pátek 25. července 2014

지켜줄께/ I Will Protect You - 15. část


Fandom: Super Junior

Postavy: Eunhyuk, Donghae, Siwon

Žánr: škola, vtip, drama


Typ: Kapitolovka

Autor: MeeKyong


/sedí zažraná do tohohle dílu/ ..... LIDI! Tohle je perfection! Sorry.... nějak mě přepadl strašnej feeling shipování EunHae a ségra mě tímto oddělala. Ale nedala tam to, co jsem nejvíc chtěla. Grrrr.... nevadí... I tak úspěch! Myslím, že lepší už to bejt nemůže. Hehehe. ENJOY!



            Nervózně přechází z jednoho konce pokoje na druhý a zase zpátky, v ruce třímajíc mobil. Už jsou to skoro čtyři hodiny, co je Eunhyuk pryč a Donghae si začíná dělat starosti. Venku se už pomalu stmívá a on mu ani nebere mobil.
„Kde sakra je?!“ mrskne sebou na postel a ještě jednou vytočí Hyukovo číslo. Otráveně zaúpí, když mu zase ta ženská oznámí, že je nedostupný. Ten hlas už mu leze krkem. Zadívá se na strop a začne hledat další možnosti, kde by Eunhyuk mohl právě teď být a co dělá. Nejspíš se šel jenom projít, aby si pročistil hlavu.
„A prochází se už čtyři hodiny, co, ty idiote?“ zamumlá a promne si kořen nosu. Tak třeba po cestě potkal staré známé a dali se do řeči, tak, že ztratili pojem o čase.
„A asi je slepej, že nevidí, že se stmívá, co?“ protestuje znovu nahlas. Je možné, že třeba jel za rodiči. Ale, co když nejel a něco se mu stalo? Mohl třeba potkat někoho jiného, než své známé, a dostat se do problémů. Jak ho zná, není nijak milý a s takovou náladou to bude ještě o dost horší. Nic si nedá líbit a všem vytkne i to, co není pravda.
„Kangin!“ vyhrkne a rychle se posadí. Co když ho potkal tenhle zmetek a něco mu udělal? Ještě horší by bylo, kdyby měl sebou tu jeho slavnou partu. Určitě by Eunhyuka jen tak nenechali. A on by byl chudák sám proti všem. On. Eunhyuk. Ten, který se sice tváří drsně, ale nedokáže se vyhnout ani letícímu míči.
Přehodí nohy přes okraj postele, vstane, hbitě popadne bundu, kterou má přehozenou přes židli, obleče si jí a vyrazí ven ze dveří. Rychle je zamkne, klíče hodí do kapsy a vydá se dlouhou chodbou. Schody bere po dvou, aby se dostal co nejdříve ven. Nedovolí Kanginovi, aby na Eunhyuka vztáhl ruku. Nikomu nedovolí, mu jakkoli ublížit. Teď jenom sakra vědět, kde by mohl být. Venku už je skoro úplná tma. Lampy po celém městě jsou už rozsvícené.
Otevře vchodové dveře a málem srazí k zemi studenta, který se očividně právě vrátil na kolej.
„O-omlouvám se,“ ukloní se mladík a se strachem, který mu Donghae vhání, se mu uhne na stranu, aby mohl projít.
„To je dobrý,“ uklidní jej a poplácá ho po rameni, načež se znovu rychle vydá na cestu, jejíž cíl nezná.

První by mohl zkusit tu kavárnu, kam občas chodí, ale není si jistý, zda už nemají zavřeno. No což, stejně bude chvíli trvat, než jej napadne další místo, tak aspoň může při cestě tam přemýšlet. Vůbec nemá tušení, kam by mohl jít. Pokud ví, Eunhyuk to tady moc nezná. Vlastně, Donghae na tom není o moc líp. Zná jen místa, kam občas chodí, ale těch je málo, a jiná nezná. Nějak neměl potřebu se o ně zajímat, a to jej teď docela mrzí. Kdyby v tomhle městě znal každou ulici a každý roh, Eunhyuk by neměl šanci se mu schovat.
Během cesty do kavárny se Donghae rozhlíží na všechny světové strany, jestli tu opici někde nezahlédne. Teď ho i napadla možnost, že už se třeba vrátil na pokoj a právě se chystá do postele. To by jej asi dorazilo. Už teď mají po vycházkách a zjistit, že mladého pána hledá zbytečně, odrovnalo by jej to. Ale kdyby tomu tak bylo, Eunhyukovi by nejspíš došlo, že jej šel Hae hledat a zavolal by mu.
Dojde ke kavárně. Přejde k proskleným dveřím, na kterých je přilepený papír s otevírací dobou. Jak čekal. Vevnitř není ani noha. Už před dvěma hodinami tady zavřeli. Fajn. Takže tady není. Jediné místo, které ho zatím jako další napadlo, byl park. Na jednu stranu doufá, že tento nápad bude správný, ale na tu druhou, nechce, aby byl Hyuk v tuhle chvíli v parku. V tuhle dobu se tam slézají bezdomovci spolu s další bandou nepěkně chovajících se chlapíků, kteří by se nejspíš sami nabídli, dělat mu společnost. Donghae vytřeští oči a zrychlí krok, až se za chvíli rozběhne úplně. Nikomu nedovolí na něj sahat! Ne proti jeho vlastní vůli!

Doběhne k semaforu a jen tak tak stihne zabrzdit před projíždějícím autem, které na něj hned potom zatroubí. Nějak si nevšiml, že má červenou on a ne auta. Nervózně přešlapuje na místě a pohledem hypnotizuje pořád svítící červenou. Proč pokaždé, když někam spěchá, mu přijde, že se proti němu spikly všechny barvy světa, jejichž královnou je červená a ta se odmítá hnout z místa déle než obvykle. Nebýt těch aut, která tu za sebou nepřetržitě projíždí, prostě by přes přechod přeběhl, červená nečervená. Jenže dnes se proti němu asi nespikly jenom barvy, ale i řidiči, kteří si v tuhle dobu usmyslili, že se půjdou projet. Jen tak ze srandy. Pojďme naštvat Donghaeho!
Červenou barvu konečně vystřídá zelená a Donghae vystřelí jako z děla. Přeběhne přes přechod a ve chvíli, kdy vběhne do parku, mobil, který celou dobu třímá v ruce, se najednou rozezvoní. Hnědovlásek hned zastaví a podívá se, kdo jej to ruší zrovna teď, když je tak skvěle rozeběhnutý. Očima zamžourá na displej, na kterém bliká jasně jméno osoby, kvůli které tohle všechno dělá.
„Monkey! Ani nevíš, jak sem rád, že voláš! Kde seš?! Jenom se mi opovaž říct, že seš na pokoji, jinak tě vlastnoručně zaškrtím!“ řekne v rychlosti Hae. Srdce mu buší do hrudi a plíce jej trochu pálí, ale on ani jedno z toho nevnímá.
„Donghaeee,“ ozve se protáhle z telefonu, načež Donghae uslyší jen malý smích a hned mu dojde, co asi celou tu dobu, co mohl zešílet, Hyuk dělal.
„Seš opilej?“ nadzvedne obočí a netrpělivě čeká na odpověď.
„Kdo?... Já? Nejseem,“ protáhne znovu.
„Monkey, kde seš?“ začne naléhat.
„Jééé, zase ta Monkey! Je to moc roztomilý, víš to?“ zachichotá se do telefonu a Donghae rozpozná i zvuk skleničky, kterou nejspíš právě Eunhyuk vzal do ruky a jejíž obsah do sebe celý obrátil.
„Dělej! Řekni mi, kde seš!“ zvýší už trochu hlas, ovšem to jen kvůli obavám, které už skoro dosáhly maxima.
„No já nevim. Pane, nevíte náhodou, kde to jsem?“ Donghae v duchu doufá, že se Eunhyuk právě zeptal číšníka, či barmana a ne nějakého kolem procházejícího muže, nebo hůř, že by na tom byl tak špatně a oslovil by tak nějakou ženu.
„Prej jsem v baru U Dvou Bříz, nebo co. Ale pane, proč jsou ty břízy dvě a ne jenom jedna? To aby se ta jedna necejtila sama, co?“ začne znovu mluvit k jiné osobě, to už ale Donghae vyráží zpátky k přechodu a úplně náhodou znovu čeká na zelenou.
„Poslouchej, ať tě ani nenapadne chodit pryč, jasný? Za chvilku tam budu,“ sdělí mu Hae a pro jeho překvapení mu zelená padne téměř hned, co větu dopoví.
„Rozkaz pane. Budu sedět přímo na týhle židli, jo?“ řekne s trochu zamotaným jazykem Hyuk, jako by si snad navíc myslel, že Donghae vidí tu židli, na kterou právě teď pravděpodobně Hyuk ukazuje.
„No jasný,“ povzdechne si a rozeběhne se. Je vážně rád, že je zrovna v baru, který zná. Párkrát tam byl. Není to daleko od školy, ani od parku, takže tam co nevidět bude.
Napadalo jej snad všechno, jen ne to, že se Eunhyuk půjde opít. Sakra, jak to, že nalívají nezletilému?! Vždyť i on sám, když tam byl, tak pil jenom nealko.

„Dongiee!“ zakňourá Hyuk, když si všimne Haeho, jak právě vchází do dveří. Otočí se na barové židli a natáhne se k němu, ovšem nějak si nevypočítal vzdálenost mezi nimi, a proto hrábne rukama do prázdna a ztratí rovnováhu. Hae k němu v mžiku přiskočí a stihne jej chytit ještě předtím, než sebou mrskne na zem.
„Bože, co tě to napadlo? Takhle se opít,“ zeptá se jej a vytáhne ho zpět nahoru. Eunhyuk se jen s přivřenýma očima usměje, jako by Haeho vůbec nevnímal.
„Pojď, jdeme,“ donutí ho se postavit, zatímco se ho Eunhyuk drží oběma rukama a prsty pevně svírá jeho bundu, aby znovu nespadl. Hae ho jednou rukou pustí a zašmátrá v zadní kapse pro nějaké peníze, které Eunhyuk propil a položí je na bar. Číšník jen mile přikývne a peníze si vezme.
Přehodí si jednu Hyukovu ruku přes rameno a chytí jej za zápěstí. Svojí druhou ruku mu obmotá kolem pasu a kulhavým krokem se společně vydají z baru ven. Eunhyuk spočine celou svou vahou na Donghaem, který zavrávorá a málem společně skončí v silnici. Zatlačí do svého opilého společníka, aby je dostal doprostřed chodníku.
„Myslíš si o mě, jak sem hroznej, viď?“ našpulí rty Hyuk, opře se bradou o Haeho rameno a mírně se pousměje. Donghae pootočí hlavu, ale hned se zase rychle začne dívat dopředu, kvůli té blízkosti Hyukova obličeje a hlavně jeho rtů. Kdyby to byla normální situace, využil by toho a políbil by jej, jenže tohle není normální situace. Hae ho nechce líbat, jelikož je Eunhyuk opilý, tudíž je ve stavu, kdy ani neví, co dělá.
„No ták! Řekni to! Stydíš se za mě, viď? Viď, viď, viď?“
„Mlč a zapoj se taky trochu do tý chůze, ty opilče jeden,“ napomene jej a rukou, kterou má kolem jeho pasu, ho vytáhne trochu výš, protože Eunhyuk mu skoro vyklouzl.
„He? Opilče? Kam zmizela Monkey?“ zafňuká a pokusí se uposlechnout.
„Najednou ti ta přezdívka chybí,“

Donghae vytáhne klíče a strčí je do zámku, otevře dveře a společně vejdou dovnitř. S jejich tempem, kterým šli, jsou na koleji docela brzy a naštěstí je nikdo neviděl.
Nohou dveře zabouchne a rychle se s Eunhyuk přesune k jeho posteli. Pomůže mu se na ní posadit a vyčerpaně padne vedle něho. Eunhyuk si zívne a se zamlženým pohledem se na Haeho podívá.
„Tohle… tohle to,“ ukáže na něj prstem, „to je moje postel,“ zamumlá a prstem do něj šťouchne.
„Jo, já vím, hnedka půjdu do svý, jenom mě nech trochu oddechnout, Monkey,“ zasměje se a taky ho šťouchne. Eunhyuk se zachichotá a zády si lehne, ovšem tak rychle a neopatrně, že se hlavou trochu praští o zeď. Hae ihned vylétne do sedu a otočí se na něj.
„Seš v pohodě?“ natáhne se k němu a starostlivě mu začne zkoumat bolavé místo.
„Au,“ zasměje se. Donghae se stáhne zpět a pobaveně se na něho podívá. Idiot. Ještě si něco udělá a bude to na něj.
„Blázne,“ zakroutí hlavou a zvedne se, ale Eunhyukova ruka jej rychle chytne za zápěstí a donutí ho si znovu sednout. Donghae se na něho zmateně podívá, potom na jeho ruku a znovu na něj.
„Proč se mnou máš pořád takovou trpělivost?“ zvážní najednou Hyuk a zadívá se do stropu.
„Cože?“
„Být to obráceně, už bych to nevydržel,“
„O čem to mluvíš?“ zamračí se Hae.
„Proč mě i po tom všem, co jsem ti řekl, chráníš před tím zmetkem Kanginem a jeho partou, co?“
„Seš opilej,“ zamumlá a znovu se chce zvednout, ovšem jako předtím, i teď mu v tom Hyukova ruka zabrání.
„Jo to jsem, a proto bys toho měl využít, ne?“ Donghae se s pootevřenými ústy zadívá do země. O co mu jde? Chápe, je opilý, zítra si možná nebude nic pamatovat, ale přesto, co po něm teď chce? Jak by toho měl asi využít? To ho má znásilnit, nebo co?
„Proč?“
„Tebe nezajímá, co si o tobě myslím?“ pousměje se a podívá se na něho. Donghae zatěká pohledem po pokoji a povzdechne si.
„Popravdě… Ne,“ sklopí pohled.
„Ne? Proč? Bojíš se, co bych ti řekl?“ zvedne se do sedu, přičemž nespouští z Haeho oči.
„Vlastně, jo,“ podívá se na něho a lekne se. Znovu ta blízkost. Jejich obličeje jsou od sebe jen několik málo centimetrů. Hae si rychle kousek odsedne, zvedne ruce a dlaněmi zatlačí do Hyukových ramen, aby jej donutil si lehnout.
„Běž spát,“ vstane, vyprostí své zápěstí z Hyukova sevření, pomůže mu svléct si bundu a sundá mu boty, načež ho přikryje peřinou.
„Přemýšlel jsem nad tím a myslím, že vím, proč to Siwon řekl tobě,“ zaboří se hlavou hlouběji do polštáře a peřinu si přitáhne ke krku. Donghae se vzpřímí a věnuje mu tázavý pohled.
„Řekl ti to, protože jsi se mnou na pokoji, nebo protože si myslel, že jsme přátelé?“ zeptá se jej. Donghaeho trochu bodne u srdce, protože je mu jasné, že z Eunhyukova pohledu přátelé nejsou. Donghae je pro něho jen obyčejná osoba, která mu byla přidělena jako spolubydlící na koleji. Nic víc. Je ten typ, který nemá potřebu si dělat přátele. Ani to neumí. Jemu stačí jen dobrý prospěch. Nejspíše žije s tím, že s těmito lidmi, které tady potká, stráví pár let a pak se všichni rozejdou jinam. Nebude se s nimi dál vídat, a protože si je toho vědom, nechce se s nimi nijak zaplétat, když ví, že si stejně jednou každý půjde svou cestou. Proto jsou tady pro něho všichni jen lidé, kteří chodí na stejnou školu jako on a učí se to samé, jako on. Jsou to jen spolužáci, to je vše. Donghae je ten samý případ, ovšem ten je navíc i jeho spolubydlící. Nic víc, nic míň.
„Ale víš co? Má pravdu. Normálně bych ti to asi neřekl, ale po tom alkoholu je mi to nějak jedno. Zkrátka, jo, dalo by se říct, že jsme kamarádi. Na týhle škole seš asi jedinej, koho bych tak mohl nazvat,“ zachumlá se pořádně do peřiny, zavře oči a otočí se čelem ke zdi.
„Nevíš, co říkáš,“ Donghae se vydá směrem ke své posteli a začne se převlékat do pyžama.
„Myslím to vážně,“ Hae se na něho dlouze zadívá, načež se mu po tváři rozlije úsměv. On jej vážně považuje za kamaráda? On? Lee Hyuk Jae? Je možné, že se v něm zmýlil? Nebo měl pravdu a jen si ho prostě získal svou dotěrností? Ať už je to jak chce, je rád.


„Mám tě celkem rád, Hae,“ zamumlá do peřiny už nejspíše v polospánku. Hae se pousměje a taky si zaleze do postele pod peřinu. Otočí se směrem k Eunhyukovi a podívá se na jeho záda. Peřinou si zakryje ústa, která se odmítají přestat usmívat. Kdyby jej teď někdo viděl, nejspíš by si o něm pomyslel, jaký je to blázen. Vypadá tak. Ale to ho nezajímá. Pro něho je teď důležité to, že jej má vážně aspoň trochu rád.

2 komentáře:

  1. Hyukie Hyukie...chlastem nic nevyřešíš, akorát tě druhý den bude blbě.
    Jsem zvědavá, jestli si na to vyznání Haemu vzpomene. Říká se, že opilci vždy mluví pravdu...
    Moc se těšim a netrpělivě čekam na další díl.

    OdpovědětVymazat
  2. Prosímtě, kdy bude další díl? Mám celkem absťák. Nemůžu se dočkat pokračování! ^_^

    OdpovědětVymazat