Can't You Love Me Back? // 2. část // By MeeKyong

Fandom: EXO

Pairing: TaoRis

Žánr: Slash

Počet dílů: 2/?

Autor: MeeKyong

Takže máte tu další díl Can't You Love Me Back. Doufám, že si ho užijete, já ho teda ještě nečetla, ale jak znám ségru určitě to stojí za to ~ Hehe.... mimochodem. Znovu upozorňuji a připomínám, že to myslím smrtelně vážně ohledně pravidla ŽÁDNÉ KOMENTÁŘE = ŽÁDNÉ NOVÉ DÍLY. Platí to pro všecky povídky. Nejenom ty mé, ale i ostatních. Samozřejmě, že ještě přidám díly k IWPY a If You Can Walk..., ale pro ty ostatní už nově zavedené pravidlo platí, takže nekompromisně opakuji. :) Vážně mě to mrzí.. možná žebrám o komentáře, ale mě to vážně přestává bavit psát jen tak a nic z toho nemít. Ani ten dobrý pocit.... 

Spřátelení se s tebou, byla moje volba…

Nesnáší, když ho budí. Nesnáší, když ho nutí vstávat s úmyslem, poslat ho znovu do toho ústavu, kterému mnozí říkají škola. Nesnáší, když ho budí proti jeho vůli takhle brzo ráno. A přímo nenávidí ten pocit, když si uvědomí, že je pondělí.

Tao se v posteli převalí na druhý bok a rukou schodí budík, který si opět pořád dokola vesele prozpěvuje tu tolik nenáviděnou melodii. S trochu hlasitější ránou dopadne na podlahu, což mu ovšem ale nijak nebrání prozpěvovat si dál. Tao hlasitě zamručí a hbitě vyskočí z postele s myšlenkou, jak dokonale ten budík umlčet a zároveň se mu pomstít. Stačí, když ho prostě vyhodí ven z okna na tvrdý beton, kde se roztříští na několik kousků. Fajn, asi by se neroztříštil, ale minimálně by mu prasknul ciferník, s čímž by se Tao taky spokojil.

Popadne jej a přejde k oknu. Roztáhne závěsy, čehož ovšem v další chvíli lituje, jak ho prudký příval nežádaného světla srazí k zemi. Podívá se na budík v jeho ruce, na okno a znovu na budík. Vypne jej a se zaúpěním se zvedne ze země, aby mohl jít budík položit zpět na místo, ze kterého ho před pár okamžiky schodil. Vždyť ta pomsta taky může chvíli počkat. Navíc, jednou už se takhle pomstil jednomu budíku. Nejspíš to byl starší bratr toho, co má teď a proto ho tolik nenávidí a nutí jej vstávat. Ten den, kdy prvně vyhodil svůj budík z okna, si živě pamatuje. Ani se nedá slovy popsat, jak nádherný pocit to byl. Nikdo s ním sice jeho radost nesdílel, naopak dostal vynadáno, ale to mu bylo docela jedno. Zabil budík, a to bylo to hlavní.

Promne si oči a protáhne se. Čeká ho další den, kdy bude muset pod nátlakem únavných učitelů vydržet být vzhůru a nedat si menšího šlofíka přímo na lavici.

Přejde se skříni, otevře ji a z ramínka si vezme již připravenou uniformu, kterou mu jeho pilná matka opět vyprala a vyžehlila. Snad jako by to bylo potřeba. Dělá to každý druhý den. Možná je to způsob, jakým s ním komunikuje, jelikož se přes den vidí jen dost zřídka, někdy vůbec. S otcem je to to samé. Oba přes den pracují, odchází brzy ráno a vrací se až pozdě večer. Jen málokdy se vrátí z práce dřív.

Hodí uniformu na postel a vleze do koupelny, kde vykoná ranní hygienu v podobě rychlého a nepatrného opláchnutí obličeje, ani en minutové čištění zubů a vlasy si učesat stylem – prohrábnout si je prsty, vzhledem k tomu, že hřeben někam včera zahodil a teď vážně nemá náladu se kromě přemlouvání nezalézt znovu do postele a vykašlat se na školu, ještě navíc nutit hledat nějakej nepotřebnej hřeben. Vždyť není holka, aby si zakládal na svém účesu a klidně obětoval blbou hodinu na to, aby našel svůj hřeben. No tak půjde do školy mírně rozcuchaný, vždyť se nic nestane. Navíc u Taa to nebude nic neobvyklého, protože scénka co se právě odehrává v jeho pokoji, je v jeho životě naprosto normální a přirozená věc.

Několika kroky se znovu ocitne před postelí a do ruky vezme onu odhozenou uniformu. Převleče se do ní, načež si ze židle vezme batoh a za nějakou chvíli se už řítí dolů ze chodů.

„No Tao! Co ti zase tak dlouho trvalo? Rychle si vezmi svačinu a upaluj do školy,“ spustí jeho sestra hned, jak ho uvidí.

„Taky ti přeju dobrý ráno, noona,“ zívne světlovlásek, zatímco si z ledničky vytahuje svačinu.

„Honem! Podívej se kolik je hodin,“ naléhá Jin Ae, založí ruce v bok a hlavou kývne směrem k hodinám. Tao k nim hned zamíří pohledem. Jakmile zjistí, na jakém místě se ručičky nacházejí, doslova ho to probere.

„Tak to abych už šel, což?“ pousměje se nervózně a podrbe se na hlavě.

„Padej,“ zavelí sestra a následuje svého mladšího bratra, který se už vydal směrem do předsíně.

„Proč si bereš tyhle boty?“ udiví se Jin, když pozoruje Taa vytahujícího si z botníku své staré a okopané boty.

„Eh?“

„Vezmi si ty nové, ne?“ ukáže na boty vystavené na vrchu botníku. Tao se na ně podívá a hned se mu vybaví obličej kluka, na něhož nemůže přestat myslet. Opravdu si připadal, jako kdyby potkal anděla. Asi se do něho zamiloval. Ne, to je hloupost. Vždyť ho viděl jenom jednou a to, že mu koupil boty vůbec nic neznamená. Zamračí se. Co když je to ten jev, kterému se říká Láska na první pohled? Ví, že tohle se většinou děje jen v Disney pohádkách, když princezna poprvé uvidí prince, nebo naopak, ale to ještě neznamená, že se to nemůže stát i v normálním životě.

„To nemůžu. Říkal jsem ti, jak to s nima bylo,“

„O důvod víc, proč si je vzít. Když už ti je ten kluk koupil, pravděpodobně by byl naštvaný, kdyby zjistil, že je nenosíš a jen je tady necháváš na pospas prachu,“ snaží se Jin, ale když vidí, že Tao se stále k ničemu nemá, pokračuje: „Vždyť si říkal, že byly hrozně drahé. Když už za ně dal tolik peněz, byla by škoda je nenosit. Nebo chceš pořád trvat na tom, že ho někde najdeš a ty boty mu vrátíš?“ Tao ví, že nemá cenu nějak odmlouvat. Ani nechce. Vlastně, už od začátku si plánoval, že si je vezme. Jenom nechtěl před svou sestrou vypadat jako chudák, kterému musí ostatní kupovat boty. Ano, sice je stále pod zákonem, ale už je ve věku, kdy si také může přivydělávat sám, tak, jako to dělá jeho sestra. Ta díky tomu rozhodně nemá nouzi jak o nové boty, tak ani o nové oblečení. Ale Tao je na tohle až moc líný.

Obuje se, rozloučí se se sestrou a spěšně vyrazí z domu. Přebíhá z jednoho chodníku na druhý, červenou barvu na semaforech dokonale přehlíží, vyslouží si pár nadávek a zatroubení od řidičů sedících za volanty svých aut, která se snaží nějak přizpůsobit Taovým zběsilým přeletům silnice.

V rekordním čase se dostane až k budově školy. Nabere rychlost, se kterou by mohl skvěle konkurovat Usainu Boltovi,  a na poslední chvíli vběhne do již zavírající se brány. Když se mu podaří zabrzdit, ohne se, rukami se opře o kolena a snaží se pobrat dostatek vzduchu do plic. Někdo jako Tao, rozhodně není zvyklý na takový sprint, škodí to jeho zdraví. Ale na druhou stranu, jeho kondici to prospěje, i když by to měl brát postupně. Jenže o věci, jako je kondice či zdravý duch se Tao vážně nezajímá. Tenhle běh uskutečnil jen z toho důvodu, že si nemůže dovolit další pozdní příchod do školy. Už jich má za sebou tolik, že se to začíná podepisovat na jeho prospěchu. Jednou si kvůli tomu dokonce učitel pozval jeho rodiče do školy. Nadšení rozhodně nebyli a to hlavně kvůli tomu, že jsou tolik zaneprázdnění. Přesto si jeho matka s menší nechutí čas udělala, čímž (aniž by to tušila) udělala Taovi neskutečnou radost. Je pravda, že většina lidí v jeho věku, by doufali v opak, ale Tao za to byl rád. Ano, sice na něho jeho matka byla později trochu naštvaná, ale tím Taa potěšila ještě víc. Už jen to, že si kvůli němu udělala čas a potom to nehodila jen tak za hlavu, je pro Taa něco tak hřejivého a uklidňujícího. Alespoň si tím ověřil, že jí na něm vážně záleží. Samozřejmě, že ho napadli i věci jako, že aby se o něho zajímala o něco více než obvykle, musí dělat nějaké problémy, ale on nechce své rodiče zklamat. Vlastně, ten vztah, co spolu mají. Je vážně překrásný, jen s tím háčkem, že na sebe nemají tolik času. Ale i to má své výhody, jelikož se pak pokaždé na sebe o to víc těší a chvíle, kdy jsou všichni pospolu, si užívají mnohem víc, než jiné rodiny.

Narovná se a zamíří směrem k vchodovým dveřím školy. Vejde do nich a na své pomyslné GPS, kterou má už dlouhou dobu zabudovanou v hlavě, vyhledá trasu směřující ke skříňkám.

„Máš pěkný boty,“ Tao nadskočí a jen tak tak se stihne zachytit o dvířka skříňky, když se za jeho zády ozve hlas, který mu je nějak povědomý. Otočí se a před sebou uvidí stát světlovlasého kluka, kterého potkal o víkendu v obchodě s obuví, a se kterým měl menší spor o boty, které má teď Tao na sobě a jež mu osoba před ním zrovna pochválila. Docela vtipné, když si vzpomene, že ty boty má od něho.

Vytřeští oči, když si všimne, že na sobě oba mají úplně tu samou uniformu. Naprázdno otevře pusu, ale nevydá ani hlásku, protože se mu v krku usídlil obrovský knedlík, který mu jaksi brání.

„Kdo to je?“ zeptá se s úsměvem hnědovlásek, stojící vedle mladíka, jež se na něj právě teď usmívá až by jeden řekl, že to jsou kamarádi, kteří se znají už od základky.

„Jeden můj známý,“ Tao vytřeští oči. Jak to může říct s tak jistým tónem, když se viděli zatím jenom jednou a přesto ani jeden z nich neví, jak se jmenuje ten druhý.

„Známý? Ještě nikdy jsem vás neviděl, že byste se spolu bavili,“ má pravdu. Vždyť Tao ani nevěděl, že někdo, jako on s ním chodí do školy. Jak to, že si ho nikdy předtím nevšiml? Možná nastoupil nedávno. Ne, to je blbost. Už jen projít přijímačkami a dostat se do prváku je poměrně obtížné. A nastoupit sem během roku je prostě nemožné a Tao nepředpokládá, že ten dlouhán bude v prvním ročníku, do kterého by ale musel nastoupit o pár měsíců později. Stejně tak je ale hloupost, aby byl z vedlejší třídy. Mají s nimi spojený tělocvik, a ač je Tao moc nemusí, jejich obličeje má v paměti vyryté docela hluboko, vzhledem k tomu, že se s nimi denně sráží na chodbách.

„Jak tak vidím, nikdo nás nepředstaví,“ hnědovlasý kluk pohledem spraží osobu stojící vedle něho, načež podá Taovi ruku.

„Jsem Kyungsoo,“ usměje se téměř andělsky.

„Tao,“ přijme jeho nabídnutou ruku a úsměv oplatí.

„No, tak kluci, když jste ti známí, určitě vám nebude vadit, když vás tu nechám. Musím si skočit za učitelem, jelikož mu dluží můj sešit, kterej jsem včera do půlnoci hledal, než mi došlo, že si ho ukrad ten skrček, kterýmu ty jeho kulatý brýle, jako z Harryho Pottera, neustále sklouzávají z nosu dolů, a který si dovoluje říkat Nejlepší učitel na škole,“ mrkne na své společníky, přičemž se mu po tváři znovu rozlije ten upřímný úsměv. Otočí se na patě a odkráčí, téměř odhopsá, pryč.

„Takže Tao, jo?“ stočí pohled zpět na chlapce před ním.

„Hm,“ cítí, jak se mu začínají potit dlaně a do něho se pomalu vkrádá ten tolik nenáviděný pocit… Nervozita. Je nervózní, neví, co má říct, jak se chovat, či co vůbec dělat, když teď stojí naproti klukovi, který vypadá, že pracuje pro nějakou modelingovou agenturu a do něhož se asi zamiloval. Fajn. To je asi silné slovo. Není zamilovaný. To je jen chvilkové zalíbení, které h do týdne určitě přejde.

„A ty…?“ mroukne Tao a prsty si začne nervózně hrát s knoflíkem od své uniformy. Bože, on opravdu neví, co má dělat a v tuhle chvíli si připadá jako patnáctiletá puberťačka, která se vyznala nějakému klukovi a teď čeká na jeho odpověď. Tak počkat. Vždyť Taovi je sedmnáct a několik málo lidí mu už přiznali, že když ho viděli poprvé, mysleli si, že je dívka. S čehož vyplývá… On je vážně jako patnáctiletá puberťačka! Snad jen s tím rozdílem, že nečeká na odpověď jeho vyznání, ale jenom na jeho jméno.

„Divné. Jsi asi první člověk na téhle škole, který neví, jak se jmenuju,“

„He? Tak to bych ale asi měl v tom případě znát tvoje jméno, když už ho zná celá škola, že?“ znervózní a zamyslí se. To je ten kluk ve škole vážně tolik známý? Proč teda dosud nevěděl, že vůbec chodí k nim na školu, nebo že vůbec existuje?

„Oppa! Oppa!“ Z myšlenek ho vytrhnou nepřirozeně vysoké a pisklavé hlasy holek od nich ze školy, které se k nim až nebezpečně rychlým krokem přibližují.

„Oppa! Dáš mi svoje číslo?“

„Oppa! Pojď se mnou na rande!“

„Oppa! V kinech je nový film. Pojď na něj se mnou!“ Tao couvne, aby měli řítící se dívky více prostoru a nemohli ho tak udupat. Asi se nemýlil. On je fakt oblíbený. Jak to, že si ho nikdy nevšiml? To opravdu celou dobu chodil s hlavou v oblacích, díval se na pomyslné hodiny v jeho hlavě, které visí hned vedle pomyslné GPS, a odpočítával, kolik času zbývá do konce školy? Jak to, že si ho všiml až potom, co mu koupil boty? To je tak hrozný, že ho musí člověk něčím uplatit, aby si ho všiml?

„Tím náš dnešní rozhovor asi končí,“ zašeptá si Tao pro sebe. Podívá se na skupinku holek před ním, pousměje se, zavře svou skříňku a vydá se směrem do třídy. Ještě po několika metrech může stále slyšet ty neústupné prosby dívek.

Když hluk stále neustává, dojde mu, že to shromáždění asi postupuje stejnými kroky, jako on. Najednou se hlasy začnou přibližovat a Tao tuší, že pokud teď nezrychlí také, ty holky ho sejmou, převálcují jako parní válec a ani se, jakožto na mastný flek na podlaze, za ním neohlédnou.

Světlovlasý kluk se mezitím mezi svými obdivovatelkami dostane dopředu. Pohledem setrvává na Taových zádech a snaží se jej dohnat. Ovšem v tom mu zatím úspěšně zabraňují ty umluvené dívky, které se ho pomyslně drží, jako klíšťata. Zrychlí krok, až se nakonec dostane těsně za Taa. Chytne jej za rukáv a nakloní se k jeho uchu.

„Jsem Kris,“ zašeptá téměř neslyšně, tak, že to slyší jen Tao. Pustí jeho rukáv a pokračuje dále po cestě, doprovázen davem dívek a s letmým úsměvem usazeným na jeho tváři.

Tao stojí na místě, pohled zabodnutý do země, jako by to právě teď byla ta nejzajímavější věc. Ten příjemný teplý vánek, jež se dotkl jeho ucha. Ten krásný hlas, který následoval. A nakonec snad to nejkrásnější jméno. Kris.