Zkouška mého života 5. část

Seděli jsme všichni tři na chodbě nemocnice. Dívala jsem se pořád na dveře od ambulance. Changmin ke mně přišel a položil mi ruku na rameno: „Tady na,“ podal mi kelímek s horkou čokoládou a usmál se. Vzala jsem si ho od něj. Věděl, jak moc mám ráda čokoládu. Pomáhala mi se uklidnit. Jusnu stál opřený o zeď naproti nám. Už ani nevnímal Changmina. Spíš se mu hlavou honilo, proč jsme se vlastně rozhodli pomoc JaeJoongovi.

„Nezasloužil si naši pomoc,“ zadrčel. Zdvihla jsem svůj pohled k němu a zamračila se: „Jak tohle můžeš říct?“ Changmin zakroutil hlavou. „Ty na sebe neupozorňuj!“ okřikl ho Junsu.

„Junsu! Byl zraněný! Je to normální a automatické, musíš pomoct!“ ohradil se proti němu Min.

„Ale on je monstrum!“ vyjekl Junsu. Už jsem toho měla dost a chtěla jsem něco říct, když tu dovnitř vrazil Yoochun a Lizzy. Akorát se to dozvěděli a jelikož Jae bydlel u nich, tak byla samozřejmost přijet.
„Hyunii! Co je s Jaem?“ udýchaně se mě zeptal Yoochun.
„Ještě nic nevíme,“ povzdychla jsem si. Lizzy zaklela a sedla si vedle mě. Junsu si odfrkl sám pro sebe: „No ten tady chyběl!“ a podíval se po Yoochunovi.

V tom přišel doktor a usmál se na nás: „Všechno je už v pořádku. Je stabilizovaný. Má pohmožděnou ruku a rozseklé čelo. Nic vážného. Bude v pořádku,“ Všichni jsme si oddechli. Potom jsme se na sebe podívali, kdo by měl jít k němu první. Dohodli jsme se, že půjdeme všichni.

Otevřeli jsme dveře jeho pokoje a postupně všichni vešli.
„Jae ty pako,“ zasmál se Yoochun, když viděl Jaeho výraz. Lizzy se zasmála taky a pohladila ho po vlasech.

„Jsem v pohodě, jen jsem měl chvilkovej rozhovor,“ pronesl Jae a pokusil se o úsměv, jenže bolest mu vrátila koutky rtů zpět do normálu.

„Ahoj,“ podívala jsem se na něj. „Co ty tu děláš?“ zeptal se mě.
„Ona a její kamarádi tě našli a dovezli sem Jae,“ řekla Lizzy a usmála se na nás.

„Ano.. Jo tohle je Changmin a tohle Junsu,“ ukázala jsem na ně a usmála se, viděli se poprvé. Jae je pozdravil. Junsu na něj hodil nesnesitelný výraz. Aniž by ho znal, tak jenom, když věděl, že se pokusil znásilnit holku, ho automaticky odsoudil. Junsu nejvíce nenáviděl tyhle typy lidí. Všimla jsem si toho a šťouchla ho do boku: „Nech toho,“ špitla jsem. Jenže Junsu toho měl akorát tak dost: „Promiň já tady nebudu. S tímhle člověkem vůbec!“ otočil se a odešel z pokoje. Rozběhla jsem se za ním a Changmin mě následoval.
„Tak odvez aspoň Changmina domů!“ vykřikla jsem. Junsu se na něj podíval a zamračil se, potom souhlasil. Vrátila jsem se zpět do pokoje a omluvila jsem se. Byla jsem na Junsua naštvaná. Ale teď jsem se zajímala víc o to co se stalo Jaemu. Jae se na mě podíval a nechal to být. Yoochun se na mě usmál a potom odešli s Lizzy z pokoje.
„Chápu Junsua,“ řekl Jae. Podívala jsem se na něj s nechápavým výrazem. „Chápu jeho reakci, kdybych znal někoho, kdo by byl odsouzený za pokus o znásilnění, tak bych s ním taky nechtěl mít nic společného,“

„Takže je to pravda?“ přisedla jsem si k němu.

„Ne tak docela. Odsouzený jsem byl, ale neudělal jsem to,“ Usmála jsem se. „Viděl jsem jak tu holku pronásledují a potom se na ni vrhli, běžel jsem tam a pomohl jí, ale jak byla v šoku, tak si myslela, že jsem to byl já. Svědci nebyli a našli moji DNA na jejích šatech. Takže nebylo, co řešit,“ Takže takováhle byla pravda. Neprávem odsouzený.

„A proč tě teď tady zmlátili?“ chtěla jsem vědět. Povzdechl si: „To byli pravděpodobně kamarádi té holky, šli si se mnou vyřídit účty. Není to poprvé,“ Vykulila jsem oči a podívala jsem se na Jaeho roztržené obočí.

„No každopádně mě prosím omluv u vás doma, že tě nepřijdu doučovat,“ Usmála jsem se a kývla. Pak mě něco napadalo: „Tak já bych mohla chodit sem za tebou a ty bys mě učil,“ řekla jsem radostně. Zasmál se a usoudil, že to nebyl tak špatný nápad.

Changmin seděl vedle Junsua v autě a koukal z okna. Junsu se na něj podíval a povzdechl si. Changmin to uslyšel a kouknul po něm: „Co je ? Děje se něco?“ Junsu se usmál a zatřepal hlavou. Min se posumál a šťouchl ho do ramene: „Tak co je ?“ Su se zašklebil, jakože co na něj vůbec sahá, ale pak si uvědomil, že by mu rozhovor přišel k duhu. „Hele..,“ … „No ?“ nadzdvihl Min obočí.

„Asi jsem to přehnal co?“ špitl Junsu zatímco držel volant. Min se nadechl a kývl: „Ale myslím, že to není tak strašný,“ usmál se „Si pořád ještě dítě,“ mrkl na něj. „Budu dělat jakože jsem tohle neslyšel,“ přivřel oči Junsu a snažil se nevyletět. Měl, ale pocit, že mu Changmin přestává vadit tolik jako předtím. „Snaž se pochopit ostatní kolem sebe a nebuď sobec,“ řekl Min a sledoval okolí. Junsu přikývl a narovnal se. Asi bych se měl JaeJoongovi omluvit, co když se snaží napravit? Pomyslel si a dojel k domu, kde bydlel Min. Prohlédl si dům před kterým zastavil a podivil se.

Min si všiml jeho výrazu: „Na co koukáš?“ … „Tady bydlíš?“ vyhrkl Junsu. Changmin se usmál a souhlasil. „Tak na tebe vážně nemám,“ zachraptěl Su a posadil se zpět do sedadla.

„Třeba jednou budeš mít to samé,“ mrkl Min a sjel ho pohledem. Junsu se ušklíbl a trochu začervenal, když se díval na Minovu zářící tvář.

„Tak se měj, škvrně!“ řekl roztomilým hlasem Min, čímž se Su probral a vykřikl na něj co si to dovoluje. Blbeček! Pomyslel si Su a otočil auto a jel směrem do města.

V nemocnici jsem dlouho nepobyla a mazala rovnou domů, už tak jsem přišla docela pozdě a všichni už spali. Ještě předtím než jsem usla mi přišla sms od Yoochuna. Divila jsem se, kde na mě sehnal číslo, pak mi došlo, že nejspíš od Lizzy. „Děkuju za JaeJoonga, krásné sny. Yoochun,“ usmála jsem se a okamžitě jsem si jeho číslo uložila. Pak jsem zalehla a celou dobu myslela na Jaeho dokud jsem neusla.