HEART ATTACK // 4. část // By Hyunii

Fandom: EXO 

Hl. Postavy: Suho, Sehun, Kris

Vedlejší postavy: Zbytek EXO

Počet dílů: 4/?

Autor: HyuniiLee

Tak už jsem se rozhodla, že vás přestanu trápit a taky hlavně sebe a hodím vám sem další díl. Vážně se omlouvám za ten můj spisovatelský blok, ale já už věděla, že to prostě přijde. Každopádně jsem se zase nakopla do normálu a teď to zase půjde. Takže si tenhle díl užijte a držte mi palce ať přežiju tenhle víkend. Držte prosím N.O.X palce na letošním předkole KPOP Contestu! :))) Miluju Vás Hyunii.~~~

Už se nemohl dočkat. Dnes je jeho první oficiální den v nové práci a navíc pozná toho podle všech fantastického detektiva. Nemůže popřít svoji natěšenost. Rozhlédl se kolem dokola, když oznámil svoji přítomnost na recepci. Klasická policejní budova. Okolo bylo několik lidí a na sedačkách seděli někteří zadržení. Přišlo mu to poněkud obyčejné na to, že by tu měl pracovat jeden z velkých kapacit zákona. Ale většinou ti nejlepší jsou zároveň ti nejskromnější, takže by se neměl udivovat nad tímto malým policejním oddělení v této části Seoulu. Zákon má být všude a nezáleží na místě.

            „Pan Zhang je ve své kanceláři můžete tam jít, jsou to třetí dveře vpravo,“ usmála se na něj slečna a ukázala mu směr.

            „Ano, děkuji vám,“ oplatil jí úsměv a zvedl si svůj kufřík ze země. Vydal se směrem ke kanceláři jeho nadřízeného. Popravdě ho zaskočilo, že je pravděpodobně stejné národnosti jako on sám. Jméno Zhang neznělo moc korejsky, ale tak proč ne, bude to mnohem příjemnější, když teď ví, že jsou oba z Číny.

            Pohledem přejel po kovovém štítku vedle dveří, na kterém bylo jméno ‚Detektiv Zhang Yi Xing‘ a utvrdilo to jeho domněnku o národnosti. Znal jej jen pod přezdívkou ‚Inteligentní Lay‘ a z novinových článků. Ten muž vyřešil ty nejtěžší a nejzapeklitější případy. Byl to génius. Zhluboka se nadechl a zaťukal na dveře, chvíli počkal, pokud ho někdo nevyzve, ale když se nic nedělo, prostě otevřel dveře a nakoukl dovnitř. Bylo mu řečeno, že je u sebe, tak prostě vejde. Spatřil mladého muže sedícího v křesle se sluchátky v uších a nohama na stole. To jako vážně?

            „Dobrý den, jsem Huang Zi Tao a hledám detektiva Laye,“ uklonil se a očima prohlédl místnost, zda někde neuvidí dveře do další kanceláře, kde třeba bude sedět právě ten, pro koho má pracovat. Muž otevřel oči, vyndal si sluchátka z uší a zeširoka se usmál: „Právě jste ho našel,“ Taovi poklesla dolní čelist a přemýšlel, zda si z něj dotyčný jen nestřílí. Druhý muž vyskočil z křesla a pořád s tím samým na první pohled unaveným, ale jakoby přirozeným úsměvem přešel k zaskočenému blonďákovi.

            „Jsem Yi Xing, ale všichni mi říkají Lay, detektiv Lay. Musíte být z Číny, že? Soudě podle vašeho jména, to si budeme rozumět,“ poplácal mladšího po rameni.

            „A-Ano,“ zakoktal vyjukaný Tao a pak mu došlo, co se vlastně stalo, „Omlouvám se, já jen…,“ … „Nevěděl, že jsem to já? V pořádku nejste první ani poslední. Takže vy pro mě máte pracovat, že?“ skočil mu do řeči Lay. Tao jen přikývl.

            „Pak vítejte. Možná… bude lepší, když si budeme tykat, co ty na to?“ nabídl mladšímu. Taa nepřestával udivovat, tak mladého ho nečekal a navíc tak… jak to říct? Na první pohled nezodpovědného, zákony nedodržujícího.

            „Tao,“ špitl, když stisknul jeho nadřízeného ruku.

            „Lay a teď ti to tu ukážu,“ pousmál se znovu a otevřel dveře na chodbu. Tao ho hned následoval.

            „Nevím, kde jsi pracoval předtím, ale myslím, že obyčejnou policejní stanici znáš, tamhle za těmi dveřmi jsou kanceláře a za tamhle těmi zase cely pro opilce a výtržníky. Na recepci je Ha Neul, klidně ji můžeš o cokoli poprosit,“ chrlil ze sebe, ale najednou se zarazil, povzdechl si a přešel k jednomu staršímu muži sedícímu na sedačce. Tao jen sledoval, co dělá a zatím si snažil postupně urovnat, co mu už stačil říct. 

            „Pane Kangu, zase jste hledal Mimi?“ začal káravě Lay na stařečka, který v ošuntělých kalhotách a bundě seděl kousek od nich. Tao nadzdvihl obočí.

            „Kolikrát vám mám říkat, abyste ale při tom neobtěžoval sousedy, pak tu vždycky skončíte, co s vámi mám dělat?“  Lay se opět usmíval. Pak se otočil zpět k Taovi, který čekal, až se mu opět začne věnovat.

            „Tak vidíš Tao, je to tu jako všude. Tady pan Kang je tu třeba každý třetí den, protože stále hledá svoji kočku, která už zemřela a on si myslí, že mu ji zavřeli sousedi, je to smutné, ale nic závažnějšího se tu neděje. Nějací ti opilci či děcka, co si hrají po nocích, vítej v blázinci,“

            Taa v tu chvilku napadlo jen, kam se to vlastně dostal a zda byla všecko pravda o té chvále na tohoto Laye, který ačkoli vypadal, že každou chvilku usne, byl ve skutečnosti velice energetický muž.

            „Layi! Máme tu nahlášen únos!“ ozvalo se najednou přes celou chodbu od zadních dveří, ze kterých vykoukl nějaký muž. Lay byl několika kroky u něj a převzal si informace. V mžiku byl zase zpět a bral si bundu z věšáku.

            „Máš štěstí. Tak co? Chceš mi u toho asistovat, když už jsi první den v práci?“ zeptal se Taa, který stál a pořád se k ničemu než jen vyjevenému koukání neměl.

            „Mohu?“ vypadlo z něj.

            „Nemůžeš, musíš,“ zasmál se Lay a už ho strkal ven z budovy.

*

            „Připrav si všechno, co si pamatuješ. Je ti to jasné?“ promluvil vážně Luhan na mladšího chlapce, který bezmocně seděl u nich doma v obýváku. Hned, jak se to stalo, volal Kyungsoovi, protože to byl jediný ze Suhovi rodiny, na koho měl číslo. Luhan ho neměl moc v lásce, a tak nebyla jiná možnost. Kyungsoo seděl v křesle a dělal, jakoby neexistoval. Nelíbilo se mu, že je Luhan takhle naštvaný a věděl, že Kaiova přítomnost tomu moc nepomáhá. Jenže jeho kamarád řekl, že jde s ním za každou cenu. Xiumin jako jediný, který ještě v místnosti rozumně přemýšlel, pozoroval Luhana a byl odhodlaný zakročit v jakoukoli chvíli. Luhanovi unesli bratra ve chvíli, když byl s člověkem, kterému prostě od přírody nevěří a navíc si ještě nejmladší přitáhl domů toho podle jeho slov ‚nezodpovědného Spratka‘ Kaie.  Nehledě na to, že ani ne před hodinou si to se Xiuminem vyříkali. Při té vzpomínce se musel nejstarší pousmát. Luhan tak nevinný s rudými tvářemi, který se choulil do jeho hrudě a on mu přitom šeptal něžná slova vyznání.

            „Kdo by proboha unášel Suha?!“ vybuchl nervozitou Luhan a kopl do židle, která byla jen kousek od Sehuna. Ten polekaně nadskočil. Minseok na nic nečekal, věděl, že Lu je uzlíček nervů a bál se, že by dokázal i někomu svým chováním ublížit. Luhan se neznal, když se jednalo o brášky. Xiumin ho zatažením za ruku obrátil čelem k sobě a sevřel jeho tváře v dlaních.

„Lu, nic se mu nestalo, všechno bude v pořádku, tak se prosím uklidni. Policie tu za chvíli bude,“ snažil se ho uklidnit.

„Ty to nechápeš, Suha někdo unesl!“ vykřikl Luhan nepříčetně. Starší mu okamžitě věnoval polibek, neviděl totiž jiný způsob, jak ho uklidnit.

„Všecko bude v pořádku, ano? Slibuju ti to,“ zašeptal s úsměvem Minseok, když si byl jist, že ho mladší plně vnímá. Lu celý rudý jen rezignovaně přikývl.

Kyungsoovi poklesla spodní čelist, jakmile spatřil, to co spatřil. Nikdy by ho nenapadlo, že Luhan… a Minseok. Svět se zbláznil?! Možná ho to mohlo napadnout, ale zatraceně… tohle mozek nebere! Vždyť to jsou dva muži! No… vlastně… proč se diví? Sám si není jistý, co vlastně pociťuje ke svému kamarádovi Kaiovi. Jen přátelství? To ne… určitě něco víc, ale stejně. To vůbec není důležité, tohle je důležitější! Luhan chodí s Minseok Hyungem a vůbec nic mu o tom neřekl!

Kai se pobaveně koukal na vyjeveného Kyungsooa a jeho myslí nelétaly dvakrát cudné myšlenky. To asi nebude tak nevinný, jak si myslel, pokud má doma Kaiovu přesnou kopii, tedy co se orientace týče. Pousmál se a rukou mu zaklapl jeho otevřenou pusu. V tu chvíli všechny upoutala pozornost zaznění zvonku u dveří. Xiumin šel otevřít.

„Dobrý den, jsem detektiv Zhang Yi Xing a zde je můj pomocník Huang Zi Tao. Dostali jsme hlášení o únosu,“ spustil na Minseoka ve dveřích o něco málo mladší muž s vysokým blonďákem za zády.

            „Pojďte dál,“ vyzval je Xiumin. Provedl je chodbou až do obývacího pokoje, kde všichni seděli. Lay si prohlédl přítomné a pohledem zastavil na Sehunovi. Vyměnili si s chlapcem několik zvláštních pohledů a poté jej vyrušil Luhan, jestli by si nedali něco k pití. Lay se však jen zdvořile usmál a odmítl: „Radši přejdeme hned k věci. Máte nějakou fotku pohřešovaného? S tím bychom mohli začít,“

*

            Suho netušil, kolik času uběhlo, netušil, kam ho odvezli, a přál si, aby to všechno byl jen zlý sen. Celou cestu ho drželi namáčknutého mezi nimi a on se snažil dělat, že neexistuje.

            „Ano pane, už jsme na cestě,“ mluvil jeden z mužů do telefonu. „Budeme tam do deseti minut,“ Suhovi zatrnulo po vyslechnutí těchto slov. Takže za deset minut je po něm. Nebo možná ne, ale určitě se nedožije zítřka. Hlavou se mu honily všemožně hrůzné scénáře. Přivážou mu k noze kovadlinu a hodí ho do řeky, zastřelí ho, oběsí ho, budou ho týrat, dokud nezemře. Napadalo ho všecko jen ne proč vlastně? Co udělal?

            V tom auto zastavilo před velkou budovou s nápisem ZES Corporation a Suho jen překvapeně klapl pusou. Ani se nestačil pořádně zorientovat a byl zatáhnut dovnitř. Poslušně nastoupil do výtahu a za stálého nepříjemného držení za paže se nechal vyvézt až do posledního patra. V okamžiku, kdy se otevřeli dveře výtahu, ho pustili, ustoupili z cesty a jeden z nich ukázal rukou směrem k velkým dveřím na druhé straně chodby.

            „Ředitel Kim vás očekává,“

            No to je teda psycho, pomyslel si a s nepatrným přikývnutím vyšel z výtahu. Rozhlížel se po obrovské chodbě s obrazy všech možných lidí, pravděpodobně majitelé této firmy. Pokračoval až k těm dveřím dokud jeho oči nezabloudily k poslednímu obrazu se jménem Jang Tae Hun. Suhovi vnitřnosti se stáhly v podivné křeči a on měl pocit, že mu všechno začíná docházet. Ty oči toho muže na obrazu a i ten úsměv. Suho nebyl tak hloupý, aby si nevšiml podobnosti mezi ním a mužem na plátně. Veškerý strach, který v něm byl, jakoby najednou zmizel a nahradila ho čirá zvědavost. Je ten muž, Jang Tae Hun jeho otcem?
            Na nic nečekal a zaklepal na dveře, poté opatrně stiskl kliku. Pohled mu padl na obrovský pracovní stůl před prosklenou stěnou, u které stál muž v černém obleku.

            Jakmile zaslechl šramocení kliky, ušklíbl se. Nasadil ten nejdůvěryhodnější úsměv a otočil se na chlapce: „Zdravím pane JoonMyune,“

            Suha ani nepřekvapilo, že zná jeho jméno.

            „Dobrý den,“ uklonil se zdvořile.

            „Předem se vám chci omluvit za ten menší únos,“ pokračoval ředitel Kim, přešel až k Suhovi a natáhl ruku: „Jsem ředitel Kim Jae Kyung, pracuji pro prezidenta Jang Tae Huna, vašeho otce,“ V Suhovi se něco pohnulo, tak přeci jen byla jeho předtucha správná. Ovšem to ještě nedokázal úplně vstřebat. On je syn prezidenta ZES Corporation. Tak dobrý a teď by se mohl probudit.

            „Možná vám to bude připadat šílené, ano také jsem byl dost překvapen, když mě o vás prezident informoval. Nicméně je tomu tak,“ ředitel na něj mluvil, co nejpřátelštěji, ačkoli uvnitř něho to vřelo nenávistí.

            „Spíše neočekávané,“ usmál se Suho. Pociťoval prazvláštní teplo někde u srdce. Jestli je tohle pravda a on je synem prezidenta takové společnosti, tak je jisto jistě dědicem. Představa, že by teď všechny ty roky, které se Luhan musel o něj a Kyungsooa starat, by mu dokázal vrátit. Už by nikdy nemusel vidět staršího v zoufalé situaci. Nebude přeci lhát, ví jak na tom Luhan je, a že dělá vše proto, aby se alespoň oni dva měli dobře, když už on ne. Suho ale nic neřekl. Věděl, že s Luhanem by nemělo cenu se nějak hádat.

            „Chápu vás, v každém případě já nejsem ten, kdo by vám měl všechno říct. Tím člověkem není nikdo jiný než váš otec. Takže, kdybyste byl tak ochoten jel se mnou na návštěvu do Seoul Paik Hospital, kde prezident leží,“

*

            Jeho práce pro něj byla vším a byl si na tisíc procent jistý, že i vždycky bude. A případ ‚Invisible‘ byl jeho životní vášní. Ještě dřív než se stal detektivem, se jako pubertální ucho na škole zajímal o tento případ. Moc dobře si pamatoval, když o tom poprvé slyšel v televizi. Vražda. Bylo to označené jako nejlépe naplánovaná vražda za posledních padesát let. Vyvraždění celé rodiny jednoho vysoko postaveného magnáta. Všechno bylo hned na poprvé jasné, ale místo činu bylo tak dokonale vyčištěné, že nebyla sebemenší šance na nalezení jediné stopy, která by vedla k vrahovi. Vždycky viděl v policii a známých detektivech hrdiny. Od mala si přál být mužem zákona. A byl ohromen tímto člověkem, který dokázal veškeré kapacity tehdejší doby zmást a přivést na falešné stopy a nikdy u žádného činu nebýt ani v nejmenším poznán. Vlastně se mu to daří až do teď. ‚Invisible‘ je neobyčejný člověk. Je to mistr ve svém oboru. Je to nájemný vrah. Nikdy nedělá pro sebe. To o něm bylo všem jasné.      Lay se do něho svým způsobem zamiloval. Též si pamatuje na den, kdy před svými spolužáky pronesl, že on ‚Invisible‘ dostane. Všichni se mu smáli. Ovšem to tehdy opravdu nikdo netušil, že Lay se dostane tak daleko a doopravdy se dostane k právě tomuto případu. Detektiv, jenž měl na starost tento případ, už od začátku byl nalezen mrtvý a zároveň se u jeho těla našel vzkaz. ‚Invisible‘ v něm varoval každého dalšího, kdo by po něm začal pátrat. Natolik odstrašující případ to byl, že téměř nikdo nechtěl pokračovat v jeho vystopování. Na nějakou dobu se stáhl a žádná z vražd už nebyla jeho prací. V podstatě se na to téměř zapomnělo. Odložený případ. Takzvaně. Až nakonec přišel Lay a rozhodl se znovu případ otevřít, když první vražda, kterou dostal na starost, byla až moc podobná ‚Invisible‘ činům. A měl pravdu. Dostal se nejblíž. Střetl se se zabijákem tváří v tvář. Stalo se to před rokem a půl. Lay věděl, že tu noc buď zemře, anebo ho dostane. Ovšem k jeho překvapení se nestala ani jedna z možných variant.

„Zabiješ mě?“ zeptal se Lay a snažil se v té tmě vůbec něco spatřit.

„Já děti nezabíjím,“ ozvalo se ze stínu. Lay se musel hořce zasmát.

„Možná sis toho ještě nevšiml, ale já nejsem dítě. Kdo by řekl, že takový geniální zabiják neuvidí něco tak jasného,“ vysmál se mu, zatímco se snažil nějakým způsobem vykroutit z provazů, jimiž měl svázané ruce.

„Jmenuješ se Zhang Yi Xing a je ti dvacet tři let, řekni mi, že nejsi dítě ještě jednou,“

„Možná ti pořád nedochází, že jsem velitel tvého případu a jdu po tobě celou dobu. Nezabiješ mě jen proto, že ti připadám jako dítě? Nepodceňuj mě,“ ušklíbl se Lay.

„Nevíš, jak dopadl detektiv Lee?“ zeptal se se zájmem v hlase Invisible.

„A ty si myslíš, že mě to snad má nahnat strach?“ nadzdvihl obočí Lay, který slyšel kroky, které se v té tmě nesly z jeho levé strany. Opravdu se nebál, jeho tělo ovládl adrenalin. A znásobil se ještě víc, když se mu podařilo ty zpropadené provazy sundat. Ovšem v té samé chvíli, když se chtěl postavit ze židle, ke které byl celou dobu přivázaný se Invisible zjevil za ním a rychlým pohybem ho zase usadil zpět.

            „Vážně se mě nebojíš. Já zírám,“ zasmál se Invisible kousek od jeho ucha. Z toho horkého vzduchu, který ho ovanul, se Layovi zježily chloupky na zátylku.

            „Jednou jsem si řekl, že to budeš ty anebo já,“ řekl sebevědomě, ačkoli měl pod krkem ostrou čepel nože.

            „Zajímavé,“ vydechl Invisible a koutek rtů mu cukl. Ten mladík ho vážně okouzlil. I přes ten odhodlaný hlas cítil, jak se nepatrně, ale přece třese. Neodolal a rty se přisál na citlivou kůži na krku. Lay čekal všechno, ale tohle mu doslova sebralo vítr z plachet. Jakmile jeho krk opustil, se sklonil znovu k Layovu uchu: „Ale už jsem řekl… děti nezabíjím,“ zašeptal a hned na to mladíka udeřil správně mířenou ranou do hlavy, který okamžitě ztratil vědomí.  

            Tehdy se probudil v parku kousek od jeho kanceláře. Ten zážitek ho nakopnul, tak jako nic jiného. Vytočilo ho, že ho považoval za dítě a ještě více mu bylo nepříjemně, že místo toho, aby jej zabil, ho políbil. V té době se zapřísáhl, že ho za každou cenu dostane. A teď… teď tu sedí před chlapcem, kterému může být sotva dvacet let a má ho vyslechnout ohledně únosu jeho kamaráda. Nic zvláštního… jen kdyby… kdyby to nebyl bratr Invisible.