Can't You Love Me Back? // 3. část // By MeeKyong

Fandom: EXO

Pairing: TaoRis

Žánr: Slash

Počet dílů: 3/?

Autor: MeeKyong

ČAUKY Děcka! Tak je to tu zase po dlouhé době! TaoRis~~~~ YEAH! Nechápu Meekyong... prostě ji zabiju. Jak mu tohle vůbec může udělat?! Kde jí tyhle věci vůbec napadaj?! Ne nezabiju jí... zabiju Krise! Tak jo... Nějak jsem si uvědomila, že zaostáváme, takže jsme se teď všichni dokopaly ke psaní. Já se akorát vrhám na dokončení Heart Attack pátého dílů. Takže se taky těšte!! Milujem Vás!!~~~~~~~

Ale zamilovat se do tebe… To bylo mimo moji kontrolu…

Cože to Tao říkal minule ohledně Krise? Žádná láska, jen chvilkové zalíbení? Zalíbení? A k tomu chvilkové? V tu chvíli asi nebyl úplně při smyslech. Není se ani čemu divit. Tehdy zjistil, že s ním ta osoba chodí do školy. Ano, ten den byl začátkem něčeho, co v jeho životě, nebo minimálně v tomto školním roce, zanechá nemalou stopu. Poznal totiž Krise a Kyungsooa. Od toho dne uběhl už měsíc a půl. Za tu dobu se z letmých úsměvů a tichých pozdravů, pokaždé, kdy se potkali na chodbě, staly kratší rozhovory. Tao je seznámil se svým nejlepším kamarádem Kaiem, se kterým hned našli společnou řeč. Tedy hlavně Kyungsoo. Tao s Krisem si myslí, že ti dva spolu něco mají, což samozřejmě popírají. Všichni čtyři spolu začali trávit téměř veškerý čas. Během těchto dní, si Tao uvědomil, že to, co cítí ke Krisovi, nebude jen chvilkové zalíbení, jak se na začátku domníval. Je to láska. Taovi to dalo celou noc, než si to přiznal. On jej miluje. Jediné, čeho se bojí, je to, že jeho city nebudou opětovány. Zatím mu nic neřekl, ale cítí, že pokud se tak brzy nestane, udělá něco, co se od normálního kamaráda rozhodně nečeká. Něco, co jej prozradí. Proto mu to bude muset říct. I za cenu toho, že by mohl být odmítnut, či by se mu dokonce vysmál.

            „No tak, Tao! Dělej, nebo nám to ujede!“ zakřičí Kai, když se ohlédne. Dnes se ve škole zdrželi o něco déle, kvůli nespokojenému učiteli, co je tam držel ještě půl hodiny po zvonění. Kluci byli domluvení, že dnes pojedou ke Krisovi domů. Jenže Kris bydlí trošku dál, než ostatní, a proto musí jet autobusem, který jezdí jednou za hodinu. Je to poněkud divné, normálně autobusy jezdí po čtvrt hodině, tak proč by nemohl i tenhle?

Kris zbystří a podívá se na místo vedle sebe, kde ještě před pár okamžiky běžel právě Tao. Zpomalí tempo a čeká, kdy jej dožene.

„Promiň,“ dostihne jej, načež znovu zalapá po dechu. Ví, že pokud teď autobus nestihnou, bude to jeho vina a navíc budou muset čekat hodnou dobu na další. Jenže ať se snaží, jak se snaží, s každým dalším krokem se mu daří pobrat pořád méně vzduchu. Uši má zalehlé, plíce jej pálí a jeho nohy se stávají pořád těžšími. Může si za to sám. Vždyť kdyby tu ostrou narážku na učitele neřekl tak nahlas, býval by nemusel běhat ta trestná kolečka, a teď by mu ten běh nedělal takový problém.

            „Dej mi tu tašku. Poběží se ti tak líp,“ mrkne na Taa a s úsměvem k němu natáhne ruku. Tao s vepsanou vděčností ve tváři Krisovi tašku podá a trochu přidá. Původně chtěl říct, že je to dobrý, že jej nechce zatěžovat, ale sám si je vědom toho, že to není pravda a navíc by asi nedokázal pobrat dech na tolik slov.

            „A teď zaber, krasavče,“

                                                    

                   XXX

            V poslední chvíli stačí všichni, jeden po druhém, naskákat do autobusu. Kai s Kyungsooem hned vyčerpaně padnou na jediná místa vepředu, přičemž Tao v duchu zakleje. To on je tady ten, který by měl mít právo se posadit. Nohy jej bolí, tváře hoří, v boku píchá, ale ten, kdo sedí, je Kai a Kyungsoo. Jak typické.

            „Jdi dozadu,“ promluví na něj zezadu Kris, který do autobusu nastoupil jako poslední. Tao neváhá ani na okamžik a hned se rozejde k zadním sedadlům. Autobus ale náhle prudce zabrzdí a to zrovna ve chvíli, kdy se Tao nachází v prostoru přede dveřmi, tudíž v prostoru bez jakýchkoli tyčí, či čehokoli jiného, za co by se mohl chytit, což způsobí, že ztratí rovnováhu a už jen čeká, až uvidí všechny svaté a nad jeho hlavou začnou poletovat malí andílci. Jenže nic. Ne, počkat. Jednoho anděla přeci jen vidí. Anděla, který jej pevně drží a zabraňuje tak bolestivému pádu.

            „V pohodě?“ Kris starostlivě skenuje Taovu tvář, která začíná pomalu nabírat nádech rudé barvy.

            „J-jo, dobrý. Díky,“ znervózní mladší. Očima těká všude možně, až se nakonec zastaví na Krisových očích. Tak nádherné a hluboké, že by se v nich jeden mohl utopit. Ne! On se teď topit nebude a nesmí na to myslet. Večer to třeba povypráví svým plyšovým medvídkům, kterým se svěřuje naprosto se vším, ale teď se nad tím rozhodně nijak pozastavovat nemůže. Vymaní se z Krisova sevření a pokračuje v cestě. Když najde volná místa k sezení, vítězoslavně se usměje a urychleně se zhroutí na sedadlo u okna. Kris se ihned posadí vedle něho a hlavu si položí na světlovláskovo rameno. Stále udýchaný Tao vytřeští oči a tep se mu ještě více zrychlí. Opatrně pootočí hlavu a podívá se na Krise. Hrudník se mu zvedá v rychlých intervalech, jak se snaží pobrat potřebný kyslík, oči má zavřené a čelo maličko orosené. Ten pohled jej donutí znovu zrudnout až po kořínky vlasů. Měl by se uklidnit. Ne, musí se uklidnit. Podívá se znovu před sebe a očima najde ty dva parchanty, kteří mu zabrali místo. Tohle jim jednou vrátí.

            „Nejsem těžký?“ zachechtá se osoba opírající se o jeho rameno. Dech obou chlapců je už v normálu, ovšem tep každého z nich se podstatně liší. Krisovo srdce tluče pravidelně a v klidu, zatímco to Taovo pořád bije jako o závod.

            „Ne-nejseš,“ promluví tiše. Bože, jak může být někdo tak krásný? Příroda si na něm určitě dala záležet. Opře si hlavu o ledové sklo a v duchu začne počítat mizející stromky, vysazené podél silnice ve městě. Dělá to často. Vždycky se mu tím pročistí mysl a on na chvíli zažene všechny myšlenky.

                                                                       XXX

            „Fakt už musíte?“ zakňourá Kris a hodí po Kaiovi s Kyungsooem psí oči.

            „Říkal jsem ti, že tady dneska nebudu moct být dlouho,“ vymluví se Kyungsoo a z věšáku si vezme svoji bundu.

            „No to jsi sice říkal, ale…“ zafňuká nejstarší a sklopí pohled k zemi.

            „Tak vidíš. A Kai jde semnou, protože bydlíme kousek od sebe a on by se sám po cestě domů ztratil, jelikož to tady nezná, že?“ mrkne na Kaie, který ihned přikývne, usměje se na Krise a stejně jako Kyungsoo si vezme svou bundu a boty.

            „Mohl by u mě přespat,“ navrhne Kris a v jeho očkách vzplane plamínek naděje, který je ovšem po chvilce uhašen.

            „To by teda nemohl. A nesnaž se být roztomilý, stejně ti to nikdy nešlo. Tak my už jdeme, takže se mějte,“ čapne Kaie za rukáv, ten se přitom ještě stihne rozloučit, načež je vtažen do rušné čtvrti Krisova bydliště. Tao celou scénku mlčky sleduje s úsměvem na tváři. Nechce, aby odešli, ale když tu budou sami dva, Tao mu potom bude moci konečně říct pravdu. Už to totiž trvá moc dlouho, co si to Tao přiznal a drží to v sobě a pokud s tím něco neudělá, má strach, že by to z něho mohlo najednou vypadnout zrovna ve chvíli, když budou ve společnosti Kaie a Sooa a to on rozhodně nechce.

            „Ty se na mě nevykašleš, viď? Nezradíš mě jako oni,“ otočí se na Taa a usměje se. Tao mu úsměv oplatí a místo odpovědi jen zakroutí hlavou. Jak by teď mohl odejít? Je šťastný, že je u něho doma a teď jsou ještě navíc sami.

            „Takže,“ spráskne ruce a na tváři se mu objeví šibalský úsměv, „nemáš hlad?“

            „Eh? Ne, to je dobrý. Jedl jsem,“

„Lháři. Moc dobře vím, že nesnídáš, říkal jsi to. Svačinu jsi měl, ale zato jsem si všiml, že ses ani nedotkl oběda a to jsme každý seděli jinde. Každopádně se mi nesnaž lhát do očí v mém vlastním domě,“ ukáže na něho výhružně prstem, načež přejde do kuchyně. Tao jej pobaveně následuje. Má pravdu. Dnes skoro nic nejedl a je fakt, že jeho žaludku se to hodně nelíbí a Tao tak skoro umírá hlady, ale přeci jen mu přišlo trapné si říkat na návštěvě o něco k jídlu. Je tu poprvé a nechce být hned na obtíž a už vůbec je nechce nijak vyžírat.

„Uvařím ti svoji specialitu, jejíž tajný recept nikdo, kromě mě, nezná, protože je přísně tajný,“ popadne složenou růžovou zástěru se žlutými kytkami a srdíčky a ováže si ji kolem pasu. Tao jej mlčky pozoruje a snaží se zadržet smích. Dělá si z něho srandu? Růžová zástěra?

„Hele, nesměj se! Ta je mojí mámy, abys věděl,“ sjede Taa pohledem a vzápětí ucítí, jak mu začínají cukat koutky a on se za chvíli přidá k již se smějícímu blonďáčkovi, který se div neváli po zemi.

„Mimochodem, ty máš co říkat, ty méďo s chlupatýma ušima,“ řekne po chvíli s úsměvem Kris. Tao si založí ruce na prsou a uraženě našpulí rty. Moc dobře ví, že Kris právě naráží na den, kdy se poprvé potkali. Tao na sobě tehdy měl tu bílou chlupatou mikinu s kapucí, na níž byli dvě malá ouška.

„Jsme si kvit. A ty mi teď hezky pomůžeš, aby sis odčinil to, že ses mi posmíval,“ hodí po něm druhou zástěru. Tao si ji s menší dávkou odporu uváže a přejde ke kuchyňské lince, kde už stojí v růžové připravený Kris.

„A neříkal jsi náhodou, že je to tajný recept?“

„To sice je, ale věřím, že tobě ho říct můžu,“ mrkne na mladšího a stejně jako on si opláchne ruce.

„Neboj, nikomu ho nevyzradím, ty tajnůstkáři,“ poškádlí jej Tao.

„A jak že se to vlastně jmenuje?“ zeptá se po chvíli vaření. Kris ustane v práci a podívá se před sebe. Jméno? To nedomyslel. Ani o tom dříve nikdy nepřemýšlel.

„Ty to nevíš, že?“ zachichotá se Tao, přičemž jej zkoumá zvídavým pohledem.

„Je to prostě Krisova specialita, dobře?“ objasní nervózně. Tao se potajmu znovu usměje a pokračuje dál v úloze, která mu byla udělena.

                                                           XXX   

„Dobrou chuť,“ popřeje Kris, „a opovaž se to nedojíst,“ zadívá se ně něho výhružným pohledem.

„To bych si nedovolil, pane,“ řekne s vážným tónem Krisův společník, načež se mu po tváři rozlije zářivý úsměv a po chvilce se již oba pustí do jídla.

Po celou dobu ani jeden z nich nemluví. Kromě příborů, které cinkají o hrany talířů, či sem tam projíždějícího auta je v domě naprosté ticho. Světlovlásci právě si vychutnávajíc jídlo, které společně vykouzlili, si občas vymění několik pohledů, ovšem jak Kris, tak ani Tao nenachází slova na zahájení nějaké konverzace, jež by přerušila to trapné ticho, které v místnosti panuje. Na Taa pomalu začíná dopadat horko. Má ho tady. Má před sebou osobu, do které se – ač nechtěně- nejspíše zamiloval. Sedí tu před ním a dívá se na něj. Jsou v domě úplně sami a pravděpodobně ještě nějakou dobu budou, protože Krisovi rodiče odjeli na návštěvu ke svým přátelům a vrátit se mají až zítra odpoledne. Jenže… co má teď dělat?

Měl by mu teď všechno říct? Přiznat se ke všemu? Vyznat se…? Ano, sice je k tomu teď skvělá příležitost, ale přesto… co když jej odmítne a k tomu se mu vysměje do tváře? I ve filmech se to někdy stává. Ne všechno má šťastný konec, jako v pohádkách. Stojí mu to za to? Měl by to risknout a prostě se ponížit před tím, koho miluje? Ale vždyť… nemusí ho nutně odmítnout, ne? Přece tu musí být i malá šance, že k němu cítí to samé. Proč vždycky myslet jen na špatné konce, když se pokaždé dá najít i cesta, která vede k dobrému konci, ovšem, ne každý ji dokáže najít. Stačí jen být trpělivý. Pokud to teď nevyjde, Tao se nevzdá a dříve či později svou cestu najde.

            „Krisi?“ promluví tiše. Když by tu teď bylo více lidí, určitě by jej neslyšel, ale v tomto případě, kdy by člověk slyšel spadnout na zem snad i peří, je to nemožné.

„Hmm?“ udělá jen Kris, odpoutá pohled od skoro už prázdného talíře a zadívá se na Taa.

„Víš já…“ skousne si ret a sklopí pohled. Když se na něj Kris takhle dívá a jasně tak dává najevo, že mu věnuje všechnu svou pozornost, je pro něho mnohem těžší něco říct. Navíc, když se mu chystá vyznat. To by se taky mohl jít radši zahrabat k nim na zahradu.

„Copak? Děje se něco?“

„Ne, nic se neděje, já… jen nevím, jak to říct,“ povzdechne si, pohled stále upřený na vyšívaný ubrus.

„Nechutná ti?“ zamračí se Kris a očima sjede na Taův talíř. Je prázdný. Tak o to asi nejde. Taky přece… není možné, aby někomu nechutnalo jídlo, které uvařil sám božský Kris, že?

„Naopak, bylo to výborné,“

„Tak co se děje, Tao?“ tohle už asi nevydrží. Už teď lituje toho, že na něho promluvil. Lituje toho, že své city nechal zajít tak daleko. Lituje, že mu ty zatracené boty v tom blbém krámě nenechal rovnou. Proč sakra vůbec do toho obchodu šel? Sestra ho přeci poslala jenom pro ramen, nic víc. Kdyby si tehdy vybral tu druhou cestu, která taky vedla do potravin a navíc byla kratší a hlavně – nevedla do čtvrti, kde je dalších dvacet obchodů, nikdy by jej nepotkal. Neseznámili by se a Taův život by byl normální jako býval dřív. Tak proč sakra…?

„Víš já… už dlouho jsem ti to chtěl říct, vlastně nechtěl, ale musel… Jenže zatím nebyla vhodná příležitost a teď je, no a já…“ odmlčí se. Ještě pořád by to šlo nějak zvrátit, začít mluvit o něčem jiném, jenže kdyby teď Tao přestal, bůh ví, jestli by ještě někdy posbíral tolik odvahy, jako teď.

„Tao…?“

„Já… m-mám tě rád, Krisi,“ zašeptá skoro neslyšně Tao. Kris vytřeští oči a dech se mu zadře v krku. Má jej rád? Rád, jako že rád? Co to…?

„Vlastně víc než to… Jsem do tebe nejspíše i zamilovaný,“ v místnosti se znovu rozhostí ticho. Tentokrát je ovšem mnoho násobně větší, než předtím. Kris může slyšet Taovo srdce, které tluče tak rychle, že každé jeho tlouknutí zní jako ozvěna toho předchozího. Tao cítí, jak se mu potí dlaně. Kouše se do rtu a přitom se dívá do Krisových očí. Je v nich vepsaný zmatek a překvapení. Tohle Kris určitě nečekal. Taa se začíná zmocňovat pocit, že to, čeho se obával nejvíc, to, že jej Kris nemiluje, je skutečně pravda. Teď jen počkat, kdy se mu začne vysmívat.

„Ale, Tao…“ vydechne Kris. Nenachází vhodná slova. Nikdy by jej nenapadlo, že se do něj může Tao zamilovat.

„Vidím, že to není vzájemné… Promiň… Ale ještě předtím, než se mi vysměješ a pošleš pryč, nech mě ti něco říct,“ Taovi oči začnou vlhnout a po chvíli se již vydere na povrch první slza.

„Když jsem tě poprvé potkal, přišlo mi to jako náhoda, jelikož jsme prostě oba chtěli ty samé boty, jenže… další den jsem tě potkal i ve škole, což mi dosvědčilo, že naše setkání nemohla být jen pouhá náhoda, byl to osud. Tehdy jsem vůbec netušil, že se z nás budou moci stát přátelé. Ani nemuseli, ale já idiot si tuhle cestu zvolil a spřátelil se s tebou. Kdybych tě ten den jen pozdravil, vrátil ti ty boty a dál se o tebe nezajímal, nestalo by se to, čeho jsem se obával. Nakonec jsem si to všechno urovnal. Došlo mi, že pokaždé, když jsem ve tvé blízkosti, jsem moc šťastný a přeju si, aby ta chvíle nikdy neskončila. Ráno jsem vstával s myšlenkou, že až přijdu do školy, znovu tě uvidím. Může ti to přijít jako nesmysl, vždyť se neznáme tak dlouho. Jestli to tak je… co je tedy to, co cítím? Jsem z toho všeho opravdu zmatený, ale ve svých citech mám jasno. Možná, že je tohle právě to, čemu mnozí říkají Láska na první pohled. Jen chci, abys věděl, že nic z toho jsem nechtěl, nestál jsem o to. Protože to, že jsem se do tebe zamiloval, to bylo úplně mimo moji kontrolu,“ Taovi se napůl uleví. Konečně mu řekl vše, co cítí. S každou další větou přicházeli další slzy, které nechal volně stékat po jeho tváři. Stále čeká, kdy se mu Kris vysměje, ale pořád nic. Jen nehybně sedí, pohled sklopený a ve tváři žádný výraz. Tao neví, co si má myslet. Kdyby Kris cítil to samé, už by něco řekl, nebo by se aspoň usmál, ne?

„Tohle není správné Tao,“ podívá se na mladíka před ním. Zabolí ho u srdce, když uvidí ty slzy a ten nešťastný pohled. Jenže, co má dělat? On Taa nemiluje a ví, že takový vztah prostě není správný. Vždyť je pro něho něco jako bratr.

„Nezajímá mě, jestli je to správné nebo není. Tohle je to, co cítím a nic to nezmění,“ zvýší hlas Tao.

„Tao vzpamatuj se! Vždyť jsme oba kluci proboha!“
            „A to je to, co ti vadí?“ vstane ze židle a rozejde se do předsíně.

„Tao počkej,“ vyhrkne Kris. Tao mu ale neodpoví a jde dál. Kris hbitě vstane a jde za ním. Dostihne jej, chytne za loket a prudce jej k sobě otočí.

„Podívej, omlouvám se. Tak jsem to nemyslel. Já jen… proč mi tohle děláš?“

„Co dělám? Myslíš, že je to naschvál?!“ vytrhne svou ruku z Krisova sevření. Už takhle je docela zoufalý a Kris mu vážně moc nepomáhá.

„Ne, promiň. Sakra… já prostě… nechci ztratit svého kamaráda,“ do Krisových očí se pomalu také začnou hromadit slzy, které ale rychle zamrká.

„Děláš si srandu Krisi? Jak můžeme být kamarádi, když tě miluju?“

„Ale…“

„Slyšel jsi mě. Nemůžeme být přátelé. Ani nevíš, jak moc bolí vidět to, že moje city nenávidíš,“

„To protože je to špatný!“ zvýší znovu hlas Kris.

„Co s tím pořád máš?! Proč seš takovej?!“

„Kvůli tomu co cítíš, ty blázne!“

„Takže je se vším konec?“ řekne polohlasně Tao. Už nemá sílu více křičet. Nemá sílu na nic. Chce to tu jen rychle ukončit.

„Nejspíš. Dokud si to všechno neurovnáš,“

„To ode mě nečekej, Krisi,“ řekne vážně Tao, načež přejde ke dveřím, otevře je, a aniž by Krisovi věnoval ještě jeden pohled, odejde.