak špatně a oslovil by tak nějakou ženu.
„Prej
jsem v baru U Dvou Bříz, nebo co. Ale pane, proč jsou ty břízy dvě a ne jenom
jedna? To aby se ta jedna necejtila sama, co?“ začne znovu mluvit k jiné osobě,
to už ale Donghae vyráží zpátky k přechodu a úplně náhodou znovu čeká na
zelenou.
„Poslouchej,
ať tě ani nenapadne chodit pryč, jasný? Za chvilku tam budu,“ sdělí mu Hae a pro
jeho překvapení mu zelená padne téměř hned, co větu dopoví.
„Rozkaz pane. Budu sedět přímo na
týhle židli, jo?“ řekne s trochu zamotaným jazykem Hyuk, jako by si snad navíc
myslel, že Donghae vidí tu židli, na kterou právě teď pravděpodobně Hyuk
ukazuje.
„No
jasný,“ povzdechne si a rozeběhne se. Je vážně rád, že je zrovna v baru, který
zná. Párkrát tam byl. Není to daleko od školy, ani od parku, takže tam co
nevidět bude.
Napadalo jej snad všechno, jen ne
to, že se Eunhyuk půjde opít. Sakra, jak to, že nalívají nezletilému?! Vždyť i
on sám, když tam byl, tak pil jenom nealko.
„Dongiee!“
zakňourá Hyuk, když si všimne Haeho, jak právě vchází do dveří. Otočí se na
barové židli a natáhne se k němu, ovšem nějak si nevypočítal vzdálenost mezi
nimi, a proto hrábne rukama do prázdna a ztratí rovnováhu. Hae k němu v mžiku
přiskočí a stihne jej chytit ještě předtím, než sebou mrskne na zem.
„Bože,
co tě to napadlo? Takhle se opít,“ zeptá se jej a vytáhne ho zpět nahoru.
Eunhyuk se jen s přivřenýma očima usměje, jako by Haeho vůbec nevnímal.
„Pojď,
jdeme,“ donutí ho se postavit, zatímco se ho Eunhyuk drží oběma rukama a prsty
pevně svírá jeho bundu, aby znovu nespadl. Hae ho jednou rukou pustí a zašmátrá
v zadní kapse pro nějaké peníze, které Eunhyuk propil a položí je na bar.
Číšník jen mile přikývne a peníze si vezme.
Přehodí
si jednu Hyukovu ruku přes rameno a chytí jej za zápěstí. Svojí druhou ruku mu
obmotá kolem pasu a kulhavým krokem se společně vydají z baru ven. Eunhyuk
spočine celou svou vahou na Donghaem, který zavrávorá a málem společně skončí v
silnici. Zatlačí do svého opilého společníka, aby je dostal doprostřed chodníku.
„Myslíš
si o mě, jak sem hroznej, viď?“ našpulí rty Hyuk, opře se bradou o Haeho rameno
a mírně se pousměje. Donghae pootočí hlavu, ale hned se zase rychle začne dívat
dopředu, kvůli té blízkosti Hyukova obličeje a hlavně jeho rtů. Kdyby to byla
normální situace, využil by toho a políbil by jej, jenže tohle není normální
situace. Hae ho nechce líbat, jelikož je Eunhyuk opilý, tudíž je ve stavu, kdy
ani neví, co dělá.
„No
ták! Řekni to! Stydíš se za mě, viď? Viď, viď, viď?“
„Mlč
a zapoj se taky trochu do tý chůze, ty opilče jeden,“ napomene jej a rukou,
kterou má kolem jeho pasu, ho vytáhne trochu výš, protože Eunhyuk mu skoro
vyklouzl.
„He?
Opilče? Kam zmizela Monkey?“ zafňuká a pokusí se uposlechnout.
„Najednou
ti ta přezdívka chybí,“
Donghae
vytáhne klíče a strčí je do zámku, otevře dveře a společně vejdou dovnitř. S
jejich tempem, kterým šli, jsou na koleji docela brzy a naštěstí je nikdo
neviděl.
Nohou
dveře zabouchne a rychle se s Eunhyuk přesune k jeho posteli. Pomůže mu se na
ní posadit a vyčerpaně padne vedle něho. Eunhyuk si zívne a se zamlženým
pohledem se na Haeho podívá.
„Tohle…
tohle to,“ ukáže na něj prstem, „to je moje postel,“ zamumlá a prstem do něj
šťouchne.
„Jo,
já vím, hnedka půjdu do svý, jenom mě nech trochu oddechnout, Monkey,“ zasměje
se a taky ho šťouchne. Eunhyuk se zachichotá a zády si lehne, ovšem tak rychle
a neopatrně, že se hlavou trochu praští o zeď. Hae ihned vylétne do sedu a
otočí se na něj.
„Seš
v pohodě?“ natáhne se k němu a starostlivě mu začne zkoumat bolavé místo.
„Au,“
zasměje se. Donghae se stáhne zpět a pobaveně se na něho podívá. Idiot. Ještě
si něco udělá a bude to na něj.
„Blázne,“
zakroutí hlavou a zvedne se, ale Eunhyukova ruka jej rychle chytne za zápěstí a
donutí ho si znovu sednout. Donghae se na něho zmateně podívá, potom na jeho
ruku a znovu na něj.
„Proč
se mnou máš pořád takovou trpělivost?“ zvážní najednou Hyuk a zadívá se do
stropu.
„Cože?“
„Být
to obráceně, už bych to nevydržel,“
„O
čem to mluvíš?“ zamračí se Hae.
„Proč
mě i po tom všem, co jsem ti řekl, chráníš před tím zmetkem Kanginem a jeho
partou, co?“
„Seš
opilej,“ zamumlá a znovu se chce zvednout, ovšem jako předtím, i teď mu v tom
Hyukova ruka zabrání.
„Jo
to jsem, a proto bys toho měl využít, ne?“ Donghae se s pootevřenými ústy
zadívá do země. O co mu jde? Chápe, je opilý, zítra si možná nebude nic
pamatovat, ale přesto, co po něm teď chce? Jak by toho měl asi využít? To ho má
znásilnit, nebo co?
„Proč?“
„Tebe
nezajímá, co si o tobě myslím?“ pousměje se a podívá se na něho. Donghae zatěká
pohledem po pokoji a povzdechne si.
„Popravdě…
Ne,“ sklopí pohled.
„Ne?
Proč? Bojíš se, co bych ti řekl?“ zvedne se do sedu, přičemž nespouští z Haeho
oči.
„Vlastně,
jo,“ podívá se na něho a lekne se. Znovu ta blízkost. Jejich obličeje jsou od
sebe jen několik málo centimetrů. Hae si rychle kousek odsedne, zvedne ruce a
dlaněmi zatlačí do Hyukových ramen, aby jej donutil si lehnout.
„Běž
spát,“ vstane, vyprostí své zápěstí z Hyukova sevření, pomůže mu svléct si
bundu a sundá mu boty, načež ho přikryje peřinou.
„Přemýšlel
jsem nad tím a myslím, že vím, proč to Siwon řekl tobě,“ zaboří se hlavou
hlouběji do polštáře a peřinu si přitáhne ke krku. Donghae se vzpřímí a věnuje
mu tázavý pohled.
„Řekl
ti to, protože jsi se mnou na pokoji, nebo protože si myslel, že jsme přátelé?“
zeptá se jej. Donghaeho trochu bodne u srdce, protože je mu jasné, že z
Eunhyukova pohledu přátelé nejsou. Donghae je pro něho jen obyčejná osoba,
která mu byla přidělena jako spolubydlící na koleji. Nic víc. Je ten typ, který
nemá potřebu si dělat přátele. Ani to neumí. Jemu stačí jen dobrý prospěch.
Nejspíše žije s tím, že s těmito lidmi, které tady potká, stráví pár let a pak
se všichni rozejdou jinam. Nebude se s nimi dál vídat, a protože si je toho
vědom, nechce se s nimi nijak zaplétat, když ví, že si stejně jednou každý
půjde svou cestou. Proto jsou tady pro něho všichni jen lidé, kteří chodí na
stejnou školu jako on a učí se to samé, jako on. Jsou to jen spolužáci, to je
vše. Donghae je ten samý případ, ovšem ten je navíc i jeho spolubydlící. Nic
víc, nic míň.
„Ale
víš co? Má pravdu. Normálně bych ti to asi neřekl, ale po tom alkoholu je mi to
nějak jedno. Zkrátka, jo, dalo by se říct, že jsme kamarádi. Na týhle škole seš
asi jedinej, koho bych tak mohl nazvat,“ zachumlá se pořádně do peřiny, zavře
oči a otočí se čelem ke zdi.
„Nevíš,
co říkáš,“ Donghae se vydá směrem ke své posteli a začne se převlékat do
pyžama.
„Myslím
to vážně,“ Hae se na něho dlouze zadívá, načež se mu po tváři rozlije úsměv. On
jej vážně považuje za kamaráda? On? Lee Hyuk Jae? Je možné, že se v něm zmýlil?
Nebo měl pravdu a jen si ho prostě získal svou dotěrností? Ať už je to jak
chce, je rád.
„Mám
tě celkem rád, Hae,“ zamumlá do peřiny už nejspíše v polospánku. Hae se
pousměje a taky si zaleze do postele pod peřinu. Otočí se směrem k Eunhyukovi a
podívá se na jeho záda. Peřinou si zakryje ústa, která se odmítají přestat
usmívat. Kdyby jej teď někdo viděl, nejspíš by si o něm pomyslel, jaký je to
blázen. Vypadá tak. Ale to ho nezajímá. Pro něho je teď důležité to, že jej má
vážně aspoň trochu rád.
Hyukie Hyukie...chlastem nic nevyřešíš, akorát tě druhý den bude blbě.
OdpovědětVymazatJsem zvědavá, jestli si na to vyznání Haemu vzpomene. Říká se, že opilci vždy mluví pravdu...
Moc se těšim a netrpělivě čekam na další díl.
Prosímtě, kdy bude další díl? Mám celkem absťák. Nemůžu se dočkat pokračování! ^_^
OdpovědětVymazat