středa 16. dubna 2014

HEART ATTACK // 2. část // By Hyunii



Fandom: EXO
Hl. Postavy: Suho, Sehun, Kris
Vedlejší postavy: zbytek EXO
Pairing: nechte se překvapit ;)
Počet dílů: 2/?
Autor: HyuniiLee

(Ahojte Děcká! Takže... NE! nejste špatně! Jiný obrázek neznamená, že se něco změnilo. Rozhodla jsem se, že ke každému dílu bude pravděpodobně jiný cover, protože... no bude to vždycky odpovídat zrovna tomu, co se tak nějak bude dít v konkrétním díle. Možná se ptáte, proč jsem dala teda jako hlavní hrdiny Sehuna, Suha a Krise, kdžy se tam nic neděje... nebojte se dočkáte se. Na to se musí pomalu :3 Hehe... Někdo byl hodně nespokojen s tím, že by to mělo vycházet jednou za týden. Jsem snad superman? Nebo snad se to napíše samo?  Ne.. takže hold ten týden přežijete. A to doufejte, že mě zase nepřepadne spisovatelský blok. Ehum... no užijte si to a nechte dole nějakej komentář! Miluju Vás ~~ Hyunii ~~ )




Suho stál u okna a vyhlížel, kdy se z poza rohu vynoří blonďatá hlava. Pořád ještě nevymyslel, co že mu to chtěl vlastně ukázat. Prostě ho chtěl vidět. Absolutně ho nebavilo sedět v kanceláři společně s Chenem, který promluvil jednou za dvě hodiny. Tak se musel nějak zabavit. Usmál se, nemyslel si, že je bůh ví jak inteligentní, ale musel se pochválit za svůj herecký výkon. I když strašně nerad lhal Sehunovi. Ale za to všecko to rozhodně stálo. 
„Nemáš nic na práci?“ ozvalo se za jeho zády a Suho se leknutím otočil. 
„Už jsem svoje papíry odevzdal. Nebo ještě něco přišlo k vyřízení?“ zeptal se. Pohledem zabloudil ke kopírce, jestli se tam nenachází nová práce. 
„Ne nic. Můžeš si tu dál stát a koukat z okna. Jen jsem si tě chtěl zkontrolovat,“ pronesl Chen s rukama v kapsách a snad poprvé za dobu, co zde Suho pracoval, se usmál. Suho nadzdvihl obočí. Takhle svého kolegu ještě neviděl. 
Otočil se zpět k oknu a pak pohled upřel na své hodinky. 
„Kde ten Sehun je?“ zakňučel nedočkavě.

*

„Jak je na tom prezident?“ zeptal se vysoký muž ve středních letech s dobře padnoucím oblekem doktora, který akorát vyšel z nemocničního pokoje.
„Choroba je již v posledním stádiu. Panu Jangovi nezbývá více než týden života. Dělali jsme, co jsme mohli, kdyby nebyl tak tvrdohlavý a docházel by do nemocnice, jak mu bylo řečeno mohli bychom předejít nejhoršímu. Je mi to líto,“ vysvětlil doktor a s povzdechem si narovnal brýle. Muž jen pokývl hlavou a rozloučil se s doktorem, který byl povolán k jinému pacientu. Muž se podíval na ochranku, která stála u dveří od pokoje, uhladil si sako a pak se zaklepáním otevřel dveře. 
„Pane prezidente,“ uklonil se, když spatřil svého nadřízeného na lůžku. 
„Pojďte dál řediteli Kime,“ zachraptil starší muž a pokynul rukou k židli, která byla postavená hned vedle postele. Ředitel Kim nasadil svůj naučený profesionální úsměv a posadil se. 
„Pěkně jsem to zbabral, že?“ zauvažoval prezident s úsměvem. Ředitel neodpověděl, nebylo by to na místě. 
„Za svůj krátký život jsem povznesl jméno naší ZES společnosti a to taky díky vám Kime. Jsem vám vděčný. Proto se nemusíte bát o svoji pozici,“ pokračoval prezident Jang a na chvíli se odmlčel, otočil se k stolku, aby z něj mohl něco vytáhnout. Ředitel Kim si upravil kravatu. Na tohle čekal dlouho. Samozřejmě, že pomohl povznést společnost a teď, když prezident konečně opouští své místo, dostane ho on.  Už bylo na čase! 
„Zaručuji vám Kime, že své místo v ZES budete mít i nadále. Ale předtím než zemřu, potřebuji, abyste mi pomohl vyřešit záležitost dědice,“ pronesl prezident a řediteli zatrnulo. Cože? Dědic? Vždyť prezident Jang žádné nemá, takže jediný, kdo převezme jeho pozici prezidenta, by neměl být nikdo jiný než ředitel Kim.  
„Prosím?“ zeptal se s nervózním a zmateným úsměvem. Prezident Jang se podíval na fotografii, kterou vytáhl ze stolku. Usmál se a poté spustil: „Potřebuji od vás Kime, abyste našel mého syna, který se stane dědicem ZES,“ 
„Váš syn?“ vyhrkl zaskočeně, ovšem umírněně Kim. Nevěřil, že měl syna. Nikdy o něm nemluvil a ani… ani…
„Před 20 lety, když jsem byl na pracovní cestě do Busanu a tehdy ještě jako mladý a nově posazený na svém postu jsme šli s ostatními zapít úspěšný obchod do jednoho z barů. Byla tam žena, nádherná. Stalo se to prostě. Za několik týdnů mě ta žena vyhledala s tím, že je těhotná. Tehdy jsem byl donucen všecko popřít, můj otec a matka to přikázali. Zaplatili té ženě dost peněz pod podmínkou, že nikdy neprozradí, kdo je jeho otcem,“ vyprávěl prezident a ředitel si myslel, že v tu chvíli spí. 
Prezident si asi nevšiml vyvedeného z míry svého podřízeného a s úsměvem mu podal fotografii mladíka. 
„Jmenuje se JoonMyun a pravděpodobně žije se svým bratrem Luhanem v Seoulu,“ řekl a nespustil oči z usměvavé tváře chlapce na fotce. Ředitel si prohlédl fotografii a cítil, jak to v něm vře. Nějaký mladý nemanželský cucák by mu měl vyfouknout místo prezidenta?! To v žádném případě!

„Najděte ho Kime a přiveďte ho ke mně dřív, než bude pozdě,“ zvážněl prezident.  Ředitel Kim se donutil nahodit znovu ten svůj profesionální výraz a přikývl. 
„Máte na to maximálně tři dny,“ dodal ještě ředitel. 
„Rozumím pane prezidente,“ odsouhlasil Kim, schoval fotku do kapsy svého saka a uklonil se. 
„Věřím vám Kime,“ zachraptěl ještě prezident Jang, poté Kim s konečnou platností opustil nemocniční pokoj. 
O několik minut později nasedal do vozu, který pro něj přijel před nemocnici a vzal telefon do ruky. 
„Mám pro vás práci,“ řekl hned, jak mu dotyčný přijmul hovor. 

*

„Suho? Máš tu návštěvu,“ zvolal Chen, když se vracel z bufetu se světlovlasým mladíkem za zády. Suho okamžitě odtrhl pohled od papírů a vystřelil ze židle. 
„Co ti tak dlouho trvalo?!“ vyštěkl, aniž by pozdravil. Chen vykulil oči a přelétl pohledem od Suha k neznámému. Ten se jen usmál a zavrtěl hlavou. 
„Nemohl jsem chytit taxíka,“ pokrčil rameny Sehun a nahodil nevinný výraz. Suho klapl pusou. To myslí vážně? 
„Děláš si srandu? Tvůj byt je 500metrů odtud,“ vydechl ohromeně Suho. Sehun se znova zasmál a zasedl na židli před Suhovým stolem.
„Venku je vichřice,“ zamumlal Sehun. Suho hodil pohledem z okna, kde se jen nepatrně hýbaly stromy, jak venku foukal jen mírný větřík. Zhluboka si povzdechl a pomalu se otočil na svého kamaráda. Ještě než se na něj podíval, všiml si nechápavého pohledu svého kolegy Chena. Chen si v tuhle chvíli nebyl jistý, zda vidí jen přátele nebo manželství po dvaceti letech. Ovšem nehodlal si stěžovat, alespoň nějaké vzrůšo za tenhle nudný den. 
„Co jsi mi to chtěl ukázat?“ zeptal se Sehun a opřel si lokty o desku stolu. Suho procitl ze zkoumání kolegy Chena a zmateně se podíval na mladšího před sebou. 
„Cože?“ vypadlo z něj nechápavě. Světlovlásek se zamračil. 
„Říkal jsi do telefonu, že mi chceš kromě seznamu nákupu ještě něco ukázat“ vysvětlil Sehun a nemohl se neusmát nad touhle situací. Bylo mu všechno jasné. 
„No já… ty… chtěl jsem… chtěl jsem tě představit Chenovi!“ vykoktal nakonec Suho, který se snažil najít cokoli v místnosti, co by mohl ukázat Sehunovi. Mladší překvapeně pozdvihl jedno obočí a snažil se zadržet smích.  
„Mě?“ ozval se najednou Chen z druhé strany místnosti, hned poté co se vyhrabal z pod stolu. Sehun si se zájmem prohlížel Suha stojícího nad ním, jak se snažil přijít na jakoukoli vhodnou výmluvu. 
„Jo! Pojď sem!“ křikl zvesela a začal mávat rukama. Chen vyjeveně odložil štos papírů na svůj pracovní stůl a vydal se za těma dvěma. Sehun se otočil a znovu si prohlédl muže, do kterého vrazil cestou sem. Při té vzpomínce se ušklíbl. Kdo si proboha bere dvacet koblih a tři kafe jen pro sebe? Tedy prvně si nemyslel, že je to jen pro něj, ale jak to vypadalo teď, když si to všechno naskládal k sobě na místo. 
„Tohle je můj kolega Chen, je mladší, ale chovám se k němu, jakoby to bylo naopak, protože je to můj sunbae,“ začal představovat Suho. 
„Těší mne, jsem Oh Sehun,“ uklonil se zdvořile, protože tušil, že je určitě nejmladší z přítomné trojice. Jeho inteligence rozhodně nevyhrávala, pokud se mělo jednat o úctu a respekt. 
„Kim Jong Dae, Chen je jen moje přezdívka na pracovišti,“ usmál se hnědovlásek a otočil se na Suha, který se nervózně drbal na krku. 
„To tady kolega ještě nestačil zjistit,“ dodal s posměšným výrazem ve tváři. Sehunovi cukly koutky rtů. Nechtěl se smát, ale Suhovi to patřilo. Neměl si vymýšlet a pak se to snažit zakrýt něčím naprosto nepřipraveným. Sehun už z jediného pohledu věděl, že ti dva si rozhodně nemají moc co říct. Chen rozhodně nebyl Suhův typ. I když si dokázal udělat legraci, Suho byl ještě svým způsobem dítě a Chen už byl i přes svůj věk vyspělejší. S někým takovým by si rozuměl Sehun. Chen byl jako on. Rozdíl mezi nimi byl ten, že on se Suhem vydržet dokáže. Což bylo vlastně dobře, alespoň nehrozilo, že by mu ho přebral. 
„Sehune?“ vytrhlo nejmladšího z přemýšlení a až teď mu došlo, že se celkem neslušnou dobu dívá stále bez mrknutí oka na Suhova kolegu. 
„Ah… omlouvám se,“ vypadlo z něj a znovu se uklonil. 
„V pořádku, jen za chvíli nám končí polední pauza a bylo by dobré, kdyby Suho začal znovu pracovat má toho dneska ještě hodně, takže si vyřiďte, co potřebujete,“ věnoval Chen mladšímu vřelý úsměv. 
„Rozumím,“ přikývl Sehun a pak se podíval na Suha. Ten jen něco naštvaně chrlil na Chenovi záda. 
„Pojď mi dát ten seznam ty umělče, ať můžu jít,“ chňapnul staršího za ruku a popostrčil ho směrem k jeho pracovnímu místu. 

*

Luhan nervózně přešlapoval po obývacím pokoji. Zajímalo ho, jestli se teď bude něco dít, když konečně po několika dlouhých měsících pátrání našel otce jednoho z bratrů. Co by se stalo, kdyby za ním šel a řekl mu o Suhovi? Ví o něm vůbec? Jistojistě by se mu jen vysmál. Kdyby o Suha stál, rozhodně by ho hledal. Určitě. Tím si byl Luhan jistý. Vážně chtěl, aby jeho bráškové měli alespoň o trošku lepší život, než měl on sám. Jenže si nebyl jistý, co udělat. Teď se mu otevřela nová možnost. Možnost pro Suha. Aby vedl lepší život. O hodně lepší než se svým bratrem, kterému postupně docházely síly. A hlavně peníze. Luhan to nikomu neřekl. Přišel o práci, kvůli nim. Staral se o ně víc než o svoje povinnosti. Vyhodili ho. A teď nemohl najít práci novou, protože nedokončil střední školu. Opět kvůli bratrům. Zoufalost, která se vkrádala do jeho mysli, byla nesnesitelná. Neviděl to tak, že by se chtěl sourozenců zbavit. To vůbec ne! Miloval je víc než sebe, a proto pro ně chtěl jen to nejlepší i přes to, že by je měl ztratit. 
Pod tlakem všeho okolo se svezl k zemi, jak se mu po tom dlouhém pochodování zamotala hlava. Nesnášel svoji povahu. Ale k tomu ho donutil život. Starat se o ostatní více než o sebe. Ale co má teď jako dělat? První slza si našla cestu po jeho tváři a za ní hned druhá. Bylo mu jedno, že leží na koberci. Teď to ze sebe potřeboval hlavně dostat. Hučení v hlavě zesilovalo a on přestával vnímat okolí. Plakal a nemohl přestat. 
Nevěděl, jak dlouho tam tak ležel, ale najednou cítil teplo lidského těla, které si ho k sobě tisklo ve snaze ho uklidnit. Instinktivně zaryl nehty do látky košile osoby, která se s ním pohupovala a šeptala mu slova útěchy i přes to, že je Luhan vůbec nevnímal. 
„Luhannie, vzpamatuj se. Bože… už ne. No tak!“ naléhal starší a krouživými pohyby hladil Luhana po zádech. Když přišel a nikdo mu neotvíral, myslel jsi, že ještě není doma, ale když zaslechl přes dveře zoufalý, plačtivý výkřik nedbal na nějaké ohledy a otevřel si dveře klíčem, který mu Luhan dal. Bylo to asi po druhé, co ho použil. Nechtěl ho používat. Ale pro jistotu a klid Luhana si ho u sebe nechal.
V momentu, kdy spatřil chvějící se tělo uprostřed obývacího pokoje, bezmyšlenkovitě se k němu vrhl a objal ho. 
„Luhane, to jsem já! Vzpamatuj se!“ vyhrkl téměř zoufale, když držel jeho uslzenou tvář v rukou, ale mladší mu nebyl schopen věnovat jediný pohled, kvůli mlze, která okupovala jeho mysl a oči. Palcem setřel jeho slzy a poté si ho vyzdvihl k sobě do klína, aby ho mohl znovu pevně sevřít. Třas Luhanova těla postupně odezníval, ale starší se nadále nepřestával tisknout k mladšímu a se zavřenými oči se s ním stále pohupoval. Po chvíli zjistil, že Luhan již nepláče a jen se k němu tiskne. Drtil jeho košili v prstech a vdechoval tu příjemnou vůni. Starší ho pohladil ve vlasech. 
„Xiumine,“ zašeptal téměř neslyšně, ale nadmíru spokojeně Luhan. Když se vzpamatoval, zjistil, kdo je s ním. Nikoho jiného si vlastně ani nepřál. 
„Luhannie, v pořádku?“ zašeptal Minseok a usmál se. Takhle mu neřekl už hodně dlouho. Xiumin byla jeho přezdívka na základce a prakticky ji už nikdo jiný kromě Luhana neznal. 
Luhan se zhluboka nadechl, ale stále se odmítal odtáhnout. To teplo, které cítil, pro něj bylo až moc cenné. Minseok se usmál a věnoval mu letmý polibek do vlasů. To už se Luhan odtáhl a tázavě se na něj podíval. Oči měl stále zarudlé od pláče a mezi obočím měl roztomilou vrásku zmatení. 
„Už takhle neplakej, víš, že já ti se vším pomůžu,“ usmál se Xiumin, ale nepouštěl ho ze své náruče. 
„Jenže já nechci, abys mi pořád pomáhal. Takhle to nejde. Nemůžeš mi pořád půjčovat peníze a starat se o mě, jako bych byl nějaké dítě,“ zavrtěl nesouhlasně hlavou Luhan. Nechápal, proč se ve společnosti svého dlouholetého přítele vždycky změnil na to malé a bezbranné mládě, které touží po péči, jakou on dává svým bratrům. 
„Ticho. Oba víme, jak těžké to máš, a já od tebe nic vracet nechci. Navíc já mám peněz dost, takže ti je klidně všechny dám. Navíc za tohle můžu já. Nikdy jsem neměl souhlasit, že ti pomůžu najít jejich otce,“ zvážněl starší a tentokrát se mezi obočím objevila vráska jemu. 
„Ale…,“ Luhan chtěl něco namítnout, ale nějak neměl slova. Byla pravda, že Minseok po něm nikdy nic na oplátku nechtěl, vždycky se choval tak jakoby to bylo automatické. Stejně mu ale nešlo na rozum, proč to vlastně všechno dělá. 
„Proč to vlastně děláš?“ zeptal se. Musel to vědět. Byl rád za jeho pomoc. Vlastně někde uvnitř sebe věděl, že jeho pomoc potřebuje. A zároveň potřebuje i Minseoka samotného. Vždycky si myslel, že je jejich přátelství jen přátelství a nic víc. Ale přeci ho uvnitř sžíral pocit, že chce, aby to něco víc bylo. 
Starší si všiml upřeného Luhanova zamyšleného výrazu. Neunikla mu ani slza, která se opět prodrala napovrch. Pak se zamyslel, proč se vlastně o Luhana tak stará? 
Myšlenku nedokončil, protože byl přerušen něčím, co by si nepředstavil ani v tom nejšílenějším snu. Luhan ho držel za krk a rty se otíral o ty jeho. Nové slzy smáčely jeho tvář. Ale on asi věděl moc dobře, co dělá. Xiumin nehybně zíral na mladíka v jeho náruči, jak zoufale líbal jeho rty. Co to bylo za pocit? Ale ať už to bylo cokoli, nemyslel si, že by teď chtěl přestat. Zavřel oči a nejistě se pohnul proti Luhanovým rtům. Nechtěl ho pustit.

11 komentářů:

  1. Hmmm....zatím se mi to líbí ale neříkám že se mi to líbit nebude. :D Chtěla bych se zeptat kdy bude další If you can walk, you can dance, jelikož jse mi ta povídka začala líbit a je dost napínavá a k tomu jsem ped nedávnem přišla na B.A.P a ty jsi první kdo mě napadl že by mohl mít na ně povídku. A ono to přišlo jako dar z nebe jelikož jsem prošla alespoň 3 blogy a tam nic :DDD Promiň pokuď tě tím nějak otravuju nebo jsem ti narušila plány. ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No doufám, že se ti tahle povídka nezprotiví! ^^
      If You Can Walk, You Can Dance... no trošku mi to s tou povídkou skřípe jelikož B.A.P není zrovna vyloženě moje krevní skupina, ale během těchto Velikonočních prázdnin jsem si řekla, že napíšu další díl. Takže rozhodně je se na co těšit :)) Budu se snažit ~ ^^

      Vymazat
  2. fakt moc pekny tesim se na dalsi dil moc se ti to povedlo

    OdpovědětVymazat
  3. Ne to se nestane to mi věř EXO jsem poznala mezi prvními takže se něco takového nemůže stát! Jo jasně, chápu tě já si třeba někdy nedokážu dát dohromady povídku na skupinu na kterou si moje kamarádky vybrali, je to boj pořád je tu např. Super Junior z nich mám uplný guláš jelikož si je všechny pletu. Jako by nebyly všichni stejní!!! Nevím jak ale RyeWook a Siwon se mi pořád plete a o tich ostatních ani radši nemluvím. Koho jsi z nich nepletu jsou LeeTeuk, Kyuhyun, DongHae, EunHyuk, Sungmin, ShinDong a další si nepamatuju jelikož je z nich guláš :DD Už se těším na další díl If You Can Walk, You Can Dance spolu s I will protect you haaaha :DDDD

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Což o to já v B.A.P guláš rozhodně nemám, ale problém je že je tolik neznám, abych dokázala pevně odhadnout jaké to jsou osobnosti a tím jim dát nějakou podobu v povídkách. Každopádně budu se vážně snažit ^^

      Vymazat
  4. To já taky ne jelikož jich je 6, ale super junioru je ani nevim kolik. A s EXO mám tky někdy problém :-D ale to už mi je jedno a nejhorší když mě z nich holky ve škole zkouší vždycky za 5 :DDD Už se těším na další díl a neboj se nějak to zvládneš ti věřím. A vubec to je povídka na přání nebo jsi se rozhodla napsat na ně povídku??? ;-)

    OdpovědětVymazat
  5. Smím se zeptat pro koho? :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslím, že se jmenovala Natty ta dotyčná. Už přesně nevím. Každopádně rozhodně nehodlám tu povídku pohřbít. :)

      Vymazat
  6. Hmmm.. to doufám že ji nepohřbíš jinak bych tě asi nevím co :DD Jelikož se mi líbí a je zrovna na JongUpa kterýho spolu s Himchanem zbožnuju :3

    OdpovědětVymazat
  7. Moc pěkný díl.
    Pan Kim asi bude pěkný zmetek. Jsem zvědavá, co má za plány s JoonMyunem.
    Těšim se na další díl...

    OdpovědětVymazat