HEART ATTACK // 1. část // By Hyunii

Fandom: EXO

Hl. Postavy: Suho, Sehun, Kris
Vedlejší postavy: zbytek EXO

Pairing: nechte se překvapit ;)

Počet dílů: 1/?

Autor: HyuniiLee

(Je to tady děti! Původně jsem ji chtěla vydat až zítra, ale to by mě prostě zabilo. Nemohla jsem odolat. Strašně mě to baví a chci už nějaké názory! Počet dílů máme ještě neznámý, protože já to odhaduju na hoooodně dlouhou povídku. Avšak doufám, že mi to třicítku nepřekročí. Takže... užijte si první díl. Doufám, že vám nijak nezamotám hlavy už na začátku... ehe. Případné reklamace Layovi prosím... to on mi dělal celou dobu společnost! Miluju Vás a už se těším na vaše komentáře :))

Lidé často netuší, co je to peklo. Prošli si vším možným, ale peklem rozhodně ne. Ať se vám snaží tuto myšlenku jakkoli vyvrátit, nedejte se. Je to pravda. Protože pokud nezažili to co já, tak nemají právo o peklu mluvit. Netušíte, jak výrazně se vám může život obrátit vzhůru nohama během tak krátké chvíle jako jsou dva měsíce. Tvrdí, že bych si na to neměl pamatovat a žijí s tím dál svůj poklidný život. V každém případě ty dva měsíce bylo to nejkrásnější období mého života. To co následovalo potom, bylo horší než kterákoli muka. Tři týdny na psychiatrické léčebně proti vaší vůli. Prý to je pro vaše dobro. Popravdě ty dva měsíce v jednom malém bytě proti tomu všemu byl ráj. I když to z počátku vůbec tak nevypadalo.
            A teď se mi to všecko zdá jako pouhopouhý sen. Avšak to, že tu teď stojím a před očima mám tvé jméno mě utvrzuje v tom, že nic z toho nebyla jen moje představa. Bratr se má dobře. Starám se o něj a on zase o mě. Jsme spolu šťastní. A to jen díky tobě. Nikdy ti to nezapomenu. Vidím tvůj úsměv a nejsem si jistý, zda bych měl plakat nebo se smát. Taky jsi šťastný a to ve mně vyvolává nepopsatelný pocit úlevy. Žádné výčitky. Jen teplo… příjemné teplo…

*

            Mobil řinčel na pracovním stole a ne a ne přestat. Suho se líně protáhl, odložil několik papírů stranou, unaveně zamžoural kolem sebe a střetl se s pohledem svého kolegy, který se ne moc nadšeně díval jeho směrem.

            „Zvedni to,“ zamručel odevzdaně Chen. Nesnášel, když ho od práce vyrušil telefonát a proto si sám mobil nikdy nepořídil. Od vyřizování telefonátů tu měli sekretářky. Avšak teď viděl, že nováček není zrovna v nejlepší kondici pro práci, a tak to dokázal s velkou nechutí přetrpět s domněnkou, že ho to třeba probudí. Suho si rychle prohrábl své vrabčí hnízdo a natáhl se po tom řvoucím kusu elektroniky. Ani nemusel hádat, kdo by mohl takhle brzo ráno volat. A svítící jméno svého staršího bratra na display mu všechno potvrdilo. Hodil rychle jeden omluvný pohled po Chenovi a jal se přijmout hovor.

            „Ano?“ začal nejistě.

            „Nezapomněl jsi náhodou doma na něco?“ ozvalo se z druhé strany poněkud nevrle. Suho svraštil obočí, rozhlédl se po svém pracovním místě a s poškrábáním na hlavě odpověděl: „Že by…? Hmm… Oběd?“
Z telefonu byl slyšitelný povzdech.

            „Ten taky, ale zapomněl jsi na něco podstatnějšího,“ Suho si nedokázal představit, co je podstatnější než to, že dnes bude muset zase jíst v té odporné kantýně u nich v práci.

            „Lu, tak co jsem zapomněl?“

            „Odvézt Kyungsooa do školy!“ křikl nepřítomně starší mladík a Suhovi v tu chvilku zatrnulo. Polilo ho horko, jak mohl zase zapomenout odvézt jeho mladšího bratra. Vždyť Luhanovi odpřisáhl, že už se to nestane.

            „Lu… já… omlouvám se,“ vykoktal a instinktivně odtahoval mobil od ucha, protože si nechtěl nechat vyřvat další díru do hlavy.

            „Suho… Já na tebe nechci křičet, ale kdy si konečně zapamatuješ, že máš teď taky nějaké povinnosti? Svět se netočí jen kolem tvé práce a Sehuna,“  

            „Sehuna do toho prosím netahej,“ přerušil ho a trochu se zamračil. Vůbec se mu nelíbilo, že Luhan si myslí, že na něj má jeho nejlepší přítel špatný vliv.

            „Suho…,“

            „Chápu Lu, omlouvám se. Mohl by, jsi Kyungsooa odvézt ty?“

            „Víš, že toho mám hodně na práci a nemůžu se starat o vás dva, zvlášť o tebe, vždyť už jsi dospělý! Začni se tak chovat, prosím,“ Suho si po vyslechnutí těchto slov povzdechl. Jeho bratr měl samozřejmě pravdu. Je to teprve nedávno, co překročil hranici dospělosti a on si našel práci. Slíbil, že bude Luhanovi ve všem pomáhat, ale vypadá to, že mu spíš ještě víc přidělává starosti.

            „Nezapomeň aspoň potom ten nákup,“ Luhanův hlas zněžněl, protože i přesto měl svého bratra tolik rád. Dokázal by mu odpustit snad všecko.

            „Nezapomenu. Neboj se a nezlob se na mě Lu,“ protáhl kňouravě Suho.

            „V pořádku, tak teď hezky pracuj. Ahoj,“ zasmál se do telefonu Luhan a hovor ukončil.

            Mobil si udělal vyhlídkový let přes celý Suhův stůl a skončil někde mezi hromadou propisek. Na tváři mladíka se usadil dětský úsměv a hravě se zatočil na svém kolečkovém křesle. Vůbec mu nevadilo, že po něm jeho kolega Chen vrhá jeden zděšený a nechápavý výraz za druhým.

Vlastně, když se to tak vezme, Suho se vždy choval jako dítě a bez ohledu na to, že byl povětšinou jeden z těch starších v kolektivu, byl přesným opakem. To platilo i o jeho kamarádech. Hlavně tedy o jednom již zmíněném. A to o Oh Sehunovi. Byl o tři roky mladší než Suho, ale vedle něj na to vůbec nevypadal. Byl to vysoký, světlovlasý mladík navíc dost inteligentní na svůj věk. Choval se tak dospěle, že byste mu jeho věk nevěřili. Byl ovšem ale zahalený ve spoustě tajemství. Suho o něm prakticky nevěděl nic než jeho jméno a některé jeho zájmy. Sehun nikdy neprozradil svůj původ, nemluvil o své rodině, někteří proto tvrdili, že žádnou nikdy neměl a přišel z dětského domova. Jenže to byly jen pomluvy. Suho ho bral za svého nejlepšího přítele od doby, co se poprvé potkali. V první školní den na střední škole si sedli vedle sebe a od té doby byli nerozluční. V každém případě Suho nikdy nepřekročil tu pomyslnou hranici. Netoužil o Sehunovi vědět víc než teď. Stačilo mu i to málo. Navíc věděl, že Sehun by se akorát naštval, v lepším případě. V tom horším si to ani netroufal představovat, protože znal Sehunovu povahu. Byl geniální, ale zároveň poměrně nebezpečný. K němu se ale vždy choval nejlépe ze všech ostatních.

*

            „Víš, já bych se dokázal vyprovodit do školy sám,“ zatvářil se poměrně ublíženě Kyungsoo na svého bratra, který si akorát natahoval bundu a sbíral klíčky od auta. Luhan se otočil na mladšího a nadzdvihl jedno obočí: „Nehodlám riskovat, že tě zase ještě před tím než vůbec do té školy dojdeš někdo přemluví k záškoláctví,“ pronesl přísně.

            „Ty naděláš,“ odfrkl si mladík a protočil očima. Luhan si povzdechl, usmál se a pohladil Kyungsooa po vlasech.

            „Jsi ještě dítě,“ poškádlil ho.

            „Je mi sedmnáct,“ zavrčel Kyungsoo.

            „To neznamená, že jsi dospělý,“ oponoval mu dál Luhan, zatímco ho tlačil ven ze dveří směrem k autu.

            „Rozhodně jsem dospělejší než Suho,“ nedal se Kyungsoo a nasupeně zasedl na místo spolujezdce.

            „Na tom možná něco bude, ale zapomeň na to, že bych tě nechal být,“ pokračoval zvesela starší a užíval si škádlení svého malého brášky. Miloval chvíle, jako byla tahle. Byl šťastný. Jako nejstarší měl vždycky spousty práce se svými mladšími bratry od doby, co se jejich matka vrátila do jejího rodného města a nechala chlapce samotné v Soulu. Luhan dospěl rychle, když se musel už od sedmnácti starat o dva mladší sourozence. Ale za nic by neměnil. Dokázal je uživit, zařídil jim poklidný a téměř bezstarostný život. Otce poznal jen on, a i tak si na něj vůbec nevzpomínal. Popravdě každý z nich měl jiného otce. Jejich matka nebyla zrovna zářný příklad. Když je oba opustil jeho otec, když mu bylo šest, tak se matka začala scházet s jinými muži. Z těch schůzek nakonec byl Suho a o pár let později nakonec i Kyungsoo. Netušil, kdo byli jejich otcové. Co za lidi to muselo být, když je nikdy nehledali? Pravděpodobně to byli ženatí muži a jen těžko by doma pak vyprávěli, že mají nemanželské dítě, že? To mu už, ale nepřišlo podstatné. Miloval své bratry a dal by za ně i život.

*

            „Vrah přezdívaný ‚Invisible‘ má na svém účtu další oběť. Je jí vysoce postavený podnikatel Kim Jang Hoon. Jeho tělo bylo nalezeno v polorozpadlém bytovém komplexu Dalin na okraji města. Policisté dál pátrají po vrahovi a snaží se nalézt další stopy, které by je k němu navedly,“

            Sehun se křivě pousmál a vypnul televizi. Očima zabloudil k fotografii, která byla postavená na jednom ze stolků v místnosti. Zvedl se z černé pohovky, na které doposud seděl a pomalým krokem přešel pokoj. Vzal do ruky rámeček a zadíval se na fotku sebe a svého bratra. Jeho výraz posmutněl. Povzdechl si a prsty se dotkl studeného povrchu skla.

            „Chybíš mi,“ zašeptal. Znovu se pousmál. Co si to namlouval? Že by se jeho bratr vrátil? Vždycky si přál mít normální plně fungující rodinu. V jeho životě nebylo nic normální. Svými schopnostmi přesahoval ostatní vrstevníky a pro všechny byl podivín, který k sobě připustil všeho všudy jen jednoho člověka.

            Suho pro něj byl někým velice speciálním. V první chvíli, co ho spatřil, věděl, že ho ze svého života nepustí. Sehunovi byla známá skutečnost, že je Suho nemanželským synem. Svůj volný čas trávil tím, že hledal jeho biologického otce. O své vlastní rodiče ztratil Sehun zájem, když jej opustili ze strachu z jejich vlastního dítěte, Sehunova bratra. Ještě jim nedokázal odpustit, že se nechali oblbnout a ze strachu, že by jim jejich VLASTNÍ dítě dokázalo ublížit, jednoho dne bez zanechání jakéhokoli vzkazu zmizeli. Stejně tak i o nějakou dobu později ho opustil i jeho bratr.

            Co se ale týkalo Suhova otce, měl několik typů, ale bylo to nepravděpodobné. Nebo tedy on některým možnostem sám nechtěl věřit. V každém případě si nebyl jistý, jak by starší reagoval na to, že se mu hrabe až tolik v jeho soukromém životě. Jenže kdyby mu to mělo vadit, tak by mu neříkal informace, díky kterým se postupně dostával blíž a blíž k cíli. Zjištění, že zbývají už jen čtyři potencionální otcové, ho vyděsilo a zároveň potěšilo. Ovšem tohle ho trápilo o něco míň než to, že svého kamaráda má rád víc než by chtěl. Sehun toužil po někom, kdo by ho neodsuzoval a měl ho rád takového jaký je a to všecko Suho splňoval. Svoji platonickou lásku udržoval v tajnosti již pět let…

            Nepříjemné ticho protnul zvuk mobilu. Sehunovo srdce se hlasitě rozbušilo, protože věděl, kdo volá. Nikdo jiný nevolal. Jen Suho.

            Veškeré jeho negativní myšlení se jakoby rozplynulo ve chvíli, kdy uviděl jeho úsměv na fotce, kterou měl u jeho kontaktu. Sám by takhle přiblblou věc nikdy neudělal. To Suho mu tam tu fotku dal. V ten den byl Sehun nemocný a do toho ještě naštvaný. Starší mu chtěl zvednout náladu, a tak se několikrát vyfotil za pomoci jeho mobilu a nastavil mu tu nejztřeštěnější fotku jako tapetu a tu nejmilejší pro změnu jako obrázek ke kontaktu. Sehun to nikdy nezměnil. Byl rád, že mu může zvedat náladu pokaždé, i když s ním zrovna není.
           

„Co chceš Suho?“ zeptal se, když stiskl zelené tlačítko. ¨

            „Sehunnie-! Hele! Co si to zase dovoluješ?!“ křikl nebezpečně. Sehun se zasmál.

            „Promiň, občas zapomínám, že jsem mladší,“

            „I ty si ze mě budeš dneska utahovat?“

            „Jakoby sis na to za ty roky už nezvykl,“ pronesl pobaveně mladší a posadil se.

            „Nezvykl a ty si taky přestaň zvykat!“ Sehun si z něj rád dělal legraci, protože pokaždé, když se Suho urazil, byl roztomilý. Suho byl jediné pozitivní světlo v jeho temném životě.

            „No, chtěl bych tě o něco poprosit,“ zamumlal do telefonu Suho. Mladší se vítězně po ušklíbl. Zase se stává tím nadřazeným v jejich vztahu.

            „Copak potřebuješ?“ zeptal se něžně.

            „Potřeboval bych, abys skočil na nákup. Dneska to totiž už nestihnu. A to by mě Luhan už naporcoval do sushi, kdybych zapomněl i ten nákup, stačilo, že jsem ráno zapomněl na Kyungsooa…,“ jeho hlas se pod tíhou studu vytrácel do ticha. Sehun nebyl ani trochu překvapený, protože tohle byl přesně jeho Suho. Zbrklý a věčně nespolehlivý.

            „Tak mi nadiktuj seznam,“ navrhl.

            „Stav se u mě v práci a já ti ho dám, ještě ti chci něco ukázat,“ přerušil jeho plány zvesela Suho s uličnickým podtónem v jeho hlase. Mladší tušil, co může mít jeho kamarád za lubem, ale rozhodně si nehodlal stěžovat, přece si nenechá ujít možnost zase ho vidět.

*

            Kyungsoo počkal, až jeho starší bratr zajede s autem za roh a pak se rozběhl vstříc svému nejlepšímu kámošovi, který stál na druhé straně ulice opřený o zeď. O něco vyšší mladík nakrčil nos a zhluboka si povzdechl.

            „Co tě zdrželo dneska?“ zeptal se, když k němu udýchaný Kyungsoo doběhl.

            „Suho… mě opět… zapomněl vzít do školy a pak se toho nakonec… ujal Luhan,“ vysvětlil trhaně mezi nádechy a výdechy.

            „Chápu, chápu, děláš, co ti bráška řekne,“ zasmál se hnědovlásek. Kyungsoo se ublíženě zatvářil a probodl svého kamaráda pohledem.

            „To není pravda,“ zamumlal v protestu. Hnědovlásek se sklonil k jeho tváři. Kyungsooa ovanul horký dech.

            „Tak pojď dneska někam jinam než do školy, stejně už je pozdě a první hodinu rozhodně nestihneš,“ zašeptal pobaveně.

            „Ale…,“ chtěl něco znovu namítnout, ale zarazil se, když viděl opět ten vševědoucí pohled jeho kamaráda. Na chvilku zaváhal, vážně by se neměl toulat za školou, protože jestli to zjistí Luhan, tak bude velký malér. Zoufale se ohlédl na budovu školy a pak se zase obrátil na hnědovlasého kluka.

            „Tak?“ zeptal se nedočkavě.

            „Dobře,“ povzdychl si Kyungsoo a odevzdaně svěsil ramena. Vyšší mladík se naplno usmál a objal Kyungsooa kolem ramen.

            „Tak vidíš, ani to nebolelo,“ zašvitořil, jako malá holka.

            „Teď sice ne, ale bude,“ zašeptal Kyungsoo a poslušně šel vedle něj. Hnědovlásek si povzdechl, zastavil a obrátil si Kyungsooa čelem: „Poslouchej, přestaň se pořád tak bát. Nic se ti nestane nebo snad už tě někdy brácha zbil?“ nadzdvihl jedno obočí. Kyungsoo zavrtěl hlavou.

            „Musíš užívat života Kyungsoo! Kašli na školu! A kdyby něco, tak já ti pomůžu,“ pohodil rukou ve vzduchu.

            „Vážně?“ změřil si ho Kyungsoo pohledem.

            „Jakože se Kai jmenuju,“ mrkl na něj a hned na to ho táhl za sebou dál od školního ústavu.

*

            Luhan stál na křižovatce a čekal na zelenou. Přemýšlel, co by měl doma udělat jako první, vážně toho měl hodně. Najednou mu zazvonil telefon. Leknutím sebou trhnul a nasadil si rychle handsfree.

            „Prosím?“ zeptal se a pomalu sešlápl plyn, když se na semaforu ukázala zelená.

            „Ahoj Lu,“ ozval se příjemný mužský hlas z druhé strany. Luhan se usmál, když poznal dotyčného.

            „Ahoj Minseoku, jak se máš?“ zeptal se a zároveň se soustředil na jízdu.

            „Docela dobře. Jak ty? Co Suho a Kyungsoo?“ odpověděl mu starší.

            „Díky těm dvěma… no jak se to vezme. Jsou jako přírodní pohroma,“ zasmál se Luhan.

            „Jako vždycky. Mimochodem zjistil jsem už něco víc ohledně Suha,“  Minseokův hlas zvážněl.  Luhan zpozorněl, a proto přejel do pomalejšího pruhu.

            „Poslouchám,“ řekl.

            „Víš kdo je Jang Tae Hun?“

            „Ten prezident ZES Corporation?“ zeptal se opatrně Lu.

            „Tak to je on,“ řekl Minseok pevně. Luhan vytřeštil oči a strhl volant na stranu. Musel zastavit, protože si nebyl jistý, zda by byl schopen bezpečně jet dál. Zatěkal pohledem po palubní desce a nadechl se.

            „Jsi… si jistý?“ vykoktal.

            „Shoda je 99% Luhane, je to on,“ odpověděl mu starší. Luhan v tu chvilku nevěděl, jak se racionálně uvažuje. Jeho mozek přestal fungovat. Vážně se mu podařilo najít Suhova pravého biologického otce?