지켜줄께/ I Will Protect You - 11. část

Fandom: Super Junior

Postavy: Eunhyuk, Donghae, Siwon

Žánr: škola, vtip, drama

Typ: Kapitolovka

Autor: MeeKyong

Ahoj děcka! Žijete? Asi jo...  No! Už to víte? Prý EXO fandom se bude jmenovat EXO-L (Love) no nevim nevim... preferuju EXOTICS.... ale ať si SM dělá, co chce, že? Už jsem za polovinou s dalším dílem Heart Attack, takže se můžete snad těšit, že tenhle týden vyjde. MeeKyong maká i na TaoRis a samozřejmě i na této povídce... takže jak to šetrně říct... už bych Eunhyuka nakopala do zadku! Chudkák Donghae ~~~ No Jenže tu je ještě Siwon takže klasika... :D Užijte si to! :))

Cítí, jak se osoba v jeho náruči pořád mírně chvěje. Už to není tak hrozné, jako to bylo na začátku. Stojí tu už hodných pár minut a ani jeden z nich od té doby nepromluvil ani slovo. Eunhyuka pevná náruč uklidňuje. Cítí se tak v bezpečí. Je vážně rád, že Donghae přišel. Nemá ani ponětí, co by se s ním teď dělo, kdyby tu jen dál seděl schoulený do klubíčka, opírajíc se o zeď a vzpomínajíc na nepříjemnou minulost. Tlukot jeho srdce se pomalu vrací do normálu. Oči, které měl doposud zavřené, začne pomalu otevírat a stisk jeho paží povolí. Donghae pochopí a sám Hyuka pustí. Starší se odtáhne, ruce však nechá na Haeho ramenech.

                „Tak jo, Monkey, teď bych se snad mohl dozvědět, co se stalo, ne?“ promluví tiše Hae. Je mírně nervózní a ten pohled, kterým je Hyuk zabodnutý do jeho očí, mu moc nepomáhá.

                „Promiň,“ ruce sklouznou z Donghaeho ramen. Sklopí pohled a o krok couvne.

                „Ne, počkej. Nejdřív mi to všechno vysvětli, omlouvat se můžeš až pak,“

                „Eh… Prosím tě, neřeš to,“ otočí se, pár kroky dojde až ke svému batohu, ten popadne a snaží se co nejrychleji proklouznout vedle Donghaeho, aby stihl aspoň něco z té ztracené hodiny.

                „Monkey!“ chytí Hyuka za loket a přinutí ho se mu podívat do očí.

                „Promiň mi. Víš, neřešil bych to v případě, když bysme byli sourozenci, nebo kluci, kteří se znají už od mala. Jenže my jsme spolubydlící, kteří se znají teprve měsíc, a mně přijde, že mě vážně nemáš moc rád. Fakt promiň, jestli tě tím obtěžuju, ale můžeš mi sakra vysvětlit, proč mě z ničeho nic objímáš?!“ Donghaeho ostrý hlas vnímá každou buňkou v jeho těle. Ano, zasloužil by si vědět důvod, ale Eunhyuk mu ho říkat nebude. Nechce o tom mluvit. Už tahle situace je pro něho mírně ponižující. Docela se diví, že jej od sebe Hae neodstrčil, či se mu nevysmál, když se v jeho objetí třásl jako ratlík vyhozený v zimě na ulici.

                „Promiň. Vadí ti to? Ublížilo ti to hodně?“ zeptá se chladně Hyuk.

                „Kdy jsem řekl, že mi to vadí?!“

                „A kdy jsem já řekl, že tě nemám rád?!“ vysmekne se z Donghaeho sevření a bez dalších slov jej obejde. Zrychlí chůzi, načež se brzy ocitne před dveřmi třídy, ve které měl již dávno být.

Otočí se a s překvapeným pohledem se ohlédne. Slyšel dobře? On jej má rád? A to jako od kdy? Prošvihl snad něco? Pokud ví, tak ještě dnes ráno, když ho Hae požádal, zda by mu odpoledne nepomohl s úkolem z matiky, netvářil se na to moc nadšeně. Vlastně, byl úplně otrávený, ale Donghae jej i přes všechnu nechuť donutil souhlasit.

Má se teď vrátit do třídy? Nebude to divné? A proč by mělo? To Eunhyuk má co vysvětlovat, ne on. Jak si vůbec představuje Donghaeho takhle mást? Nejdřív se chová nepříjemně a je arogantní, Donghaeho přehlíží, jak jen to jde. Pak k němu jednou Hae přijde, a on vypadá, jako kdyby mu právě zachránil život, a v klidu mu padne do náruče. No, a aby toho nebylo málo, nakonec mu ostrým hlasem nepřímo poví, že jej má rád. Co si vlastně Eunhyuk myslí? Jestli ho má rád, či ho dokonce považuje za kamaráda, mohl by se chovat trochu jinak. Nebo neví, jak? Blbost. Snad až tak špatný vychování nemá.

Třeba se mu tohle všechno jenom zdá. Nakonec se z toho snu probudí, jako z noční můry, vstane, aby se šel napít, při chůzi o něco zakopne, tím vzbudí i Eunhyuka, ten jej za to vzápětí seřve a Donghae si alespoň najisto ověří, že tohle všechno byl jen další výplod jeho fantasmagorie.

Rozejde se a za chvíli už stojí přede dveřmi, do kterých před chvílí vešel i Eunhyuk. Docela by ho zajímalo, co si ta opice vymyslela za výmluvu, že přišel tak pozdě. To Donghae nemusí nic moc vymýšlet. Prostě jen řekne, že u sebe otec nebyl, a že se za ním staví jindy.

Lehce zaťuká, načež bez jakéhokoli otálení vejde dovnitř. Všechny zraky třídy se na něho upřou, on ovšem vyhledá ten Eunhyukův. Hned, jak se jim pohledy střetnou, osoba sedící v zadní lavici otočí hlavu na druhou stranu. Jasně, jak předpokládal.

                „Donghae? To už jsi zpět?“ udiví se učitelka.

„Uhm. V kanceláři nikdo není,“

„Aha. No tak si jdi sednout,“ Donghae poslechne a pár kroky se přemístí až ke své lavici. Celou dobu nespouští z Eunhyuka oči, ten jej ovšem ukázkově ignoruje. Posadí se, a aniž by se neobtěžoval vytáhnout si učebnice, se jen pohodlně uvelebí na své židli. Stejně má za chvíli zvonit, tak proč se namáhat.

Pozoruje Eunhyuka, který si spěšně zapisuje vše, co je na tabuli a snaží se dohnat aspoň něco z promrhané hodiny. Vypadá, jako by se vůbec nic nestalo a on tu celou dobu seděl, jako obvykle. To je mu to vážně úplně jedno, nebo je tak skvělý herec? Možná to bude i tím, že jakmile se ponořil do učení, na všechno kolem zapomněl. Ne na dlouho. Donghae ho hodlá vyslechnout hned, co se zazvoní. Za žádnou cenu se tomu nevyhne.

Tak, jak čekal, zanedlouho se ozval zvonek. Všichni studenti si začnou sklízet z lavic a třída se postupně vyprazdňuje. Donghae se zvedne ze židle a zamíří k Hyukově lavici. Eunhyuk rychle hrne všechny věci z jeho lavice do svého batohu. Ve chvíli, kdy ve svém zorném poli zaregistruje Haeho, své tempo ještě zrychlí.

                „Hele Monkey, musím s -“ Eunhyuk hodí batoh na záda a blesku rychle prosviští kolem Haeho, přičemž mu ovšem nezapomene vrazit ramenem do toho jeho.

                „No to si snad děláš srandu?!“ zavrčí Hae a z ramene si opráší neexistující prach. Fajn. Selhal. S tímhle nepočítal. Myslel si, že s ním nebude chtít mluvit, ale aspoň něco mu říct mohl. Nebo se na něj jenom podívat. Jak to tak vypadá, asi plán na dnešní odpoledne, kdy mu má Hyuk vysvětlit látky z matiky, padá. S tím se smíří. Ale nesmíří se s myšlenkou, že by ho měl Eunhyuk ignorovat a záměrně se mu vyhýbat. To on prostě nesnese. Jenom Donghae může tohle dělat. Nikdo jiný. A už vůbec to nikdo nemůže dělat jemu. To je prostě proti přírodě.

xxx

Proběhne kolem Donghaeho, aniž by se na něho podíval a rychle opustí třídu. Je to od něj trochu kruté, že mu ani nedal možnost něco pořádně říct. Ale on se s Haem teď bavit nechce. Už takhle je mu dost trapně, že ho tak objal a dokonce mu řekl, že to není tak, že by ho neměl mít rád. To trochu přepískl. Vlastně… Kdy ho vůbec začal mít rád? Ne není, to tak, že by ho měl rád jako rád. Jen si na něho prostě zvykl. Začal ho považovat jako běžnou součást jeho školského života. Jenže i přes to všechno, teď se mu prostě vyhýbat bude. Aspoň do chvíle, než na to oba nezapomenou. Teda hlavně Donghae. Možná, že to bude mírně složité, když jsou spolu na koleji, ale to se nějak překoná. Jenže jak zná Donghaeho, donutí ho s ním mluvit hned při první příležitosti, co budou spolu. Ví, že mu nakonec stejně podlehne. Tak jako vždycky.

xxx

Zvonek ohlásí konec poslední hodiny. Eunhyuk dopíše poslední čárku do svého sešitu, načež jej strčí i spolu s ostatními věcmi z jeho lavice, do batohu. Těší ho myšlenka, že právě teď na něho před školou čeká člověk, který jej tak nějak dokázal uchvátit svou osobností a vlastně i trochu vzhledem. Spěšně zasune židli a rychlým krokem se vydá ke dveřím třídy. 

Nejspíš by už dávno byl z místnosti venku, ovšem to by ho nemohla něčí ruka, držící jej za loket, zastavit v půli cesty. Opět. Eunhyuk Donghaeho spraží pohledem a pokusí se mu vytrhnout. Ale stisk, kterým jej drží, je bohužel moc silný, proto ve svém pokusu selže.

„Monkey! Není ti to blbý? Od toho co se stalo na chodbě, se mi pořád jen vyhýbáš a házíš po mně jeden nenávistný pohled za druhým. Omlouvám se, pokud ti to přijde troufalý, ale myslím, že mám právo vědět, co to mělo znamenat, nemyslíš? Proto-“

„Donghae, na tohle já vážně nemám čas. Víš, docela spěchám a…“ skočí mu do řeči, ovšem pro pohledu do Haeho očí mu najednou slova dojdou a jeho mysl se úplně vyprázdní. Chtěl mu říct, ať ho ihned pustí a nechá ho na pokoji. Že to na té chodbě bylo hloupé nedorozumění, které se rozhodně stát nemělo, a proto ať si nemyslí, že se někdy bude opakovat. Prostě ať na to jednoduše zapomene. Jenže ten pohled do jeho očí. Co tam vlastně vidí? Kvůli tónu, kterým s ním Hae mluví, by v nich měl vidět vztek a zlost. Ale on v nich vidí… neví, jak to přesně popsat. Je to něco, jako… pocit viny…? Ano, vypadá to, jako kdyby se snad Donghae obviňoval za to, jak je Hyuk odtažitý. Jako kdyby to byla jeho vina. Jako kdyby on mohl za to, že jej Eunhyuk tak obejmul. Nic z toho ale není pravda. Vše to způsobil Hyuk. Tak proč se teď Donghae tváří takhle?

„Už musím jít,“ Haeho stisk mezitím povolil, a tak Hyuk mohl lehce vyprostit svou ruku z jeho sevření. Věnuje mu poslední pohled, který už není tak ostrý, jako ty předchozí, než konečně třídu opustí.

Spěšným krokem se pohybuje po školní chodbě, dostane se až ke své skřínce, kterou otevře, popadne svou bundu, dvířka zabouchne a stejným krokem, jako předtím, se nakonec přemístí k východu školy. Zastaví se těsně přede dveřmi a zhluboka se nadechne.

                „Fajn, Lee Hyuk Jae! Teď hlavně vyžeň z hlavy toho blbce Donghaeho a všechnu svou pozornost věnuj tomu muži, co tam na tebe čeká. A nesmíš zrudnout, hned jak ho uvidíš!“ šeptá si pro sebe se zavřenýma očima Hyuk. Naposledy zhluboka vydechne, otevře oči a nasadí svůj neodolatelný úsměv. Projde dveřmi a očima přelétává z jednoho místa na druhé, aby našel toho, koho hledá. Pohled se mu zastaví na jedné z místních lamp. Stojí tam, opřený o ni. Jakmile si Hyuka všimne, mávne rukou, aby jej upozornil, kde čeká.

                „To si myslíš, že tě nevidím? Tebe bych našel i v tom největším davu,“ zamumlá si pro sebe Hyuk a kývne mu na odpověď, že o něm ví. Proběhne kolem několika studentů, kteří se stejně jako on, už netrpělivě čekali právě na to dnešní poslední zvonění. 

                „Jsi tady docela rychle. Myslel jsem, že budu čekat déle,“ usměje se učitel.

                „Přece bych vás nenechal čekat, pane učiteli,“ pokrčí rameny a úsměv mu oplatí.

                „Tak, jdeme?“ ukáže směrem k blízké kavárně. Eunhyuk kývne a společně se vydají na cestu.

xxx

To myslí vážně? Prostě ho tady nechá a odejde? Že nemá čas? Pokud ví, tak zrovna on má být ten, se kterým měl Eunhyuk strávit dnešní odpoledne. Domluvili si to přeci ráno. To si za něho tak rychle našel náhradu? Nebo se mu vážně až tak vyhýbá? Proč si Donghae najednou začíná myslet, že za to všechno může on? Možná na něho neměl pokaždé tak vyjíždět, ale tak sakra! To přece jinak nešlo. Udělal chybu, když ho na té chodbě objal, místo toho, aby jej odstrčil? Nezkoušel ho jenom Hyuk, jak by v takové situaci Donghae zareagoval? Ale, jaký by k tomu měl důvod? Že by začal tušit, že jej má Donghae upřímně rád a takhle si to jen chtěl ověřit? Sakra! Tolik otázek a žádné odpovědi! Přesně takové situace Donghae nenávidí. Neví, co má dělat. Nejhorší je, že Eunhyuk odešel, ani neví kam, takže se ho na nic nemůže zeptat. A i kdyby, nejspíš by se mu nějak vyhnul, jako to udělal teď.

Donghae tiše zaúpí a zakroutí hlavou. Jestli nad tím má přestat přemýšlet, jako že nepřestane, aspoň by měl odejít z té třídy. Už je tady docela dlouho. V prostředí, kterému by se nejraději vyhýbal. A taky že by to dělal, kdyby ho neuchvátila ta Eunhyukova láska k učivu. Donghae to pořád nemůže pochopit, a právě proto se o to alespoň pokouší. Docela ho zajímá, co na tom pořád vidí. Ale zatím se do toho pořád nedostal. Což je taky důvod, proč mu měl dnes Eunhyuk vysvětlit právě probíranou látku z matiky. Jenže z toho očividně sešlo.

Opustí třídu a jeho kroky směřují k místu, kde mu Eunhyuk přímo vpadl do náruče. Zastaví se a zadívá se tam, kde uviděl Eunhyuka sedět opřeného o zeď, objímajíc si kolena. Co se mu vlastně stalo? Proč se tak třásl? Možná, že opravdu potkal tu skupinku bastardů. Pokud to tak bylo, nejspíš mu nějak vyhrožovali. To ho asi vystrašilo.

Vzhlédne a vytřeští oči. No jasně! Vyhrožovali mu a on se teď Donghaemu vyhýbá, protože mu je trapně a nechce mu říct, že má strach. Donghae se usměje. Je génius. Dokázal na to přijít i bez Hyukovi pomoci. Je prostě skvělý. Úsměv mu najednou zjihne. Blbost. Eunhyuk by se nezalekl takových nul, jako jsou oni. Nejspíš by jim něco řekl, něco ne moc pěkného. Byla by hloupost, aby ho našel bez jediného škrábance. Ti kluci by jej určitě zmlátili do krve. Tak co se mu sakra stalo?!

Kopne do zdi, jako by za to snad mohla. Otočí se, strčí ruce hluboko do kapsy a s našpulenými rty se vydá směrem ke dveřím školy. Až Eunhyuk přijde do pokoje, dostane to z něj. Nemá strach, že by nepřišel. On není jako Donghae, který by byl schopný nepřijít i týden. Eunhyuk by si to nedovolil. Takže asi už počítá s tím, že Donghae ho nenechá usnout, dokud mu neřekne ten pravý důvod. Protože Donghae dostane vždycky to, co chce. Pravda?